Valerij Nikolajevič Kubasov (1935- 2014)

V. N. Kubasov

Minulý týden ve středu proběhla světem kosmonautiky velmi smutná zpráva: ve věku 79 let odešel Valerij Nikolajevič Kubasov, muž, který zažil „zlaté časy“ sovětské kosmonautiky a měl na nich svůj nezanedbatelný podíl. Trojnásobný kosmonaut, účastník jednoho z prvních skupinových letů, dvou mezinárodních misí, ale také šťastlivec, který, aniž to v daný moment tušil, utekl „zubaté“ z rozpřažené náruče. Valerij Nikolajevič patřil do první skupiny civilních kosmonautů, přicházejících z Koroljovovy kanceláře OKB-1 do kádru kosmonautů, který byl dosud výsostnou doménou vojáků, a tak to také mělo zůstat. Alespoň takový pohled měli na věc velitelé a důstojníci v čele s Nikolajem Kamaninem. Jejich nedůvěra byla hmatatelná, ovšem postupem času se přetavila v respekt k tvrdě pracujícím nováčkům. Jedním z nejúspěšnějších inženýrů byl právě Kubasov. Klidný a tichý, celý život byl spíše nenápadným mužem v pozadí, nic to však neubírá na jeho práci.

Valerij se narodil 7. ledna 1935 v městečku Vjazniki ve Vladimirské oblasti, asi 200 km východně od Moskvy. Od mládí byly evidentní jeho sklony k technice, což vůbec nebylo překvapivé. Jeho otec byl totiž mechanik, a tak byl malý Valerij již od malička obklopen světem strojů a vůní oleje. Hlavní město oblasti Vladimir bylo rodištěm Nikolaje Žukovského- průkopníka ruského letectví, a také Alexandra Mikulina, jehož letecké motory poháněly desítky typů letounů. Nebylo tedy překvapením, když se po ukončení střední školy při výběru vzdělání Valerij rozhodnul pro МАИ (Московский авиационный институт- Moskevský letecký institut), na kterém v roce 1958 získal inženýrský diplom. Po mladém perspektivním pracovníkovi sáhla Koroljovova kancelář OKB-1. Zde se ocitl uprostřed dění na poli kosmického výzkumu. Ten jej vtáhl natolik, že posléze na konci šedesátých let získal hodnost kandidáta věd, mimo jiné i díky obhajobě dizertační práce, zaměřené na mechaniku letů k Marsu a Venuši.
Ovšem počátek šedesátých let byl také označkován prvními krůčky člověka do vesmíru. Sergeji Koroljovovi bylo jasné, že není možné „tam nahoru“ posílat věčně pouze vojáky. I jeho konstruktéři by měli mít možnost osahat si své stroje v prostředí, pro které je navrhovali. Na jaře 1964 začal první výběr vhodných kandidátů na post „pasažéra“ pro lety Voschodů z řad konstruktérů a lékařů. Ze třiceti kandidátů z OKB-1 se dostalo v květnu do užšího výběru osm adeptů, mezi nimi i Valerij. Tentokrát dostal šanci pouze Konstantin Feoktistov, ale při příštím výběru, který se konal v roce 1966, už se Kubasov spolu s Vladislavem Volkovem a Georgijem Grečkem mohl radovat.

Kubasov během výcviku coby člen záložní posádky Sojuzu-5

Kubasov během výcviku coby člen záložní posádky Sojuzu-5
Zdroj: www.spacefacts.de

Strojem, který měl Valerij a jeho kolegové osedlat, však už nebyl stísněný Voschod, ale kosmické plavidlo nové generace známé pod jménem Sojuz. Na Valerije přišla řada hned na začátku: byl jmenován spolu s Viktorem Gorbatkem a Andrianem Nikolajevem do záložní posádky Sojuzu-2. Hlavní posádka ve složení Bykovskij, Jelisejev a Chrunov měla podstoupit velmi ambiciózní misi- na orbitu se měla spojit se Sojuzem-1, pilotovaným Vladimirem Komarovem, a Chrunov s Jelisejevem do něj měli přeručkovat během vycházky do volného prostoru. Ale když brzy ráno 23. dubna 1967 zamířil Sojuz-1 do nekonečné černi oblohy, veškeré plány vzaly zasvé. Hlavní i záložní posádka Sojuzu-2 mohla pouze přihlížet obrovským potížím Vladimira Komarova a v okamžiku, kdy se mohli začít pomalu radovat z jeho přistání, jimi otřásla drtivá zvěst o Komarovově smrti.
Na další lety bylo nutno počkat, dokud se nevyřeší problémy s neposlušnými systémy Sojuzu. O rok a půl později se misí Sojuzu-3 sovětské pilotované kosmické operace opět rozběhly. Následující Sojuzy s čísly 4 a 5 zopakovaly program letu, původně plánovaný pro ono osudné jaro 1967. I tentokrát byl Kubasov pouze „dublérem“ Alexeje Jelisejeva a vše sledoval pouze ze země. Na svou vlastní kosmickou cestu ale nemusel čekat dlouho:

Kubasov (vlevo) a Šonin během výcviku

Kubasov (vlevo) a Šonin během výcviku
Zdroj: www.spacefacts.de

11. října 1969 v 11:10:00 UT zamířil do vesmíru spolu s velitelem Georgijem Šoninem na palubě Sojuzu-6. Tentokrát byl plán mise ještě velkolepější. V jednodenních odstupech po Sojuzu-6 následovaly starty Sojuzu-7 a Sojuzu-8. Tyto dvě lodě měly za úkol provést spojení a zopakování přechodu dvou členů posádky z jedné lodi do druhé. Tím ovšem kosmický spektákl jenom začínal-  během dokování je měli Šonin s Kubasovem natáčet a fotografovat ze vzdálenosti několika desítek metrů! Let, zvaný „Trojka“, sice znamenal rekord, během kterého se na orbitu současně nacházely tři lodě a šest kosmonautů, ovšem jinak se jednalo spíše o fiasko. Systém Igla, mající na starosti automatické sbližování a spojení lodí, žalostně selhal, a přes snahu kosmonautů o manuální spojení nakonec ke kontaktu Sojuzů-7 a -8 nedošlo. Lodi se několikrát minuly, v jednom případě  s rozestupem pouze přibližně půl kilometru. Neúspěch se podařilo před světem utajit možná i proto, že Šonin s Kubasovem se k žádnému filmování a fotografování kolegů vůbec nedostali. Pouze jednou se jim v dálce podařilo spatřit Sojuz-8, o nějakém sblížení na vzdálenost 50 metrů ale nemohlo být ani řeči! Posádka Sojuzu-6 se alespoň mohla věnovat druhému cíli své mise- testování svařování ve vakuu pomocí aparatury Vulkan.

Svařovací aparatura Vulkan

Svařovací aparatura Vulkan
Zdroj: www.spacefacts.de

Ta byla umístěna v orbitálním úseku Sojuzu. Kosmonauti zařízení připravili, hermeticky uzavřeli průlez mezi orbitálním a návratovým modulem, a z něj pomocí dálkového ovládání postupně vyzkoušeli tři typy svařování: nízkotlaké svařování komprimovaným obloukem, svařování elektronovým paprskem a svařování obloukem za pomocí klasické elektrody. Celá záležitost ale málem skončila velkým průšvihem. Když kosmonauti otevřeli průlez, aby vyzvedli svařované vzorky, všimli si poškození na stěně orbitálního modulu. Podle všeho se během nízkotlakého svařování elektrický oblouk odklonil směrem ke stěně a začal ji propalovat! Kosmonauti se dali na kvapný ústup zpět do návratové sekce, až po chvíli se Kubasov odvážil na okamžik znovu vplout do orbitálního úseku a rychle vyzvednout kýžené vzorky svařovaných materiálů. Sojuz-6 přistál 16. října 1969 po 4 dnech, 22 hodinách, 42 minutách a 47 sekundách do mrazivé a větrem bičované stepi nedaleko Karagandy v Kazachstánu.
Kubasov se pak během krátké doby ocitl opět v plné práci. Nejprve trénoval jako palubní inženýr pro měsíční mise. Ty se však nikdy neuskutečnily, a Sovětský svaz se přeorientoval na dlouhodobé lety na orbitální stanice. Na počátku sedmdesátých let byl Kubasov opět jmenován do záložní posádky, tentokrát pro Sojuz-10. Ten měl zakotvit u historicky první orbitální stanice Saljut-1, a posádka měla na orbitu strávit téměř měsíc. Ale ani tentokrát se vše nezdařilo podle plánu. Sojuz-10 s hlavní posádkou Šatalov, Jelisejev, Rukavišnikov sice u stanice v dubnu 1971 skutečně zakotvil, ale vinou poškozeného stykovacího zařízení Sojuzu se pobyt na stanici nekonal a Sojuz-10 s velkými problémy nakonec zamířil domů, aniž by se posádka na palubu Saljutu podívala.

Kubasov, Leonov a Kolodin- původní posádka Sojuzu-11

Kubasov, Leonov a Kolodin- původní posádka Sojuzu-11
Zdroj: www.spacefacts.de

Valerij Kubasov se spolu s velitelem Alexejem Leonovem a kosmonautem- výzkumníkem Pjotrem Kolodinem rázem vyšvihl ze statusu záložní posádky do posádky hlavní. Jejich lodí měl být Sojuz-11 a program letu měl být stejný jako u Sojuzu-10, tedy strávit na stanici rekordně dlouhou dobu. Vše se zdálo být pevně dané, start, naplánovaný na počátek června 1971, se blížil. A pak udeřila zdánlivá katastrofa. Tři dny před startem našli lékaři na rentgenovém snímku plic u Kubasova jakýsi stín. Ve strachu, že by se mohlo jednat o příznak tuberkulózy, byl nejprve vyměněn za svého náhradníka Vladislava Volkova, posléze však byla vyměněna celá posádka. 6. června 1971 tak k Saljutu zamířil Georgij Dobrovolskij, Vladislav Volkov a Viktor Pacajev. Leonov, Kubasov a Kolodin vše sledovali ze země a proklínali svou smůlu. Nadávky se vystupňovaly ve chvíli, kdy vyšlo najevo, že onen stín na plicích Kubasova je pouze projevem alergické reakce na insekticid, rozprašovaný v tu dobu na Bajkonuru. O tři týdny později však kletby a nadávky ustaly: posádka Sojuzu-11 se po rekordním letu vrátila na zem mrtvá

Posádky letu Sojuz- Apollo (zleva): Slayton, Stafford, Brand, Leonov, Kubasov

Posádky letu Sojuz- Apollo (zleva): Slayton, Stafford, Brand, Leonov, Kubasov
Zdroj: commons.wikimedia.org

Osud však Kubasova nesvedl s Alexejem Leonovem jen pro tuto příležitost. Na jaře 1973 byl Leonov dotázán, zda má zájem velet Sojuzu-19 během mezinárodní sovětsko- americké misi Sojuz/Apollo. Leonov souhlasil pod jedinou podmínkou: jeho palubním inženýrem bude Valerij Kubasov. Velitel oddílu kosmonautů Vladimir Šatalov svému podřízenému a příteli v jedné osobě vyhověl a začátek léta 1973 zastihl Kubasova ve školních škamnách na hodinách angličtiny. Díky svému angažmá se dočkal také trochy kulturního šoku během několika návštěv Spojených států.
15. července 1975 ve 12:20 UT se z Gagarinské rampy na Bajkonuru odpoutal nosič Sojuz-U, na jehož špici se nacházela kosmická loď Sojuz-19 s Leonovem a Kubasovem. Start poprvé v historii přímým přenosem vysílala sovětská televize. Po navedení na oběžnou dráhu se ukázalo, že nefungují televizní kamery v orbitálním modulu, a Kubasov se tak dočasně proměnil v domácího kutila, když za Leonovovy asistence rozebral vnitřní obložení modulu a pokusil se závadu sprovodit ze světa. Leonov se v narážce na Kubasovovu zkušenost ze Sojuzu- 6 smál: „Když se cokoli pokazí, Kubasov to zase svaří!“ (Po návratu pak byli zavaleni dopisy, ve kterých je lidé prosili o opravení svých porouchaných televizních přijímačů!) Černobílou televizní kameru se opravit nepodařilo, ale posádka měla k dispozici ještě barevnou. Ta pak mohla přenášet historické chvíle.

S Tomem Staffordem během mise Sojuz- Apollo

S Tomem Staffordem během mise Sojuz- Apollo
Zdroj: img.gawkerassets.com

17. června v 16:19:09 UT se Sojuzem ozvalo tlumené bouchnutí, když se s ním spojilo americké Apollo. Jeho posádka Stafford, Brand a Slayton se o několik hodin později mohla mohutným plácáním po zádech a mohutnými stisky rukou pozdravit s Leonovem a Kubasovem. Tento okamžik znamenal milník v dobývání vesmíru, ale i v politických vztazích obou velmocí. Řečeno slovy Leonova: „Sojuz a Apollo si podaly ruce.“ Společný let trval necelé dva dny a po odpojení Apolla zůstal Sojuz ještě několik desítek hodin na oběžné dráze. 21. července v 10:50 UT se návratový modul Sojuzu-19 opět dotknul pevné země u Arkalyku v Kazachstánu.
Ani po druhém letu Kubasov neodešel z oddílu kosmonautů. Začínal se totiž rozjíždět program Interkosmos, během kterého měly na Saljut-6 a posléze i Saljut-7 a Mir létat smíšené posádky Sovětů a států východního bloku. Kubasov byl nejprve spolu se Zenonem Jankowskim jmenován do záložní sovětsko- polské posádky Sojuzu-30, aby se následně stal teprve druhým civilistou, kterému bylo svěřeno velení hlavní posádce Sojuzu. Jeho misí se měl stát let Sojuz-34 a partnerem mu měl být maďarský kosmonaut Bertalan Farkas. Start měl proběhnout 6. června 1979. Ale předchozí let Sojuzu-33 provázely velké technické obtíže, proto bylo rozhodnuto Kubasovův let odložit, než budou problémy vyřešeny. Čekání trvalo téměř rok, ale nakonec se Kubasov své třetí návštěvy vesmíru dočkal.

Posádka Sojuzu-36

Posádka Sojuzu-36
Zdroj: www.spacefacts.de

26. května 1980 v 18:20:39 UT odstartoval Kubasov a Farkas na oběžnou dráhu na palubě Sojuzu-36. O den později Sojuz bezpečně zakotvil u zadního dokovacího uzlu stanice Saljut-6. Tam je přivítala stálá posádka Popov- Rjumin a téměř okamžitě začala práce na plánovaných experimentech. Vytížení Kubasova a Farkase bylo enormní, podle některých zdrojů prý spali v průměru asi tři hodiny denně. Ale nestěžovali si, vždyť jejich „dílna“ oběhla svět jednou za devadesát minut a každá sekunda přinášela neuvěřitelně krásné pohledy na náš společný domov…
Na zpáteční cestu si Kubasov a Farkas „vypůjčili“ od Popova a Rjumina jejich Sojuz-35, kterému končila životnost, a stálé posádce tak pro její dlouhodobý let nechali svůj, „čerstvý“ Sojuz. Když návratový modul dosedl poněkud tvrdě (selhal výškoměr, díky čemuž se nezažehly motorky měkkého přistání) 3. června v 15:06:23 UT do stepi u Džezkazganu, měl Kubasov na kontě 18 dní, 17 hodin a 57 minut strávených ve vesmíru během tří misí. Žádné další hodiny už Kubasov do svého zápisníku letů nepřidal. Po dlouhé a úspěšné kariéře odešel v listopadu 1993 z oddílu kosmonautů. S vesmírem se ale neloučil tak zcela. Stal se zástupcem vedoucího 5. oddělení hlavní konstrukční kanceláře koncernu Eněrgija. Od 28. listopadu 1997 byl vědeckým konzultantem 887. úseku RKK Eněrgija. Krom vesmírného výzkumu byl jeho obrovskou láskou tenis- Kubasov jej hrál téměř až do konce…
Ve středu 19. února 2014 nastoupil Valerij Nikolajevič Kubasov na svůj poslední let. Krom manželky a dvou dětí po sobě zanechal významnou stopu v podobě dosažených úspěchů během svých misí.
Bohužel, čas je neúprosný, a naši hrdinové z dětství, kteří pomáhali lidstvu otevírat brány vesmíru a odkrývat možnosti lidské práce v dosud neznámém prostředí, pomalu mizí tam, odkud není návratu. Zkusme si na ně vzpomenout pokaždé, když nám nad hlavou coby všední a pro mnohé nevzrušivá realita proletí třeba stanice ISS. Jestliže se dnes můžeme pyšnit naší stálou přítomností za hranicemi atmosféry, je to i díky lidem, jako byl Valerij Kubasov…

 

 

Zdroje informací:
M. Codr „Sto hvězdných kapitánů“
R. Hall, D. Shayler „Soyuz: A Universal Spacecraft“
R. Hall, D. Shayler „The Rocket Men: Vostok & Voskhod, The First Soviet Manned Spaceflight“
D. Scott, A. Leonov „Two sides of the Moon“
http://www.spacefacts.de/bios/cosmonauts/english/kubasov_valeri.htm
http://www.astronautix.com/astros/kubasov.htm
http://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%9A%D1%83%D0%B1%D0%B0%D1%81%D0%BE%D0%B2,_%D0%92%D0%B0%D0%BB%D0%B5%D1%80%D0%B8%D0%B9_%D0%9D%D0%B8%D0%BA%D0%BE%D0%BB%D0%B0%D0%B5%D0%B2%D0%B8%D1%87

 

Zdroje obrázků:
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Valeriy_N._Kubasov_ASTP_portrait_-_cropped.jpg
http://www.spacefacts.de/more/cosmonauts/photo/kubasov_valeri_1.jpg
http://www.spacefacts.de/graph/sts/training2/soyuz-6.jpg
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/drawings2/soyuz-6_vulkan.jpg
http://www.spacefacts.de/mission/photo2/soyuz-10_1.jpg
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Portrait_of_ASTP_crews_-_restoration.jpg
http://img.gawkerassets.com/img/19g9n5ciel8eijpg/original.jpg (kredit: NASA)
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/photo/soyuz-36_2.jpg

Valerij Nikolajevič Kubasov (1935- 2014), 2.3 out of 5 based on 15 ratings
Pin It
(Visited 837 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.3/5 (15 votes cast)
(Visited 837 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


4 komentáře ke článku “Valerij Nikolajevič Kubasov (1935- 2014)”

  1. Dušan Oravec napsal:

    Krásne, hlavne ten záver stojí za zamyslenie.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Děkuji, jsem rád, že se článku podařilo vyvolat trochu emocí.
      Od dětských let jsem měl Kubasova zafixovaného jako mladého muže v plné síle. A najednou tu není… Tak snad má tam nahoře pokračování mise ASTP- EPAS a živě debatuje se Slaytonem. 😉

  2. miro napsal:

    Najake to videjko o nom z Roskozmosu: http://www.youtube.com/watch?v=uFQycfIZxnE

    Tiez tam maju serial o predstavovani ruskych kozmonautov.

    Super clanok dakujem!

    • Ondřej Šamárek napsal:

      To video je parádní, jsou tam některé skutečně raritní záběry. Moc za něj děkuji!

Zanechte komentář