Vesmírné osudy 36. díl – Alan Shepard

Shepard během letu MR-3

Stovky lidí na plážích kolem Cocoa Beach a prostřednictvím obrazovek i miliony lidí po celé Americe fascinovaně sledovaly, jak se z rampy číslo 5 na mysu Canaveral zvedá na ohnivém chvostu štíhlá tužka a míří k modré obloze. Přestože takovýto pohled nebyl na zdejším kosmodromu nijak neobvyklý, tentokrát to bylo jiné. Tentokrát seděl ve špičce oné tužky člověk. Byl 5. květen 1961 a Alan Shepard započal svou krátkou cestu za brány vesmíru a také do učebnic americké historie. Start přenášely snad všechny velké televizní stanice a na obrazovku fascinovaně hleděli lidé bez rozdílu věku, rasy nebo pohlaví. Po plážích se nesly nadšené výkřiky „Go, go, go!“ Lidé jakoby silou vlastní vůle poháněli raketu, která neustále zrychlovala, až se z ní stal malý světlý bod na blankytném nebi. Sekundy tikaly jedna za druhou, a s každou z nich se Al Shepard posouval do oblasti výšek a rychlostí, o kterých dříve snili pouze spisovatelé fantastických románů. V řídícím středisku byla nervozita téměř hmatatelná. Když Redstone naposledy vezl živého pasažéra- šimpanze Hama- skončil let téměř katastrofou. Po vyřešení závad sice proběhla jedna úspěšná testovací mise, ale červík pochybností hlodal snad v každém muži u konzole řídícího střediska. Největší tíhu nesl na svých ramenou letový ředitel Chris Kraft. Napjatě poslouchal hlášení Teca Robertse, jehož pracovištěm byla konzole s akronymem FIDO- tedy Flight Dynamics Officer. FIDO měl na starosti profil dráhy Redstonu a následně i kabiny Mercury. Zatím bylo vše v pořádku, zatím bylo vše „go“….

 

Alan Shepard- osudu navzdory (5/8)

Nahoru… a dolů

Přerývaný dech a tep na hranici 130 úderů za minutu. Ručička akcelerometru pomalu šplhala stále výše, už překročila hodnotu 6g. Raketa s kabinou na špici akcelerovala jako divoký kůň, rychlost byla nyní větší než 8000 km/h. Alan věděl, že prvotní fáze letu se blíží ke svému závěru, Redstone úkol splnil na jedničku a za chvíli ukončí svou práci. 142 sekund po startu motor Redstonu utichl. Po dvou sekundách pyrotechnika odpálila nyní už nepotřebnou záchrannou věžičku, kabina se oddělila od nosiče a Alan na sobě pocítil účinky beztížného stavu. Konce upínacích pásů se vznesly do prostoru a zůstaly v něm viset.
Ale Shepard neměl čas na sledování upínacích pásů- Mercury se ihned podle připraveného programu začala přetáčet do polohy pro zapálení brzdících raket. Jakmile byla její poloha správná, nadešel okamžik, na který se Shepard těšil možná nejvíce. Komunita testovacích pilotů v čele s legendárním Chuckem Yeagerem označovala astronauty jako „spam in a can (lančmít v konzervě)“. Tím dávala najevo své pohrdání pasažéry kosmických kabin, kteří se podle jejich názoru pouze vezli. Navíc předchůdci astronautů byli primáti, a Yeager se při jedné příležitosti vyjádřil, že ke kosmickému letu „…není ve skutečnosti vůbec třeba pilota a navíc musíte vymést ze sedadla opičí h..na, než do něj můžete sednout.“ A koneckonců první kosmický cestovatel Jurij Gagarin během svého historického letu skutečně vůbec nezasahoval do řízení lodi- ačkoliv měl tu možnost, vše probíhalo zcela automaticky.
A teď, pouhé 3 minuty a 5 sekund od startu dostal Alan možnost přesvědčit Chucka Yeagera i celý svět o tom, že astronauti nejsou pouhými pasažéry. Přepnul systém řízení kabiny na manuál a začal zkoušet řízení ve všech třech osách. Nejprve sklon, pak vybočení a nakonec i náklon. Alan se nepouštěl do žádných divokých divokých manévrů, bylo to spíše jakési letmé, opatrné ohmatávání hranic nového druhu svobody, která se ve vesmírném oceánu otevírala. Celé manévrování trvalo necelou minutu, ale bylo jedním z nejdůležitějších aspektů mise. Pak Shepard přešel na řízení „fly by wire“- tedy poloautomatický režim, při kterém řídicímu systému pomocí joysticku sděloval, jakou chce zaujmout polohu a počítač se postaral o zážehy příslušných trysek.
Následoval popis výhledu na floridské pobřeží, který si musel nebohý Shepard částečně „tahat z paty“. Před startem totiž sklopil šedý filtr na optice periskopu, aby se vyhnul otravným paprskům slunce, jež ho oslepovaly. Pak na filtr zapomněl a teď viděl jen bezbarvé kontury světa pod sebou. Pokusil se příslušným přepínačem filtr odklopit, ale přitom zavadil rukou o rukojeť nouzového přerušení startu a tak další pokusy raději vzdal. Beztoho už se blížil další mezník letu.
Kabina se nyní, 5 minut po startu, nacházela v apogeu své dráhy. To leželo ve výšce 185 km a bylo zároveň bodem, ve kterém se měly spustit brzdící rakety na zádi Mercury. Ne že by jich při tomto suborbitálním letu bylo skutečně třeba- kabina by se vrátila zpět do atmosféry i bez nich, její rychlost byla příliš malá na to, aby začala oblétávat Zemi. Přesto bylo třeba odzkoušet funkci a účinek raket pro příští, orbitální, mise.
Tři rakety, jedna za druhou, se postupně spustily a Al Shepard cítil jejich zážeh jako kopnutí do zad. Po jejich vyhoření Alan uvedl pomocí fly-by-wire Freedom 7 do správné polohy pro sestup- tedy tepelným štítem ve směru letu. Snažil se zahlédnout hvězdy, ale dva průzory, které měl k dispozici, byly příliš malé a horizont svým jasem přebíjel všechno ostatní.
V osmé minutě začal pociťovat nástup přetížení. Jako by mu na hrudi seděl betonový balvan, který byl stále těžší. Růst přetížení byl velmi rychlý a za několik sekund na něj působil jedenáctinásobek síly zemské gravitace. Při 11,5g toho člověk moc nenamluví, nicméně Al se snažil alespoň nějak dát najevo, že je vše v pořádku. „Okay….okay….“, to bylo vše, co ze sebe dokázal dostat. Pak ale přetížení i ohnivá show za průzorem ustaly a šumění vzduchu Alana ujistilo, že je v hustých vrstvách atmosféry. Výškoměr se točil jako pomatený větrník, jak Mercury volným pádem klesala k mořské hladině.
V sedmi kilometrech se otevřel výtažný padák a o několik sekund později i hlavní oranžovo- bílý padák. V pěti kilometrech se otevřel „šnorchl“- ventil, který do kabiny vpustil okolní vzduch. Pak už se Shepard začal připravovat na očekávané přistání na hladině Atlantiku. Tepelný štít se odpojil ode dna kabiny a zůstal viset na látkovém „tunelu“, aby tak vytvořil jakýsi vzduchový polštář, tlumící náraz při přistání. Kabinu v té době už sledovaly vrtulníky záchranných jednotek.

Vyzvedávání Sheparda po letu MR-3

Vyzvedávání Sheparda po letu MR-3
Zdroj: commons.wikimedia.org

V 9:49:35 místního času, pouhých 15 minut a 22 sekund po startu, šplouchla kabina Mercury s Shepardem uvnitř do vln Atlantického oceánu. Úder nebyl větší, než na jaký byl Alan zvyklý během startů z letadlové lodi pomocí katapultu. Helikoptéra Sikorsky H-34, řízená pilotem záchranných složek Wayne Koonsem, se vznášela asi 250 metrů od houpající se Mercury a čekala, až Alan dá pokyn k vyzvednutí. Pokyn přišel vzápětí a během několika desítek sekund se Shepard vznášel v záchranářském postroji směrem k otevřeným dveřím záchranného vrtulníku. Po chvíli už kráčel mezi rozjásaným davem námořníků na letadlové lodi USS Lake Champlain. Od jeho přistání do vln oceánu uplynulo pouhých jedenáct minut.
Let Alana Sheparda byl jen krátkým exkurzem za brány atmosféry a při zběžném pohledu se ztrácel v monumentálním úspěchu orbitální mise Jurije Gagarina. Ovšem na druhý pohled se jednalo o obrovský úspěch v podobě testu manuálního ovládání lodi. Alan Shepard se stal prvním plnohodnotným kosmickým pilotem, a co víc- vrátil Americe tolik důležité sebevědomí, které ztratila po dubnovém triumfu Korojova a spol.


Záznam kompletní mise MR-3 z kokpitu i s popisem (anglicky)

Co následovalo po Alově letu, překonalo jeho nejdivočejší sny. Vše začalo telefonátem ještě na Champlainu. Na druhém konci linky byl J.F.Kennedy. JFK tak započal tradici prezidentských telefonátů navrátilcům z vesmíru. 8. května pak Shepard s manželkou stál na trávníku před Bílým domem a přebíral z rukou Kennedyho medaili NASA za výjimečnou službu. Následovala triumfální jízda ulicemi Washingtonu, které lemovaly extatické davy, vítající svého hrdinu a novou národní celebritu. Takovým triumfálních jízd mělo být ještě mnoho, stejně jako setkání se smetánkou společenské a politické sféry. Najednou jej chtěl každý znát a alespoň mu potřást rukou, jakoby se kousek slávy astronauta přenesl také na dotyčného.
Kontakty s mocnými byly něčím, co otevíralo mnohé možnosti, kterých Alan Shepard později neváhal využít. Teď ale byl čas vrátit se zpět ke své práci. Alan sloužil jako capcom první orbitální mise Johna Glenna v únoru 1962. Let byl sužován problémy s falešným signálem uvolnění tepelného štítu a mimo jiné i Shepardovou zásluhou dopadl tak, jak dopadl- tedy úspěšně. Funkci komunikátora si Shepard zopakoval ještě u mise MA-7 Scotta Carpentera. Ten se v květnu 1962 dostal do vážných potíží a opět to byl Shepard, který svou rozvahou a klidem pomohl situaci vyřešit. Podle některých hlasů měl hlavní zásluhu na tom, že se Scott vrátil z vesmíru živý, a letový ředitel Walt Williams později poznamenal: „Alův přínos při této misi byl roven jeho hmotnosti ve zlatě.“

Al Shepard- náhradník Gordo Coopera

Al Shepard- náhradník Gordo Coopera
Zdroj: images.ksc.nasa.gov

V říjnu toho roku se Shepard dočkal dalšího zařazení do letové funkce- tedy spíše „téměř letové“.  Byl jmenován náhradníkem Gordo Coopera pro misi MA-9. Jenže ač do své nové role dával vše, co mohl, status náhradníka jej pochopitelně neuspokojoval. Proto začal v zákulisí lobovat za svůj vlastní let. Pozornost se však zatím soustředila na Gordo Coopera. Cooperova mise byla původně naplánována na jeden den. Koncem roku však byl tento plán přehodnocen a trvání mise bylo prodlouženo na téměř dva dny. V květnu 1963 Gordo Cooper jako předposlední ze sedmičky astronautů Mercury překročil práh vesmíru (posledním, kdo si připnul astronautická křidélka na klopu, byl Deke Slayton, který v létě 1975 dostal šanci letět na společné sovětsko- americké misi po 16 letech čekání!).
Vypadalo to, že teď opět nastane Alova chvíle.  Vše bylo téměř připraveno. Nosič Atlas už byl vyroben, do kabiny Mercury výrobního čísla 15B byly implementovány systémy, které umožňovaly let o trvání až šest dní. Malířka Cece Bibby už na plášť stroje namalovala nápis „Freedom 7 II“. Zdálo se, že Shepardově rekordně dlouhému letu nic nebrání. Ale pár měsíců poté se postavili na zadní manažeři NASA. Vzhledem k tomu, že se začal rozbíhat program Gemini, jež svou kapacitou měl překonat všechny dosavadní rekordy, a také proto, že Cooperův let rozhodně nebyl prost technických problémů a systémy kabiny Mercury byly zatěžovány až za hranice svých možností (v jednom okamžiku Gordo na Zem hlásil: „Věci se tu začínají malinko kupit…“), nechtěli pohlaváři v čele s administrátorem NASA Jamesem Webbem riskovat nezdar mise a rozhodli se vše vsadit na novou, mnohem sofistikovanější loď Gemini. Zklamání- to bylo slovo, které jen velmi lehce přibližovalo stav mysli Ala Sheparda…

Al Shepard v období programu Gemini

Al Shepard v období programu Gemini
Zdroj: 25.media.tumblr.com

Ovšem černý mrak kolem Alovy hlavy se rozptýlil poměrně záhy. Rok předtím, v létě 1962, seděl v komisi, která měla na starosti výběr nové skupiny astronautů. Tito nováčci, sami sebe pojmenovavší „The New Nine (Nová devítka), mnohými považovaní za zřejmě nejschopnější skupinu v rámci oddílu astronautů NASA, měli mít díky programu Gemini práce nad hlavu. To samé se mělo týkat i veteránů- tedy minimálně Sheparda, Grissoma a Schirry. Slayton byl z kola ven vinou zdravotního stavu, Carpenter měl stopku v důsledku ne zcela vydařené mise MA-7, Glenn už ohlásil svůj odchod do politické sféry a Gordo Cooper byl, slovy Deka Slaytona, „otazníkem“. Slayton, v té době šéf oddílu astronautů, byl odpovědný za sestavování posádek a přidělování letů.
Na podzim 1963 sestavil posádky úvodních letů Gemini. Hned tomu prvnímu, označenému jako GT-3 (GT je zkratkou pro kabinu Gemini a její nosič Titan), měl velet Alan Shepard. Jako první člověk se měl do vesmíru podívat podruhé. Jeho parťákem při osmnácti obletech naší planety měl být Tom Stafford, jeden z členů The New Nine. Ale osud měl pro Ala připravenu velkou ránu. Ránu, po které mu mělo pořádně zazvonit v uších. Doslova.
Už v roce 1959, pár měsíců po slavné konferenci, na které byla světu představena sedmička Mercury, zažil Alan zvláštní příhodu. Spolu se svým otcem a jedním přítelem si dávali partičku golfu na Virginia Beach. Jenže po pár úderech Alan prohlásil, že to vzdává. Zničehonic začal cítit, jakoby se při každém rozmachu měl rozplácnout na zemi. Pociťoval závratě a točení hlavy. Zapřísahal své herní partnery, aby nikde o této příhodě nemluvili. Epizoda odezněla bez následků, a Shepard na ni po čase skoro zapomněl. Maně se mu připomenula v podobě pomalého odeznívání vertiga po seancích na MASTIFu, ale jinak se Alan cítil být zcela v pořádku.
Jenže na jaře roku 1963 se problém vrátil. A nejednou. V takových chvílích, které většinou přicházely ráno, se Al cítil jako by měl za sebou pořádný flám. Pokoj se s ním točil a dojít do koupelny bylo nadlidským úkolem. Nicméně Shepard si vše zatím nechával pro sebe- přiznat své problémy lékařům z NASA by znamenalo zcela určitě vyřazení ze stavu létajícího personálu. Zatím se snažil vše léčit prostřednictvím vitamínů, diskrétně předepsaných privátním lékařem. Jenže ony epizody neodezněly. Naopak, vracely se stále častěji a se stupňující se intenzitou.
Přibližně šest týdnů po začátku výcviku pro misi GT-3 zažil Shepard doslova pekelné ráno. Jakmile vstal z postele a vykročil směrem ke koupelně, svět se s ním zatočil a on najednou ležel na podlaze. Ani tam se však necítil o nic lépe, dokázal se však alespoň doplazit ke zdi. Podařilo se mu díky ní postavit a nějak se dostal do koupelny. Tam se mu převrátil žaludek takovým způsobem, že začal zvracet. A po chvíli znovu. Když nepříjemný stav pomalu odezněl, odjel Al do práce bohatší o celé hejno černých myšlenek.
Za týden se celá ranní hrůza opakovala. Tentokrát se však přidalo velmi výrazné zvonění v levém uchu. Zatím se Alovi vše dařilo skrývat. Jenže ona tajemná nemoc nakonec vyřešila tu nervózní schovávanou za něj. Při jakési příležitosti byl Shepard požádan, aby pronesl proslov na jakémsi shromáždění. To byla zcela běžná záležitost, požadavky na přítomnost astronautů při různých společenských událostech brala NASA jako výbornou reklamu a skvělý příklad, jak ukázat občanům, na co plynou jejich daně. Tentokrát však Shepardův proslov skončil velmi záhy: sál se s ním začal točit a on se musel zachytit okrajů řečnického pultíku, aby neupadl. Přítomní mu pomohli usednout do křesla a teprve po drahné době byl Al schopen zase vstát. Tentokrát ale nemohl nic skrýt- vše se odehrálo na veřejnosti. Nezbylo mu nic jiného, než se svěřit příteli.
Deke Slayton mu dal jedinou radu, jakou přítel může dát: Alan by udělal nejlépe, kdyby zašel za šéflékařem oddílu astronautů Dr. Charlesem Berrym a všechno mu bez vytáček řekl. Al věděl, že nemá na výběr. Berry okamžitě začal s baterií testů a vyšetření. Během nich se ukázalo, že Shepard, zkušený pilot a veterán mnoha jízd na centrifuze, MASTIFu a mnoha letů ve „Vomit Comet (Blicí kometa- letoun, pomocí něhož se simuloval stav mikrogravitace)“ není schopen ani balancovat na jedné noze. Když testy skončily, Berry byl zrovna na služební cestě, a tak pochybná čest oznámení diagnózy Shepardovi připadla na mladého lékaře jménem Duane Caterson: „Jseš uzemněnej, compadre!“ To byla slova, která Shepard od muže v bílém plášti rozhodně nechtěl slyšet. I když zbavení letového statusu bylo pouze dočasné, Alan tušil, že s jeho velením misi GT-3 je konec. A mělo být ještě hůř.
Testy odhalily, že Shepard trpí Méniérovým syndromem- stavem, při kterém se hromadí tekutina ve vnitřním uchu a ovlivňuje chování vestibulárního aparátu, který je zodpovědný za udržování rovnováhy. Často se přidružují poruchy sluchu a pocity tlaku v uchu. Příčiny syndromu nejsou přesně známy, postihuje spíše osoby aktivní a soutěživé. Syndromem trpěl například legendární kytarista Les Paul, spisovatel Jonathan Swift, možná také Charles Darwin, nebo například Julius Caesar.
Sheparda pranic nepotěšilo, že se ocitnul v tak vybrané společnosti. Stále ještě měl malou naději. Lékaři mu předepsali diuretika a koňské dávky niacinu s tím, že existuje asi 20% možnost, že vše spontánně odezní. Po několika týdnech ale bylo vše jasné- léčba nezabrala. Shepard byl uzemněn trvale, a aby pohár hořkosti vypil až do dna, byl zbaven i lékařské doložky, která jej opravňovala pilotovat tryskáče T-38, jimiž NASA disponovala, jinak, než v přítomnosti dalšího pilota na palubě.
To ale nebylo vše- při testech lékaři zjistili, že Shepard je hrdým nositelem počínajícího glaukomu (zeleného zákalu). Opět se jedná o nemoc, kterou trpí především aktivní a energičtí lidé. A na konci roku si Alan začal stěžovat na škrábání v krku. Následné rentgeny prokázaly malou bulku na jeho štítné žláze. Uprostřed ledna 1964 Shepard prodělal operaci, při které mu lékaři odebrali přibližně 20% tohoto orgánu, histologie naštěstí dopadla negativně- bulka nebyla zhoubná. Přesto si lékařských plášťů Al užil víc, než by mu bylo milé. V novinách vycházely fotografie rozesmátého Sheparda, kterak si v županu hoví na nemocničním lůžku, nikdo ale zatím nevěděl, jak to se Shepardem skutečně vypadá. Až o několik měsíců později se tisk dozvěděl o tom, že první let Gemini bude pilotovat někdo jiný, NASA vysvětlovala celou situaci infekčním onemocněním ucha. Zainteresovaní ale věděli, že Alan s létáním definitivně skončil.
Shepard se v polovině dekády ocitnul na absolutním dně. Neměl před sebou žádnou misi, nemohl sám létat, jeho jedinou kosmickou zkušeností bylo mizerných 15 minut ve vesmíru v době, kdy ostatní začali sbírat dny a týdny času, stráveného na orbitu. Náhle před sebou neměl nic. Muž, jenž od jinošských let považoval za náplň svého života ovládání létajících strojů ať už v atmosféře, nebo mimo ni, se najednou zastavil na slepé koleji. Vše nasvědčovalo tomu, že nastává nová éra. Éra Alana Sheparda- muže bez křídel…

 

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

http://www.achievement.org/achievers/she0/large/she0-031.jpg (kredit: American Academy of Achievement)
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Recovery_operations_of_MR-3_MSFC-9248461.jpg
http://images.ksc.nasa.gov/photos/1963/captions/63-MA9-26.html
http://25.media.tumblr.com/6c3bc80b986eb00555503ca55856cea8/tumblr_mgjs8omDpz1qgky92o1_500.jpg

Vesmírné osudy 36. díl - Alan Shepard, 2.5 out of 5 based on 21 ratings
Pin It
(Visited 1 623 times, 1 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (21 votes cast)
(Visited 1 623 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


4 komentáře ke článku “Vesmírné osudy 36. díl – Alan Shepard”

  1. Croco napsal:

    Diky za svatecni dil a specialni dik za to, ze tento dil neskoncil zazehem motoru Shepardovi mise 🙂

    Hezke svatky autorum i ctenarum.

  2. Tomi napsal:

    Pěkné Vánoce! Super čtení…

Zanechte komentář