Vesmírné osudy 49. díl – Neil Armstrong

The New Nine

Když byla 17. září 1962 veřejnosti představena posila stávajícího oddílu astronautů, rychle se vžilo její označení „The New Nine“, tedy „Nová devítka“. Kritéria pro uchazeče byly oproti prvnímu náboru v rámci programu Mercury jistým způsobem odlišná. Důraz zde byl kladen oproti předchozí praxi krom zdraví, fyzických předpokladů a zkušenosti s testovacím létáním také na akademické vzdělání uchazečů. Přeci jen- sedmička Mercury měla vyzkoušet novou technologii v podobě kosmické lodi na jednoduchých letech na orbitu, zatímco tito kandidáti se měli podílet na mnohem složitějším programu Gemini a hlavně- létat k Měsíci v rámci projektu Apollo. Výběrový proces přivedl do oddílu již zmíněnou devítku nových tváří. Novopečenými astronauty se stali: Frank Borman (USAF), Charles „Pete“ Conrad (US Navy), James Lovell (US Navy), James McDivitt (USAF), Thomas Stafford (USAF), Edward White (USAF), John Young (US Navy). Do skupiny patřili také dva civilisté: Elliot See (testpilot firmy General Electric) a Neil Armstrong. Podle mnohých bylo těchto devět mužů jako celek nejschopnější skupinou nových astronautů v dějinách NASA. Tomu odpovídá i jejich následná kariéra: 5 z těchto mužů letělo k Měsíci, z toho dva se k němu podívali hned dvakrát a tři se prošli po jeho povrchu. Dohromady si připsali úctyhodných 26 vesmírných misí a poslední z nich, John Young, odešel z oddílu astronautů v roce 2004, po úctyhodných dvaačtyřiceti letech ve službě! Ovšem v roce 1962 pouze jeden z nováčků mezi astronauty mohl říci, že už téměř nakouknul za bránu vesmíru: během sedmi letů na X-15 dosáhl rychlosti Mach 5,74 (6 420 km/h) a výšky 63,2 km. A to už je do vesmíru blíže, než na zem…

 

Neil Armstrong- Kolumbus nového věku (5/11)

Na orbit… a hned zase zpět

 

Nová devítka byla sice primárně určena pro lety kosmickou lodí Apollo, jenže teprve po Kennedyho výzvě, kdy bylo nutno začít vážně uvažovat nad potřebnými technikami, metodami a technologiemi, si odpovědní činitelé v NASA uvědomili, jak gigantický úkol před nimi stojí. Než se první loď vydá k Měsíci, bude třeba vyzkoušet věci, na jaké relativně primitivní kabina Mercury nestačí. Proto vznikl- jako svého druhu mezičlánek- projekt Gemini. Jeho hlavní úkoly? Prověřit schopnost interakce a týmové práce vícečlenné posádky; vypracovat metody manévrování a změny orbitu; provést první rendez- vous na oběžné dráze; provést první spojení s jiným tělesem; provést spojení s jiným tělesem během prvního orbitu (technika nutná pro pozdější setkání mateřské lodi a LM po startu z Měsíce); prověřit možnosti práce mimo kabinu (EVA); vyzkoušet technologie, nutné k dlouhodobému pobytu ve vesmíru (palivové články); naučit se pracovat s palubním počítačem; vypracovat metody navigace, použitelné v hlubokém vesmíru… Výčet by mohl pokračovat ještě hodně dlouho- a to mluvíme pouze o primárních problémech nadcházejících letů, stejná hora úkolů stála před manažery a pracovníky řídícího střediska, a vlastně i všemi pracovníky jednotlivých středisek NASA a kontraktorů. Všechny zmíněné úkoly měly být náplní deseti pilotovaných a dvou nepilotovaných letů.
Neila a jeho kolegy čekalo od října 1962 několik perných měsíců plných učení, učení a zase…učení. Po prvních dvou seznamovacích týdnech následovaly tři měsíce akademické výuky: navigace, aerodynamika, astronomie, kosmická medicína a podobně. Mezitím se pomalu začali zabydlovat v Houstonu, v čemž jim zanedlouho pomohl kontrakt, který původně s magazínem Life uzavřela sedmička astronautů Mercury. Obratný obchodník a kosmický entuziasta, právník Leo DeOrsey, který za původním kontraktem stál, jej pomohl rozšířit i na členy New Nine. Celková suma za přístup do soukromí astronautů zůstala stejná, pouze se dělila nikoli na sedm, ale na šestnáct částí. Ale i tak- částka $ 16 250 ročně po dobu čtyř let pro každého astronauta vůbec nebyla k zahození.

Výcvik přežití v poušti (Borman, Armstrong, Young, Slayton)

Výcvik přežití v poušti (Borman, Armstrong, Young, Slayton)
Zdroj: www.viceland.com

Rodiny si v letech 1963- 1964 Neil moc neužil. Přesto, že by asi ze všeho nejraději trávil maximum času s Janet, synem Rickym a čerstvým přírůstkem do rodiny, kojencem Marcem, jeho pracovní rozvrh už od počátku zcela jasně signalizoval, že rodina je v tomto byznysu až na druhé koleji. Čtyři dny v týdnu probíhala výuka a výcvik na simulátorech, občas proložená třeba nácvikem přežití v džungli v Panamě nebo v poušti u Las Vegas. Na začátku roku 1963 také začaly „geologické výpravy“ na zajímavá místa po celém světě v rámci geologického výcviku- přeci jen, jestliže hlavním cílem astronautů měl být Měsíc, bylo by dobré vědět, jaké kameny mají hledat a čeho si všímat. Pokud se jednalo o týden bez podobných „výletů“, byl pátek věnován návštěvám v továrnách kontraktorů, kde se rodily části a systémy jejich kosmických lodí. Stejně jako u sedmičky Mercury, i členové New Nine dostali na starost jeden okruh technologických výzev, na nichž měli pracovat a hájit zájmy astronautů. Neil dostal na základě svého angažmá při vývoji simulátoru pro X-15 na Edwards na starost právě oblast simulátorů.  Přes možnost poměrně rychle cestovat v agenturních proudových T-33 a nových  T-38 trávili astronauti často víkendy mimo Houston, protože továrny kontraktorů byly rozesety po celých Spojených státech. Asi nejdůležitější destinací bylo pro všechny St. Louis, kde se v továrních halách McDonellu rodily první exempláře lodí Gemini. A „starý Mac“, jak se zakladateli a majiteli koncernu přezdívalo, dával upřímně najevo, že astronauti jsou se svými připomínkami kdykoli vítáni.
Pomalu, ale jistě se složitý spletenec systémů a součástek začal zhmotňovat ve funkční kosmickou loď, a Deke Slayton mohl začít přemýšlet o posádkách pro nadcházející pilotované lety. První misí Gemini s posádkou měl být let Gemini III. Slaytonovou první volbou pro tento úkol bylo duo Shepard- Stafford. Jenže několik týdnů po začátku jejich výcviku začal mít Shepard vážné zdravotní problémy, které jej uzemnily na dlouhých sedm let. Příležitost proto dostali Gus Grissom a John Young. Záložní posádce vele Wally Schirra a doplňoval jej Tom Stafford. Cesta do vesmíru se definitivně otevírala  astronautům z New Nine.
Pro Gemini IV byla stanovena hlavní posádka McDivitt- White, a záložní duo Borman- Lovell. Jednalo se tedy o posádky, složené výhradně z nováčků (možná i proto, že původní kádr Mercury 7 se jaksi začal vytrácet- Shepard měl zdravotní problémy, Grissom byl vytížen prací na Gemini III, Carpenter se po svém neslavném angažmá během letu MA-7 začal ustupovat do pozadí, Gordo Cooper a Wally Schirra měli být použiti pro jiné mise Gemini, a Glenn pošilhával po politice).  Armstrong se zařazení dočkal 8. února 1965, kdy byl jmenován velitelem záložní posádky Gemini V.

Hlavní a záložní posádky Gemini V

Hlavní a záložní posádky Gemini V
Zdroj: 31.media.tumblr.com

Parťáka mu dělal Elliot See, krom Armstronga jediný civilista mezi astronauty. Oba muži měli k sobě velmi blízko- když se měli na začátku října 1962 hlásit v Houstonu na svých nových postech, cestovali spolu z Kalifornie autem. 2500 kilometrů, strávených společně na cestě pomohlo utvořit velmi pevné přátelství…
Hlavní posádkou Gemini V byla barvitá dvojice Cooper- Conrad, duo pohodových vtipálků. Přesně takové povahy bylo pro let Gemini V zapotřebí, protože cílem mise bylo otestovat nové palivové články. Ty díky geniální technologii reakce vodíku a kyslíku produkovaly elektřinu, teplo a vodu.  Měly nahradit těžké baterie, a tím umožnit dlouhodobé lety. Cooper a Conrad měli na orbitu strávit dlouhých 8 dní. V srpnu 1965 se dvojici skutečně podařilo přes dílčí problémy této mety dosáhnout. Tím pádem byli Neil Armstrong a Elliot See volní k dalšímu využití. V té době začal fungovat (i když ne zcela bez výjimek) Slaytonův systém rotace posádek- tedy záložní posádka dané mise mohla očekávat, že po třech dalších misích se stane posádkou hlavní.
Tady ovšem vstoupil do hry faktor nedůvěry. Pro Gemini VIII, na kterou měli být podle zmíněného pravidla Armstrong a See jmenováni, byla naplánována poměrně složitá a těžká EVA. Slayton ale nedůvěřoval Elliotově fyzické kondici. V jeho očích byl vůbec Elliot See spíše omylem při výběru astronautů. Přes své obrovské pilotní zkušenosti (více 3000 nalétaných hodin), měl See pověst malinko podivného pilota- podle všeho rád létal stylem „stará babička“- tedy nízko a pomalu. Tohoto zlozvyku se nezbavil ani při létání na agenturních T-38, pro jejichž vysoké plošné zatížení křídla bylo udržování dostatečné rychlosti životně důležité. Astronaut Walt Cunningham ve svých memoárech vzpomíná na jediný let, který s Elliotem absolvoval na zadním sedadle T-38. Podle Cunninghama chtěl See prolétnout nad svým domem v Houstonu na minimální rychlosti, a celá událost málem skončila pádem, když příliš dlouho váhal s vysunutím vztlakových klapek.
Deke Slayton se každopádně rozhodl, že dvojici Armstrong a See rozdělí. Zatímco Armstrong zachová rotaci po třech letech, See dostane velení mise Gemini IX, kde bude jeho pilotem velmi schopný Charlie Basset- ten měl celý průběh letu pohlídat, a vykonat plánovanou EVA. Bohužel, než mohlo k misi dojít, zřítil se během přistávání na letišti v St. Louis T-38, který řídil Elliot See a na zadním sedadle se vezl Charlie Basset. Příčina? Malá rychlost při opakovaném přiblížení na přistání a náraz do budovy 101, kde se zrovna testovala loď Gemini IX…

Hlavní a záložní posádka Gemini VIII v tradiční parodii na oficiální fotografii

Hlavní a záložní posádka Gemini VIII v tradiční parodii na oficiální fotografii
Zdroj: www.viceland.com

Neil tedy zůstal bez parťáka, ale ne nadlouho- 20. září 1965 byl jmenován velitelem posádky Gemini VIII spolu s Davidem Scottem. Dave byl jedním ze třetí skupiny astronautů, která byla představena v říjnu 1963. Oba muže čekala velmi zajímavá mise, během níž mělo dojít k prvnímu fyzickému zadokování dvou kosmických těles- jejich cílovým objektem měla být družice Agena, speciálně vybavená pro spojení. Celá mise měla trvat přibližně 72 hodin. Krom spojení s Agenou měla také proběhnout EVA Dave Scotta. Ta byla plánována jako velmi ambiciózní podnik trvající zhruba 2 hodiny! Ve světle průběhu letu následující Gemini IX-A  bylo možná pro Dave Scotta dobře, že na ni nedošlo. Ale nepředbíhejme…
Pro zdárné provedení letu bylo třeba mimo dokonalých reflexů, zautomatizovaných reakcí na různé situace, dokonalé znalosti materiální části také dobrou kondici- minimálně pro Scotta to byla záležitost nejvyšší důležitosti. Po konzultacích s Edem Whitem usoudil, že nejdůležitější je síla paží. Proto využíval každou volnou chvilku, aby v posilovně zvedal tuny železa. Občas se k němu připojil i Neil, ten však spíše jen proto, aby mu dělal společnost. Chvíli pozoroval, jak Dave leží a funí při zvedání činky na bench pressu, pak naskočil na rotoped, ostentativně navolil nejnižší odpor a ležérně šlápnul do pedálů se slovy: „Vedeš si dobře, Dave, fakt si vedeš dobře. Jenže já mám dán konečný počet úderů srdce, a nechci žádný z nich zbytečně vyplýtvat v tělocvičně…“ Neil si samozřejmě dělal svým suchým, nezaměnitelným způsobem legraci, sám takové teorii nevěřil, nicméně je pravda, že tělocvičnu a fyzická cvičení celkově nikdy nepřeháněl.
Armstrong a Scott se konečně dočkali své životní jízdy dopoledne 16. března 1966. Příprava ke startu se ovšem neobešla bez chvíle napětí, když Dave Scott zjistil, že jedna z přezek jeho poutacích popruhů je plná epoxidového lepidla. Šéfovi „uzavíracího týmu“ Guentheru Wendtovi a veliteli záložní posádky Pete Conradovi naskočily na čelech krůpěje potu. Odpískat start kvůli pár kapkám lepidla? Nikdy! Po několika desítkách sekund rýpání se v přezce se Conradovi podařilo lepidlo dostat ven. Zanedlouho se opodál ozval rachot startujícího Atlasu, na jehož vrcholu sedělo cílové těleso Agena. Když byli astronauti zpraveni o jejím úspěšném navedení na plánovanou dráhu, Armstrong odtušil: „Nádhera, tuhle si vezmeme.“
V 11:41 místního času se rozeřvaly motory nosiče Titan a Armstrong se Scottem byli na cestě. Přestože spojení s Agenou dopadlo na výtečnou, další cíle mise se splnit nepodařilo. V okamžiku, kdy se soulodí nacházelo mimo oblast spojení s řídicím střediskem, se zkrat v elektrické instalaci jednoho z motorků orbitálního orientačního a manévrovacího systému Gemini zasloužil o velmi vážné problémy, které jen o vlásek neskončily první ztrátou posádky v dějinách pilotovaných kosmických letů. Průběh mise je podrobně popsán zde. O zájmu části veřejnosti o kosmické lety vypovídá fakt, že poté co stanice ABC kvůli speciální relaci o dramatickém zvratu během mise přerušila vysílání oblíbeného seriálu Batman, snesla se na ni lavina stížností naštvaných diváků. Možná už tehdy byla zjevná vrtkavá přízeň veřejnosti, která o pár let později bude významným faktorem při pohřbívání pilotovaného výzkumu Měsíce…
Po návratu na zem nebyl stejně jako televizní diváci ani Armstrong zrovna v nejlepším rozpoložení. Ambiciózní mise skončila po necelých jedenácti hodinách, a přestože se s Davem Scottem stali prvními lidmi, kteří na orbitu spojili svou loď s jiným tělesem, další úkoly se splnit nepodařilo. Těšit jej ale mohlo uznání, kterého se mu dostalo od kolegů i od pracovníků řídícího střediska. Způsob, jakým si oba muži poradili s nečekanou a nebezpečnou situací, byl obdivuhodný. Našli se ale i tací, kteří Neilův postup kritizovali. Například astronaut a pozdější veterán letu Apollo-7 Walt Cunningham je dodnes přesvědčen, že Armstrong mohl situaci zvládnout tak, aby bylo možno pokračovat v letu. Stačilo prý místo obou okruhů RCS (Reactive Control Systém- tedy systém ovládání a stabilizace, který se používal po odhození adaptéru s orbitálním orientačním a manévrovacím systémem, a jehož aktivace znamenala neodkladné přistání při nejbližší příležitosti) aktivovat pouze jeden. Jenže Walt jaksi zapomíná, že tahle alternativa možná nebyla. Aktivovat bylo možné pouze oba okruhy současně…
Buď jak buď, příslušní činitelé byli toho názoru, že Neil během krize prokázal své kvality. Deke Slayton už pro něj měl připravenu novou roli: 21. března, tedy pouhých pět dní po divoké jízdě s Davem Scottem byl Neil jmenován velitelem záložní posádky pro Gemini XI. Jeho partnerem byl tentokrát Bill Anders. Jednalo se však o svého druhu slepou uličku, protože nehrozilo, že by si hlavní posádka, tedy Pete Conrad a Dick Gordon, nechala ujít svou misi. Její start proběhl 12. Září 1966. Během letu Conrad a Gordon provedli spojení s Agenou během prvního oběhu, použili Agenu coby „tahač“ na rekordně vysoké apogeum  a Gordon- byť s nepříjemnými problémy- provedl také dvě EVA. Mise skončila úspěšným přistáním 15. Září. Pro Neila byla funkce velitele záložní posádky jedenáctky posledním angažmá v programu Gemini. Ten totiž skončil misí Gemini XII v listopadu 1966. Program splnil všechny vytyčené cíle, a díky desítkám tisíců pracovníků, techniků, manažerů, inženýrů, a také díky práci astronautů včetně Neila Armstronga otevřel cestu k Apollu a k návštěvě našeho odvěkého nebeského souputníka…

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

http://www.viceland.com/viceblog/43700032578883_447449101944581_642908827_n.jpeg
http://www.viceland.com/viceblog/61264760S64-14507.jpg
http://31.media.tumblr.com/tumblr_kwaxif4sNJ1qzi3ywo1_500.png
http://www.viceland.com/viceblog/55237074184562875_0bc6f3c712.jpg

Vesmírné osudy 49. díl – Neil Armstrong, 2.5 out of 5 based on 16 ratings
Pin It
(Visited 1 338 times, 1 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (16 votes cast)
(Visited 1 338 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


11 komentářů ke článku “Vesmírné osudy 49. díl – Neil Armstrong”

  1. Pedro napsal:

    Dodnes mě celý program Apollo neskutečně fascinuje a moje pětiletá dcera už je tím také nakažená. Neil je pro mě obrovská ikona. Tento seriál je napsaný neskutečně poutavě. Čest práci autora. Už teď se nemohu dočkat dalšího dílu.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Tak to jsme na tom přibližně stejně, pro mě je Apollo i dnes naprosté zjevení… A děkuji za pochvalu! 😉

  2. pobo napsal:

    Už se těším na pokračování. Taky mám nejradši program Apollo.

  3. Pedro napsal:

    Jen kdybych měl více času se o to zajímat. a Co mě nejvíce mrzí, že jsem se narodil 13 let po tomto triumfu lidstva.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Přesně to samé si říkám také. Mrzí mě, že jsem nemohl zažít tu fantastickkou dobu na vlastní kůži (přistání modulu Apolla-11 a následnou EVA vysílala dokonce i ČT!)
      A co je nejhoršího- už 42 let je Měsíc bez nové lidské stopy…

  4. Ivo napsal:

    No, to je to, co říkám pořád – když chcete dnes něco vědět a vidět z kosmonautiky, musíte jít do muzea. Tam mezi vozy Laurin a Klement shlédnete i makety družic,kosm.lodí,skafandry,apod. Jinak prostě nic.
    V televizi nic nového nedávají, leda tak na Prima zoom, nebo výjimečně ČT2 nějaký americký dokument o vesmíru – jenomže už notně ohraný, běžně
    okolo 10-15 let starý. Do kosmu létají pouze družice /většinou komerční/
    a kosmonauté jen a pouze na ISS /a to opravdu moc zajímavé není – je to pořád dokola/. Jediná trochu zajímavější věc z posledních let je Curiosity na Marsu a čínské přistání na Měsíci. A to je dost málo.
    Jaderné motory -nic, raketoplány-nic /jen X-37/, kosmonauté k Marsu-nic,
    vrtací zařízení s miniponorkou na Europu -nic, přistání na Io -nic, atd.atd.
    Zkrátka doba se změnila /bohžel/, dnes všemu vládne bulvár a politika. Akorát já jsem zastaralej a pořád nemůžu pochopit co se lidem na tom může líbit.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Spousta zajímavých věcí bublá pod povrchem a k veřejnosti se informace o nich nedostanou, je ale pravda, že smělé vize z šedesátých let dnes bolestně chybějí. Jak prohlásil Buzz Aldrin na titulní stránce jednoho čísla MIT Technology Review: „Slíbili jste mi kolonie na Marsu, místo toho jsem dostal Facebook.“
      Je to smutné, ale je to tak a politika na tom má lví podíl, bohužel…

  5. Ričrd napsal:

    Popravdě řečeno, už mě docela ser*** s tím dělením na kapitoly. Mám sto chutí si přečíst dosavadních pět kapitol, ale neudělám to, protože pak by ten hlad byl o to větší. Nebudu se Vás ptát, jestli uvažujete nad knižním vydáním. To už udělali jiní. Zeptám se jinak. Uvažujete/plánujete zřízení placené VIP sekce? Klidně bych zaplatil stovku, či dvě za možnost přečíst si články na tomto webu v celku a bez otravného x-měsíčního čekání.

    P.S. Prospěje to mým nervům a Vašim prstům… 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Wow! To už vypadá skoro jako nadávka 🙂
      Co se týče dělení na kapitoly, je to zčásti kvůli přehlednosti pro čtenáře- třeba v případě Armstronga má článek cca 35 000 slov (zatím), to by bylo hodně velké sousto.
      Členění je dobré i pro nás, autory, protože máme možnost psát trochu pomalejším tempem a pečlivě kontrolovat faktickou, stylistickou i lingvistickou stránku svých výtvorů. Proofreading bez dělení na kapitoly třeba konkrétně u Armstronga by byl noční můrou. Navíc často ještě po napsání článku „nahrubo“ přijdu na zajímavé informace, které tak můžu doplnit ještě předtím, než článek vyjde.
      Zkrátka- momentálně je pro nás dělení na kapitoly jednodušší (a to nemluvím o časové náročnosti- občas se musím ukázat i v práci :-D).
      Knižní vydání jsem zkusil u Kritických momentů a zatím narážím na nezájem nakladatelství. Až bude jisté, že seriál opravdu nikde nechtějí, zkusím ho překlopit do pdf, epub nebo mobi.
      A co se týče té placené sekce- to je spíš otázka pro šéfredaktora, ale vzhledem k výše uvedenému bych řekl, že to postrádá smysl.
      Nejjednodušší řešení je prostě počkat a přečíst si to najednou 😉

    • Dušan Majer napsal:

      Hezký den,
      většinu toho, co jsem chtěl napsat už tu prezentoval Ondra. Já ještě z pozice administrátora přidám jeden důvod, proč se mi do placené sekce nechce. Jakmile se totiž do něčeho začnou montovat peníze, je to starost a hlavně zodpovědnost navíc. Za několik let to nevylučuju, ale prozatím do toho rozhodně jít nechci.

Zanechte komentář