Jak to dělaj‘ kosmonauti

Česání ve vesmíru

Během necelých šedesáti let kosmického výzkumu nám automatické sondy přinesly obrovskou záplavu poznatků a ještě větší záplavu dalších a dalších otázek. Nelze pochybovat o efektivitě automatů v mnoha oborech kosmonautiky, ale existuje stejně tak i mnoho případů, kdy je lidská přítomnost nenahraditelná. Od počátků pilotovaného programu, kdy bylo třeba zjistit, nakolik je člověk schopen mimo své přirozené prostředí fungovat, až po dnešní experimenty na palubě ISS, člověk dokazuje, že na některá pozorování, úkony a reakce nestačí ani ten nejlepší automat. Jenže, na rozdíl od strojů, člověk je nádobou křehkou a ke svému dobrému fungování potřebuje i relativně častou a důkladnou údržbu. Její úkony není možné obejít, přesunout nebo ignorovat. A o části této nutné údržby pojednává dnešní článek.

 

 Jak to dělaj‘ kosmonauti?

 

Před časem vyšel na našem blogu článek o stravování ve vesmíru. Dnes na tuto problematiku navážeme, a jak titulek (a stejnojmenná píseň bratří Ebenů) napovídá, podíváme se na to, jak se kosmonauti a astronauti potýkali a potýkají s hygienou v mikrogravitaci. Je to ovšem velmi obsáhlé téma, které si žádá poměrně velký prostor, omluvte proto prosím délku článku. A předesílám, že část příspěvku se týká i mírně odtažitých témat, proto slabším povahám moc nedoporučují číst zejména druhou polovinu u snídaně či oběda…

Čistota- půl zdraví!

Pocit čistoty je jedním z nejpříjemnějších vjemů, které nám přinesla naše civilizace. Asi nikdo se necítí nepříjemně poté, co absolvoval dlouhou sprchu a použil příjemně parfémovaný mycí prostředek. Pocit čistoty ale není jediným důvodem pro mytí tělesné schránky. Stejně důležitá je i očista kůže od odumřelých kožních buněk, bakterií, které se na pokožce uchycují při každé vhodné příležitosti, a špíny, která neviděna víří všude kolem nás. Vlasy vyžadují stejnou péči, navíc během mytí se zbavujeme těch, které přirozeně vypadnou (bývá to přibližně 100 vlasů denně). V mikrogravitaci se právě ony kousíčky kůže, vypadané vlasy a podobné nechtěné „odpadky“ mohou dostat do dýchacích cest kosmonautů a astronautů a způsobit velký problém. Stejně tak bakterie na povrchu kůže by při nekontrolovaném množení a při absenci dobré cirkulace vzduchu mohly způsobit minimálně nepříjemné podráždění. A o psychologickém faktoru, tedy o onom „pocitu čistoty“, snad ani netřeba mluvit. Jak se s touto problematikou vlastně popasovali inženýři během začátků pilotovaných letů?
První pionýři dobývání vesmíru neměli v tomto smyslu příliš mnoho možností. V případě Vostoků mohli kosmonauti (a kosmonautka) nanejvýš skrze otevřené hledí přílby otřít obličej vlhčeným flanelovým hadříkem. Nic lepšího neměli pasažéři těchto legendárních strojů k dispozici. Valentina Těreškovová po letu do hlášení napsala, že si těmito vlhčenými ubrousky umyla i zuby. Ubrousky však byly podle ní příliš malé a málo vlhčené. Kosmonauti by uvítali i něco, čím by si mohli očistit i chrup- vlhčené ubrousky byly jen improvizací.

Mýdlo, které s sebou vezl Shepard v soupravě pro přežití

Mýdlo, které s sebou vezl Shepard v soupravě pro přežití
Zdroj: airandspace.si.edu (kredit: National Air and Space Museum, Smithsonian Institution)

V případě programu Mercury nebylo nutné se natolik zabývat hygienou- s výjimkou Cooperova letu MA-9 se jednalo o mise, trvající maximálně několik hodin. Přesto byli astronauti vybaveni základními potřebami, které ovšem nebyly nijak odlišné od těch, které fasovali vojáci amerických ozbrojených sil. Například Al Shepard při svém suborbitálním skoku vezl na palubě mýdlo značky Dial. Jednalo se o trochu bizarní součást soupravy pro přežití v případě přistání mimo ředpokládanou oblast. Figurovalo i při dalších letech Mercury. Případný zájemce se může pohledem na exemplář ze Shepardovy mise pokochat v muzeu Smithsonian. Při letu MA-9 pak mohl Gordo Cooper během svých 34 hodin na orbitu oproti sovětským kosmonautům využít dobrodiní zubního kartáčku značky Py-co-pay (ovšem bez pasty), či si zažvýkat speciální dentální žvýkačku.
V Sovětském svazu po ukončení série letů Vostok Sověti navázali lety podobných kabin, upravených pro vícečlenné posádky. Program nesl název Voschod a v jeho rámci proběhly dvě mise. Voschod-1 nesl na orbit poprvé tři muže najednou a Voschod-2 a jeho dvoučlenná posádka měli za úkol provést první EVA v dějinách. Oba úkoly byly při misích splněny, ovšem při trvání 24 hodin, respektive 26 hodin opět nebylo třeba nijak zvlášť řešit otázku hygieny- prověřené vlhčené klůcky z Vostoků stačily i tentokrát. Málo zmiňovanou zajímavostí ovšem je, že při plánování dalších misí Voschodů, ke kterým nakonec nedošlo, bylo už třeba hygienu brát v úvahu minimálně v jednom případě. Pro dvoutýdenní misi Voschodu-6 byl v předběžných plánech zmíněn jako součást dvoučlenné hlavní posádky kosmonaut Georgij Šonin. Plánovači ovšem uváděli, že Šonin má sklony k nadměrnému pocení a při vědomí toho, že posádka by měla strávit dva týdny ve skafandrech a navíc by měla proběhnout fyzicky náročná EVA, byla jeho pozice v posádce velmi nejistá. Let se však nakonec nikdy nedostal za fázi předběžných plánů, na cestě byl nový program Sojuz, který Voschodu „odsál“ téměř všechny lidské i ekonomické zdroje.

Lehké skafandry G5C

Lehké skafandry G5C
Zdroj: commons.wikimedia.org

Na druhé straně oceánu ovšem problém s hygienou bylo nutné řešit s veškerou vážností. Nejdelší mise programu Gemini v prosinci 1965 trvala dva týdny a během ní zažívala posádka lodě Gemini- VII Frank Borman a Jim Lovell značnou dávku nepohodlí. Naštěstí měli inženýři alespoň trochu soucitu, a proto oběma astronautům připravili speciální „lehké“ skafandry G5C, které mohli astronauti na orbitu svléknout. Původně se měli astronauti ve svlékání skafandrů střídat, během letu ale nakonec byli od sedmého dne oba bez skafandrů. Možná to nebylo tak úplně dobře, protože už druhý den letu se Borman zeptal Lovella, jestli má kolíček na prádlo. Když se překvapený Lovell zeptal, na co by jej měl mít, Borman odpověděl: „Na tvůj nos. Chystám se rozepnout svůj skafandr…“ Oba odvážlivci museli, stejně jako ostatní členové posádek Gemini, vzít zavděk vlhkými a suchými ručníky, kartáčkem a dentální žvýkačkou.
Rok 1967 přinesl dva nové programy- na sovětské straně Sojuz a na straně USA Apollo. Oba programy směřovaly k témuž cíli- dobytí Měsíce, a oba přinesly hned ve svém úvodu obrovské tragédie. Nehledě na fatální problémy při rozjezdu programů bylo ovšem Apollo i Sojuz stroji zcela nové koncepce. Jednalo se už o kosmické lodě v pravém slova smyslu, se všemi možnostmi od úpravy parametrů dráhy, po možnosti práce posádky v prostorných kabinách. Ovšem přestože technologie pokročila, hygienické podmínky se příliš nelišily od těch, které měli k dispozici vesmírní cestovatelé na strojích předchozích generací. Osobní očistě stále vévodily mokré a suché ubrousky. Ovšem nyní mohly posádky uskutečnit očistu celého těla- prostor v Apollech a Sojuzech umožňoval úplné svléknutí a důkladné vydrhnutí celého těla. Apollo v tomto ohledu vynikalo nad Sojuzem díky tomu, že astronauti měli k dispozici teplou vodu, čehož náležitě využívali i při hygienických úkonech. Stejně tak i zubní hygiena zahrnovala krom žvýkaček a kartáčků i dentální nit a hlavně zubní pastu. Ta se ovšem nesměla vyplivovat, nýbrž polykat. Ovšem minimálně Al Bean z posádky Apolla-12 a Skylab-3 prohlašoval, že mu docela chutnala. Problém ale nastal, když se u některých misí posádka dělila o jedinou tubu. Třeba u Apolla-15 Scott a Irwin nechali pastu Alu Wordenovi ve velitelském modulu a byli tak na měsíčním povrchu odkázáni na suchý zubní kartáček.

Palubní holicí sada Mika Collinse

Palubní holicí sada Mika Collinse
Zdroj: spaceflownartifacts.com (kredit: National Air and Space Museum, Smithsonian Institution)

Američané také na rozdíl od sovětských kolegů vyzkoušeli i navýsost mužskou činnost- tedy holení. K dispozici byly mechanické strojky na natahování a klasické strojky s břitem. Klasické břitové strojky vyhrávaly soutěž popularity na celé čáře. Hlavním důvodem byly zbytky vousů, které měly tendenci buď ulpívat na kůži a dráždit ji nebo, ještě hůře, poletovat v kabině a hrozit vdechnutím. Strojky Gillette Techmatic s bezpečnostním břitem poprvé vyzkoušela posádka Apolla-10. Postupem času se ukázalo, že nanesením husté vrstvy krému na holení a pečlivým očištěním tváře vlhkým ubrouskem se dá zamezit poletování zbytků vousů. Proto mohli diváci u televizních obrazovek sledovat čistě oholené posádky, vstupující na paluby záchranných lodí. Výjimkou byla posádka Apolla-15, která se rozhodla nechat si narůst mužné strniště a také Mike Collins. Ten si během mise Apollo-11 pro změnu udržoval zajímavý knír, kterým se honosil i nějakou dobu po přistání. Holicí krémy pak byly různé provenience- od Gillette až po Old Spice.
Celkově ovšem úroveň hygieny na Sojuzech i Apollech nebyla zrovna valná (potápěči ze záchranných jednotek dosud vzpomínají na odér, linoucí se z otevřených průlezů Apoll…). To se ale mělo změnit v sedmdesátých letech s příchodem orbitálních stanic. Plány byly velké, stanice měly dokonce zahrnovat i jakési sprchové kouty. V reálu tuto možnost jako první nabídl americký Skylab.

"Pete" Conrad po koupeli na Skylabu

„Pete“ Conrad po koupeli na Skylabu
Zdroj: ep.yimg.com

Skládací sprcha byla umístěna ve spodním „patře“ stanice. Během nečinnosti byla složena u podlahy a v případě, že některý z astronautů zatoužil po sprše, její elastická stěna ve tvaru válce se vytáhla ke stropu, astronaut si nasadil na nos kolíček a mohl pomocí sprchové hadice nanést na své tělo přibližně tři litry vody. O ni se následně měl postarat speciálně upravený odsávací systém. Jenže, jak zjistila první posádka Skylabu, uvedení sprchy do provozu a zejména osušení pokožky bylo natolik zdlouhavé, že ve velké většině dávali astronauti na Skylabu přednost klasickým ubrouskům a sprchovali se jen velmi zřídka. Voda má totiž v beztíži tendenci ulpívat na povrchu těla i sprchovací budky a velmi těžko ji lze bezezbytku odsát.

Sprcha na Miru

Sprcha na Miru
Zdroj: astronautix.com (kredit: RKK Energia)

U Sovětů byla sprcha poprvé na Saljutu-3. Stejně jako na Skylabu měli Sověti k dispozici skládací sprchovou kabinku, k dispozici jim byl krom kolíčku na nos také šnorchl a plavecké brýle. Přestože měli kosmonauti vinou omezené zásoby vody v plánu přibližně jedno sprchování za měsíc, často jej vynechávali ze stejných důvodů jako jejich američtí protějšci. Stávalo se, že rozkládání sprchy, sprchování, osušení a skládání sprchy trvalo oproti plánu až o šest hodin déle. Mir byl pak poslední stanicí, kde byla k dispozici palubní sprcha. Nacházela se v modulu Kvant2 a stejně jako její předchůdkyně byla používána velmi zřídka.

Karen Nyberg si myje vlasy

Karen Nyberg si myje vlasy
Zdroj: i.dailymail.co.uk

Dnešní obyvatelé ISS už se zase mohou spolehnout pouze na ubrousky a bezoplachový šampon. Věřím, že zvláště dámy s dlouhými vlasy, jako třeba Karen Nyberg, mají pořádnou sprchu s koňskou dávkou normálního šamponu ve svém seznamu činností po přistání na jednom z předních míst.
Co se týče stříhání vlasů, které dokáží za půl roku trvání standardní mise na ISS pořádně „poskočit“, už od dob Saljutů je řešení stále stejné. Prvním krokem je návštěva kadeřníka těsně před letem. V průběhu mise pak přichází ke slovu elektrický strojek s odsáváním, díky kterému se do staniční atmosféry nedostanou žádné zbytky vlasů. Pro holení platí to samé. Naposledy své hlavy zbavili porostu v rámci sázky současní nájemníci na ISS Reid Wiseman a Steve Swanson, kteří tak své lysé lbi přidali k té přirozeně blyštivé, kterou vlastní Alex Gerst.


Sázka se prostě musí dodržet. I ve vesmíru…

A abychom byli nestranní- když už jsme zmínili výsostně mužský úkon v podobě holení- i ženy mají své specifické problémy s hygienou. Překvapivě už před prvním letem něžného pohlaví měla ona žena – Valentina Těreškovová- nervy trochu na drátkách. Vostok neměl žádné zařízení, které by zohledňovalo pravidelné ženské fyziologické funkce. V případě, že by se start zpozdil o několik dní, první ženou ve vesmíru by byla Irina Solovjovová. Další ženy se na orbit dostaly až v první polovině osmdesátých let. V té době už byly k dispozici vložky i hygienické tampony. Právě k nim se váže zajímavá ukázka opatrnosti NASA.
Protože existovala reálná možnost, že by členka posádky mohla menstruovat během letu, bylo třeba nějakým způsobem odhadnout, kolik tamponů je třeba přibalit na palubu raketoplánu. Během inspekce zásob pak na orbitu astronautky za hurónského smíchu mužských kolegů jako kouzelníci z příslušné přihrádky vytahovaly něco, co se podobalo nábojovému pásu do kulometu. Hodně dlouhému pásu. Podle astronautky Rhey Seddon byl myšlenkový postup při pozemních přípravách zřejmě následující: zabalíme dvojnásobný počet tamponů, než by kdokoli mohl potřebovat. A protože NASA je velmi konzervativní ve svých odhadech, přidáme ještě 50% navíc, pro všechny případy. Judith Resnik při misi STS-41D při pohledu na téměř nekonečný pás napůl znechuceně, napůl pobaveně ucedila: „Tohle nabeton balil nějaký chlap. Kdyby ženská potřebovala tolik tamponů, zemřela by na vykrvácení…“

Ovšem jeden aspekt hygieny, který jsme nezmínili, zajímá snad úplně každého. Jak kosmonauti a astronauti chodí ve vesmíru na záchod?

Číslo jedna a číslo dvě

Asi první případ, kdy si odvážný dobyvatel kosmu potřeboval přímo v kabině kosmické lodi odskočit, se udál v květnu 1961 na rampě č. 5 kosmodromu Cape Canaveral. Al Shepard čekal během nekonečných odkladů už několik hodin ve své kabině v poloze na zádech s nohama nahoře. Ledviny se začaly hlásit a ozývaly se čím dál hlasitěji. Jak vše dopadlo, se můžete dočíst zde.

Rezervoár, který letěl na Glennovu misi MA-6. Použit ovšem nebyl...

Rezervoár, který letěl na Glennovu misi MA-6. Použit ovšem nebyl…
Zdroj: toilet-guru.com (kredit: toilet-guru.com)

Následující mise už měly ve výbavě i speciální zařízení, sestávající z kondomu, napojeného na plastikový rezervoár, aby mohla procedura, zvaná „Number 1 (číslo 1)“ proběhnout důstojněji. Proti „Number 2 (číslo 2)“, jak Američané přezdívali defekaci, bojovali astronauti úspěšně stravou s nízkou tvorbou metabolického odpadu, na kterou přecházeli 7-10 dní před letem. Nebyla to ovšem nikterak špatná dieta- například na snídani před misí dostávali členové Mercury 7 (a vlastně všichni následovníci až po Shuttle) steak s vajíčky!
Sověti měli situaci opět o něco ztíženou vinou delšího trvání jejich misí. Před startem kosmonauti konzumovali nízkozbytkovou stravu, navíc ještě podstupovali klystýr. Asi prvním kosmonautem vůbec, který pocítil volání přírody, byl prý Jurij Gagarin, naštěstí se tak stalo ještě před nástupem do kabiny. Během cesty autobusem na rampu Gagarin prý nechal zastavit na kraji silnice a „označkoval“ zadní kolo.

Zařízení pro sběr tělesného odpadu při misích Vostok. Vlevo mužská, vpravo ženská varianta. Zařízení fungovalo na pneumatickém principu- tekutý odpad je odsáván podtlakem, tuhý odpad míří do gumového kontejneru (na obrázku je vidět jako polokulovitá část na obou typech zařízení. Podtlak se postará také o zápach a zabraňuje potřísnění oblečení a pokožky kosmonauta/ kosmonautky. Uzavírání skafandrů typu Sokol bylo vzadu, bylo tedy možné kontejnery na tuhý odpad během letu vyměňovat.

Zařízení pro sběr tělesného odpadu při misích Vostok. Vlevo mužská, vpravo ženská varianta. Zařízení fungovalo na pneumatickém principu- tekutý odpad je odsáván podtlakem, tuhý odpad míří do gumového kontejneru (na obrázku je vidět jako polokulovitá část na obou typech zařízení. Podtlak se postará také o zápach a zabraňuje potřísnění oblečení a pokožky kosmonauta/ kosmonautky. Uzavírání skafandrů typu Sokol bylo vzadu, bylo tedy možné kontejnery na tuhý odpad během letu vyměňovat.
(Kredit: Powerhouse Museum Collection)

Zařízení určené ke sběru biologického odpadu ve Vostoku si však dokázalo poradit jak s tekutým, tak pevným odpadem. Rané sovětské skafandry měly vstupní zip dostatečně dlouhý, proto neměli kosmonauti problém dostat zařízení tam, kam bylo třeba. Tekutý odpad byl odsáván podtlakem do k tomu určeného vaku, tuhý odpad byl pak také podtlakem směrován do jednorázového gumového váčku, který bylo možné vyměnit. Prvním kosmonautem, který vyzkoušel, jak zařízení funguje stran tektutého odpadu, byl German Titov ve Vostoku-2, prvním odvážlivcem, který odzkoušel i kolektor pevných metabolických odpadů, byl Valerij Bykovskij ve Vostoku-5.
S přechodem na delší mise programu Gemini vyvstal před Američany obdobný problém ohledně vyměšování. Řešením byly plastové vaky, a to jak na moč, tak na fekálie. Obojího si dosyta užily posádky Gemini-V při osmidenním a Gemini-VII při dvoutýdenním letu. U amerických skafandrů byl vstupní zip situován na zádech a zasahoval až k rozkroku, takže opět nebyl problém dostat se k daným tělesným partiím. Pokud si astronaut potřeboval odskočit „na malou“, naroloval na příslušné místo kondom, spojený hadičkou s plastovým pytlíkem. Naplněný pytlík byl poté uschován v jedné z přihrádek za astronauty. K pramalé radosti posádky Gemini-VII Jimu Lovellovi hned ze začátku letu jeden pytlík praskl a po zbytek mise si posádka připadala jako na latríně.
Horší to bylo s „Number 2“. I tady konstruktéry nenapadla lepší alernativa, než plastový pytlík. Celá procedura byla ve stísněných podmínkách Gemini jednak zdlouhavá (cca 45 minut) a také nechutná pro oba astronauty, kteří vedle sebe seděli zhruba tak, jako posádka na předních sedadlech běžného auta. Zejména odér prý byl téměř nesnesitelný. To vedlo posádky k užívání léků pro otlačení peristaltiky.
Pro lety Apollo se situace zlepšila jen lehce. Pro odskočení si „na malou“ posádka využívala opět individuální nástavec, připojený k trubici. Astronaut měl možnost zvolit buď směřování moči do kontejneru, uchovávaného na palubě pro pozdější analýzu, nebo vypuštění moči do okolního vakua skrze redukční ventil. Tato procedura byla poměrně oblíbená, protože kapičky moči okamžitě po styku s vakuem zmrzly a rozprostřely se kolem Apolla jako krásný závoj. Wally Schirra tento jev příhodně nazval „souhvězdí Urion“.

Vak na "Number 2" u misí Apollo

Vak na „Number 2“ u misí Apollo
Zdroj: history.nasa.gov

A opět, jako ostatně v počátcích dobývání kosmu, bylo „Number 2“ pro astronauty velkým strašákem. Celá procedura obvykle začínala svléknutím do naha a zaplutím do prostoru pod sedadla kvůli většímu soukromí. Poté nešťastník na své pozadí pomocí adhezních proužků přilepil plastikový vak a doufal, že je přilepen dobře. Po vykonání potřeby pak mohl využít jakéhosi výstupku směrem dovnitř  v horní části sáčku, do kterého měl vstrčit prst a oddělit produkt od svého konečníku (v beztíži bohužel nebylo možné spoléhat na odpadnutí produktu tak jako na Zemi). V reálu si astronauti na tento igelitový „prst“ stěžovali- prý spíše překážel během aktu samotného. Po odlepení sáčku a očištění pozadí pomocí papírových ubrousků pak astronaut vhodil dovnitř germicidní tabletu, sáček pokud možno neprodyšně uzavřel a hnětl v rukách tak dlouho, dokud se tableta nerozpustila. O veselé příhody samozřejmě nebyla nouze. Odpor, který celá zdlouhavá procedura vzbuzovala mezi posádkami snad netřeba popisovat. Své si užili zejména muži v Apollu-8, když velitel Frank Borman krátce po navedení na dráhu k Měsíci dostal přechodný záchvat zvracení a průjmu. Jeho kolega Bill Anders popisoval, že ještě dlouho poté se mu dělalo špatně v linkových letadlech, když letušky rozdávaly vlhčené ubrousky, které byly parfémované stejně jako ty v Apollu. Minimálně jeden člen měsíčních posádek se rozhodl pomocí palubní lékárničky zabránit jakýmkoli střevním pohybům. Podařilo se, ačkoli dotyčný prý získával ke konci letu do tváří „lehce nahnědlý odstín“.
Naproti tomu posádky Sojuzů měly (a dosud mají) k dispozici malou skládací toaletu v orbitálním modulu. Funguje na podobném principu, jako zařízení ve Vostocích a Voschodech, kosmonaut tedy musí dovnitř vložit vak na pevný odpad, a ventilátor pomáhá k tomu, aby se odpad dostal tam, kam má. Vak je posléze uzavřen a uložen do příslušného kontejneru. Moč je pak pomocí individuálního nástavce na krátké hadici ventilátorem odsávána do jiného vaku. Vzduch, použitý pro odsávání, je prohnán přes filtry a vrácen do kabiny. Vzhledem k relativnímu soukromí orbitálního modulu je celá záležitost nepoměrně civilizovanější, než u Apolla. Navíc posádky podstupují před startem klystýr a pro případ selhání toalety mají k dispozici nouzové vaky pro zachycování moči. Ovšem pro nakládání s pevným odpadem žádné záložní řešení neexistuje, což na vlastní kůži pocítila posádka Sojuzu TM-5, která při problémech během návratu v roce 1988 byla nucena použít plastikové obaly na spací pytel… Stejný typ toalety jako v Sojuzu pak používaly stanice řady Saljut/Almaz a Mir s tím rozdílem, že moč byla vypouštěna ven.


Ukázka fungování ruské toalety v orbitálním úseku Sojuzu

 

Toaleta na Skylabu. Fakt, že je na stěně, nemá ve stavu beztíže velký význam...

Toaleta na Skylabu. Fakt, že je na stěně, nemá ve stavu beztíže velký význam…
Zdroj: toilet-guru.com (kredit: toilet-guru.com)

Skylab přinesl pro Američany konečně trochu civilizované řešení, zhruba srovnatelné se Sojuzem. Toaleta fungovala také na principu podtlaku. Pevný odpad byl shromážděn v příslušném vaku, zvážen a elektrickým ohřívačem byla odpařena voda. Poté byl vak uzavřen a uschován pro analýzu. Moč byla odsávána do jiného vaku, který byl poté uložen do odpadního prostoru pod podlahou do míst, kde původně bývala kyslíková nádrž (Skylab byl ve skutečnosti upraveným třetím stupněm rakety Saturn). Přibližně 120 ml moči bylo vždy odkloněno do vaku na vzorky, zamraženo a opět uschováno pro analýzu. Během EVA měli možnost použít podobné zařízení, jako piloti Mercury- tedy kondom a připojený vak. Zajímavostí je, že Sověti používali a dodnes používají raději pleny.
Dalším strojem, kam bylo třeba instalovat toaletu, se stal americký Shuttle. Během startu používali muži klasické kondomy s připojenými vaky, ženy pak byly odkázány na pleny. Na oběžné dráze už to bylo trochu veselejší. Na zadní stěně střední paluby byl k vykonávání fyziologické potřeby uzpůsoben prostor hned vedle vstupního průlezu.

Relativně civilizovaná toaleta na Shuttlu

Relativně civilizovaná toaleta na Shuttlu
Zdroj: commons.wikimedia.org (kredit: Svobodat)

Malý výklenek se zatahovací zástěnou obsahoval cosi, co vzdáleně připomíná naši běžnou toaletu. Astronaut se posadil na toaletu, zapnul vývěvu, která vysávala vzduch rychlostí 10 m³/min. a buď použil nástavec pro močení, nebo přesměroval tah vývěvy pod otvor k vykonání velké potřeby. Obojí zároveň nebylo možno vykonávat- ventilátor byl společný pro obě potřeby a nefungoval na obou vstupech zároveň, proto měli astronauti vždy radostný pocit, když se jim podařilo „Number 2“ bez jediného náznaku „Number 1“. První typ toalety na Shuttlu obsahoval „macerátor“. Ten byl založen na principu mixéru, kde lopatky , umístěné přibližně 15 centimetrů pod zadnicí astronauta/-tky (hrůzná představa!) rychlostí 1200 otáček/min vytvářely z odpadu jakousi pastu, která ulpívala na stěnách. Na vzniklý povlak se nechalo působit vakuum, které produkt vysušilo a zmrazilo. Jenže když další člen posádky zapnul při nejbližší příležitosti onen mixér znovu, z toalety se vyrojil oblak oné matérie a rozprostřel se na celé střední palubě. Proto byl poměrně záhy macerátor vypuštěn a nahradily jej prodyšné pytlíky, do kterých byly fekálie zachytávány. Vzduch, použitý při vytváření podtlaku, byl skrze filtry vypuštěn opět do kabiny. Stejně tak plyn, obsažený v moči- ten byl od kapalné váze oddělen v malé centrifuze, čistá moč putovala do zásobníku pro odpadní vodu, oddělený vzduch byl pročištěn a navrácen do kabiny.
Zajímavosti byl simulátor toalety ve výcvikovém středisku v Houstonu. Do malého otvoru o průměru 10 cm se nebylo lehké při „Number 2“ trefit a jakákoli nepřesnost znamenala poměrně značné znečištění toalety a dlouhé drhnutí a dezinfekci. Proto byla ve výcvikovém středisku instalována věrná kopie toalety s jedinou odlišností: v otvoru, kam bylo třeba se trefit, bylo instalováno světlo a kamera, jejíž obraz se promítal na obrazovku před „cvičícího“ astronauta. Obraz byl vybaven i záměrným křížem. Jeho střed se snažil dotyčný umístit tak, aby se překrýval s… oním místem. Pak se astronaut snažil zapamatovat si pozici, v jaké sedí, kde přesně jsou opory a madla a celkově svou polohu.
V případě, že toaleta přestala fungovat, měli pasažéři na Shuttlu k dispozici vaky, podobné těm v Apollech- ovšem bez rolovacích nástavců, přeci jen na palubě bývaly i ženy. Proto měly vaky měly jednu velkou nevýhodu. Chyběl v nich absorpční materiál a tím pádem se moč odrážela zpět a unikala do kabiny. Astronauti proto do vaků vkládali textilie, které pomohly udržet moč uvnitř. Oblíbené byly zejména ponožky…
I v případě zcela funkční toalety ovšem o vtipálky samozřejmě nebyla nouze, traduje se historka, kdy si nejmenovaný astronaut během letu schoval klobásku od snídaně. Pak zaplul na toaletu, vypustil klobásu ven a s křikem se po ní „jako“ vrhal s papírovými ubrousky v ruce. Klobáska byla k nerozeznání od skutečného „produktu“ a ostatní zhnuseně uhýbali. Nicméně následně se kolektivně skoro pozvraceli v momentě, kdy dotyčný astronaut vítězoslavně „produkt“ chytil a s chutí se do něj zakousl…

Toaleta v modulu Zvezda

Toaleta v modulu Zvezda
Zdroj: commons.wikimedia.org

Na dnešní stanici ISS jsou používány dvě toalety- jedna v modulu Zvezda a jedna v modulu Tranquility (původně byla umístěna v modulu Destiny). Toaleta je v principu následníkem toalety na Miru. Pevný odpad je nasáván do vaků, ty jsou vkládány do hliníkových kontejnerů, aby mohly být posléze naloženy do nákladních lodí Progress a shořet v atmosféře. Obyvatelé stanice mají k dispozici dokonce dva druhy toaletního papíru- drsnější ruský a měkký americký. Moč ovšem v případě ISS není vypouštěna ven, naopak, v případě toalety v ruském segmentu stanice je směrována do zařízení Elektron, kde je z ní pomocí elektroforézy získáván kyslík pro staniční atmosféru. Toaleta v americké části ISS zase od roku 2008 moč směruje do zařízení Water Recovery System. To z moči dokáže oddělit vodu. Získaná voda je téměř dokonale čistá a je určena i k přípravě stravy a nápojů. Je dokonce čistější, než běžná voda, jakou máme k dispozici v našich domovech a nemá žádnou nepříjemnou pachuť.
Od dob Mercury a Vostoků se hygiena ve vesmíru dostala na nesrovnatelně vyšší úroveň. Důraz je kladen především na recyklaci- až 93% veškeré vody, včetně potu, užitkové vody a moči na ISS je recyklováno a vráceno zpět do oběhu. Je to jediná možnost, jak přežít v uzavřeném ekosystému dobu natolik dlouhou, aby bylo možné vydat se k Marsu a dál.

 

Členové Expedice 19 si připíjejí recyklovanou vodou. Na zdraví!

Členové Expedice 19 si připíjejí recyklovanou vodou. Na zdraví!
Zdroj: i.space.com (kredit: NASA TV)

A pokud jsem vám zkazil chuť k jídlu, omlouvám se. Ale i hygiena a s ní spojené úkony jsou součástí života. V jeho průběhu koneckonců každý z nás stráví v průměru až tři roky tam, kam i císař chodí pěšky… 😉

 

 

Zdroje informací:
R. D. Hall, D. J. Shayler: „The Rocket Men- Vostok and Voskhod, the First Soviet Manned Spaceflight“
R. D. Hall, D.J. Shayler: „Soyuz- The Universal Spacecraft“
W. D. Woods: „How Apollo Flew to the Moon“
D. Sivolella: „To Orbit and Back Again- How the Space Shuttle Flew in Space“
M. Roach: „Packing for Mars- The Curious Science of Life in the Void“
M. Mullane: „Riding Rockets- The Outrageous Tales of a Space Shuttle Astronaut“
wikipedia.org
astronautix.com
space.com
airandspace.si.edu 
toilet-guru.com 
jsc.nasa.gov 
spaceflownartifacts.com 
airandspace.si.edu 
gizmodo.com 
hightechscience.org 

 

Zdroje obrázků:

http://vtspaceeducation.org/images/vsep/186856main_s118-tracyhair.jpg http://airandspace.si.edu/webimages/previews/5105p.jpg (kredit: National Air and Space Museum, Smithsonian Institution) http://commons.wikimedia.org/wiki/File:G5C_spacesuit.jpg
http://www.spaceflownartifacts.com/images/razor_as11_mc.jpg (kredit: National Air and Space Museum, Smithsonian Institution)
http://ep.yimg.com/ca/I/spaceimages_2258_87113458
http://www.astronautix.com/graphics/m/mirshowr.jpg (kredit: RKK Energia)
http://i.dailymail.co.uk/i/pix/2013/07/11/article-2360282-1AC2FEF0000005DC-855_634x459.jpg
http://www.toilet-guru.com/pictures/spacecraft-dscf0964-tn.jpg (kredit: toilet-guru.com)
http://images.powerhousemuseum.com/images/zoomify/TLF_mediums/162964.jpg (kredit: Powerhouse Museum Collection) 
http://history.nasa.gov/SP-368/p480a.jpg
http://www.toilet-guru.com/pictures/skylab-dscf6440-tn.jpg (kredit: toilet-guru.com)
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Space_Shuttle_toilet_01.JPG (kredit: Svobodat)
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Zvezda_toilet.jpg
http://i.space.com/images/i/000/004/267/original/090520-space-urine-02.jpg?1292268683 (kredit: NASA TV)

 

Jak to dělaj' kosmonauti, 2.5 out of 5 based on 37 ratings

Pin It
(Visited 4 555 times, 2 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (37 votes cast)
(Visited 4 555 times, 2 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.


26 komentářů ke článku “Jak to dělaj‘ kosmonauti”

  1. Michael Voplatka napsal:

    Perfektní článek! Více takových 🙂

  2. Radoslav Packa napsal:

    Veľmi zaujímavý článok, odhliadnuc od „Number 1 a 2″, je zarážajúce, aké, pre nás banálne veci, musia v stave bez-tiaže vážne riešiť. Napríklad som čítal, že hodinky musia obsahovať netrieštivé sklíčka, alebo pred dosiahnutím gravitácie si musia dať nejaké tabletky…
    Takéto detailné informácie sú veľmi zaujímavé a veľký rozsah nieje na škodu, priam naopak. Mňa by zaujímalo aj detailnejšie rozobratie pred štartovných príprav, alebo naopak detaily čo sa deje pred pristávacím manévrom na zem po pristáti a následná rekonvalescencia.
    Ďakujem.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za pochvalu!
      Ta sklíčka (a mám dojem, že pod sklíčky musí dokonce být vakuum) jsou pochopitelná, kdyby plavaly v atmosféře stanice střepy, nemuselo by to být bezpečné (ostatně tuhle patálii řešila posádka Apolla-15, kdy po otevření LM na cestě k Měsíci astronauti zjistili, že jeden ukazatel na přístrojové desce je rozbitý. Řešení pomocí vysavače a lepící pásky trvalo poměrně dlouho…)
      Ty tablety se berou hlavně kvůli zavodnění- na orbitu, zejména při delších pobytech, tělo vylučuje docela velké množství vody. Coby složka krve se na rozdíl od pobytu na Zemi nezadržuje ve spodní části těla a to by po návratu mohlo vyústit v dehydrataci a nízký obsah minerálů. Proto astronauti a kosmonauti před návratem hodně pijí a užívají solné tablety. Sůl má usnadnit vstřebávání vody do krevního oběhu.
      Co se týče článku o přípravách na start a průběhu přistání- díky za námět. Neslibuji nic hned, ale určitě se k tomu v dohledné době dostanu.

  3. voyo napsal:

    tu to to aj spomina pri navsteve zachoda, ze nie vzdy sa trafia a ze potom to lieta 🙂

  4. Petr Valach napsal:

    Nedá se dát míň jak pět hvězdiček! Super!

  5. Rico napsal:

    Super clanok! Myslim, ze najtazsie to mali prave v Gemini, tam bolo ozaj nulove sukromie.

  6. astrodi napsal:

    brutalne dobry clanok, cital som to na jeden dych 🙂
    obdivujem vas cit pre detail i jemnost vo vyjadrovani. Fakt dobra praca, tesim sa na dalsi podobny clanok

    Dominik

  7. Michal napsal:

    Výborný článek na věčně vděčné téma 🙂
    Překvapilo mě že na ISS není sprcha, měl jsem za to, že díky relativně bohatým prostorám, tam mají už nějakou vymakanou, pevně zabudovanou a ono je tomu naopak.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Děkuji!
      Na ISS sprcha není zřejmě po předešlých zkušenostech. Navíc- pot se v beztíži chová jinak než na Zemi, takže ani po cvičení asi nebudou astronauti a kosmonauti tak mokří, jako běžní pozemšťané. A připočtěme si relativně účinný environmentální systém, který zápach dokáže z velké části odfiltrovat.

  8. Daniel napsal:

    Perfektní článek, moc děkuji za něj a těším se na další.

  9. Evžen napsal:

    po tolika pochvalách opravdu nevím, co byh ještě přidal. snad jen jedno velké DÍKY!

  10. Adam napsal:

    Děkuju, perfektní článek!!!
    Teď si jdu dát něco k obědu 🙂

    Vždycky když koukám na videa z ISS, tak nechápu proč se astronautky nenechají ostříhat na ‚kluka‘. Péče o vlasy musí být příšerně komplikovaná a navíc se vlasy v mikrogravitaci pořád motají okolo.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, doufám, že oběd chutnal! 😀
      Upřímně- taky moc nechápu to lpění na vlasech. U raketoplánů to k pochopení bylo (na 10 dní se vlasy stříhat nevyplatí), ale na delší mise…

  11. MRR napsal:

    Môžem napísať len to čo ostatný-tj paráda.
    Ostatne ma veľmi potešil aj odkaz na článok o ktorom som nevedel
    ( „Restaurant na kraji vesmíru aneb menu v beztíži“ )pretože som mal možnosť jesť “ kosmonautické jedlo“:)
    Len tak ďalej 😉

  12. Michal Zobec napsal:

    díky, tento článek je daleko lepší než ten o jídle 🙂 nejlepší byl žertík s klobáskou 😀

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Děkuji za pochvalu! Pokud vládnete angličtinou, doporoučuji přečíst si „Riding Rockets“, podobných historek je tam spousta…

  13. DomoKun napsal:

    V rámci obsahlosti článek ponechán na dovolenou až bude klid…prefektni, vyplatilo se to…díky.

Zanechte komentář