Vesmírné osudy 63. díl – Eugene Cernan

Pochmurná nálada, která vládla během celého roku 1972, neochvějný pocit konce a nejisté budoucnosti, byla poslední měsíc před startem Apolla 17 najednou pryč. Vše už bylo zase tolik hmatatelné, že si nikdo nepřipouštěl, že tohle bude poslední let a pak nic. Eugene Cernan se pokusil vzbudit trochu morálky a dobré nálady v lidech, kteří na programu pracovali a zdálo se, že se mu to alespoň někde podařilo. Více jak měsíc před startem vyjel obrovský Saturn 5 na svoji pomalou cestu na startovací rampu. Vše se zdálo být připraveno. Po nehodě s vrtulníkem se už zdálo nemyslitelné, že by Genovi někdo letenku na Měsíc vzal. Ale osud si rád zahrává.

Poslední příběh z jiného světa

Zbývaly čtyři týdny do startu a před ubytovnou posádek na Mysu se odehrával tradiční softbalový zápas mezi astronauty. Eugene Cernan byl v jednom z týmů a hrál na plný výkon. Dobrou fyzičku, kterou si vytvořil před startem, chtěl zužitkovat zde na Zemi. Cernanovi se povedl parádní odpal, který míč poslal až za hrací plochu a tak se rozhodl, že místo klasických dvou met zdolá rovnou tři. Rozběhl se na plné obrátky, ale když překročil druhou metu, doslova cítil, jak mu křuplo v noze, ztratil rovnováhu a najednou se válel v písku. Noha ho pálila jako čert. Jeden z vazů se zřejmě přetrhl. Okamžitě mu hlavou proběhlo, že to právě znova podělal a že se tak připravil o let. Přes veškerou trýznivou bolest se pokusil postavit, ale neposlušná noha ho poslala zpět k zemi.

Cernan se tak opět ocitl před doktorem Chuckem La Pintou, který už v minulých týdnech přišel na to, že má malý zánět na prostatě a společně toto utajili, aby si nikdo nemyslel, že není schopen letu. Tento problém se jim dařilo zaléčit, ale když si doktor prohlížel snímky z rentgenu, tvářil se vážně, velice vážně. Kdyby byly vazy přetrhané, musela by proběhnout operace a Eugene Cernan by rozhodně nestihl let. Doktor však řekl, že je to sice hodně vážné a diví se, že se vazy neutrhly, ale pokusí se Gena dostat opět do hry. Dohodli se, že vedení NASA budou tvrdit, že je všechno v pořádku, ale Gene musí dodržovat ozdravné kroky k tomu, aby byl schopen před letem chodit . To se nakonec povedlo jen tak tak a Gene si zachránil svoji letenku na Měsíc.

Eugene Cernan jako velitel letu, Harrison „Jack“ Schmitt jako pilot lunárního modulu a zároveň jediný z vědců – astronautů, který se dostal do vesmíru a Ronald Evans jako pilot velitelského modulu. To byla posádka, která měla zamířit na poslední let člověka k Měsíci na hodně dlouhou dobu. Krom Cernana byl zbytek posádky ve vesmíru poprvé, ale dle Genových slov to byl nejlepší tým, jaký si mohl přát. Schmitt se ukázal jako člověk, který se dokáže naučit létat naprosto bez problémů se vším a i přes jeho snahu nacpat do programu letu i naprosto nereálné věci, třeba přistát na odvrácené straně, to byl absolutně spolehlivý člověk. Evans i přes počáteční problémy s kázní a nepříliš velké nadšení pro věc, nakonec dokázal zvládnout výcvik velice dobře a před startem byl připraven odvést svoji práci dole.

Apollo 17 mělo přistát u pohoří Taurus v hlubokém příkopu, který nesl jméno Taurus-Littrow. Kvůli tomu, že se toto místo nacházelo mimo „obvyklá“ místa přistání, bylo nutné startovat večer – měl to být jediný noční start programu. Bylo totiž nutné startovat večer ze Země, aby se loď k Měsíci dostala ve chvíli, kdy bude slunce v ideální poloze, tedy kdy nebude ani příliš zářit, ani nebude v oblasti tma.

Poslední start Apolla si nenechalo užít 700 000 lidí, kteří kolem Kennedyho mysu vytvořili hotové stanové a karavanové město, které bylo šestého prosince přecpané a plné lidí, kteří hledali to nejlepší místo na výhled na Saturn. Den před startem se posádce ozval i prezident Nixon, který s nimi nakonec mluvil přes 45 minut. Krom očekávaného popřání štěstí se však debata záhy změnila v monolog prezidenta, který si stěžoval, že jeho vlastní voliči ho vůbec nechápou, že ho nechápe ani jeho strana a kongres a cítí se z toho všeho zničený. Pro astronauty, kteří měli plnou hlavu nadcházejícího letu to, byla opravdu bizarní situace. Ovšem, těžko můžete litovat prezidenta, tak se krom „Ano pane.“ a „Ano, pane prezidente.“ na nic jiného nezmohli.

Start byl naplánován na šestého prosince k deváté hodině večerní. Vše šlo na výbornou, předstartovní přípravy proběhly v pořádku. Posádka si dala před letem klasický steak s vajíčkem, pak si prošla procedurou navlékání skafandrů a vystoupala na vrchol rakety, kde byla usazena do jejich lodě a uzavřena. Dvě minuty před startem však počítač neodeslal příkaz k natlakování kyslíkové nádrže prvního stupně. Bylo nutné je vyslat ručně. To se sice povedlo, ale počítač takový příkaz odmítl. Start musel být přerušen. Sedm set tisíc lidí v okolí kosmodromu vydechlo. Startu hrozilo odložení. Armáda techniků se pustila do hledání problému a posádka v lodi najednou neměla co dělat. Evans prostě usnul, Shmitt a Cernan přemítali, co se teď bude dít. Problém se však během tří hodin podařilo vyřešit a ještě zbylo dostatek času ve startovacím okně.

7. prosince 1972 v 00:33 floridského času se otřásla země. Saturn 5 ožil a pět obrovských burácejících motorů F1 ještě devět sekund setrvávalo připoutáno ke startovací rampě, aby nabralo dostatek tahu na zvednutí kolosální rakety. VIP diváci na pět kilometrů vzdálené tribuně pocítili mocnou sílu Saturnu na vlastní kůži, když je to usadilo do sedaček a každý mohl studovat, jak mu těžknou knoflíky na košili, jak jim je tlak ze startu tiskne na hruď. Noční start Apolla 17 byl prý naprosto nepopsatelný a zvedající se raketa z rampy, zalitá září nejen motorů, ale i reflektorů očarovala snad všechny, kteří tam v den startu byli. Poslední výprava na Měsíc začala. Start proběhl naprosto bez problémů. První i druhý stupeň pracovaly dobře, a když se sestava ocitla na oběžné dráze, tak se po dvou obletech zažehl třetí stupeň, který je poslal na přeletovou dráhu k Měsíci. Výprava do jiného světa právě začala.

Start Apolla 17, 7. prosince 1972

Start Apolla 17, 7. prosince 1972
Zdroj: http://media4.s-nbcnews.com/

Schmitt se změnil ze zadumaného a klidného vědce v úplně jiného člověka. Věčně ztichlý muž byl během startu a při odpoutání se od Země neuvěřitelně upovídaný a popisoval snad úplně všechno, co dokázal vidět. Rozhodně to nebylo jen tím, že když už se podíval do vesmíru, tak se s několika přáteli vědci dohodli, že bude popisovat meteorologické úkazy na planetě, ale i tím, že měl prostě obrovskou radost. Začali mu kvůli jeho nekonečným popisům říkat upovídaná meteorologická družice a jemu to nevadilo. Během svého studia klimatických procesů na planetě stačil Evans ještě obrátit loď, spojil se se zaparkovaným lunárním modulem a vycouval s ním z úložného místa ve stupni S4-B. Urychlovací stupeň pak ještě jednou zapálil svůj motor a vydal se vstříc dopadu na měsíční povrch.

„Let k Měsíci probíhal neuvěřitelně klidně, až skoro nudně. Řídicí středisko sice pro posádku připravilo mnoho experimentů, ale tím, že let probíhal bez jakýchkoli problémů, se zdálo, že by snad byly potřeba i křížovky, aby se astronauti neunudili. Jediným významným okamžikem bylo, když posádka hodinu zaspala a nedokázalo ji vzbudit ani pípání alarmu, ani přehrávání hudby, prostě nic. To jen dosvědčuje, v jaké pohodě let probíhal.

Velitelský modul America s odhalenou vědeckou soupravou pro průzkum Měsíce z orbity

Velitelský modul America s odhalenou vědeckou soupravou pro průzkum Měsíce z orbity
Zdroj: http://upload.wikimedia.org/

Šest a půl minuty dlouhý zážeh za odvrácenou stranou Měsíce navedl loď na oběžnou dráhu našeho souputníka a po další úpravě se dráha ustanovila na 110 kilometrů nad povrchem v nejvyšším bodě. Velitelský modul nazvaný America se připravoval na odpojení lunárního modulu Challenger. 11. prosince ve 12:41 se lunární modul oddělil od velitelského a začala pomalá cesta k povrchu Měsíce. Lunární modul nejdříve klesl do výšky 13 kilometrů a zde setrval, než skončila patnáctiminutová prověrka všech systémů. Poté začal namáhavý sestup. Jak už bylo řečeno na začátku výpravy, při téhle cestě se mělo jít až na hranice možností. Ztěžklý lunární modul přecpaný experimenty a navíc vezoucí rover se chystal přistát v odlehlé oblasti, kde mu jeho palivo mělo stačit jen tak tak.

Přistání probíhalo osvědčeným postupem. Nejdříve Gene nasměroval lunární modul  po směru letu tak, že podlaha směřovala dopředu a obličeje posádky mířily k Měsíci. Takhle se klesalo až do výšky čtyř a půl kilometru. Pak se modul převrátil vzhůru nohama. Nohy zůstaly stále ve směru letu, ale posádka se nyní dívala k černé obloze. A konečně ve výšce 3600 metrů se zapnul motor a modul se začal pomalu sklápět tak, aby až přiletí do cílové oblasti, přistával kolmo na povrch a neletěl dál do strany.

Závěrečné místo určené pro přistání se nakonec ukázalo jako ne úplně ideální, bylo poseté kameny velikosti automobilu. Kolem se tyčily hory, které stoupaly až do výšky dvou tisíc metrů a v místě, kde by se dalo přistát, stál obrovský kámen velký jako dům, za kterým byla ještě prohlubeň. Gene Cernan se snažil v klidu manévrovat a hledat nové místo na přistání. Přeletěl kámen i prohlubeň a zamířil ke kráteru Kamelot, který na svém dně ukrýval sukovité skály velkých rozměrů. Bylo potřeba se usadit. A zadařilo se. 11. prosince v 13:54 houstonského času se Challenger dotkl měsíčního povrchu a zastavil. Pouhých šedesát metrů od vybrané přistávací oblasti. Poslední výprava na Měsíc našla svůj přístav.

Eugene Cernan vystoupil na měsíční povrch. Těžko popisovat jeho pocity, to by snad dokázal vypovědět jen on sám. Dodává, že Měsíc je nejmrtvolnější krajina, jakou si dokážete představit. Většina věcí kolem vás setrvává na svém místě miliony až miliardy let bez pohnutí a je proto natolik vzdálená všemu, co viděl člověk, že to snad ani více nejde. Přesto je prý naprosto úchvatná a on sám se tam prý cítil jako v dobře známém kraji. Jakoby ho okolní krajina přímo vítala, necítil se jako vetřelec. Jak říkám, je těžké popisovat tak neuvěřitelný zážitek někoho jiného. Možná se krom vědce měl na Měsíc vydat i básník, možná by nám pak dokázal zprostředkovat tu jedinečnost a cizost krajiny.

Lunární modul Challenger a rover

Lunární modul Challenger a rover
Zdroj: http://www.enjoyspace.com/

Schmitt sestoupil na povrch chvíli po Genovi. Museli se opět naučit chodit, protože chůze po Měsíci je přeci jen specifická – šestinová gravitace umožňuje dlouhé skoky, které jsou pro pohyb nakonec mnohem pohodlnější, než samotná schůze. Schmitt byl jako v sedmém nebi. Okamžitě začal s odborným popisem okolní krajiny a útvarů, zatímco Gene si vychutnával splnění svého obrovského snu. Stal se člověkem, který stanul na Měsíci. Povedlo se to jemu a jen dalším jedenácti dalším. Naprosto úžasné.

Ihned po stanutí na povrchu bylo třeba začít pracovat. První co bylo třeba, bylo vyložit rover a uvést ho do stavu, kdy bude schopný jízdy. Rover byl ve složeném stavu připoutaný na boku LM a jeho složení do pojízdné podoby zabralo trochu času. Ale po složení fungoval naprosto bez problémů. Gene se s ním zkušebně projel kolem modulu a pak přišla na řadu vlajka. A to ne ledajaká. Tato vlajka cestovala u v Apollu 11, ale vrátila se na Zemi, na Měsíc byla dána jiná. Tentokrát se na Měsíc vrátila a je tam dodnes.

Jack Schmitt zkoumá skálu na Měsíci

Jack Schmitt zkoumá skálu na Měsíci
Zdroj: http://upload.wikimedia.org/

Pak přišel čas na nabitý vědecký program. Poslední výprava Apollo si s sebou vezla opravdu hodně vědeckých experimentů, ale ne všechny se dařilo zprovoznit. Přístroj, který měl zkoumat teplo vycházející z nitra Měsíce, například vyžadoval vyvrtání tří děr hlubokých metr osmdesát, do kterých měly být umístěny senzory přístroje. To se ukázalo jako nadlidský výkon, protože půda na Měsíci byla skalnatější a pevnější, než se čekalo. A navíc – vrtat v šestinové gravitaci má svá specifika. Když se vám vrták zakousne, ocitnete se na kolotoči, kde atrakcí jste vy a vrták středem hnacího motoru. Nic lehkého. Naplánovaná čtyř hodinová vycházka tak nabrala zpoždění a nedošlo na původně zvažovaný geologický výzkum, který byl vzdálen dva a půl kilometru. Jelo se o kilometr blíž k poli kamenů. Nicméně během vrtání děr pro popisovaný experiment přišel rover o jeden z blatníků, což se při jízdě ukázalo jako velice nepohodlné, protože prach, kterého ze všech míst, kde přistála Apolla, bylo nejvíce, se lepil na vše a vytvářel před vozem neprohlédnutelný oblak. Nejbližší opravna však byla 400 000 kilometrů daleko. Nezbylo než využít mapu a udělat z ní nový blatník.

První vycházka nakonec přesáhla sedm hodin a posádka s radostí vyšplhala zpět do lunárního modulu, už více jak dvacet čtyři hodin nespali a odpočinek si zasloužili. Další den je čekala další vycházka. U žebříku do modulu si pověsili malířskou štětku, kterou oprašovali prach, který se jim nezdolně lepil na skafandry. První noc v jiném světě právě začala.

Druhý den, během druhého výstupu se konečně dostalo více času na geologické výzkumy. Astronauti našli mnoho zajímavých lokalit, ale největší objev se stal vlastně náhodou. Schmitt uklouzl a opět upadl, jako už na Měsíci nesčíslněkrát, ale tentokrát jeho bota odhalila oranžovou půdu. Ve světě, kde prakticky neexistují barvy, to bylo ohromující. Schmitt i řídicí středisko propukli v jásot a začalo se s odebíráním vzorků. Už se rodily teorie o dávném působení vody, nebo aktivní sopečné činnosti. Na Zemi se však zjistilo, že to byly malé kapičky skla, které díky výtryskům plynů z hloubky Měsíce vyvrhly toto sklo. I tak však podaly svědectví o různých prvcích, které se nacházejí pod povrchem Měsíce. Byl to jeden z nejdůležitějších objevů celého programu. Třetí kosmická vycházeka se opět nesla v rychlém hledání nových zajímavých geologických lokalit a pár se jich našlo. Samotný výzkum na povrchu Měsíce by zabral mnoho knih a zde na něj není bohužel místo.

Vyjížďka měsíčním roverem

Vyjížďka měsíčním roverem
Zdroj: http://www.kscvisit.com/

Nakonec nadešel čas vrátit se domů. Gene zaparkoval rover pár stovek metrů od lunárního modulu, aby měl dobrý výhled na startující stroj a zamířil zpátky. Naposled se podíval na Zemi, která nehybně stála nad bílým povrchem, a řekl:

„Když nyní dělám tyto na dlouhou dobu poslední kroky člověka na Měsíci, chtěl bych zdůraznit, že výzva, které se zhostila dnešní Amerika, předurčila osud člověka na Měsíci. Šťastnou cestu posádce Apolla sedmnáct.“

Cesta zpátky na Zem proběhla bez obtíží. Naposled byl proveden manévr, který odpoutal pozemskou loď z oběžné dráhy Měsíce, a přes prázdnotu se Apollo 17 vydalo vstříc Zemi. Jedna éra pomalu končila, aby ustoupila nové. Co s odkazem Apolla dnes? Možná by nám mohlo být inspirací, že se mají dělat i věci, které nepřináší ihned zisk, ale jsou nutnou investicí pro příští generace, které z nich mohou těžit po dlouhou dobu, tak jak to děláme my nyní. Lidstvo se trochu změnilo, bojíme se dělat velké kroky a stagnujeme. Ale to je přirozený vývoj, jednou se jde nahoru, jindy se soustředíme na malichernosti a nemáme žádný cíl. Jednou se však jistě vrátí doba a lidstvo si vytyčí další cíl. Ne proto, že by byl jednoduchý, ale právě proto, že bude složitý…

***

A co Eugene Cernan? Let Apolla 17 byl jeho vrcholem kariéry a zároveň posledním letem do vesmíru. On sám říká, že dál by už stejně jít nemohl, protože na Mars už se nakonec neletělo a že si tak splnil svůj největší sen. Na Měsíc s sebou vezl i československou vlajku, kterou potom daroval naší Akademii věd. I když jen neoficiálně, protože v roce 1974 u nás byla na vrcholu normalizace a takové gesto nespadalo do osnov chování Američanů. Eugene Cernan se do České republiky vrátil několikrát i po revoluci a snažil se spolupracovat s našimi vědci.

V USA se mezitím snažil popularizovat kosmický výzkum. Na rozdíl od většiny astronautů se nepustil do politické kariéry, i když ho tam kdekdo lákal. Raději se soustředil na práci s dětmi, protože jak on tvrdí, několik z těch dětí jednou bude členem výpravy k Marsu a tak je dobré, aby aspoň trochu věděly, co je čeká. Říká, že do hlouběji do vesmíru prostě pronikat musíme, je to nezbytnost, která stojí před lidstvem jako další velký cíl, nutnost, kterou musí překonat, aby se mohlo posunout někam dál. Setrvávání na místě je úpadek, je potřeba se rozvíjet dál.

Procházka po jiném světě

Procházka po jiném světě
Zdroj: http://d1jqu7g1y74ds1.cloudfront.net/

Zdroje obrázků:
http://www.spacefacts.de/mission/photo_hi/apollo-17.jpg
http://media4.s-nbcnews.com/j/MSNBC/Components/Slideshows/_production/ss-121206-apollo-17-anniversary/ss-121206-apollo-17-02.grid-9×2.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/05/Apollo_17_CSM_SIM_bay.jpg
http://www.enjoyspace.com/uploads/portfolios/2012/Apollo17/thumbnail/1000x600_04-apollo17.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/41/Schmitt_Next_to_Big_Boulder_-_GPN-2000-001148.jpg
http://www.kscvisit.com/art/Apollo-17-rv.jpg
http://d1jqu7g1y74ds1.cloudfront.net/wp-content/uploads/2008/04/ap17-pan.jpg

Vesmírné osudy 63. díl – Eugene Cernan, 2.5 out of 5 based on 22 ratings
Pin It
(Visited 1 662 times, 1 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (22 votes cast)
(Visited 1 662 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


9 komentářů ke článku “Vesmírné osudy 63. díl – Eugene Cernan”

  1. Evžen napsal:

    Dovolím si nyní citovat přímo E. Cernana z jeno pamětí. „Prosté ,děkuji, se mi zdá málo“. Vám patří opravdu velké děkuji, co my kteří jen čteme můžeme udělat víc než jen pochválit a poděkovat? Parádní práce, nejen z životopisem mého jmenovce, ale za celý blog a každodenní porci hutného čtení.
    Přijměte prosím mé upřímné poděkování od srdce.
    Evžen

  2. pobo napsal:

    Blatník roveru si rozbili sami, nadvakrát ho opravovali, mohlo se to napsat jako perlička, ale to by článek dost prodloužilo :)Díky za další díl.

  3. Shar napsal:

    Děkuji, ne že by vaše (míním konkrétně autora Lukáše Hlouška) první osudy a články byly špatné, ale opravdu je vidět pokrok, který jste udělal, a který jste i tak trochu pod jedním článkem sliboval.

    O to více děkuji, i vy jste se už naučil psát ještě více čtivěji :-). A to si zaslouží uznání :-).

    A co mi tak trochu chybí a co vám zřejmě v zápalu psaní a zkracování uteklo je, jak dopadlo jeho manželství. Neb jste asi 2x psal o tom, jak byly manželky astronautů nespokojené. A tak by mě zajímalo, jestli Cernan byl výjimka a manželku si udržel, nebo ne…

    • Lukáš Houška napsal:

      Já děkuji, že jste nejen vy, ale všichni, přečkali období mého zlepšování a četli jste dál a dali mi tak možnost se trochu zlepšit.
      Jinak, těch pasáží, co se mi nakonec nevešlo do seriálů je více. S manželkou nakonec vydrželi až do konce kosmických letů, ale jejich manželství se rozpadlo a to z velké části proto, že spolu naplno žili jen necelý první rok, po tomto roce začal kosmický maraton, který takřka na deset let jejího manžela ukradl a ona v podstatě žila sama. Nakonec si našel manželku novou. Obě rodiny jsou však v kontaktu.

      • Shar napsal:

        O to více by to chtělo tu knihu – kde by jste mohl dát i pasáže, co se nevešli a přepracovat případně i vaše první osudy.

        Ale asi to bude hodně záležet na tom, jestli se povede vydat knihu Kritické momenty kosmonautiky.

        Pokud se ji povede vydat a bude mít aspoň trochu úspěch, neváhejte a zkuste vydat i tento seriál knižně :-).

  4. Kaja napsal:

    Děkuji za poutave čtení. Vaše članky hltám jednim dechem a obdivuji odvahu, dřinu a i oběti těch, kteří tohle vše pro lidstvo vykonaly. Ještě jednou díky.

    PS: Jen bych měl dotaz. Na snimcích u tohoto článku je měsíční rower a mě není jasné jak ho tam pomocí lunárního modulu dostali. Sice je zmíněno, že ho „vyložily“, ale kde ho měli? Lze někde najít schéma umístění v celé sestavě rakety a jak s ním přistávali a kde byl při přistání?

    • Lukáš Houška napsal:

      Dobrý den,

      měsíční rover byl umístěn na boku přistávacího segmentu lunárního modulu. Vidět je to třeba zde: http://collectspace.com/review/ap15-S71-31409.jpg při balení před startem.
      Nebo zde: http://nssdc.gsfc.nasa.gov/image/spacecraft/apollo_lm_diagram.gif je na schématu nápisem „rover“ označenpostranní panel, který rover zakrýval a po nímž se nacházel.

      • Kaja napsal:

        Díky za odkazy, jen jsem zíral. O tuto tématiku se zajímám jen jako naprostý laik a proto mi při pohledu na umístění spadla čelist. Jen mohu smeknout před umem a schopnosti všech co se na celém lunárním programu podílely.
        Ještě jednou díky

        • Lukáš Houška napsal:

          Nemáte vůbec zač. Ne nadarmo je projekt letu na Měsíc jedním z největších uskutečněných projektů lidstva. Když si vezmeme v potaz, že na začátku začínali jako naprosto nezkušení a dokázali se umem a nezdolností dopracovat až k tomu neskutečně ambicióznímu cíli… no, taky před nimi smekám. 🙂

Zanechte komentář