Vesmírné osudy 30. díl – Jurij Gagarin

Gagarin se svými rodiči

Tu středu uprostřed dubna to ve vesničce Klušino vypadalo na krásný den. Alexej Ivanovič Gagarin vstal brzy a vydal se opravovat střechu na jedné z budov kolchozu. Před několika týdny onemocněl, ale teď se cítil mnohem lépe. Čerstvý vzduch mu udělá jen dobře. Hleděl si své práce na krovu stavení, když najednou k němu přišel jeden z kolchozníků. Začal se Alexeje vyptávat na jeho syna. „Co s ním pořád máš?“, zeptal se zmatený Alexej. „Ty jsi to neslyšel? V rádiu říkali, že major Gagarin lítá ve vesmíru!“ „Ale ne, můj syn je jen nadporučík. Ale stejně je to hezká náhoda s tím jménem, že?“, usmál se Alexej Ivanovič. Událost jej přesto zaujala, a tak se rozhodl, že se zajde podívat na místní Sovět (obdoba našeho obecního úřadu) a poptá se, co a jak. Když strčil hlavu do místnosti předsedy, podivil se, kolik je tam natlačeno lidí. Předseda Birjukov zrovna s kýmsi hovořil telefonem, a když Alexeje uviděl, zakřičel přes vzrušený šum hlasů shromážděných lidí do sluchátka: „Já nepotřebuju žádné záznamy o narození, mám přímo tady jeho otce! Hned vám ho předám!“ Za okamžik už konsternovaný Alexej Gagarin poslouchal, jak mu oblastní předseda Sovětu říká, že musí okamžitě přijet za ním, do Gžatsku. Pár minut poté už traktor s otcem prvního kosmonauta světa směřoval rozblácenými cestami k městu a Alexej Ivanovič Gagarin přemýšlel, co se to vlastně k čertu děje…

 

Gagarin- ten první… (6/7)

 

Obyčejná superstar

 

Anna Timofejevna měla toho dne od rána spoustu práce. Od momentu, kdy dorazila do Klušina, aby pečovala o nemocného Alexeje Ivanoviče, se nezastavila. Ještě že Jurově manželce Valje v Moskvě pomáhají její kamarádky a sousedky. Alexej odešel do kolchozu brzy ráno a Anna teď vklouzla do každodenní rutiny. Ani si moc nevšímala rychlých kroků na zápraží, když najednou do dveří vpadla  její snacha: „Maminko? Máte zapnuté rádio? Maminko, co mlčíte? Rádio, říkám, zapněte si rádio! Náš Jura…!“ Anna ztuhla: „Jura… co? Co s ním je?“ „Vysílali to v rádiu! První let člověka do vesmíru! A náš Jura je velitelem kosmické lodi!“ Anně okamžitě vytanula na mysli jediná věc: Valja! O pár desítek minut později už seděla ve vlaku do Moskvy. Když na jednom z moskevských nádraží vystoupila z vagónu, všude kolem sebe slyšela, jak lidé neustále opakují jméno jejího syna: Jurij Alexejevič Gagarin…

Po krátké zastávce v Kujbyševu (dnešní Samara), na dače, poskytnuté Chruščovem, si Gagarin mohl oddychnout a podat zainteresovaným detailní popis svého letu. Pak přišel čas vrátit se do hlavního města. 14. dubna vzlétl z Kujbyševského letiště Il-18 s drahocenným živým nákladem na palubě. S Jurijem cestovali v letadle i novináři a tak valná část letu byla věnována jejich zvídavým dotazům. Ovšem když se Iljušin přiblížil k Moskvě, Gagarinova pozornost se obrátila ven z okénka. Na křídla dopravního stroje se totiž zavěsily dvě dvojice stíhacích MiGů-15. Gagarin si uvědomoval, že ještě před rokem a půl sedlal stejné stroje, a náklonnost ke stíhačům, kteří jej nyní doprovázeli na cestě domů, vyloudila na jeho tváři charakteristický široký úsměv. A protože MiGy byly tak blízko, že bylo možné rozpoznat obličeje stíhačů, Gagarin viděl, že se piloti usmívají stejně široce, jako on. Pak mu ale úsměv ztuhl na rtech.

Pod letounem nyní byla Moskva a Jura s pokleslou bradou sledoval, jak se „lidské řeky stékaly k hradbám Kremlu“. Moskva se chystala přivítat svého hrdinu. Kola Iljušinu se dotkla dráhy letiště Vnukovo. Z okénka bylo možné vidět davy lidí venku. Na improvizované tribuně Gagarina očekával Chruščov s dalšími pohlaváry a také s Jurijovou rodinou, a od letadla k ní byl natažen dlouhatánský červený koberec. Gagarin začal být nervózní, v téhle situaci se ještě nikdy neocitnul. Ale nemohl v letadle zůstat věčně. Nadechl se a vyšel. A hned po pár krocích ucítil, jak se na jeho pravé noze začíná dít něco hrozivého.

Gagarin kráčí po ploše letiště Vnukovo a snaží se nešlápnout si na tkaničku pravé boty

Gagarin kráčí po ploše letiště Vnukovo a snaží se nešlápnout si na tkaničku pravé boty
Zdroj: th02.deviantart.net

Celé přeplněné letiště sledovalo subtilní postavu v uniformě, vojenském plášti a brigadýrce, jak kráčí zdánlivě nekonečně dlouho po červeném koberci a současně všichni trnuli, aby v tuto významnou chvíli ona postava neupadla. Gagarinovi se totiž rozvázala tkanička, a přestože se tvářil, jako že o ničem neví, musel v té chvíli myslet pouze na to, aby si ji nepřišlápl. Jaké by to bylo divadlo- první muž ve vesmíru se rozplácne na betonu kvůli tkaničce!

Naštěstí řízný vojenský krok dokázal tkaničku držet daleko od levé nohy, a Jura došel k tribuně. Tam jej Chruščov přivítal objetím a polibky po ruském způsobu. Celá scéna připomínala návrat ztraceného syna. Rozdíl byl pouze v tom, že Nikita Chruščov syna neztratil, nýbrž nalezl. Už v předchozím telefonickém rozhovoru, když Gagarin odpočíval v Kujbyševu, se Chruščov živě zajímal o osobu prvního kosmonauta i jeho rodinu. Setkání na Vnukovu odstartovalo zlatou éru Jurije Gagarina- oblíbence jednoho z nejmocnějších mužů východní hemisféry. V následujících letech bude mít Jura díky této okolnosti otevřeny všechny myslitelné dveře, ale také díky tomu padne po sesazení Chruščova do nemilosti.

Úplně jiné dveře mu však otevřeli obyčejní Rusové- dveře do svých srdcí. Davy, které Jurij pozoroval z okénka dopravního Iljušinu, se vinuly od letiště až k Rudému náměstí, a lidé v nich dávali neskrývaně najevo svoji náklonnost a sympatie. V ten den i obyčejní Moskvané věřili, že se blýská na lepší časy a státní zřízení, ve kterém žijí, není až tak špatné. Z terasy mauzolea Jura kynul tisícovkám lidí, kteří mu přišli vzdát hold. Ostatní členové oddílu kosmonautů stáli pod mauzoleem v běžných šatech, nikdo nesměl vědět, že se chystají ke stejné cestě, jako Jurij. Muž, který měl na jeho letu zřejmě největší podíl, Sergej Pavlovič Koroljov, stál opodál, také nepoznán. Ve všeobecnou známost vstoupí až po své smrti… Gagarin pronesl během shromáždění krátký projev, ve kterém mimo jiné vyzdvihl Chruščova. Nikita Sergejevič se nadýmal otcovskou pýchou a role Gagarina, coby jeho osobního favorita, byla potvrzena.

Ten večer se v Georgijevském sále v Kremlu konala opulentní večeře, během které byl Jura dekorován Leninovým řádem a zlatou hvězdou s právem nosit titul „Hrdina SSSR“. Večírek byl prvním z mnoha, kterými Jurij projde během dalších měsíců a let. Doslova přes noc se z něj stala světová celebrita se vším, co k tomuto statusu patří. Ale možná už onen večer byl minimálně jeden člověk z Gagarinova okolí nešťastný v předtuše hektického života. Jestliže se pozorně zadíváme na fotografie ze 14. dubna 1961, zjistíme, že v záři úsměvů ostatních zůstává jedna osoba pozoruhodně vážná. Tou osobou je Valentina Ivanovna Gagarinová- Jurova manželka. Hranaté obroučky brýlí zdůrazňují přísný pohled a koutky rtů jsou na naprosté většině fotografií, pořízených toho dne (snad jen s výjimkou skupinového fota s politbyrem a blízkou rodinou), svěšeny dolů.

Valentina s Jurijem a indickým premiérem během návštěvy Indie

Valentina s Jurijem a indickým premiérem během návštěvy Indie
Zdroj: indrus.in

Valentina byla ostýchavá mladá žena, která byla přesvědčená, že prožije svůj život po boku pilota- důstojníka, tedy v postavení nikoli bezvýznamném, ale přeci jen nikterak výjimečném. Věděla o tom, že manžel se připravuje na cestu do vesmíru, nedomyslela však společenský dopad této události. A nyní se najednou z jejího Jury, kterého tak dobře znala, začala přímo před jejíma očima stávat hvězda první velikosti. A do záře reflektorů je chtě nechtě vtahována i ona, ačkoli o to vůbec nestála. Situace se dá velmi vzdáleně přirovnat k postavení manželek astronautů z Mercury Seven.

Původně obyčejného kluka z Klušina najednou obdivoval celý svět a třásl si rukou s hlavami států, králi a šáhy. Chruščov po extatickém přijetí Gagarina v Moskvě a neuvěřitelně spontánním ohlasu veřejného mínění po celém světě pochopil, že se mu do rukou dostal propagandistický zlatý důl. V roce 1961 neexistoval lepší důkaz převahy a správnosti komunistické doktríny, nežli major Jurij Alexejevič Gagarin. A Jura si díky své přirozené sociální inteligenci dokázal svým kouzlem osobnosti a odzbrojujícím širokým úsměvem naklonit tisk, běžné občany i protřelé společenské matadory. Zdálo se, že Gagarin se v jistém smyslu našel a užíval si příležitostí k cestování, o kterých byl přesvědčen, že nebudou mít dlouhého trvání. To se ovšem velice mýlil. Jeho využití coby nástroje propagandy bylo dohnáno až na samu hranici snesitelného.

Jak funguje státní PR mašinérie, Jura poznal už během své první velké tiskové konference v sále Domu vědců v Moskvě. Během ní byly písemné dotazy přítomných velmi pečlivě vybírány. Za Gagarinem stál jakýsi muž a kosmonautovi občas něco zašeptal do ucha. Odpovědi na otázky, které prošly sítem výběru, byly leckdy až absurdní. Někdy byl Gagarin nucen mlžit, v další moment musel vysloveně lhát- například v popisu přistání. Veřejnost se nesměla dozvědět, že součástí nominální přistávací sekvence byla katapultáž kosmonauta. Sovětský svaz totiž zažádal u Světové letecké federace (FAI) o uznání rekordu v trvání kosmického letu (108 minut), dosažené výšce (327 km) a hmotnosti užitečného zatížení, vyneseného do této výšky (4725 kg). Jenže regule FAI pro uznání rekordu vyžadovaly, aby pilot ve svém stroji setrval až do přistání- mělo se tím zamezit pokusům o rekord, které by končily zničením stroje a riskováním života pilotů.  Rekordy byly uznány, ačkoliv po prořeknutí Germana Titova během popisu letu Vostoku-2 byly podrobeny přezkumu. Vymazány však nebyly. Funkcionáři FAI pochopili, že katapultáž nic nemění na výjimečnosti dosažených výkonů.

Konec měsíce už zastihl Gagarina na cestách. Jeho první zastávkou bylo Československo. Tam dorazil 28. dubna a už cestou v letadle jeho přítomnost přiváděla k zoufalství piloty Tupoleva Tu-104 sovětského Aeroflotu. Kolem sedadla 2A ve přední části letounu, kde Gagarin seděl, se totiž kromě novinářů nakupili všichni cestující této běžné linky. Co toto hemžení dělalo s centráží stroje je zbytečné popisovat. Gagarin trpělivě podepisoval palubní ubrousky, kapesníky, kusy papíru… V Praze obdržel Zlatou hvězdu hrdiny socialistické práce, první zahraniční ocenění. Současně to také bylo poprvé, kdy se Jura dostal za hranice SSSR jinak, než na palubě Vostoku. Cizích vyznamenání a razítek v pase bude ještě nespočet.

Během návštěvy Velké Británie

Během návštěvy Velké Británie
Zdroj: www.culture24.org.uk

Československo, Bulharsko, Finsko, Anglie, Egypt, Polsko, Kuba, Brazílie, Kanada, Island, Maďarsko, Indie, Cejlon (dnešní Sri Lanka), Afghánistán- to je výčet zahraničních cest pouze za rok 1961. Všude byl Jura vítán jako hrdina a všude si také svou příjemnou a skromnou povahou dokázal získat místní obyvatelstvo bezvýhradně na svou stranu. Je ale přirozené, že hektické tempo si muselo vybrat svou daň. V oněch měsících se začala formovat Jurijova náklonnost ke skleničce (faktem je, že nebylo vyhnutí- oficiálních přípitků byly tisíce) a na povrch se začala dostávat také velká náklonnost mladého muže k ženám.

Asi nikdo by nedokázal bez zaváhání zvládnout situaci, kdy by si do jeho lože ze dne na den začaly hledat cestu krásné mladé ženy v celých hejnech. Gagarin si tyto „bonusy“ neodepíral a Valju to trápilo stále více. Nikdo ovšem nemohl tušit, že jej sukničkářství bude na podzim onoho slavného roku stát nejen doživotní památku na obličeji, ale téměř i život.

14. září 1961 přijela do sanatoria Kysselyj u městečka Foros na pobřeží Krymu osmadvacetičlenná skupina kosmonautů, jejich rodin a spolupracovníků. V jejich středu byl i Jurij Gagarin, Valja a mladší dcera Galina. Na spořádanou dovolenou měl dohlížet velitel oddílu Kamanin. Ten si už od počátku pobytu všímal zřetelného nesouladu ve vztahu manželů Gagarinových. Jura se na Valju často utrhoval, nevšímal si jí a několikrát ji svým chováním dohnal k slzám. Spolu s novopečeným kosmickým veteránem Titovem holdovali alkoholu více, než bylo zdrávo a jejich celková úroveň disciplíny, jak trpce zaznamenal Kamanin, byla ne zcela dostačující. Co se stalo 3. října, bylo pouhým vyústěním celé situace.

Toho večera se Jurij znovu napil alkoholu tak, že to na něm bylo znát. Koneckonců celá skupina měla zítra odjet zpět do Moskvy, a Gagarin chtěl upustit trochu páry před dalším kolečkem besed, cest a reprezentativních povinností. Už během dne se dostal do „nálady“, kterou večer jen lehce přiživoval. Jeho pozornost již dříve upoutala mladá sestra Anna, pracující v sanatoriu. V jednu chvíli si všiml, že zašla do jednoho z pokojů vedle společenské místnosti, kde skupina trávila svůj poslední tamní večer. Vydal se tedy za ní, ovšem nevšiml si, že jej Valja sleduje. Vešel do pokoje, kde Anna údajně ležela oblečená na posteli a četla knihu. Gagarin za sebou zamknul dveře a pronesl něco ve smyslu. „Tak co, budeš křičet?“ Jenže než stačil cokoli dalšího provést, na dveře už bušila Valja, která se v neblahé předtuše vydala Juru hledat. Když jí konsternovaná Anna otevřela, po Jurijovi nebylo v pokoji ani památky, pouze dveře na balkon prozrazovaly cestu Gagarinova úniku. Obě ženy se nahnuly přes zábradlí a pod nimi se ukázala příšerná scéna: na chodníku pod balkonem leželo bezvládné Jurovo tělo obličejem dolů a kolem hlavy se mu rozlévala kaluž krve. Když opilý Jura skočil z dvoumetrové výšky, jedna noha se mu zapletla do spleti popínavých rostlin, jež zdobily zeď sanatoria. Jurij se převážil hlavou dolů a čelem narazil do obrubníku na kraji chodníku.

Přes veškerou snahu maskérů jizvu nebylo možné zcela skrýt...

Přes veškerou snahu maskérů jizvu nebylo možné zcela skrýt…
Zdroj: fakty.ua

Chvíli to vypadalo, že je první kosmonaut světa mrtev, ale naštěstí tomu tak nebylo. Na jeho čele byla mohutná rána, čelní kost byla na místě úderu roztříštěna a úlomky vpáčeny dovnitř. Přivolaní lékaři z námořní nemocnice v Sevastopolu provedli improvizovaný chirurgický zákrok a Jura byl nucen zůstat na lůžku po několik dní. 6. října byl převezen do Moskvy, kde měl v tu dobu začínat sjezd Komunistické strany SSSR. To byl velký problém, protože Jurij měl být hlavní atrakcí sjezdu. Tam se nakonec také několik dnů po jeho zahájení objevil, pouze však na pár okamžiků a oficiální fotografové měli zakázáno fotografovat jej zepředu. Přestože se maskéři snažili zakrýt jeho zranění, nebylo možno si ho nevšimnout.

Když přeci jen deformaci čelní kosti nebylo možné dále zakrývat, Jurij- nebo spíše všudypřítomní našeptávači- přišli s historkou o tom, jak nesl svou dceru na rukou, zakopl, a aby malou Galju chránil, zvedl ji nad hlavu. Tím sice uchránil dítě, ale sám se při pádu udeřil do čela o kámen. Historce nevěřil snad nikdo, a jizva s následnou deformací čelní kosti se stala poznávacím znamením, které usnadňuje datování fotografií Jurije Gagarina. Některé snímky jej totiž ukazují ve skafandru SK-1, používaném pro Vostoky, i s jizvou na čele. Na sto procent se v takovém případě jedná o propagační záběry, nikoli o skutečně autentické portréty v průběhu přípravy na let.

Gagarin však nebyl sám, kdo nezvládal náhlou popularitu. German Titov například v opilosti způsobil několik dopravních nehod, které byly zameteny pod koberec. Při jedné z nich v roce 1964 dokonce zemřela mladá žena. Pouze jeho hvězdný status jej uchránil od vězení. Své nadřízené nicméně svými výstřelky neuvěřitelně iritoval. Jen strach z případného rozmazávání případu v médiích jej zachránil od vyloučení ze strany (ve své době vrchol potupy) a odebrání všech získaných řádů a titulů. Druhý náhradník Gagarina, Grigorij Něljubov, dopadl hůře. Po opilecké hádce s vojenskou hlídkou na jednom z moskevských nádraží byl spolu se dvěma dalšími členy oddílu vyřazen a vrátil se ke svému leteckému útvaru na Sibiř. Nikdo z jeho kolegů pilotů mu nevěřil, že byl ve finálním výběru na první kosmický let, nezapomínejme, že vše bylo ještě několik let zahaleno rouškou státního tajemství. Něljubov propadl depresím a alkoholu. Jeho život skončil v roce 1966, kdy jej nedaleko stanice Ippolitovka u Vladivostoku v opilosti přejel vlak. Jeho tvář byla ze všech oficiálních snímků vyretušována a dlouho o jeho existenci nikdo nesměl vědět.

Jurij mezitím pokračoval v kolotoči cest, besed, galavečeří a přípitků. Zjišťoval, že je stále více nešťastný. Jeho status v SSSR se téměř rovnal Bohu. Z celé země mu chodily stovky dopisů, ve kterých byl žádán o nejrůznější pomoc- ať už se jednalo o existenční potíže, problémy s bydlením, pomoc s řešením údajně nespravedlivých trestních kauz, nebo jiné žádosti a prosby nejrůznějšího druhu. Pro Gagarinovu korespondenci byl zřízen v nově postaveném Hvězdném městečku celý jeden odbor. Ovšem jakkoli se dobrosrdečný Jurij snažil na všechny dopisy odpovědět a skutečně upřímně se zajímal o problémy pisatelů, v koutku mysli jej stále hryzla jediná myšlenka- vrátí se někdy tam nahoru?

 

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

http://www.sovross.ru/old/2003/142/142_4_1a.jpg
http://th02.deviantart.net/fs71/PRE/i/2013/205/d/0/the_arrival_of_y__gagarin__moscow__vnukovo_airport_by_log_kertus-d6ey2az.jpg
http://indrus.in/assets/images/2011-03/medium/RIA-884257-Original_468.jpg
http://www.culture24.org.uk/asset_arena/0/88/06/360880/v0_master.jpg
http://fakty.ua/user_uploads/images/old/2006/04/14/14s05_Gagarin.jpg

Vesmírné osudy 30. díl - Jurij Gagarin, 2.5 out of 5 based on 23 ratings
Pin It
(Visited 1 318 times, 1 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (23 votes cast)
(Visited 1 318 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


6 komentářů ke článku “Vesmírné osudy 30. díl – Jurij Gagarin”

  1. Ivan Petovsky napsal:

    Veľmi pútavé čítanie.

    Podľa môjho názoru, úplne prvý kozmonaut, ktorý sa dostal do vesmíru bol Ivan Kovrigin.
    Po nom Alexander Sjachovskij. Obaja zahynuli počas návratu na zem.

    Pri skúšobných letoch ešte pred Gagarinom, zahynulo najmenej 7 kozmonautov:
    Lodovskij, Šiborin, Mitkov, Dolgov, Belokonev, Kachur a Gračev.
    Vladimír Iľjušin štartoval 7. apríla 1961. Obletel 3x zem, dôsledkom problémov počas letu, upadol pravdepodobne do bezvedomia. Ťažko zranený pristál v Čine ale prežil.

    Za svoje priekopníctvo nikdy nezískali žiadne ocenenie. Prestože pri pokusoch o dobytie vesmíru, riskovali svoj život. Miesto toho zostali iba menami na tajnom zozname kozmonautov, ktorí zahynuli behom pokusných letov.

    Jurij Gagarin štartoval 12. apríla 1961. Jeho prvenstvo sa mu uprieť nedá. Bol to prvý kozmonaut, ktorému sa nič nestalo a aj pristal zhruba podľa plánu.

    Neviem čo je na tomto pravdy.

    Aký máte na to názor Vy ?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za pochvalu, jsem rád, že se Vám články líbí!
      Co se týče oněch jmen- je zajímavé, jak se postupem času ta jména vynořují ve stále nových podobách. Mnoho z nich mají na svědomí italští bratři Achille a Giovanni Battista Judica-Cordiglia, kteří svého času tvrdili, že zachytili relace umírajících sovětských kosmonautů ještě předtím, než startoval Gagarin. Problém je v tom, že nikdo jiný jejich záznamy neslyšel a nikdo jiný je traké nezachytil.
      Někteří z údajných kosmonautů jsou opravdu reálné osoby- například Dolgov, Kačur a Gračev. A třeba Dolgov skutečně zemřel- ovšem při rozhermetování skafandru při rekordním seskoku ze stratostatu Volga až v roce 1962! Většinou se v případě těchto jmen jednalo o výzkumníky, zkoušející postupy a vybavení pro kosmické lety. A V. Iljušin nebyl zraněn při přistání v Číně, ale při obyčejné dopravní nehodě, a do sanatoria v Číně se jel léčit.
      A proč si to myslím? Mám dva hlavní důvody: prvním z nich je neexistence společných fotografií a filmů údajných kosmonautů s „oficiálním“ prvním oddílem (Gagarin a spol.) Proč? Proč by Sověti cvičili potají další oddíl, když už ten první byl držen v tajnosti, a proč by si k oficiálnímu odhalení svých kosmických misí vybrali Gagarina (jehož fotek a filmů spolu s dalšími členy prvního oddílu jsou stovky)? Jak mohli vědět dopředu, že Gagarinova mise vyjde? Retuše jsou mimo mísu, v té době ještě neexistoval photoshop a i z pečlivě retušovaných fotek prvního oddílu na západě vytušili, že třeba Něljubov na nich byl vymazán.
      A druhý důvod je podobný jako u měsíčního hoaxu: proč by Američané, pokud by zachytili volání umírajícího kosmonauta, mlčeli? Studená válka tehdy jela na plné obrátky a Američané by si určitě nenechali ujít příležitost Sovětům v eventuálním průšvihu „vykoupat čumáky“.
      Co se této problematiky tče, vřele doporučuji knihu Pavla Toufara „Vzestup a pád Jurije Gagarina“, jedna její část se tomuto tématu podrobně věnuje.

      • V napsal:

        Vaše reakce mě velmi zaujala, dokonce tak moc, že si zakopím knihu a přečtu. Opravdu velmi zajímavé. Děkuji za Váš názor Ver.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Rádo se stalo, kniha určitě stojí za to. Možná bude problém ji sehnat, ale minimálně v knihovnách by být mohla.

  2. Mgr. Jaroslav Alois Bakule napsal:

    Zajímalo by mne, kdo si vymyslel pohádku o zatajování katapultáže v průběhu přistání, od prvních dnů po letu byla katapultáž zcela běžně zveřejňována, kdo tomu nevěří ať se podívá do archivu na dobová čísla denního tisku.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Můžete mi prosím napsat konkrétní odkaz na zmínku o katapultáži v dobovém tisku? Byl bych velmi překvapen, kdyby pocházela z doby před letem Titova. Koneckonců i v Gagarinově knize Дорога в космос je přistání popisováno velmi, velmi mlhavě, o katapultáži tam není ani zmínka.
      A nakonec- v archivech FAI je přístupná žádost o uznání Gagarinova rekordu (http://www.fai.org/downloads/icare/records_file_gagarin), kde je jasně uvedeno: „(…) Jurij Alexejevič Gagarin přistál se svou lodí „Vostok“, která nesla identifikační nápis SSSR- Vostok.“ V segmentu žádosti, kde Gagarin popisuje svůj let není opět ani zmínka o katapultu. Jediná věta o katapultážním sedadle hovoří o MOŽNOSTI jeho použití v případě nutnosti, nikoli o jeho reálném použití.
      Předem díky za odkaz!

Zanechte komentář