William Reid Pogue (1930- 2014)

Bill Pogue (1930- 2014)

Jedno staré úsloví praví, že „čas nečeká na nikoho“. Poslední dobou se bohužel o platnosti této věty přesvědčujeme až příliš často. Ať se nám to líbí, nebo ne, průkopníci pronikání lidstva do sfér mimo naši atmosféru nemládnou, a jakkoli fotografie z dob jejich slavných misí vykreslují zdravé muže v plné síle, dnešní realita je poplatná uplynuvším dekádám. V krátkém časovém údobí jsme se museli rozloučit s několika kosmickými cestovateli, kteří byli u toho, když se tvořila historie. Bohužel, v noci ze 3. na  4. března nás opustil další z těch, na jejichž zkušenostech staví soudobá stálá přítomnost člověka na orbitu. Ve věku 84 let zemřel William Reid Pogue. Přestože se proslavil hlavně coby člen třetí posádky stanice Skylab, která ve své době držela rekord v délce pobytu ve vesmíru, jeho život byl mnohem pestřejší- málokdo například ví, že původně měl letět k Měsíci coby pilot velitelského modulu Apolla-19. Pojďme však na úplný začátek…
William („Bill“) Reid Pogue se narodil 23. ledna 1930 v městečku Okemah v Oklahomě. Zařadil se tak mezi slavné rodáky z Okemahu, kterým vévodí folková legenda Woody Guthrie. Na městečku je zajímavé složení jeho populace- přes čtvrtinu tvoří „Native Americans“, tedy indiáni. Bill pocházel z rodiny, kde oba jeho rodiče byli indiánského původu, jejichž kořeny sahaly do kmene Choctaw. Nebyli však oficiálně členy tohoto kmene, proto titul prvního indiánského astronauta připadl v roce 2002 Johnu Herringtonovi.
Otec Billa Poguea byl učitelem, a Bill měl původně pokračovat v otcových šlépějích. Možná by tomu tak skutečně bylo, kdyby ve svých osmi letech nebyl svědkem zajímavé podívané. Nedaleko jejich domu totiž přistál na poli dopravní Ford TriMotor, a mezi místními kluky se rozkřiklo, že pilot se chce pokusit s tímto kolosem o přemet. To se mu nakonec skutečně povedlo, a ať už byl za řízením onoho stroje kdokoliv (minimálně jedna věc je jistá- byl to člověk bez pudu sebezáchovy), dost možná právě jeho zásluhou byl malý Bill definitivně nakažen „bacilem letectví“. Zatím však na svou příležitost čekal.
Po získání základního a středního vzdělání Bill zamířil na Oklahoma Baptist University, kde hodlal získat diplom v oboru učitelství přírodních věd. Mezitím ale vypukla válka v Koreji. Bill si poměrně snadno spočítal, že ho povolávací rozkaz nemine, proto se rozhodl narukovat jako dobrovolník, aby měl alespoň nějakou možnost výběru. Vybral si samozřejmě letectvo. Nejprve vše nasvědčovalo tomu, že bude poslán do střelecké školy, aby se stal palubním střelcem na bombardérech. Ale protože Bill už před tímto zařazením úspěšně složil zkoušky na pilotní kadetku, letectvo jeho vřazení do střelecké školy pozastavilo a v říjnu 1951 se William Pogue ocitnul v pilotním kurzu na základně Bartow na Floridě.
Ve válečných časech probíhá vždy výcvik trochu hektičtěji, než v dobách mírových, proto William už na jaře 1953 zamířil na korejské bojiště. Tam létal jako pilot Republic F-84 Thunderjet, což byl tryskový letoun s přímým křídlem- v době své největší slávy byl špičkovým stíhacím strojem, nyní však musel ustoupit moderním stíhačkám se šípovitými křídly a plnil úlohu bitevníku. A právě bitevní mise byly denním chlebem Billa Poguea- v průběhu šesti týdnů si připsal 43 bojových letů, převážně proti vlakům a jako podpora pozemním jednotkám. Válku ukončilo příměří v červenci 1953, Bill se dostal domů v prosinci téhož roku. Jeho novým působištěm měla být základna Luke AFB v arizonském Phoenixu, kde působil jako střelecký instruktor (pohříchu se jednalo o vzdušnou střelbu ze zbraní tryskáčů, nikoli o školení palubních střelců bombardérů). Dalo by se říci, že William byl ve správnou dobu na správném místě- v květnu 1953 byl totiž právě na Luke AFB založen předváděcí tým amerického letectva, legendární Thunderbirds.

North American F-100 Super Sabre ve zbarvení skupiny Thunderbirds

North American F-100 Super Sabre ve zbarvení skupiny Thunderbirds
Zdroj: aerobaticteams.net

Po dvou letech služby ve funkci střeleckého instruktora byl William k Thunderbirds pozván a nastaly pro něj dva roky skvělého života- spousta létání bez starostí o administrativu, a jako bonus cestování do zajímavých míst. Pogue létal jako sólista i ve formaci. Ke konci jeho dvou let s Thunderbirds byl do služby zaveden supersonik F-100 a jednotka přesídlila na nevadskou základnu Nellis.
Jedním z kladů služby u elitního týmu letectva byla i možnost vybrat si své další místo určení. Bill se rozhodl pro kariéru vojenského učitele a po absolutoriu na Oklahoma State University v roce 1960 učil matematiku na Air Force Academy v Coloradu. V té době se rozjel závod o vesmír naplno, a Bill se záhy rozhodnul, že chce být v centru dění. Jenže závazek u letectva trval pět let, navíc požadavkem pro přijetí do oddílu astronautů bylo absolvování školy zkušebních pilotů. Billův nadřízený profesor na univerzitě svého chráněnce plně chápal, a poslal jej na jistý „speciální kurz“. Tím kurzem byla právě škola zkušebních pilotů, a ne ledajaká- v rámci výměny důstojníků cestoval Bill do Anglie, kde byl zapsán na slovutnou Empire Test Pilots‘ School ve Farnborough! Jestliže létání u Thunderbirds bylo skvělým obdobím, studium v Anglii bylo přímo rájem. Chceš si vyzkoušet jakýkoli letoun? Jen do toho, pilotní příručka je v kabině, nádrže natankovány, dráha volná! Tak se Bill dostal k desítkám typů od čtyřmotorového hlídkového Avro Shackleton přes stíhačky až k větroňům. Absolutní bonanza pro leteckého nadšence.
Po absolutoriu školy se podílel na testovací práci v Anglii, kde zůstal až do roku září 1965. Odtud vedla jeho cesta do další letecké mekky- na kalifornskou základnu Edwards. Tam ovšem nebylo „do čeho píchnout“, v té době běželo jen málo programů, do kterých by se Pogue mohl zapojit. Tak alespoň vypracoval novou koncepci učebnic pro zkušební piloty- matematické vzorce a text převedl do vektorových zápisů. Ovšem stále myslel na svou přihlášku, kterou poslal před nedávnem do NASA.

Pátá skupina astronautů

Pátá skupina astronautů
Zdroj: commons.wikimedia.org

Zkraje roku 1966 proběhly příslušné výběrové procedury a v dubnu byl William s dalšími 18 kolegy představen jako nový člen oddílu astronautů. Byl vybrán ve stejné skupině jako Ed Mitchell, Stu Roosa, T. K. „TK“ Mattingly nebo Joe Engle. Zkraje byl William zařazen do programu Apollo Applications, tedy do oddělení, které se nezabývalo misemi k Měsíci, ale aktivitami, které měly následovat- plán na vybudování orbitální stanice, orbitální teleskop a podobně.
Jenže v červnu 1967 při autonehodě zahynul Ed Givens, člen podpůrné posádky Apolla-1 (v té době ještě nebylo rozhodnuto, že mise ve skutečnosti ponese název Apollo-7, označení Apollo-1 bylo ponecháno jako projev úcty posádce, zahynuvší při požáru na rampě v lednu 1967). Deke Slayton, šéf oddílu astronautů hledal někoho, kdo by Eda mohl zastoupit, a obrátil se na Alana Beana, vedoucího týmu Apollo Applications. Bean Slaytonovi doporučil Billa Poguea.
Bill se tak ocitl v podpůrné posádce Apolla-7, kde měl na starosti co nejvíce ulehčovat práci Waltu Cunnighamovi a Donnu Eiselemu. Mimo jiné dostal za úkol přepsat a zkrátit procedury v letovém manuálu Apolla. Poté pracoval v podpůrné posádce Apolla-11, kde měl na starosti procedury na měsíčním povrchu, a v podpůrné posádce Apolla-14, kde byly jeho specialitou procedury při rendez- vous.
Oněch zařazení do podpůrných posádek musel mít Bill plné zuby, proto jej potěšilo jmenování spolu s Fredem Haisem a Jerrym Carrem do „stínové“ záložní posádky Apolla-16, což mělo při zavedené rotaci posádek znamenat místo CMP (pilota velitelského modulu) v Apollu-19. Avšak toto jmenování nebylo zaručenou letenkou k Měsíci. „Stínovou“ byla záložní posádka Apolla-16 pojmenována proto, že v Kongresu v té době byly v plném proudu velké škrty v kosmickém programu. Neblahé tušení se vyplnilo 3. září 1970. Posádka byla zrovna v Arizoně na geologickém výjezdu. To ráno si v motelu ve Flagstaffu Pogue trochu přispal, a když vyšel ze dveří svého bungalovu, spatřil šokovaného Freda Haise s novinami v ruce. Na titulní straně byl tučnými písmeny vyveden výsledek rozhodnutí z předchozího dne: „Apollo-18, -19 a -20 zrušeno!“ Tak se posádka jednoho z těchto letů dozvěděla o tom, že je momentálně bez letového přidělení. Z letu, plánovaného na červenec nebo srpen roku 1972 do oblasti Hadleyho brázdy v měsíčním pohoří Apeniny nezbylo najednou nic.
Netrvalo ovšem dlouho a Pogueovi a ostatním se po pár dnech ozval Slayton: „Hoši, na Apollu (myšleny mise k Měsíci- pozn. aut.) letět nemůžete. Nechcete letět na Skylabu?“ odpověď všech zúčastněných zněla unisono- ano! Bill Pogue tak uzavřel kruh, který začal o necelé čtyři roky dříve: opět se ocitl ve svém „mateřském“ oddělení Apollo Applications.

Posádka SL-4: (zleva) Carr, Gibson, Pogue

Posádka SL-4: (zleva) Carr, Gibson, Pogue
Zdroj: en.wikipedia.org

Na začátku roku 1971 pak bylo oznámeno složení třetí posádky, která se vydá na Skylab: velitel Jerry Carr, pilot William Pogue, pilot- vědec Edward Gibson.
Původně měla mise SL-4 startovat 10. listopadu 1973, ale čtyři dny před startem byly v uchyceních osmi stabilizačních křidélek na spodku rakety Saturn-IB objeveny vlasové trhliny. Možná se na této strukturální poruše podílel fakt, že raketa v té době byla stará 7 let, tři měsíce stání na rampě situaci zřejmě také příliš nepomohly. Opravy nakonec trvaly do 13. listopadu a o tři dny později, 16. listopadu 1973, mohla ve 14:01:23 UTC mise SL-4 konečně začít. Ovšem hned zkraje učinila posádka jedno velmi kontroverzní rozhodnutí, v jehož středu byl nešťastný Bill Pogue.
Hned po uvedení na orbit, během sbližování se Skylabem, nebyl Pogue zcela ve své kůži. Na tom nebylo nic divného, nikdo ale nečekal, že by situace měla nějak gradovat- koneckonců Pogue byl přece bývalý člen Thunderbirds a tak byl proti kinetóze imunní. Nebo snad ne?
Večer téhož dne se transportní Apollo spojilo se Skylabem. Plánovači ovšem předem rozhodli, že posádka stráví první noc ve velitelském modulu Apolla. Panoval názor, že velmi prostorný interiér Skylabu není vhodným místem pro adaptaci na stav beztíže. Posádka proto trávila klidný večer v Apollu, když najednou Pogue hlesnul, že je mu strašně zle. Carr mu poradil, aby se najedl, možná je to jen hlad. Pogue se tedy pustil do dušených rajčat. Po prvním soustu ovšem velmi rychle obsah jeho žaludku putoval do příslušného sáčku. Soulodí Apollo- Skylab se v tu dobu nacházelo mimo oblast spojení s Houstonem a na palubě proběhla blesková porada ohledně následného postupu. Ironií na celé věci bylo, že Pogue si jako jediný z posádky vzal před letem tabletu s kombinací scopolaminu a dextroamfetaminu, tedy léku proti kinetóze. Carr, Pogue a Gibson se rozhodli hrát mrtvého brouka. Při hlášení ohledně stavu posádky přiznali jen lehkou nevolnost Poguea a s tím se posléze uložili ke spánku.

Emblém mise SL-4

Emblém mise SL-4
Zdroj: en.wikipedia.org

Zapomněli ovšem na zapnutý magnetofon, který během jejich spánku kompletní záznam rozpravy v kabině Apolla automaticky přehrál pracovníkům řídícího střediska. Druhého dne ráno pak na dálku posádku „postavil do latě“ sám velký Al Shepard, toho času ředitel operací posádek pro Skylab: „Jen jsem vám chtěl říct, že stran letového hlášení jste podle nás prokázali velmi chybný úsudek u informací o stavu posádky.“ Zkroušený Carr jen hlesnul: „Jo, Ale, uznávám, že to bylo hloupé rozhodnutí…“ Nicméně Pogue se to ráno cítil o sto procent lépe, takže mise mohla pokračovat. Nebyl to však poslední incident mezi střediskem řízení letu a posádkou SL-4…
Nastaly dny naplněné prací. Na programu byla mimo jiné i EVA, při které 22. listopadu, tedy na Den díkůvzdání, Pogue s Gibsonem vyměnili kazety s filmy v teleskopu ATM. Během výstupu selhal jeden ze tří gyroskopů, udržujících polohu stanice v prostoru, nejednalo se však o kritickou situaci- zbylé dva gyroskopy svou úlohu plnily nadále uspokojivě. Práce ovšem nekončila výstupem. Časový plán mise byl natěsnaný natolik, že s ním posádka přes veškerou snahu nedokázala držet krok. Dopláceli na fakt, že předchozí parta pod vedením Ala Beana splnila svůj plán na 150%, ovšem jejich mise byla o více než třetinu kratší. Plánovači pak jednoduše oněch 150% prohlásili za standard, vykašlali se na nutnou adaptační periodu a podle toho napsali plán pro misi Carra, Poguea a Gibsona. Ti se po několika dnech začali cítit jako štvanci, když se snažili plnit úkoly stejným tempem, jako jejich předchůdci na konci letu, tedy v době, kdy měli většinu věcí zautomatizovaných a zaběhlých. Každé ráno ze sebe palubní dálnopis vychrlil pruh papíru s úkoly pro daný den. Při nejedné příležitosti měřil papír s úkoly přes 20 metrů!
Na Štědrý den provedli Pogue a Carr druhou EVA, během které mimo jiné fotografovali kometu Kohoutek. Pogue věděl, že další dvě EVA už proběhnou v režii jeho kolegů, proto se rozhodl užít si svůj druhý výstup co nejvíce. Toulal se po povrchu stanice, jak jen mu to úchytné body a plán pozorování komety dovolovaly, po letech své zkušenosti přirovnal k dovádění v blátě, kterému se oddával coby sotva odrostlé batole.

Carr a Pogue by se možná uživili i jako cirkusáci...

Carr a Pogue by se možná uživili i jako cirkusáci…
Zdroj: commons.wikimedia.org

Nádhera pohledu na Zemi z vnějšího pláště stanice ale rychle povadla v neúprosném tempu dalších pracovních dní. A na konci prosince toho trojice na Skylabu měla právě dost. 30. prosince proběhla s přestávkami hodinu trvající a poměrně striktní výměna názorů mezi posádkou a řídícím střediskem. Posádka žádala větší flexibilitu v plánu práce, více času na odpočinek, podíl na plánování každého dne. Houstonu nezbylo nic jiného, než souhlasit. Celá záležitost vešla ve známost jako „vzpoura ve vesmíru“, nicméně výsledkem byla paradoxně zvýšená efektivita práce posádky a mnohem lepší psychická pohoda.
Do konce letu proběhly ještě dva výstupy do vesmíru, ty však Pogue pozoroval pouze z interiéru stanice. Pohodu narušil pouze vzkaz od Billovy manželky, která dostala dopis pojišťovny, který ji upozorňoval na ukončení Billovy životní pojistky. Pojišťovna si vybrala hodně špatnou chvíli na administrativní škobrtnutí…
Mise SL-4 byla původně plánována na 56 dnů s tím, že bude eventuálně prodlužována vždy po týdenních intervalech. Nakonec se posádka rozloučila se Skylabem až po 84 dnech, 8. února 1974. Během návratu zažila trojice jeden infarktový moment, kdy po odhození servisního modulu chtěl Carr uvést velitelský modul do správné polohy pro vstup do atmosféry. Pohnul joystickem ovládání polohy- a nic se nestalo. V přítmí velitelského modulu se před odhozením servisního modulu Carr přehmátl, a místo vypojení jističů orientačních motorků servisního modulu vypnul orientační motorky velitelského modulu! Naštěstí systém měl zabudovánu možnost, zvanou „direct“, kdy přesunutím joysticku do krajní polohy obešel signál veškerou ovládací elektroniku a zamířil přímo k solenoidům orientačních motorků. Zbytek sestupu probíhal nominálně a v 15:16:53 UTC Carr, Pogue a Gibson šplouchli do vln východního Pacifiku. Jejich rekordní mise trvala 84 dní, 1 hodinu, 15 minut a 30 sekund.
Po návratu Bill Pogue pracoval v programu Space Shuttle, kde měl mimo jiné na starosti práci na pilotním simulátoru a návrh vědecké instrumentace pro let STS-2. Samozřejmě doufal, že i on se raketoplánem sveze, čáru přes rozpočet mu však udělali lékaři, když u něj v roce 1975 zjistili hypertenzi. S létáním do vesmíru byl konec, aniž to Bill tušil, mise SL-4 byla jeho první i poslední. 1. září 1975 William Pogue odešel z NASA i z USAF (za svou pilotní kariéru nalétal 5200 hodin na více než padesáti typech letounů- počítaje v to i blíže neurčený stroj české provenience!).

Bill Pogue v roce 2011

Bill Pogue v roce 2011
Zdroj: farm7.staticflickr.com

Po svém odchodu se Pogue věnoval konzultantským službám pro různé společnosti, mimo jiné Martin Marietta, pracoval také jako externista na University of Arkansas. V letech 1984 až 1998 se v rámci firmy Boeing podílel na zrodu orbitální stanice Freedom, ze které se postupem času vyprofilovala ISS. Bill posuzoval rozmístění vybavení v maketách interiérů, designéři s ním konzultovali záludnosti práce v prostředí mikrogravitace.
Věnoval se také popularizační činnosti- velmi často jezdil na besedy do škol a jiných institucí, stal se autorem pěti knih. Jedna z nich s názvem „How Do You Go to the Bathroom in Space (Jak se chodí ve vesmíru na záchod)“ byla inspirována otázkami na besedách a přitáhla k zájmu o lety do vesmíru tisíce dětí.
Pozdě večer 3. března opustil Bill Pogue tento svět. Odešel výtečný pilot, hrdina a astronaut, který posunul hranice vědění o nás samých i o vesmíru, který nás obklopuje. Pokud existuje ještě nějaké „potom“, lze jen doufat, že nyní přidává další hodiny k oněm 2017, které strávil během největšího dobrodružství svého života jako člen mise SL-4. Přesně tak, jak si to už tolik let přál…

 

Zdroje informací:
D. J. Shayler „Apollo- The Lost and Forgotten Missoins“
D.K. Slayton, M. Cassut „Deke!“
B. Evans „At Home in Space- The Late Seventies into the Eighties“
JSC Oral History Project- oral history transcript: William R. Pogue, interviewed by Kevin M. Rusnak
http://www.jsc.nasa.gov/Bios/htmlbios/pogue-wr.html
http://www.williampogue.com/
wikipedia.org

 

Zdroje obrázků:
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:William_R._Pogue.jpg
http://aerobaticteams.net/images/thunderbirds/thunderbirds-f-100d-03.jpg
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:NASA_Astronaut_Group_5.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Skylab4_crew.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Skylab3-Patch.png
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Carr_i_Pogue..jpg
http://farm7.staticflickr.com/6086/6082623149_de6161aea2_o.jpg

William Reid Pogue (1930- 2014), 2.4 out of 5 based on 9 ratings
Pin It
(Visited 693 times, 1 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.4/5 (9 votes cast)
(Visited 693 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


7 komentářů ke článku “William Reid Pogue (1930- 2014)”

  1. pobo napsal:

    Díky za článek.

  2. Petr Hájek napsal:

    Opět kvalitní článek , klidně může autor psát častěji 🙂 ,vždy jsem jak na trní než se objeví další část.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky!
      Pokud jde o mé články, ode dneška jedenáct úterků bude vycházet životopis Neila Armstronga. Rychleji už psát neumím 🙂

  3. zdenek napsal:

    díky za článek, jen tak dál.

Zanechte komentář