Vesmírné osudy 29. díl – Jurij Gagarin

Render Vostoku na orbitu

Když se 10. dubna 1961 sešla Státní komise pod vedením Konstantina Rudněva a maršála Kirilla Moskalenka, kromě zhodnocení probíhajících příprav schválila také letový plán první pilotované mise v dějinách. Na papíře vše vypadalo nekomplikovaně a úhledně. Let měl odstartovat 12. dubna v 9:07 moskevského času. O dvě minuty později se měly oddělit čtyři postranní bloky prvního stupně, v 9:12 měl svou práci ukončit i centrální druhý stupeň. Třetí stupeň, původně používaný při vypouštění automatů řady Luna, měl na svou práci přibližně 6 minut. Deset sekund po jeho dohoření se měl Vostok s Gagarinem od nosiče oddělit a započít samostatný let. V 9:50, v zemském stínu, se měla započít příprava na přistání- nejprve se Vostok měl automaticky zorientovat tak, aby po vylétnutí ze stínu byl ve správné poloze vzhledem ke Slunci. V 10:25 mělo dojít zapálení brzdícího motoru a tím měla začít fáze návratu do atmosféry. O 11 minut později byla předpokládána destrukce antén žárem, a tedy i ztráta spojení s kosmonautem. V 10:44:12 měl proběhnout poslední milník historické cesty- katapultáž kosmonauta z lodi s následným samostatným sestupem pod padákem. Vše bylo logicky uspořádáno, promyšleno, vypočteno a v rámci možností odzkoušeno. Ale skutečnost je mnohdy jiná, než plány. A Gagarin to měl brzy pocítit na vlastní kůži…

 

Gagarin- ten první… (5/7)

 

Největší den

 

Poslední desítky hodin před startem Vostoku-1 byly nabity nervozitou a hledáním chyb, které by mohly být přehlédnuty. Kontroly všech systémů a zařízení se opakovaly stále dokola. Obsluha rampy a rakety; specializované skupiny, dohlížející na delikátní systémy Vostoku; řízení startu; sledovací stanice podél předpokládané dráhy lodi- na všech těchto pozicích proběhlo pár posledních nocí téměř beze spánku. Jedna neznámá ale hlodala v myslích- samotný kosmonaut. Reakce člověka na odloučení od mateřské planety, vliv beztíže na lidskou psychiku- to byly faktory, s nimiž si nikdo nevěděl rady. A právě tady vyvstal velký problém.

Vostok byl schopen plně automatického letu bez zásahu svého pasažéra- taková byla jeho konstrukční filozofie. Ale i sebelepší stroj se může pokazit, proto v kabině nechyběl ani systém manuálního ovládání lodi. Před náhodným zapnutím byl systém chráněn „logickým zámkem“- na malé šestitlačítkové klávesnici bylo nutno navolit trojmístný kód, který manuální systém odemykal. Kód měl původně kosmonaut v případě problémů s automatikou obdržet rádiem. Ovšem mnozí se obávali, že v případě přerušení spojení bude kosmonaut bezmocný. Rozhořel se boj. Zastánci navrženého systému stáli na svém. Oponenti, v čele s Koroljovem, kategoricky požadovali, aby měl kosmonaut číslo k dispozici kdykoli. Lékaři namítali- co když nebude kosmonaut psychicky v pořádku? Co když systém zapne, aniž by to bylo třeba? Co když přistane mimo určenou oblast? Nakonec všechno rozsekl Koroljov: do kabiny bude umístěna obálka s číslem. Jestliže kosmoanut dokáže obálku roztrhnout, přečíst kód a naťukat jej správně na klávesnici, dá se předpokládat, že je při smyslech a ví, co dělá. Spor byl urovnán, přesto kód (číslo 125) nezůstal pouze na papíře v obálce, přilepené k čalounění kabiny.  Gagarinovi jej ještě před startem nezávisle na sobě prozradili Koroljov a Mark Gallaj, metodik výcviku kosmonautů. Posledně jmenovaný jej pak Gagarinovi ještě pro jistotu napsal zespodu na kreslící podložku.

Gagarin a Titov věděli, že se na ně upírá pozornost stovek lidí na kosmodromu. Noc před startem oba leželi na lůžkách a ani minutu nespali, předstírali však spánek, aby nepopudili lékaře. Po půlnoci přišel oba kosmonauty opět zkontrolovat Sergej Koroljov. Šéflékař Jevgenij Karpov jej ujistil, že oba „orlíci“ hluboce spí, načež Koroljov, také neschopen usnout, odjel na startovní rampu, kde kolem třetí hodiny ráno začaly předstartovní přípravy rakety.

O půl šesté vešel do pokoje se „spícími“ kosmonauty doktor Karpov. Byl čas vstávat. Oba mladíci úspěšně předstírali probírání se z hlubokého spánku. „Jak jste spali?“, ptal se zvědavě Karpov. „Jak jste nás učili,“ zněla žertovná odpověď Jury, který se tak elegantně vyhnul přímé odpovědi. Karpov s sebou přinesl pro oba mladé muže malý dárek- kytice stepních tulipánů od Klaudie Akimovové, jež domek obývala během měsíců, kdy byl prázdný. German i Jurij si lehce zacvičili, umyli se, oholili, a zasedli k prosté snídani. Ta sestávala z tub kosmické stravy. Všichni u stolu žertovali o tom, jak úžasně „chutné“ jsou vzorky hnědé pasty, skrývající se v tubách- k nepoznání zpracované masové pyré a džem z černého rybízu, to vše doplněno kávou.

Evidentně unavený Gagarin při oblékání skafandru

Evidentně unavený Gagarin při oblékání skafandru
Zdroj: gdb.rferl.org

Nasycení kosmonauti se pak autobusem přesunuli do montážní haly MIK, kde na ně čekala místnost přípravy skafandrů. První se začal oblékat Titov- ve skafandru začalo být vždy po chvíli horko, proto se v něm měl Gagarin pařit co nejkratší dobu. Elektrody biologických čidel, pak spodní prádlo, na ně pak samotný skafandr modré barvy, helmu, a nakonec pak zářivě oranžový overal. Tehdy poprvé Gagarin začal chápat, co znamená jeho mise pro něj osobně. Někteří technici mu začali do ruky strkat lístky. „Podepíšete se mi, prosím?“ Gagarin byl zcela vyveden z míry: „Je to opravdu nutné?“ Karpov na něj pohlédl a řekl: „Začni si na to zvykat, po letu budeš takových papírů podepisovat miliony…“

V autobuse cestou k rampě: Gagarin, za ním Titov, stojící Něljubov a Nikolajev

V autobuse cestou k rampě: Gagarin, za ním Titov, stojící Něljubov a Nikolajev
Zdroj: bp2.blogger.com

Autobus s Gagarinem a Titovem ve skafandrech, Něljubovem a Nikolajevem v uniformách letectva a s několika lékaři vyrazil směrem k rampě. Podle vzpomínek některých přítomných cestou autobus zastavil vedle silnice a Gagarin vyslyšel volání přírody u levého zadního kola. Nicméně pravdivost této událost se nikdy nepodařilo ověřit, na záběrech z jízdy autobusem pochopitelně není zachycena. Tak či tak, z jednoduchého úkonu se časem stala tradice, dodržovaná do dnešních dnů…

U rampy autobus zastavil a Gagarin se rozloučil s Titovem. Ruský způsob loučení zahrnuje i vzájemný polibek na tváře, to ovšem v objemných přilbách nebylo možné. Proto oba mladí muži helmami křísli o sebe jako jeleni v říji a jejich vlastní neohrabanost je rozesmála. Pak Jura vystoupil z autobusu, aby vstoupil do historie a German jen sledoval z okna, jak jeho druh kráčí k rampě, kde na něj čeká hlavní konstruktér Koroljov a hlavní teoretik sovětské kosmonautiky Mstislav Keldyš spolu s několika dalšími funkcionáři. Koroljov v tmavém kabátě s červenou páskou na rukávu a s tmavým kloboukem na hlavě byl viditelně unaven, přesto se s Gagarinem rozloučil několika povzbudivými slovy. Jura vystoupal po schůdcích směrem k výtahu. Naposledy se otočil a zamával. Za chvíli už stoupal spolu s inženýrem Olegem Ivanovským ke špici čekající semjorky.

Gagarin a Oleg Ivanovskij na horním patře rampy v den startu

Gagarin a Oleg Ivanovskij na horním patře rampy v den startu
Zdroj: www.culture24.org.uk

Tam jej už čekal Mark Gallaj, náčelník raketového oddílu Vladimir Šapovalov a dva mladí příslušníci obsluhy rampy. Pomohli Gagarinovi do křesla ve Vostoku, připoutali jej a napojili na systémy komunikace a udržování životních podmínek. Zaklepáním ruky na přílbu se s Jurijem rozloučili a pak se pustili do zdlouhavého uzavírání kabiny. Utahovali jeden za druhým explozivní šrouby, mající za úkol odpálit poklop v okamžiku, kdy se kosmonaut chystal katapultovat z kabiny. Všichni se modlili, ať na tuto možnost nedojde během prvních několika desítek sekund letu. V takovém případě by byla záchrana velmi problematická.

V momentě, když bylo všech třicet šroubů utaženo, zadrnčel polní telefon na jednom ze sloupků horního patra rampy. Ivanovskij jej zvedl. Volajícím byl Koroljov, toho času usazený v bunkru řízení startu. Proč prý Ivanovskij nehlásí postup prací na Vostoku!? Uzavřeli už příklop? „Uzavřeli jsme jej před několika sekundami, Sergeji Pavloviči“, odtušil Ivanovskij. „Tak jak to, že nemáme KP-3?“, zakřičel Koroljov do telefonu. Ivanovského polilo horko- KP-3 byl šroub s tlakovým kontaktem, který signalizoval hermetické uzavření kabiny. „Odstraňte matice! Otevřete poklop! Pořádně prohlédněte kontaky!“, zněly úsečné příkazy hlavního konstruktéra.

Jeden z explozivních šroubů překrytu Vostoku, sežehnutý během návratu do atmosféry

Jeden z explozivních šroubů překrytu Vostoku, sežehnutý během návratu do atmosféry
Zdroj: boingboing.net

V momentě, kdy se nad Jurovou hlavou prodralo do kokpitu Vostoku znovu denní světlo, Gagarina to nepřekvapilo. Koorljov mu rádiem oznámil, že je třeba poklop ještě jednou otevřít, ale nejde o nic vážného. Když nahlédli Gallaj s Ivanovským dovnitř, Jura byl úplně klidný. Broukal si písničku „Родина слышит, Родина знает  (Vlast slyší, vlast ví)“. Naklonil také ruku tak, aby zrcátkem na rukávu mohl sledovat počínání mužů u průlezu. Povzbudivě se na ně usmál. Ivanovskij rychle překontroloval kontakty a zjistil, že jeden z nich má lehce uvolněnou objímku. Situaci rychle napravil a za několik minut už mohl Koroljovovi hlásit opětovné uzavření poklopu. Tentokrát KP-3 signalizoval hermetické uzavření. Pro muže, kteří zůstali zvenčí Vostoku, už na horním patře obslužné věže nebylo co na práci. Všechno teď záviselo na jediném muži uvnitř. Přesto se ještě Ivanovskij s kolegy nevyhnuli infarktovému momentu. Vinou zdržení s příklopem teď byli na obslužné věži v momentu, kdy se začala odklánět od rakety. Naštěstí byl po ruce polní telefon, a tak mohli sjet výtahem do bezpečí. Sotva se jejich nohy dotknuly země, obslužná věž se začala odklánět, tentokrát nadobro.

Gagarin seděl klidně v kabině a naslouchal všem těm neobvyklým zvukům s úsměvem. Ač to bylo neuvěřitelné, jeho tep činil naprosto běžných 64 tepů za minutu. Psychologové později spekulovali nad tím, že si Gagarin svůj let vysnil už tolikrát, že reálná událost pro něj byla „obnošenou vestou“. „Nálada je výborná, cítím se výborně“, ohlásil do řídícího bunkru. Jeho slova podtrhovaly obrázky na uzavřeném televizním okruhu, přenášející usměvavou tvář mladého muže. Minuty odtikávaly jedna za druhou. Modré nebe bez mráčků jako by čekalo na svého návštěvníka.

Krátce po jedenácté hodině místního času se tempo povelů v bunkru zrychlilo. V nedalekém bunkru pro pozorovatele mezitím technici odstrojovali Titova z jeho skafandru. Když byli uprostřed práce, zazněly v ampliónech závěrečné povely před startem. Technici okamžitě na Titova zapomněli a vyběhli z bunkru ven, aby mohli start sledovat na vlastní oči. German se za nimi s rozmrzelým výrazem vydal. Teď už to bylo jasné, bude skutečně navždy tím druhým. Jeho šance vyprchala v momentě, kdy se Gagarin usadil v katapultovacím křesle Vostoku. Věděl, že role náhradníka je spíše symbolická- aby mohl letět on, musela být kabina znovu vyvážena. To nebyla záležitost několika minut. Nikdy nemělo slovo „náhradník“ tak hořkou příchuť.

Vostok-1 stoupá k obloze

Vostok-1 stoupá k obloze
Zdroj: d1jqu7g1y74ds1.cloudfront.net

Poslední sekundy před startem byly prokládány úsečnými povely: „Klíč na start… průplach… zážeh… předběžný… hlavní…“ Plameny z trysek semjorky olizovaly odtokový kanál rampy. Stroj se chystal ke své první a poslední cestě. A pak, v 6:06:59.7 UTC, tedy v 9:06:59.7 času moskevského a 11:06:59.7 času místního zaznělo Koroljovovo zvolání „Подъём! (vzlet)“ a raketa se vydala vzhůru. „Поехали! (jedeme)“, zněla legendární odpověď Jurije Alexejeviče Gagarina, muže, který právě vstupoval na nikým neprobádané území. Brány kosmu se za doprovodu hromového rachotu stoupající rakety po staletích snů a touhy konečně otevíraly…

„Slyšet jsem hvízdot a stále silnější hřmot, pocítil jsem, jak se gigantická raketa zachvěla a pomalu, velmi pomalu se odtrhla od startovací rampy. Nastal zápas mezi raketou a zemskou gravitací. Hluk nebyl silnější, než je možné slyšet v tryskovém letadle, bylo v něm však mnoho muzikálních tónů a tembrů, které žádný skladatel nikdy nezapsal do not, a které žádný hudební nástroj ani lidský hlas nemůže nikdy reprodukovat…“

Zatím byl Gagarin v přímém spojení se Sergejem Koroljovem, jehož volací znak byl „Zarja“. „Kedr (volací znak Gagarina), tady Zarja, sedmdesát sekund po startu, jak se cítíte?“ „Cítím se dobře, a vy?“ zažertoval Jura. „Vše je normální,“ odvětil po kratičkém zaváhání Koroljov. Pomalu narůstalo přetížení, 119 sekund po startu odpadly postranní bloky prvního stupně, raketa jakoby zaváhala a pak se znovu rozběhla jako nákladní vlak, zrychlující stále více. 154 sekund- oddělení aerodynamického krytu, Gagarin mohl poprvé vyhlédnout průzorem ven. Pod uhánějící raketou spatřil širokou řeku kdesi na Sibiři. „To je krása!“, neudržel se.

290 sekund- motory centrálního druhého stupně dohořely a malé vernierovy motorky dolaďovaly rychlost sestavy, Gagarin nyní cítil pár sekund beztíže. S hlasitou ránou a škubnutím se zapálil třetí stupeň. Rychlost rakety se pomalu šplhala k první kosmické rychlosti. Najednou další rána ohlásila konec činnosti jediného motoru třetího stupně. O deset sekund později Jura ucítil lehký otřes, to jak se oddělil třetí stupeň, a vzápětí kabina začala pomalu rotovat. Bylo 6:18:28 UTC a člověk poprvé vstoupil na zemský orbit!

Aniž to Gagarin tušil, semjorka tentokrát fungovala ne zcela přesně. Vynesla jej na vyšší orbit, než bylo plánováno. To mohlo mít fatální důsledky, zatím si však Gagarin užíval pohledu, jaký se dosud nikomu nenaskytl. Možná pocítil lehkou nervozitu, když se opakovaně ptal na parametry své orbitální dráhy a nedostal přímou odpověď. Ale nádhera, kterou viděl pod sebou, mu nedovolila přemýšlet o možných problémech, teď vzrušeně volal do rádia: „Vidím Zemi! Vidím mraky! Je to krásné, to je nádhera!“ Jeho nadšení se přeneslo i na obsluhu pozorovacích stanic. Brzy jej však vystřídala úzkost, to když se na chvíli přerušilo spojení. Po několika sekundách se ale vše vrátilo do normálu.

Gagarin nyní prolétal nad východním cípem Sibiře, nad městem Petropavlovsk. Tam byla umístěna jedna ze sledovacích a komunikačních stanic. Další byla umístěna v Elizovu, městečku o něco dále na jih. Na ní měl službu Alexej Leonov, Gagarinův kolega a přítel. Když se Vostok-1 dostal do dosahu stanice v Petropavlovsku, první Jurijova slova byla: “Pozdrav Blondýnovi!“ Blondýn byla přezdívka, kterou si předčasně plešatějícího Leonova přátelé dobírali. Telemetrie, přijatá z Vostoku, byla v Petropavlovsku a ostatních stanicích převedena do šifrovaného kódu a odeslána do Moskvy, kde ji skupina specialistů pomocí obrovských počítačů dekódovala. Po přeletu Sibiře bude s Vostokem na dlouhé minuty ztraceno spojení na ultrakrátkých vlnách a všichni si chtěli být jisti, že loď i její drahocenný živý náklad jsou v perfektní kondici.

Gagarin během letu

Gagarin během letu
Zdroj: upload.wikimedia.org

Po necelé půlhodině od startu prolétala loď nad Tichým oceánem. Gagarin teď byl osamocen, v rádiu se ozýval pouze šum statické elektřiny, kontakt se stanicí v Chabarovsku na krátkých vlnách byl téměř neslyšitelný.  V 6:37 UTC Vostok vlétl do zemského stínu. Gagarin pohlédl z okénka a pochvíli uviděl jasné hvězdy, mnohem jasnější, než na Zemi. Zapsal několik postřehů do palubního deníku. Pak se podle plánu napil a fascinovaně sledoval, jak se trocha vody, jež unikla z brčka, zformovala do vlnící se koule a plula v prostoru. Pokusil se také pojíst pyré z připravených tub, a vida- v beztíži nenastala žádná potíž, tedy až na nevábnou chuť stravy. Ta ale byla problémem i na Zemi, takže nic nového.

Vostok-1 pomalu stoupal k nejvyššímu bodu své dráhy, let ubíhal rychle, Jura už měl za sebou jeho polovinu. V 6:50 UTC ucítil, jak se loď pomalu převrací- začala fáze orientace na Slunce. Vše až na výkon nosné rakety zatím fungovalo podle předpokladů. Za pár minut se to mělo změnit, ale zatím Jurij nic netušil. V 7:09 UTC najednou kabinu zalilo jasné světlo, loď se vynořila ze zemského stínu a zářivé Slunce se do ní znovu opřelo svými paprsky. Aniž to Jurij tušil, v těch chvílích už nebyl nadporučíkem. Mimořádné povýšení znamenalo, že se na Zem vrátí jako major. Před několika okamžiky, v 7:02 UTC také rádio Moskva oznámilo, že člověk poprvé překonal zemskou přitažlivost a poprvé sleduje planetu z výšin, určených předtím pouze mýtickým božstvům.

Hluboký hlas hlasatele Jurije Levitana proběhl celým světem jako obrovský šok, vzápětí ale začaly spontánní oslavy. Lidé se cítili jako jeden velký organizmus, který, pokud chce, svede i nemožné. Bylo to poprvé v dějinách, kdy bylo celé lidstvo na několik okamžiků jednotné, bez ohledu na přesvědčení, rasu, původ. Podruhé podobná chvíle nastane o osm let později jednoho červencového večera, kdy budou středobodem světové pozornosti dvě bílé postavy, připomínající duchy, plavně se pohybující na zrnitých záběrech, přicházejících z míst vzdálených 384 000 km od Země…

Nastal čas na loučení s vesmírem.  Vostok-1 prolétal nad Afrikou, když se v 7:25:48.2 UTC probudil k životu brzdící motor TDU v přístrojovém úseku lodi. Teď nebylo cesty zpět, Gagarin se vracel na Zem. Motor měl hořet 45 sekund, ale z Gagarinovi neznámých důvodů se vypojil o sekundu dříve. Tím se rozběhla sekvence událostí, které hrozily prvního kosmického cestovatele zahubit. Jurij teď čekal na rozpojení přístrojového úseku a návratové kabiny Vostoku. Ale nic se nedělo! Stroj začal prolétávat horními vrstvami atmosféry a návratovou kabinu a přístrojový úsek stále spojoval datový kabel, který se neoddělil. Vostok začal rotovat, Gagarin později napsal: „Loď se začala otáčet a já jsem to ohlásil na Zemi. Znepokojivá rotace však po chvíli ustala a vše se vrátilo do normálu.“ Ve skutečnosti situace zdaleka tak banální nebyla. Kabel se odmítal odpojit a Gagarin cítil, jak se kabina převrací stále rychleji. Slyšel praskání, o kterém si nebyl jist, zda pochází z konstrukce lodi, nebo se prostě pouze působením tepla roztahuje ablativní materiál tepelného štítu.

Přibližně po dlouhých devíti minutách od plánovaného okamžiku konečně kabel povolil a návratová kabina Vostoku se oddělila od přístrojového úseku. Díky záměrně vychýlenému těžišti zaujala automaticky správnou polohu vůči rozráženému horkému plazmatu. Pak začala záře, kterou Jurij pozoroval v průzorech, pomalu blednout. Narůstající svistot mu napověděl, že kabina prolétává stále hustšími vrstvami atmosféry. V průzoru se ukázala modrá obloha. Přežil! Teď jej však čekala ještě obávaná katapultáž z kabiny.

Dodnes není zcela jasné, zda Gagarin inicioval ruční spuštění katapultovací sekvence, nicméně například jeden z hlavních lékařů počátků sovětského kosmického výzkumu, Vladimir Jazdovskij, tvrdí, že Jurij se skutečně katapultoval sám. Ať už to bylo jakkoli, ve výšce 7 kilometrů se oblohou ozval třesk odpáleného vstupního poklopu a do kabiny lodi náhle vpadlo jasné světlo. Gagarin, zapřený v křesle, čekal na vlastní katapultáž. Měl pocit, že čeká podezřele dlouho. Odvážil se vzhlédnout vzhůru a vtom raketový mechanizmus křesla spustil. Za pár okamžiků se už Jura houpal pod kopulí padáku a pod sebou viděl široký pruh řeky Volhy. Shodou okolností se chystal přistát nedaleko Saratova- tedy blízko místa, kde poprvé ochutnal vábení výšky. Jaká neuvěřitelná cesta za pouhých šest let!

Rozesmátý Gagarin v obležení místních kolchozníků

Rozesmátý Gagarin v obležení místních kolchozníků
Zdroj: www.lapizarradeyuri.com

Anna Tachtarova s vnučkou pásly strakaté tele na poli kolchozu Leninská cesta u vesnice Smělovka, asi  20 kilometrů jižně od města Engels. Náhle jakoby z nebe spadla na padáku do oranice přímo před nimi jakási záhadná postava v oranžové kombinéze a bílé helmě s červenými písmeny CCCP. Postava se zvedla ze země a kráčela k nim. Pak si sundala helmu a promluvila: „Jsem váš, přátelé, jsem od nás!“ „To jsi spadl z vesmíru?“, zeptala se nejistě Anna. „Představte si, že ano!“, odpověděl rozesmátý Jurij. Mezitím už na pole běželi ostatní kolchozníci a cestou křičeli Jurovo jméno.

Přestože Gagarin přistál asi 300 kilometrů jižně od plánovaného místa, během velmi krátké doby se na místě objevili vojáci. Někteří v letadlech, jiní seskočili na padácích. Převezli Juru na nedalekou leteckou základnu Engels. Do večera se na místě, kde se jeho poprvé nohy dotknuly oranice, objevil sloupek s cedulí. Stálo na ní: „Neodstraňovat! 12.04.61  10:55 mosk. času“. Aniž to Jurij Alexejevič Gagarin tušil, od toho dne byl vtělen do zcela nové role. Svět měl svou první globální superstar…

 

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

http://www.celestialmatters.org/users/elchristou/images/voc2.jpg0)
http://gdb.rferl.org/3CA7BB16-2DA9-4481-987F-0FDADB0E51C8_mw1024_n_s.jpg
http://bp2.blogger.com/_WE1irOIooUQ/RsxnyoWKwHI/AAAAAAAAAn4/N5aVIYIJb-k/s400/Yuri+Gagarin+(1961-04-12).jpg
http://www.culture24.org.uk/asset_arena/9/78/06/360879/v0_master.jpg
http://boingboing.net/2011/05/24/auction-item-heat-de.html
http://d1jqu7g1y74ds1.cloudfront.net/wp-content/uploads/2011/04/vostok1-launch_1.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/b/b1/Vostok1.jpg
http://www.lapizarradeyuri.com/wp-content/uploads/2010/09/gagarin_post_aterrizaje.jpg

Vesmírné osudy 29. díl - Jurij Gagarin, 2.5 out of 5 based on 25 ratings
Pin It
(Visited 1 502 times, 1 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (25 votes cast)
(Visited 1 502 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


15 komentářů ke článku “Vesmírné osudy 29. díl – Jurij Gagarin”

  1. Scarabeus napsal:

    Skvělé čtení! Pokaždé doslova hltám každé písmeno a dychtivě čekám na pokračovaní 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Děkuji, jsem moc rád, že se článek líbí. O to víc se klepu, abych dokázal laťku udržet i nadále 🙂

  2. pobotom napsal:

    Super díl, chci další…hned!

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, ale obávám se, že „hned“ nastane asi tak 50 minut po půlnoci příští úterý 😉

  3. Dušan Oravec napsal:

    Tak som si ten článok prečítal nie raz ale hneď viackrát. A potom som len zavrel oči a letel som s ním… Páni to musel byť pocit. Už som sa ku kvalite článkov vyjadroval v superlatívoch veľa krát tak sa nebudem opakovať. 🙂 Ale nie, nevydržal som to …. Supééééér !

  4. Roman napsal:

    Léta jsem hltal v ABC věci o kosmu, lepil vystřihovánky ….tenhle web a Vaše články mi to připomínají – jsou skvělé, srozumitelné, popisující, nekomentující …dík

  5. maiden09 napsal:

    Vždycky mne dokáže dostat, když tisíce, možná desetitisíce lidí vynaloží námahu, kterou normální člověk možná ani nedokáže obsáhnout, aby se nakonec od různých „expertů“ a „humanistů“ dozvěděl, že vynaložené prostředky mohly být vynaloženy daleko vhodnějším způsobem: např. jako podpora chudých a jejich dalšího množení.

    Ale přesto, že v Rusku to v tomto směru vzali od podlahy (pracovní tábory, gulagy apod.), tak let Gagarina okolo Země… To je přesně to, proč tady přece jsme: dostat se dál, výš – objevovat. Až budou JEDNOU nerostné zásoby skutečně vyčerpány, tak budeme ještě rádi, že dokážeme těžit z asteroidů apod.

    A nakonec, díky tomu, že J. Gagarin absolvoval svým způsobem sebevražednou misi, tak si američani vůbec všimli, že je nad nimi něco jako obloha.

    Kdyby se rusákum povedlo doletět jako první na Měsíc, tak jsou američani na Marsu asi tak už před deseti lety, ať to stojí, co to stojí. Škoda.

    Všem z tehdejšího týmu – obrovské vivat. Protože první let do kosmu je ve stejné kategorii jako nalezení ameriky, obeplutí světa a vynález penicilinu.
    A pokaždé z toho byl prospěch.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      V mnohém máte pravdu, každý takový úspěch nás posouvá někam dál, jakkoli se to v dané chvíli může zdát zbytečné, příliš nákladné a podobně.
      Je obrovská škoda, že se občas dostanou ke slovu „páchači dobra“, kteří by chtěli z prostředků na tyto významné přelomy vyřešit všechnu bídu světa- nejenže nám mohou tyto úspěchy à la Apollo protéci mezi prsty (kde by dnes byl kosmický výzkum, kdyby nebyly seškrtány atraktivní mise A-18 až A-20), navíc se ony pozemské problémy nepodaří vyřešit nikdy.
      Ale v jednom Vás musím malinko opravit- není pravda, že Američany do vesmíru „nakopl“ až Gagarin. Ten závod byl až do dubna 1961 velmi, velmi těsný- koneckonců další medailon bude věnován Alu Shepardovi, který mohl být dost dobře prvním mužem ve vesmíru, nebýt technických problémů MR-2 s šimpanzem Hamem na palubě. Jestli Američany něco nakoplo, byl to první Sputnik. Ještě i po jeho vypuštění nedokázal Eisenhower docenit význam toho, co se SSSR právě podařilo, ten rozdíl se pak těžko doháněl…

      • Mgr. Jaroslav Alois Bakule napsal:

        Počátek kosmického věku byl zcela jistě pro Američany hořký. Sověti potajmu postavili nosič, jehož nosnost byla v úrovni Atlasu, jehož vývoj vyžadoval ještě cca dva roky a rozměry a váha v oblasti tehdy hypotetických nosičů třídy Saturn, tento nosič umožňoval sovětům zejména po doplnění o další stupeň dopravovat do kosmu na tehdejší dobu neuvěřitelné náklady. Je třeba vidět, že zveřejněná kosmická tělesa která se měla z mysu Caneveral dostat na LEO byla v řádech kilogramů a sovětská v řádu tun. V době vypuštění Sputniku měl von Brauna již více než rok “ na skladě“ nosnou raketu i funkční družici a zákaz družici vypustit zřejmě o obavy na nářek “ mírového tábora v čele s SSSR“ že družici vynesla vojenská raketa a navíc mající v rodném listě jméno nacistického konstruktéra.
        Je zcela nesmysl, že Američané se začali o kosmické lety zajímat až po vypuštění Sputniku, V USA už několik let běžel v USAF vývoj zpravodajských, spojových a jiných aplikovaných umělých těles pro vyvíjený nosič Atlas. To se záhy projevilo a americké minidružice technologicky vyspělé snadno výsledkově překonávali sovětské tunové, ale primitivní bumbrdlíčky. Po nasazení nosičů Atlas se sovětský propagandistický náskok vyrovnával a nasazení nosiče Titan jej zcela smazalo. Při nasazení nosičů třídy Saturn měli již Američané náskok nejméně deset let. Strategická chyba při zastavení projektu Saturn-5, zahájení vývoje “ raketoplánu“ a zejména orientace na ISS, zpozdila vývoj zejména pilotované kosmonautiky o desítky let. Důkazem je nový americký pilotovaný program, kterým je lehce “ oprášené“ Apollo. Dlužno dodat, že Sověti též “ oddychu“ nevyužili a naopak zamrzli na předpotopních Sojuzech u nichž po třiceti letech vyměnili konečně elektronky za polovodiče.
        Dlužno ovšem přiznat, že vstup Sovětů do vesmíru a zejména dokonalá propagandistická prezentace jejich pomyslné technologické převahy, kosmický výzkum podstatně urychlil, díky jejich utajování vznikl i program Apollo a člověk se prošel na Měsíci, tím myslím, kdyby Američané znali konstrukci R-7 tak by asi projekt Apollo vůbec nevznikl. Ostatně když onehdy předvedli R-7 na aerosalonu v Paříži bylo jasné, že s takovou technikou nejen, že na Měsíci nepřistanou, ale že k němu ani nedoletí.

        • maro napsal:

          Bakule, ty seš fakt vrták. „Předpotopní“ Sojuz je zatraceně dobře a ekonomicky navržená loď na LEO. Kompletní sériovka. Přes 700 startů rakety Sojuz.
          Kosmická loď Sojuz třicet let využívala letový počítač Argon16:
          http://www.computer-museum.ru/english/argon16.htm
          Architektura ve formě tří nezávislých podpočítačů, které „hlasují“ o výsledku, aby se eliminovaly případné poruchy. Za třicet let ani jedna porucha.
          Jseš fakt jen hloupá elektronková Bakule.

  6. Mgr. Jaroslav Alois Bakule napsal:

    Měl bych dvě připomínky k článku, je nepravděpodobné, že by byl start plánován jinak než na celou hodinu, oněch sedm minut zřejmě bylo zpoždění proti plánu v důsledku opravy poklopu. a …
    Gagarinova reakce na start byla “ NU VOT pojechali “ . Sovětská propaganda ze záznamu odstřihla počáteční slova, je to zřejmé i ze záznamu, před “ pojechali“ chybí šum. Důvodem zřejmě byl odlišný význam skutečného výroku, který zní málo hrdinsky ale jakoby odevzdaně. Náš rozhlas v první relaci odvysílal ještě necenzurovaný výrok, v dalších relacích a v televizi už byl ale upravený.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Podle mých zdrojů byl start skutečně plánován na sedm minut po celé. Tomuto faktu odpovídá i epizoda s Ivanovským a odklápěním obslužné věže v momentě, kdy na ní ještě byli lidé. Navíc v Kamaninově deníku je zápis z 11. dubna, kde Kamanin uvádí plán startu na 9:07 moskevského času. Nikde jinde jsem naproti tomu nenašel informaci o startu v celou hodinu. Podle mého dohadu to bylo naplánovano s ohledem na polohu terminátoru, který byl jedním z vodítek pro časování brzdného zážehu.
      Ohledně toho „Nu vot, pojechali“- nejsem ruštinář (ačkoli jsem schopen jakž takž číst a trochu mluvit rusky), ale tato slova podle mne na výroku nemění vlastně nic. Prostě to znamená zhruba „No tak jedeme!“ Gagarin musel docela zvýšit hlas, ale neřekl bych, že byl odevzdaný. V takové situaci musel adrenalin obrazně nahradit v žilách i poslední kapku krve. Nějak se nedokážu vcítit do situace, kdy se člověku plní sen a kulminuje jeho dlouhodobé úsilí a on je „odevzdaný“. Bohužel, sám Gagarin k tomu už nic říct nemůže…

      • maro napsal:

        Souhlas. Bakule je vrták. Ti kosmonauti mlaďoši se do té nové techniky rvali. Koroljov byl pro ně autorita nejvyššího stupně. Trénovali stovky hodin. Každý chtěl letět první. Takže Bakulova „odevzdanost“ je akorát tak hloupé okopávání kotníků.

Zanechte komentář