ExoMars – mise snů, o které (zatím) jen sníme

Navzdory nepochybně vzrušujícím, probíhajícím, připravovaným i plánovaným misím k planetám, asteroidům či kometám, zůstává planeta Mars nadále favoritem průzkumu Vesmíru za hranicemi našeho Měsíce. První vlna všeobecného zájmu o průzkum Rudé planety sondami se zvedla po té, co na Zemi dorazily první snímky povrchu pořízené sondami Viking. Další, širokou veřejností vnímaný, skok znamenala spanilá jízda vozítka Sojouner po povrchu planety v rámci mise Pathfinder.

Na první „velké“ rovery – Spirit (budiž mu prach Marsu lehký) a Opportunity (po desetiletí stále v kondici), už dnes občas zapomínáme. Nad tím, že v rámci „nejnovější“ mise MSL brázdí rover Curiosity údolí kráteru Gale už dva roky jen kroutíme hlavou. A to, že Mars obíhají kromě dvou přirozených také tři umělé satelity, už snad nikoho nepřekvapí.

Co však překvapit může je fakt, že jeden z těchto satelitů patří evropské agentuře ESA. Mars Expres byl totiž prvním, a hned velmi úspěšným, příspěvkem Evropy k průzkumu Marsu. Prvním, ale rozhodně by neměl zůstat posledním. Jeho pokračovatelem se má stát mise ExoMars.

Trochu opakování

O misi ExoMars jste již na našich stránkách četli. Nejprve jsme vám představili přístrojové vybavení mise, seznámili jsme vás s vývojem nejatraktivnějšího prvku – evropského roveru a bez povšimnutí nezůstalo dokončení jádra dalšího ze tří komponentů – satelitu TGO, letos v lednu. Připomenu, že tenhle projekt byl původně plánován ve spolupráci ESA a NASA a jeho počátek je spojen s počátkem milénia.

Protože se jedná bezesporu o jeden z nejprestižnějších a zdaleka nejkomplexnějších projektů ESA, tento článek si klade za ambice doplnit výše uvedená „tvrdá“ fakta omáčkou, která příběh ExoMars dochutí.

Na úvod chci upozornit, že mise je v mnohém technologickým demonstrátorem. Tedy projektem, který má v praxi odzkoušet řadu univerzálních kosmických technologií, které se budou nadále používat při následujících misích. Vědecká náplň projektu však rozhodně není Popelkou! ExoMars bude např. hledat ne podmínky vhodné pro život ale rovnou mikroskopický život samotný!

Projekt je však v rámci ESA financován jako „volitelný“ program, ne jako součást klíčového výzkumného programu agentury. To vše v praxi znamená, že motivace pro jeho uskutečnění leží spíš v politice a průmyslu než vědě. Což, jak se ukazuje, projektu neškodí. Spíše možná naopak.

Peripetie partnerství

Po řadě zdržení (mise měla původně startovat již v roce 2009) byla v roce 2009 vydefinována konečná podoba projektu. Orbiter, TGO, a zkušební lander, EDM, odstartují v roce 2016 a o dva roky později je bude následovat rover. Ty v té době byly plánovány dokonce dva – evropský ExoMars a menší americký MAX-C. Rover zužitkuje získané zkušenosti s přistáním a TGO bude zároveň sloužit jako jeho spojovací stanice na oběžné dráze Marsu.

Původní plán počítal s jednodílnou misi, pro kterou byl zvolen jako nosič Sojuz vypuštěný z Kourou. Jak mise postupně nabývala na objemu, ESA přestoupila na Ariane 5. Finální podoba si vynutila nosiče dva a NASA tedy v rámci své účasti nabídla Atlasy.

Avšak v roce 2011 se ExoMars dostal do vážné krize.

Američané, kteří logicky upřednostňovali vlastní projekty, se k ExoMarsu stavěli poměrně vlažně. Po té co byla mise rozdělena do dvou etap nejprve Evropanům „přepustili“ vývoj přistávacího modulu.

Testování evropského landeru EDM v nizozemském Noordwijku v říjnu 2013.

Testování evropského landeru EDM v nizozemském Noordwijku v říjnu 2013.
Zdroj: http://www.russianspaceweb.com/

Rozhodně však nechci říct, že Amerika projekt sabotuje. Pro obě mise zajišťuje část vědeckého vybavení a i při současných napjatých vztazích s Ruskem získalo toto vybavení výjimku ze zákazu transferu pokročilých technologií. To je podpora daleko významnější, než se na první pohled zdá.

Musíme také připustit, že technologicky je ExoMars pro NASA krok zpět. Pro současný vlastní projekt MSL již vyvinula komplexní přistávací modul „sky crane“, který ji umožňuje dopravit na povrch Marsu až 1 tunu nákladu. V marsovských roverech pak Amerika bezesporu hraje úplně jinou ligu. Při napjatosti kosmických rozpočtů se pak nejde moc divit, že si musí stanovit priority.

V onom roce 2011 však NASA neobhájila financování raket Atlas pro obě mise. ExoMars byl doslova uZemněn.

Sňatek z rozumu

ESA v té době shodou okolností probírala s Rusy možné sladění svého projektu s ruským Mars-NET, který měl probíhat ve stejné době. Rozčarování z přístupu Američanů na jedné straně a zřejmě určitá euforie z jednání s Rusy vedly ESA k jednostranným, poněkud nediplomatickým, prohlášením, že k Rusové byly přizváni k projektu výměnou za vynesení satelitů raketami Proton. Jako protihodnotu měli získat možnost umístit své experimenty na sondách a přístup k získaným datům.

Po počátečních výhradách Roskosmu a pravděpodobně i v důsledku selhání misí Mars-96 a Phobos-Grunt a zrušení projektu Mars-Net však Rusové svou účast na projektu ExoMars nakonec potvrdili. Což mi trochu připomíná reakci právě Roskosmu na plány turistických letů k Měsíci. Bude zajímavé sledovat, jestli i v tomto případě bude zavedený scénář platit i nadále.

Ale zpátky k Marsu. V roce 2012 se Roskosmos zavázal dodat dva Protony pro obě mise. Zároveň bylo specifikováno vědecké vybavení, které pro jednotlivé části systému – družici na oběžné dráze Marsu, přistávací modul/ stacionární sondu a rover, dodají Rusové.

Zejména na evropské straně zavládlo nadšení a přesvědčení, že ESA získala plnohodnotnou náhradu za NASA. Roskosmos však cítil, že ESA je „snadná kořist“ a po nastartování spolupráce a přípravě příslušné smlouvy na ministerské úrovni přišel s nečekaným požadavkem na navýšení ruského podílu v projektu. Tento požadavek zdržel konečný podpis zmíněné dohody mezi ESA a Roskosmem a ohrozil již tak napjatý harmonogram.

Pro úplnost, hlavním dodavatelem na straně ESA je italská Thales Alenia Space Italia, partnerem Roskosmu je NPO Lavočkin.

Projekt dostává pevné obrysy

Satelit TGO začne hledat stopy života na Marsu z oběžné dráhy v roce 2016.

Satelit TGO začne hledat stopy života na Marsu z oběžné dráhy v roce 2016.
Zdroj: http://www.russianspaceweb.com/

Nicméně v průběhu loňského roku se projektu dařilo držet rytmus a směr. Pokračoval vývoj a testování přistávacího modulu EDM a v únoru letošního roku německá společnost OHB Systém dokončila výrobu jádra satelitu TGO. První fáze tedy plnou parou směřuje k plánovanému startu v roce 2016.

Pro druhou fázi bylo potvrzeno, že Rusové zajistí přistávací modul, který bude následně fungovat jako marsovská stacionární sonda. Pokud uvážíme, že mise v roce 2016 má za jeden ze stěžejních úkolů otestovat analogické, byť menší, evropské zařízení, jedná se o významný ústupek. Nicméně ESA si podržela rover a na setkání pořádaném ESA 26.-28.března 2014 pak byli vybráni čtyři horcí kandidáti na přistání.

Pravděpodobná podoba evropského roveru.

Pravděpodobná podoba evropského roveru.
Zdroj: http://exploration.esa.int/

Tím však výčet dobrých zpráv končí. Technická náročnost druhé fáze způsobila zpoždění tři čtvrtě roku a část partnerů projektu dnes považuje za reálný start druhé fáze až v roce 2020. Oficiálně však odklad zatím potvrzen nebyl. ESA vydá své stanovisko až po závěru hodnotící komise, který očekává v říjnu letošního roku.

Osud tohoto projektu opět ukazuje náročnost spolupráce s Rusy, kterou v plné nahotě odhalil a odhaluje projekt mezinárodní kosmické stanice. V případě ExoMarsu 2018 je to právě příklad přistávacího modulu. Jak jsem již zmínil výše, Evropa v praxi odzkouší vlastní systém v roce 2016. Bylo by tedy logické, že jej nasadí i v druhé fázi. Nicméně byla nucena udělat ústupek Rusům, kteří si vymínili, že pro druhou fázi vyvinou v rámci navýšení své účasti na projektu svůj vlastní lander. Ovšem například padáky pro tento ruský modul vyvíjí ESA. Počínaje nutností překládat technickou dokumentaci a konče chorobným utajováním na ruské straně (umocněným současným mezinárodním napětím) vstupuje do hry spousta momentů, který tento projekt zdržují a prodražují. A takováto dělba práce byla vynucena i u dalších systémů. Je to ovšem daň za poskytnutí nosičů, tedy něco nad čím nemá smysl lamentovat. Faktem zůstává, že přistoupení Rusů dalo projektu výrazný impuls.

Ruský lander dopraví v roce 2018 (2020) evropský rover na povrch Marsu. V letové konfiguraci (vlevo) a po přistání před sjezdem roveru na povrch (vpravo). Lander pak bude sloužit jako výzkumná základna.

Ruský lander dopraví v roce 2018 (2020) evropský rover na povrch Marsu. V letové konfiguraci (vlevo) a po přistání před sjezdem roveru na povrch (vpravo). Lander pak bude sloužit jako výzkumná základna.
Zdroj: http://www.russianspaceweb.com/

2014 a dál

A co pro nás projekt ExoMars připravuje v blízké i vzdálenější budoucnosti? Program doposud ukázal ohromnou nezdolnost a manažerské schopnosti ESA, což je sice vedlejší, nicméně hmatatelný a cenný přínos. Uvědomme si, že příprava projektu běží již 14 let. ESA se musela vyrovnat nejen s předefinováním projektu, ale i se změnou klíčového partnera. Vedle řešení technických a vědeckých otázek úspěšně vybalancovává i „společenské“ či „politické“ překážky. O finančním řízení, ExoMars překonal původní rozpočet 1mld EUR a konečné odhady dosahují až 1,5 mld EUR, ani nemluvím. Minimálně z pohledu přípravy a řízení náročného projektu je mise ExoMars již teď evropským úspěchem.

Pro Rusy je to zase velká šance prolomit svou po desetiletí trvající smůlu a s pomocí ESA potvrdit svou schopnost doletět dál než jen na zemskou orbitu.

Troufám si i proto odhadnout, že minimálně v roce 2016 nás čeká velká sláva. A pokud v tom roce dosedne na marsovský povrch druhá sonda Made in ESA (vzpomeňme na Beagle 2, který na Mars dopadl v rámci mise Mars Expres), můžeme se začít těšit i na „náš“ první rover. Ať už v roce 2018 nebo 2020.

Zdroje informací:
http://www.russianspaceweb.com
http://www.nasa.gov/content
http://www.esa.int

Zdroje fotografií:
http://exploration.esa.int/mars/47884-exomars-2016-mission/
http://www.russianspaceweb.com/…/exomars/2016/EDM/20131013_load_test_1.jpg
http://www.russianspaceweb.com/…/exomars/2016/orbiter_scale_1.jpg
http://exploration.esa.int/mars/47068-esa-s-exomars-rover/
http://www.russianspaceweb.com/images/spacecraft/planetary/mars/exomars/landing/lander_1.jpg

Pin It
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

GD Star Rating
loading...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


7 komentářů ke článku “ExoMars – mise snů, o které (zatím) jen sníme”

  1. Vašek napsal:

    Tohle je fakt megaambiciozni, jen mám strach z Ruské účasti, ti na co sáhli a týkalo se to Marsu, tak skončilo velkým krachem…

  2. rexino napsal:

    Z jednej strany sa na tento projekt neskutočne teším. Rover konečne bude skúmať život a bude mať aj mikroskop, takže konečne po geológoch, ktorí dostali 2 roveri na skúmanie šutrov na Marse, sa potešia aj fanúšikovia biológie. Ja si myslím že s takým roverom je oveľa väčšia šanca tam niečo nájsť.
    Na druhej strane sa tohoto projektu neskutočne bojím. Prečo? Samozrejme kvôli dvom Protonom, pri dvoch štartoch je dosť veľké percento neúspechu. A motorické pristátie s ruským landerom ma taktiež úplne straší. Nie žeby som neveril Rusom ale… vieme ako dopadajú ich pokusy mimo Earth orbit.

    • Snoopy napsal:

      Sdílím sice vaše obavy, ale přesto jsem optimistou.
      1) ESA by měla na Rusko „dohlídnout“. Do projektu už vložila hodně úsilí, umu i peněz. A jak nejnověji ukazuje mise Rosetta, Evropa bezpilotní výzkum vesmíru opravdu umí!
      2) Samotní Rusové určitě cítí, že další selhání, a navíc v mezinárodním projektu, by už bylo moc.
      3) Technologii přistání na jiném tělese Rusové historicky zvládli (Luny a Lunochody).
      I v dalších článcích o této misi by tak měl převažovat optimistický tón. 😉

  3. Zdenda napsal:

    Neni mi uplne jasne, proc je treba vyvijet novy lander misto spoluprace a Americany, kteri jej uz nejen vyvinuli, ale i uspesne pouzili. Bylo by to moc drahe? Chtela ESA puvodne ukazat, ze „to umi taky“, ale pak se stejne rozhodli se spolehnout na Rusy?
    Doufejme, ze rusky pristavaci modul nepoveze zbrane pro tamni rusky mluvici separatisty a par chalpu v kombinezach, co budou po pristani tvrdit, ze jsou Martani a ze uz tam byli 🙂

    • Radim Pretsch napsal:

      Je to mix důvodů.
      1) Američané omezili svůj příspěvek k projektu na část přístrojového vybavení.
      2) Tzv. „hardware“ (kam patří třeba landery) je v případě kosmických misí vždy originálem, který se musí vyrobit na míru a sladit s dalším vybavením. Nejde tedy jednosuše objednat landery, které NASA použila pro svoje mise, připojit je k sondě ESA a posadit na ně evropský rover.
      Bylo by to asi stejně náročné a drahé jako vyvinout nový lander.
      3) Prestiž hraje nemalou roli, to máte pravdu. A samozřejmě jde i rozvoj vědy, technologií, získání znalostí, know-how pro další mise….
      4) Použití ruského landeru pro druhou misi s roverem je podle náznaků ruskou podmínkou spoluúčasti. Pokud ESA uspěje se svým landerem v roce 2016, je samozřejmé, že by jej raději nadále používala a rozvíjela. Nicméně bez kompromisů by to nešlo.

      ExoMars bude pátrat po životě na Marsu. Uvidíme na jakou jeho formu případně narazí… ;-D

    • Honza napsal:

      Američani na Marsu úspěšně použili několik landerů, každý byl úplně jiný, každý originál. Dokonce ani oni sami často nedokáží využít svých úspěchů a zkušeností, natož aby se poučili z vlastních problémů, těžko to chtít po jiných.
      Navíc mi připadá, že z dnešních projektů, které se vlečou desítky let a zaměsnávají stovky „projekt manažerů“ se těžko nějaké zkušenosti dají přenést. Pokud najdete v tom množství tlučhubů vůbec někoho, kdo tomu původně apoň trochu rozuměl, je po těch letech starý, nebo mrtvý…

      • Radim Pretsch napsal:

        Máte pravdu, že každá vesmírná mise je originál. Zejména pokud se bavíme o vědeckých misích, potažmo o těch za hranici oběžné dráhy Země.
        Podle mého názoru však zkušenosti hrají při jejich přípravách důležitou roli. Americký průzkum Marsu je toho názorným příkladem. Každá nová mise je „mohutnější“ a zejména složitější než předchozí. A to právě díky zkušenostem z té předešlé.
        Stejně tak třeba nová americká raketa SLS přímo zužitkuje zkušenosti programů Apollo (motor druhého stupně J2X) a raketoplánů (urychlovací motory na pevné palivo a motory prvního stupně RS-25/upravené SSME).
        A kosmická loď Orion nezapře přinejmenším inspiraci Apollem.

Zanechte komentář