Vesmírné osudy 52. díl – Neil Armstrong

Apollo-11 po startu

11 minut a 49,33 sekund po startu bylo Apollo-11 navedeno na parkovací oběžnou dráhu kolem Země. Armstrong, Aldrin a Collins si velmi pochvalovali výkon Saturnu: přes poměrně značné vibrace byl jeho let mnohem klidnější, než jejich předchozí svezení na špicích raket Titan. Titan byl koncipován původně jako nukleární nosič, proto se u něj nebral příliš velký ohled na pohodlí nákladu. Podle vzpomínek astronautů Titan neustále trhavě „čenichal“ do všech stran, jak počítač korigoval polohu a hledal svůj naprogramovaný koridor. Zato Saturn- to byla jiná káva. Přetížení během startu nepřesáhlo 4,5g, v některých fázích letu byl dokonce menší než 1g. Okamžitě po vstupu na orbit se v kabině rozběhla frenetická činnost. Neil a jeho kolegové museli během půldruhého oběhu zkontrolovat veškeré systémy Apolla, aby se ujistili, že budou moci opustit nízkou oběžnou dráhu směrem k Měsíci. Nejrušnější jsou tyto chvíle pro Mika Collinse- jako pilot velitelského modulu je odpovědný mimo jiné i za kontrolu nastavení inerciální plošiny- soustavy tří gyroskopů, které zachovávají konstantní polohu během manévrů lodi, a jsou pro její orientaci životně důležité. Kontrola nastavení se provádí zaměřením palubního sextantu na příslušný soubor hvězd. Mike s uspokojením konstatoval, že zaměření plošiny souhlasí s přesností na 0,01°. Přes veškerý ruch mají tři muži možnost na pár sekund nad Havají obdivovat východ slunce, a pak nastává okamžik pravdy. Houston oznamuje: „Apollo-11, tady Houston. Máte zelenou pro TLI (Trans- Lunar Injection- navedení na dráhu k Měsíci)!“ Astronauti jsou opět usazeni ve svých křeslech, na hlavách mají opět helmy, které předtím na chvíli odložili. 2 hodiny, 44 minut a 16,2 sekund po startu se opět zažehává motor třetího stupně S-IVB, a urychluje Apollo žádaným směrem. Když o 5 minut a 46,83 sekund později motor utichá, Apollo-11 je urychleno oproti orbitální rychlosti o 10981.7 km/h, tedy dost na to, aby se vymanilo ze spárů zemské přitažlivosti. Neil Armstrong, Buzz Aldrin a Mike Collins jsou definitivně na cestě k Měsíci.

 

Neil Armstrong- Kolumbus nového věku (8/11)

Sestup

 

Po navedení na dráhu k Měsíci mají astronauti možnost okénky sledovat vůčihledě se zmenšující Zemi. Ani teď si však nemohou příliš vydechnout- je třeba vysvobodit LM z jeho dočasného úložiště v adaptéru na vrcholu S-IVB, třetího stupně Saturnu. Collins z levého křesla řídí tichý balet, při kterém se Apollo odděluje od S-IVB. Čtyři panely, které dosud Apollo podepíraly, odlétají do stran a Collins svou loď pomalu otáčí tak, aby mířila čumákem, a tedy stykovacím zařízením, ke střeše LM, nyní, po odlétnutí panelů odhaleného ve svém hnízdě. Pomalu se Columbia sune k Eaglu a po několika sekundách cvaknou tři západky ve špici stykovacího zařízení Apolla, které se právě zachytily za své protějšky v konusu dokovacího zařízení LM. Stykovací sonda Apolla se zatahuje a velitelským modulem se ozývají údery: 12 západek pevného spojení udělalo bezebytku svou práci. Teď jen trochu zacouvat- a soulodí Columbia- Eagle je volné. Npotřebný S-IVB se dalším zážehem vydává na heliocentrický orbit.

Pohled z okénka Columbie bezprostředně po TLI

Pohled z okénka Columbie bezprostředně po TLI
Zdroj: en.wikipedia.org

Armstrongovi a jeho dvěma spolupoutníkům začíná rutinní koloběh „domácích prací“, majících za cíl udržet loď v perfetkní kondici. Fotoaparáty polykají první cívky filmu, a ke slovu přicházejí i kamery, kterými divákům na Zemi trio Apolla-11 ukazuje zajímavosti pobytu v beztíži a nechává je nahlédnout do svého kosmického příbytku. Druhý den letu probíhá plánovaná korekce dráhy- poprvé se ke slovu dostává hlavní motor SPS v servisním modulu Columbie. Ne že by to bylo skutečně třeba- třísekundové „škytnutí“ má za úkol ověřit funkci motoru, Apollo letí po „Free Return Trajectory“, tedy „Dráze volného návratu“, která je v případě selhání motoru prožene velkým obloukem kolem Měsíce a zpět k Zemi na ideálním kurzu pro vstup do atmosféry. Vyrušením v klidné cestě je pouze kontrola interiéru a systémů LM třetí den letu. Selanka už ale nebude mít dlouhého trvání. 19. července ve 3:11:55 UT prolétá Apollo bodem, kde se vyrovnávají gravitační síly Země a Měsíce. Měsíc už nevypadá jako malý plochý kotouč, jak jej známe ze Země, teď už je to obrovská koule s plasticky vystupujícími krátery, pohořími a proláklinami.
Astronauti se chystají na jednu z nejdůležitějších etap letu: LOI. Pod touto zkratkou se skrývá termín „Lunar Orbit Insertion“, tedy „Usazení na lunárním orbitu“. Apollo se musí otočit tryskou SPS proti směru letu, a na přesně stanovenou dobu motor zažehnout. Výsledné zpomalení způsobí, že Apollo-11 začne cirkulovat na oběžné dráze Měsíce. To vše musí proběhnout za odvrácenou stranou Měsíce, tedy mimo spojení s řídícím střediskem. V 75 hodin, 41 minut a 23 sekund MET („Mission Elapsed Time“- tedy čas od startu) Apollo-11 vklouzává za měsíční kotouč a na kanále spojení s Houstonem se rozhostí ticho, narušované jen šumem statického signálu. Neil, Buzz a Mike jsou teď na všechno sami. Pokud zážeh bude trvat příliš krátce, vydají se po jedné z nesčetných trajektorií kamsi do hlubin vesmíru. Pokud se naopak příliš protáhne, Apollo se roztříští o povrch Měsíce, aniž se kdokoli na Zemi dozví, co se stalo špatně. Sekundy a minuty se v řídícím středisku zdají jako věčnost.
A pak, v 76:15:30 MET, na sekundu přesně v očekávaném čase, je sledovací stanicí v Madridu zachycen signál Apolla. Brzdící zážeh, trvající 5 minut a 57,53 sekund zpomalil Apollo o kýžených 3201.3 km/h. Apollo-11 nyní létá po orbitu kolem Měsíce! O dvě hodiny později následuje ještě jeden zážeh, LOI-2, který „cirkularizuje“ oběžnou dráhu Apolla, která teď má apocynthion (měsíční ekvivalent apogea) ve výšce 122.4 km a pericynthion ve 100.9 km.
Už během chvil bezprostředně po LOI měli astronauti za odvrácenou stranou Měsíce možnost malinko se porozhlédnout po krajině, kterou dosud mělo možnost přímo spatřit pouze šest párů lidských očí. V „kochání se“ pokračují i na přivrácené straně, kde si může Armstrong poprvé prohlédnout místo v oblasti Mare Tranquillitatis, kam se zítra pokusí usadit Eagla. Mezi zážehy probíhá ještě jeden televizní přenos, po jeho ukončení a LOI-2 Armstrong s Aldrinem ještě jednou kontrolují LM a částečně jej oživují. Potom se ukládají ke spánku a začínají se koncentrovat na zítřejší velký den…

"Orel má křídla!" (všimněte si na třech nohách viditelných sond, signalizujících kontakt s lunárním povrchem)

„Orel má křídla!“ (všimněte si na třech nohách viditelných sond, signalizujících kontakt s lunárním povrchem)
Zdroj: en.wikipedia.org

O necelých 12 hodin později, 20. července v podvečer světového času, vplouvají oba hlavní aktéři opět do LM, aby jej začali probouzet z částečného spánku. Velký den je tady! Po několika hodinách práce se v čase 100:12:00 MET za odvrácenou stranou Měsíce konečně Eagle odpojuje od Columbie a oba stroje začínají samostatný let. „Orel roztáhl křídla“, oznamuje Neil v narážce na jméno LM. Eagle vykresluje před Columbií úhledný kotrmelec, aby mohl Mike Collins vizuálně zkontrolovat, zda nenese nějaká viditelná poškození, a zda jsou čtyři nohy přistávacího zařízení ve správné poloze. „Myslím, že máte moc pěkný létající stroj, Eagle, i když je vzhůru nohama,“ hodnotí Mike vzhled LM v momentě, kdy je vůči němu obrácen o 180°. „Nevím, kdo je tady vzhůru nohama,“ odtuší Neil, pro něj je teď hlavou vzhůru Columbia s Collinsem uvnitř. Pak se Columbia od Eagla začíná pomalu vzdalovat. Neilovi a Buzzovi ještě zní v uších jedna z posledních Mikových rad před odpojením: „Pánové, hlavně to tam na povrchu nepřehánějte. Jestli uslyším, že funíte a hekáte, budu po vás držkovat!“
Zpoza Měsíce se Columbia a Eagle vynořují jako samostatné objekty a v řídícím středisku si letový ředitel Gene Kranz může odškrtnout jeden ze stupínků, které vedou ke kýženému přistání. Když dnes jeho směna nastupovala do služby, oslovil své kontrolory na komunikačním okruhu: „Ode dne, kdy jsme se narodili, jsme byli předurčeni být v tomto čase na tomto místě a dnes se budeme podílet na přistání Američana na Měsíci. Ať se stane cokoli, budu stát za každým z vašich rozhodnutí. Vešli jsme do této místnosti jako tým a jako tým z ní i odejdeme. Odteď nikdo ze sálu (řízení letu- pozn. aut.) neodejde, ani do něj nevstoupí, dokud buďto přistaneme, nebo havarujeme, nebo přerušíme sestup. Od této chvíle existují pouze tyto tři možnosti.“
Než začne Eagle svůj sestup, vykonávají Armstrong a Aldrin ještě zážeh, zvaný DOI („Descent Orbit Initiation“- uvedení na sestupový orbit). Ten upravuje dráhu modulu do mírně protáhlé elipsy tak, aby její pericynthion ležel přibližně 13 km nad měsíčním povrchem. Poprvé tak zapalují motor sestupového stupně, který bude mít za pár desítek minut klíčovou roli. Motor funguje na jedničku, ovšem po vynoření se zpoza odvrácené strany řídící středisko registruje první problémy: komunikace s Eaglem je přerušovaná a chvílemi se ztrácí úplně. Středisko tedy musí spoléhat na Collinse, který kolegům bude případně tlumočit pokyny ze Země. Právě Collins Armstrongovi a Aldrinovi oznamuje, že mají od střediska zelenou pro PDI. PDI („Powered Descent Initiation“), tedy navedení na motorový sestup, není nic jiného než zapálení motoru v sestupovém stupni. Ten astronauti vypnou až metr nad povrchem. Tedy pokud všechno půjde dobře…
Eagle teď letí tryskou sestupového motoru napřed, okénky dolů. V určený okamžik mačká Aldrin na klávesnici počítače PNGS („Primary Navigation and Guidance Systém“- primární navigační a naváděcí systém) tlačítko „Proceed“. O několik sekund později, ve 102:33:05.01 MET, se nehlučně zažehává motor sestupového stupně. Armstrong s Aldrinem zprvu poznávají úspěšný zážeh jen podle údajů na palubní desce, ústup beztíže je velmi nenápadný a pozvolný. Modul začíná po obří křivce „padat“ směrem k povrchu. Až do tohoto okamžiku byly veškeré úkony odzkoušeny během mise Apolla-10, okamžikem zapálení brzdícího motoru se Apollo-11 vydává na naprosto neznámé teritorium.

Pohled na Mare Tranquilitatis z Eaglu (přistávací oblast je napravo od středu těsně u terminátoru)

Pohled na Mare Tranquilitatis z Eaglu (přistávací oblast je napravo od středu těsně u terminátoru)
Zdroj: www.lpi.usra.edu

Téměř vzápětí se opět na okamžik přeruší spojení. Collins své kolegy upozorňuje: „Ztratili vás!“ Aldrin rychle přepíná na jinou anténu a spojení se obnovuje. Mezitím Armstrong porovnává pohledem z okénka orientační body s plánem. „Minuli jsme orientační bod pro tři minuty příliš brzy (kráter Maskelyne W, který měl Armsotrong vidět proti značce na rámu okénka přesně tři minuty po PDI). Vypadá to, že budeme při přistání trochu dlouzí.“ Během oddělování Eaglu od Columbie zůstala v přechodovém tunelu trocha tlaku, Eagle tento zbytek vzduchu „nakopnul“ a o osmdesát minut později se tato malá chyba promítla do o malinko větší rychlosti v okamžiku PDI. Teď se LM podle plánu otáčí kolem své osy tak, aby okénka mířila vzhůru. Přistávací radar je totiž umístěn na spodní straně LM, z pohledu astronautů vzadu, teď měl konečně volný výhled na povrch. Okamžitě začíná Měsíc „oťukávat“ svými impulzy a hlásí posádce vzdálenost modulu od měsíčního povrchu a jeho rychlost. Čísla poměrně dobře souhlasí s údaji, generovanými počítačem PNGS. Dobré znamení. Záhy se ale věci začínají komplikovat. A to pořádně.
Ukazatel času, uplynuvšího od startu ze Země ukazuje 102:38:22, když se  Armstrongovi s Aldrinem ve sluchátkách ozývá bzučák hlavního alarmu a zároveň se na přístrojové desce rozsvěcí žlutá varovná kontrolka. Počítač PNGS oznamuje posádce, že je s ním cosi v nepořádku.  „Alarm programu!“, ohlašuje Neil na Zem. Pak mrkne na obrazovku počítače, kde zelenými číslicemi svítí kód poruchy. 1202, tenhle kód ještě nikdy neviděl, ani si nedokáže vybavit, co označuje. Kódů je tolik, že není v lidských silách zapamatovat si je všechny.
V řídícím středisku rázem houstne napětí. Přišel zrovna nyní okamžik, kdy bude nutno přerušit sestup? Co když v následující sekundě počítač zkolabuje? Pohledy se otáčejí ke konzoli s cedulkou „Guidance (Navádění)“. Dnes u ní sedí šestadvacetiletý Steve Bales. On teď rozhodne, jestli mise může pokračovat. Má na to přibližně 15 sekund. Začíná se potit. Slyší, jak Armstrong naléhavě žádá: „Dejte nám instrukce pro ten alarm!“ Najednou Balesovi bleskne hlavou, že během simulací na podobný alarm už narazil. Tehdy zareagoval špatně- nechal misi přerušit. Ukázalo se, že to nebylo třeba, tehdy bylo do manuálů přidáno pravidlo, že alarmy, začínající číslem 1, jsou důležité, nikoli však kritické. Tohle všechno Balesovi letí hlavou, když mu do sluchátek zahuláká čtyřiadvacetiletý Jack Garman z jeho podpůrného týmu: „Steve! Steve! Je to 1202, jeden z těch „jedeme- dál- pokud- nezačne- vyskakovat- příliš- často“! To Balese utvrzuje ve vlastním rozhodnutí. „Jedeme dál!“, zakřičí na celé středisko tak hlasitě, až se Gene Kranz málem rozesměje. Devět sekund po oznámení alarmu dostává Armstrong od capcoma Charlieho Dukea odpověď: „Pro tenhle alarm máme zelenou!“
Celý problém spočíval v nadbytečném úkonu, který vykonal mimo plán Aldrin. Zapnul totiž AGS („Abort Guidance System“- systém navádění pro přerušení letu), tedy systém, který měl pomoci Eagle dovést zpět ke Columbii v případě, že by PNGS selhal. Setkávací radar teď marně vyhledával Columbii, aby měl k dispozici potřebné údaje. To zahlcovalo hlavní počítač PNGS, který začal potlačovat méně důležité operace a dával tuto skutečnost najevo právě alarmem 1202. Jestli se alarm nebude objevovat trvale, v sestupu bude možné pokračovat.
Armstronga slova capcoma uklidňují. Podvědomě sleduje pohyby Eaglu. Žádné trhavé pohyby, žádné eratické chování. Po letu se svěří s tím, že byl odhodlán pokračovat, i kdyby odpověď střediska nedostal včas. Během následujících čtyř minut se 1202 objevuje ještě třikrát, tentokrát však už nevyvolává stejnou záplavu adrenalinu. Ale tři sekundy po posledním alarmu se náhle objevuje jiný, tentokrát je to 1201. Bales v řídícím středisku jej vidí na své konzoli, nečeká na nic a volá capcoma: “Pro tenhle alarm máme zelenou“. Duke informaci předává posádce: „Máme zelenou, stejný typ, máme zelenou!“
Mezitím Eagle pokračuje směrem k povrchu. Nastává okamžik, kdy se překlápí do vertikální polohy. Aldrin je plně zaměstnán kontrolou údajů na počítači a palubní desce, Armstrong se však konečně může podívat na krajinu pod nimi. Ve sluchátkách zní astronautům další alarmy počítače, a přestože je Aldrin promptně utišuje, přece jen vyrušují Armstronga z jeho soustředění. Teď by měl zachytit známé orientační body. Ale krajinu pod sebou vůbec nepoznává- vinou oné vyšší rychlosti během PDI je Eagle mimo plánovanou přistávací oblast. Teď je LM ve výšce přibližně 700 metrů nad povrchem a autopilot funguje tak, jak byl naprogramován. Netuší, že Eagle je jinde, než měl být, a navádí jej na přistání přímo na svah velkého kráteru, do pole obrovských balvanů.
Armstrongův tep vylétává ze 120 úderů za minutu na 130, 140, 150 úderů. „Pěkně kamenitá oblast,“ utrousí do interkomu a ve výšce 150 metrů přebírá řízení prostřednictvím aktivace programu P66. Počítači nechává na starost pouze ovládání tahu motoru. Rozhoduje se kamenitou oblast přeletět. Naklání Eagla vpřed a snižuje rychlost klesání. V řídícím středisku všichni s údivem sledují, jak se křivka trajektorie na monitorech začíná zplošťovat. Modul teď letí téměř horizontálně vysokou rychlostí. Armstrong nemá čas vysvětlit své rozhodnutí, o poli balvanů ví jen on, Aldrin má hlavu skloněnou k displeji počítače a ukazatelům rychlosti a klesání Eagla, které nepřetržitě hlásí Armstrongovi. Capcom Charlie Duke na popud Deke Slaytona  tiše navrhuje: „Asi bychom teď měli být potichu.“ Deke nechce Armstronga vyrušovat z jeho soustředění.
Do situace se ale začíná vkrádat další kritický faktor: zásoba paliva se teď rapidně tenčí. Jestli dojde, nebudou mít Armstrong s Aldrinem vzhledem k malé výšce šanci na záchranu- nacházejí se teď v situaci, zvané „křivka mrtvého muže“. Armstrong konečně nachází příhodné místo k přistání a brzdí Eagla, aby jej nepřeletěl. Výška: 30 metrů. Před Aldrinem náhle hrozivě blikne kontrolka minimálního množství paliva. Do 94 sekund musí Armstrong buď přistát, nebo se pokusit o přerušení. „60 sekund!“, ozývá se o chvíli později z řídícího střediska informace o zbývajícím palivu, modul je teď ve výšce 22 metrů. Nikdo nečekal, že s tak malou zásobou paliva se bude Eagle s astronauty ještě stále pohybovat nad povrchem. Už měli být dávno dole. Nikdo také netuší, že ve skutečnosti Eaglu zbývá mnohem více času, než se zdá- palivo, divoce se přelévající v nádržích, odhalilo předčasně senzor kritického množství paliva. Ten spustil kontrolku a od něj se odvíjela hlášení o množství paliva z řídícího střediska. To ale vyjde najevo až mnohem později.
Mezitím se Aldrin na chvíli podívá z okénka a vidí úžasný výjev- stín Eaglu se vznáší nad povrchem a prach, který zvedá jeho motor, vypadá jako deka, která odlétává radiálně do všech stran bez jakéhokoli víření- něco, co na Zemi není možné. „40 stop, 2,5 dolů. Zvedáme trochu prachu!“ Armstrong se snaží přes prachový závoj spatřit vrcholky kamenů, aby mohl odhadnout pohyb Eaglu. „30 sekund!“, zní od capcoma informace o zbývajícím palivu. O devět sekund později se ozývá Aldrin: „Signálka kontaktu!“ Jedna ze tří tyčových sond na nohách Eagla se dotknula měsíčního povrchu! „Vypínám!“, odpovídá vzápětí Armstrong. Od zapálení motoru uběhlo 756.39 sekund.

JE NEDĚLE 20. ČERVENCE 1969, 20:17:39.90 UT; 15:17:39 HOUSTONSKÉHO ČASU; 102 HODIN, 45 MINUT A 39.90 SEKUND PO STARTU APOLLA-11 Z FLORIDY!

Aldrin ze sebe chrlí body checklistu: „ACA out of Detent. Mode Control, both Auto. Descent Engine Command Override, Off. Engine Arm, Off. 413 is in.“ Nejdříve zabezpečit systémy Eaglu, na uvědomění si toho, co právě zvládli, bude čas potom. Teprve po několika sekundách se k sobě Armstrong s Aldrinem otáčejí, podávají si ruce a poplácají se vzájemně po zádech.
„Vidíme, že jste dole, Eagle,“ připomíná se Houston prostřednictvím capcoma Charlieho Dukea. Armstrong má připraven svůj nový volací znak, o kterém předem nikomu neřekl: „Houstone, tady základna Tranquility, Orel přistál!“ Normálně velmi výřečnému Dukeovi se zaplete překvapením jazyk: „Rozumím, Tuanq…. Tranquility. Vidíme vás na zemi (sic!), kvůli vám tady spousta chlapů zmodrala. Teď znovu dýcháme, díky!“ Do jeho slov se v pozadí mísí jásání celého sálu. Dokázali to!
Krom kontrolorů v řídícím středisku miliarda lidí po celém světě u svých televizorů přihlíží, jak odtikávají první sekundy nové éry. Od tohoto momentu člověk osobně navštěvuje nové světy, plní se tak touha stovek generací snílků. Do nového věku lidstvu pomohlo vejít přes 400 000 jedinců, podílejících se na projektu Apollo. Přesto bude tento okamžik navždy synonymem pro člověka, který stál spolu s Buzzem Aldrinem na vrcholku této obrovské lidské pyramidy. Právě započala éra Neila Armstronga…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Apollo_11_Launch_-_GPN-2000-000628.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Earth_from_Apollo_11_after_translunar_injection.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Apollo_11_Lunar_Module_Eagle_in_landing_configuration_in_lunar_orbit_from_the_Command_and_Service_Module_Columbia.jpg
http://www.lpi.usra.edu/lunar/missions/apollo/apollo_11/images/approach_lg.gif

Vesmírné osudy 52. díl – Neil Armstrong, 2.5 out of 5 based on 21 ratings
Pin It
(Visited 1 826 times, 2 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (21 votes cast)
(Visited 1 826 times, 2 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


32 komentářů ke článku “Vesmírné osudy 52. díl – Neil Armstrong”

  1. Pedro napsal:

    Opět jsem při čtení tohoto článku měl pocit, že jsem součástí toho velkého kolotoče. Ondro, smekám!!!

  2. Martin napsal:

    výborný článok, to sa číta samé,
    nemôžete poradiť o programe Apollo aj nejakú knihu?

    ďakujem

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Děkuji za pochvalu!
      Na konci jedenáctého dílu bude seznam zdrojů, ze kterých jsem čerpal, ale pokud vládnete angličtinou, doporučuju skvělou knížku Andrew Chaikina „A Man on the Moon: The Voyages of the Apollo Astronauts“. A pokud Vám nevadí čeština, velmi dobrá je i publikace Antonína Vítka „Stopy na Měsíci“. Záleží taky na tom, o čem se chcete dozvědět.

      • Tomáš Kohout napsal:

        Stopy na Měsíci taky doporučuji. Knížka nabitá informacemi a přitom čtivě a neotřele napsaná.

      • Martin napsal:

        veľmi pekne ďakujem, čeština mi vôbec nevadí (práve naopak 🙂
        a vďaka aj za anglické zdroje, tiež v pohode. Zaujíma ma všetko
        o Apolle, Škoda napr. že sa nedá tak ľahko dostať k českej verzii
        knihy: http://www.kosmonautix.cz/viewtopic.php?f=36&t=689

        • Rico napsal:

          skus rozne antikvariaty. ja som ju pred nejakym casom nasiel v antikvariate na grosslingovej ul v bratislave. velmi dobra knizka…

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Tak pokud angličtina nevadí, jednoznačně doporučuju tuhle.
          Skvělá volba pro toho, koho zajímá jak se na ten Měsíc vlastně letělo, co znamenaly ty litanie čísel a jaký čudlík a kdy astronauti zmáčkli.
          (Zrovna teď mám na cestě nové rozšířené vydání, snad mi dojde začátkem příštího týdne :-))

    • Baranka Josef napsal:

      Přímo k letu Apollo 11 vyšla v roce 1971 hodně čtivá knha Karla Pacnera …a velký skok pro lidstvo.

  3. Tomáš Kohout napsal:

    Skvělé, skvělé , skvělé. A jsem rád i za nové informace. Přestože popisů téhle situace jsem četl spousty, viděl několik zpracování v dokumentárním i hraném filmu, ale nikde jsem se nedozvěděl o tom, že paliva zbývalo vlastně ještě dost a že onen adrenalin na konci byl způsoben předčasným odhalením čidla díky „šplouchání“ paliva v nádrži.
    Asi se všichni předchozí báli, že by to ubralo na dramatičnosti nebo o tom vůbec nevěděli.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Děkuju za pochvalu!
      Podle pozdějších analýz se signálka nízkého množství paliva rozsvítila vinou převalování paliva o 30-45 sekund dříve, než množství skutečně dosáhlo úrovně 5,6%, a kdy měla na tuto skutečnost astronauty upozornit.

  4. Omni napsal:

    Zdravím, opět moc děkuji za perfektní seriál! Mimochodem: nevíteněkdo, jak se v originále jmenuje tento dokument http://zoom.iprima.cz/porady/raketoplany-konec-jedne-ery-1/2-0

  5. Lukas napsal:

    Opet skvele, dekuji!
    A kdyz tady nekdo zminil dokument, tak bych doporucil
    http://www.imdb.com/title/tt1203167/?mode=desktop&ref_=m_ft_dsk
    Pokud se tu jeste najde nekdo kdo ho nevidel 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Moon machines jsou základ, fantastická série. 😀 Díky za pochvalu i připomenutí!

  6. Pedro napsal:

    „Teď jen trochu zacouvat- a soulodí Columbia- Eagle je volné. Npotřebný S-IVB se dalším zážehem vydává na heliocentrický orbit.“

    Tady bych se rád zeptal:

    V knize Apollo 13 je popsáno, že po havárii měli astrounauti problém s komunikací, protože na S-IVB byl stejný komunikační HW jako na LM ze kterého se zemí po nešťastém výbuchu komunikovali. Pokud si dobře pamatuji, tak poslední cesta S-IVB u Apolla 13 vedla na povrch měsíce a po dopadu se měřily otřesy atd. Jak to bylo u Apolla 11? Pokud tomu dobře rozumím, tak by na tom heliocentrickém orbitu zbytky Saturnů V. létaly dodnes a to předpokládám, že by asi NASA nepřipustila.

    Dík za vysvětlení či jiné reakce.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      S-IVB výprav Apollo-11 a -12 skutečně dodnes létají na heliocentrickém orbitu (Apollo-11) a prapodivném orbitu kolem soustavy Země- Měsíc (Apollo-12). Třetí stupeň A-12 například nese astronomické označení J002E3. Od Apolla-13 byly třetí stupně nasměrovány na měsíční povrch. Díky seismometrům, které tam zanechaly předchozí mise tak mohli selenologové zkoumat vlastnosti vnitřních vrstev Měsíce. Krom dvou S-IVB ale létá na heliocentrickém orbitu ještě pár panelů SLA, tedy adaptéru, který skrýval lunární moduly jednotlivých misí (Nedávno byl například na nezvyklé dráze v blízkosti Země pozorován podivný objekt. Vyklubal se z něj jeden z panelů SLA Apolla-12).
      Podle mého byly S-IVB Apolla-11 a -12 poměrně záhy po navedení ke Slunci vypínány, to by vysvětlovalo nepřítomnost rušení, které se projevovalo u A-13.

  7. Baranka Josef napsal:

    Zase nádherně napsáno, dokonce jsem se chvilku obával, že nepřistanou. 🙂

  8. Matyn napsal:

    Moc pěkně napsané!
    Jenom jsem si všiml že píšete „… kterou dosud z tak malé vzdálenosti sledovalo pouze šest párů lidských očí.“ Jde o chybu, nebo ostatní Apolla létaly výš?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za chválu a upozornění. Tahle pasáž se mi malinko popletla. Chtěl jsem napsat „kterou dosud pozorovalo jen….“ Ta vzdálenost se mi tam připletla omylem, holt někdy jsou prsty rychlejší než myšlenky 😉
      Ještě jednou díky za postřeh a jdu to opravit.

      • Matyn napsal:

        Teď jsem si uvědomi, jakou jsem napsal blbost. Zapomněl jsem, že v LM byli jen dva lidi a myslel jsem že jste si spletl páry očí s očima (jetli mi rozumíte). Omlouvám se hluboce. 🙁

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Nic se neděje, ta pasáž opravdu nedávala příliš smysl. Ale Po LOI-1 (i po LOI-2) nebyli astronauti v LM, stále ještě byli v CSM. Šlo mi prostě o to, že dosud odvrácenou stranu spatřilo pouze šest lidí (A-8 a A-10).

  9. Honza napsal:

    Kdesi jsem četl poměrně drsnou kritiku Armstronga za to přistání. Přidali k tomu tech pár „incidentů“ ještě na zemi a vyšlo jim, že vlastně létat moc neuměl. No každopádně se z problematické situace vždycky dokázal nějak dostat, ať už ji způsobilo cokoli.

    Díky moc za článek.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Děkuji za pochvalu!
      A co se týče Armstrongových schopností- když se zamyslíme třeba na problémy Apolla-14, kdy se Shepardovi a Mitchellovi ne a ne uzamknout přistávací radar, a přesto byl Shepard rozhodnut přistát, musíme nutně dojít k závěru, že všichni moonwalkeři trpěli tzv. „go fever“, tedy stavem, kdy byli ochotni pro přistání jít za hranici běžně akceptovatelného rizika. Vůbec se jim nedivím, po několikaletím úsilí obrátit kormidlo pár desítek metrů před cílem- to by dokázal opravdu málokdo. A v případě A-11 tu hranici dle mého ani nepřekročili.
      A že Armstrong neuměl létat- to o něm šířil hlavně Chuck Yeager. Spíš šlo o to, že zatímco jiní létali spíš podle citu, Neil pilotoval především hlavou. A jak jste správně podotknul- ze všeho se nakonec vysekal…

  10. Milan Školuda napsal:

    Uf, to bol diel… Chvíľami som zabúdal dýchať a omodrieval ako pracovníci pozemného personálu vtedy 😀 Díky za absolútne skvelé čítanie…

  11. Mgr. Jaroslav Alois Bakule napsal:

    Většina problémů v programu Apollo s vyjímkou kritické situace A-13 se “ narodilo“ díky veřejné kontrole programu a jejich “ dramatičnost“ byla vyvolána uměle sdělovacími prostředky v reálném čase a některé i ex. post, tady bych uvedl příkladně poplach na 1202 při přistávání A-11.
    Tyto “ problémy“ byly běžné situace, které jak kosmonauti, tak řídící středisko bravurně zvládalo a s kterými letové plány počítaly a astronauti byli připraveni na jejich řešení.
    Je třeba vidět, že let na Měsíc v programu Apollo byl obdobně “ riskantní“ jako let v dobře vyrobeném letadle .
    Někteří “ odborníci“ problémů zneužívají ke snižování obrovského triumfu , kterým lety Američanů na Měsíc byly, tvrzením že program Apollo byl vysoce riskantní a že byl hazardem se životy astronautů.
    Důkazem spolehlivosti amerického projetu letu na Měsíc bylo A-13 – s fatálně poškozenou lodí obletěli Měsíc a ve zdraví přistáli na Zemi, čehož se onehdy Sověti vůbec neodvážili a dodnes a je to již půl století výkon Apolla-13 , tj. prostý oblet Měsíce s lidskou posádkou nedokázal jiný stát opakovat, natož opakovat šestinásobné americké přistání lidí na Měsíci.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Dovolím si nesouhlasit. Problémy, které vyvstaly během letů Apoll k Měsíci nebyly myslím vůbec nadsazeny.
      Přes systematičnost výcviku a letová pravidla (Flight rules), vypracovaná podle nejlepšího vědomí a svědomí, nelze trénovat na KAŽDOU eventualitu, natož na KAŽDOU kombinaci různých faktorů. Poplachy 1202 a 1201 nastaly během tzv. Powered descent, tj. fáze, kterou nikdo před A-11 nevyzkoušel. Nikdo nemohl tušit, zda počítač v příští okamžik neselže úplně (že to tak být nemohlo, alespoň ne v daném případě, to je jiná otázka). Ano, výcvik počítal i s touto možností, ovšem pro každý takový případ bylo třeba učinit mnoho naprosto bezchybných rozhodnutí. A to není úplně samozřejmé a rutinní.
      O riskantnosti letů svědčí odhad úspěchu mise A-8, kdy si sami astronauti dávali 50% na přežití. Apollo nebylo operačním programem, až do samotného konce se jednalo o experimentální program, přičemž některé kritické systémy postrádaly redundanci (např. motor SPS, nutný k zaparkování na lunárním orbitu a také k navedení zpět k Zemi, také DPS, tedy motor v přistávacím úseku LM, stejně jako APS ve startovním stupni). S dobře vyrobeným letadlem srovnání malinko kulhá. A v případě A-13 měli zúčastnění i podle vlastních slov obrovské štěstí, že výbuch nastal právě během letu k Měsíci. Pokud by nastal v momentu, kdy by Lovell a Haise byli na povrchu, nebo kdykoli potom, posádka by byla mrtvá. Bez jakékoli šance.
      Tím ale vůbec nesnižuji úroveň projektu ani práci lidí v projektu Apollo. Nicméně risk to byl, ač pečlivě kalkulovaný, ale stále přeci jen risk.

Zanechte komentář