Vesmírné osudy 25. díl – Jurij Gagarin

Gagarin 1950

Mladému muži v kabině burácejícího stroje splašeně tlouklo srdce. Je to tady, konečně nastal ten vysněný okamžik. Byl nervózní, ale ovládal se. Teď nesmí nic pokazit, není tu nikdo, kdo by jej upozornil na chybu, nebo za něj něco napravoval. Najednou se před ním otevřel úžasný pohled: obzor jakoby se potopil někam do hloubky, zemi, kterou tak dobře znal, najednou viděl ze zcela jiné perspektivy. Přestože tento pohled zažil častokrát předtím, teď to bylo jiné. Teď tu byl jen on a jeho stroj. Jurij Gagarin se ještě jednou rozhlédl, aby si do paměti vtisknul ono nádherné panorama, a pak svou mysl rychle přiměl vrátit se zpět do kabiny. Nesoustředěnost by se mu mohla rychle vymstít. Byl nádherný třetí červencový den roku 1955 a Jura, jak mu všichni říkali, se právě poprvé samostatně vznesl k obloze na křídlech spolehlivého Jaku-18. Před přistáním natahoval krk, aby lépe viděl na orientační body, používané během poslední fáze letu. Když se svým Jakem roloval ke skupince, ve které stál jeho instruktor, uvědomil si, že nesmí zapomenout na krabičku cigaret, kterou pro něj má jako tradiční dárek po prvním sóle. Onoho letního dne Jurij Gagarin svázal svůj osud s oblohou, osud, který jej zavede až tam, kam se žádný letoun nedostane…

 

Gagarin- ten první… (1/7)

 

Nadějný mladíček

 

Jaro 1934 vonělo ulicemi městečka Gžatsk. Anna Timofejevna už byla jako na jehlách. Celé to trvalo nějak moc dlouho. Včera ji její manžel přivezl do nemocnice na vozíku, který táhl kůň, zapůjčený z kolchozu. Anna byla přesvědčená o tom, že dítě je na cestě a za pár hodin bude na světě. Sestra dokonce žertovala, že když se slaví Den žen, bude to holčička. Jenže to vypadalo, že vše bude trochu jinak. Maličkému se na svět nechtělo. Zatím tedy Anna jen polehávala na nemocničním lůžku a čekala. Beztoho si přála spíš syna. Osmý březen se přehoupl do devátého a do ranního šera se konečně ozval křik právě narozeného klučiny. Byl drobný, ale to Anně Timofejevně vůbec nevadilo. Jméno už se svým manželem, Alexejem Ivanovičem, vybrala předem- bude to Jurij. Do rodiny tesaře Gagarina právě přibyl další člen. Příjmení Gagarin díky němu dostane auru nesmrtelnosti.

Jurij byl třetím dítětem manželů Gagarinových. Před ním přišel na svět bratr Valentin (1924) a sestra Zoja (1927). Dva roky po Jurovi se narodil ještě Boris, který byl také posledním přírůstkem. Hlava rodiny, Alexej Ivanovič, byl tesařem v místním kolchoze vesničky Klušino, kde Gagarinovi žili. Byl to muž přímý, přísný, ale také laskavý. Maminka, Anna Timofejevna, pracovala jako dojička v místním kravíně. Ovšem zdání klame. Velkou část dětství prožila v Sankt Petěrburgu. Svým dětem pak krom nadhledu obyvatelky velkoměsta (samozřejmě na tehdejší poměry) předala i lásku ke knihám. Jako náruživá čtenářka svým ratolestem předčítala každý večer a později, když dokázaly číst i samy, je vedla k pravidelným čtenářským návykům. Jak Jurij později napsal: „Svoji matku velmi miluji, za vše, čeho jsem dosáhl, vděčím právě jí…“

Malý Jurka Gagarin

Malý Jurka Gagarin
Zdroj: www.armaghplanet.com

Malý Jura vyrůstal ve skromných podmínkách, nevyhýbal se žádným rošťárnám, které příslušely jeho věku, a jeho dráha se zdála být předem jasně narýsována pevnou rukou jeho otce. Ten doufal, že se všichni jeho synové stanou tesaři, a budou tak pokračovat v jeho stopách. Pro Jurije se tatínkova dílna stala důvěrně známým místem, kde se učil poznat jednotlivé druhy dřeva pouze po hmatu nebo po čichu. Poprvé přišel do kontaktu s jednoduchými stroji, s disciplínou, přesností a logikou technologických postupů.

Krom rošťáren a práce, které bylo na vesnici vždycky dost, se malý Jurij brzy naučil číst díky své sestře Zoje, která figurovala coby chůva. Maminka totiž časně ráno odcházela pracovat do kolchozního kravína a tatínek, údržbář budov téhož kolchozu, měl většinou práce nad hlavu. Každodenní péče o Juru tedy padla do klína malé Zoje, která ovšem záhy nastoupila do klušinské malotřídky. Nezbylo, než aby malého brášku brala s sebou. Pro Jurije to bylo splněné přání, do školy jej to táhlo už velmi záhy. A když 1. září 1941 nastoupil do první třídy už jako skutečný školák, byl rozhodnut, že žádné jiné známky, než pětky (ruský ekvivalent jedničky) nepřichází v úvahu. Jenže v tu dobu už byl Sovětský svaz ponořen do krvavé lázně 2. světové války.

Na konci léta toho roku těsně za vesnicí přistály dva letouny. Kolem se samozřejmě shromáždil zástup zvědavců, mezi kterými nechyběl ani Jura. Byl fascinován úžasnými stroji, sebedůvěrou obou pilotů, blýskavými řády Rudého praporu, který si vydobyli v občanské válce ve Španělsku. Onen den znamenal pro Jurije Gagarina zásadní obrat- bude pilotem. Tatínek a jeho tesařina mají smůlu…

12. října 1941 vstoupil do Klušina wehrmacht. Nastalo dlouhé období okupace, trvající půldruhého roku. Škola zavřela své brány a po vesnici se náhle pohybovaly desítky mužů v šedých pláštích, hovořící jazykem, který se vůbec nepodobal ruštině. Rodinu Alexeje Gagarina Němci vyhnali z domu a Gagarinovi byli nuceni si vykopat zemljanku na zahradě. Jurij se místo psaní a počtů začal ze dne na den učit úplně jiným dovednostem: jak strkat brambory do výfuků německých aut, aby nemohla nastartovat; jak pomocí střepů z lahví zneschopňovat náklaďáky ze zásobovacích konvojů. Je samozřejmé, že Němci tušili, kdo stojí za oněmi lumpárnami. Zvláště jeden z nich, zrzavý Bavorák jménem Albert, byl na dětské záškodníky velmi nabroušený a z bratří Gagarinů si udělal své osobní nepřátele.

Nutno přiznat, že jeho nevraživost měla jistý racionální základ- Albert měl totiž na starosti dobíjecí stanici pro baterie z tanků. A Jura a jeho bráškové využívali každou možnost, aby mu jeho práci náležitě „osladili“: do baterií sypali plné hrsti hlíny, nebo dolévali chemikálie nazdařbůh do nesprávných oddílů akumulátorů. Ráno si spojky odvážely zdánlivě nepoškozené baterie, aby je za pár hodin přivážely zpět s tím, že po namontování do tanků odmítly fungovat. Vzhledem k tomu, že mnoho tankových jednotek v oblasti patřilo k vojskům SS, neměl Albert na růžích ustláno. A jestliže předtím byl pouze nepříjemný a arogantní, nyní se rozhodl situaci řešit drastičtějším způsobem.

Jednou pozoroval chlapce při hře a pak nabídl Borisovi čokoládu. Položil ji na zem, a když pro ni Boris sáhl, šlápl mu na ruku. To ovšem byl jen začátek- Boris měl na krku šálu a právě za ni jej Albert pověsil na jednu z jabloní v zahradě. Anna Timofejevna s křikem vyběhla na pomoc synovi, ale Ďábel, jak děti Albertovi přezdívaly, ji k němu nepustil. Když už byl Boris v bezvědomí a začal modrat, všiml si konečně jeden z důstojníků, co se děje a přikázal Albertovi, aby zmizel. Anna Borise svěsila ze stromu a s pomocí ostatních jej v zemljance opět přivedla k vědomí.

Jakoby tato událost v Jurovi něco zlomila, ještě častěji ničil tankové baterie a rozséval střepy po blátivých cestách kolem Klušina. Válka ovšem pokračovala s nezmenšenou silou. Po porážce u Stalingradu se Gagarinovi dlouho neradovali: na sklonku zimy odvlekli okupanti nejstaršího z bratrů Valentina a sestru Zoju na nucené práce neznámo kam. Alexej Ivanovič, jenž měl předtím zdravotní problémy, byl nedlouho poté zmlácen esesáky tak, že musel být odvezen do nemocnice, ve které strávil téměř celý zbytek okupace- nejdříve jako pacient, pak jako sanitář. Pro malého Juru to znamenalo jediné- byl nyní hlavou rodiny, zodpovědnost za maminku a malého Borise teď spočívala na něm.

Na jaře 1943 duněla dělostřelecká palba okolím Klušina stále hlasitěji. 9. března do vesnice vstoupila Rudá armáda a definitivně vyhnala z oblasti německé jednotky. Ještě stále kulhající Jurův tatínek ukázal vojákům, na která místa položily ustupující Němci miny. Pak se načas k postupujícím vojákům přidal a Jurij se tak opět stal prozatímní hlavou rodiny.

Hned v prvních dnech po osvobození začala opět fungovat škola a v jedné místnosti se střídaly třídy „na směny“. V rodině Gagarinových se ale schylovalo k významné změně- těsně po konci války, 24. května 1945, se všichni rozloučili s vesničkou Klušino, kde toho tolik prožili; s rozvalinami, které byly před přechodem fronty jejich bývalým domkem, a vydali se vstříc nové etapě života- do města Gžatsk. Tam se k nim koncem roku přidali i Valentin a Zoja, kterým se podařilo uniknout z područí Němců, a podíleli se na závěrečných bojích na evropském bojišti velké války. Rodina teď byla pohromadě a mohl začít běžný život.

Jurij samozřejmě pokračoval ve školní docházce, bavila jej matematika a fyzika, navíc jeho učitel tělocviku v něm objevil přirozený sportovní talent. Přestože byl Jura členem modelářského kroužku a stavba létajících modelů letadel mu přinášela velké uspokojení, rozhodl se, že jeho další dráha se bude ubírat směrem ke sportovní kariéře. Nebyl sice příliš vzrostlý a válečná léta nedostatku byla znát na jeho vystupujících žebrech, jeho vynikající koordinace a pohyblivost se ale nedala přehlédnout. Když pak nadešel okamžik, kdy se měl rozhodnout o svém dalším směřování, zprvu měl jasno.

Na jaře roku 1949 ukončil šestý ročník střední školy v Gžatsku jako vždy se samými pětkami a podal přihlášku do řemeslného učiliště při Luberecké ocelárně v Moskvě. V koutku duše však věřil, že jej přijmou na Akademii tělesné výchovy v Leningradě, kam putovala jeho druhá přihláška. Jeho otec se na tyto plány tvářil velmi skepticky, protože podle něj „běhání, to je nějaká práce?“ Nicméně přes úspěšné složení přijímacích zkoušek v Leningradě nakonec Akademie neotevřela dostatek míst, a Jurův sen o kariéře sportovce se rozplynul.

Gagarin coby slévárenský učeň

Gagarin coby slévárenský učeň
Zdroj: kpi.ua

Rok 1950 znamenal pro Jurije počátek učednických let- na učilišti v Lubercích začal pronikat do tajů neuvěřitelně těžkého řemesla slévačů a formířů. Jeho mistr si všimnul Jurovy houževnatosti- rysu, který jej provázel celý jeho život. Bez ní by byl učiliště zvládal jen stěží, jeho subtilní postava rozhodně nebyla prototypem těžce pracujícího dělníka. Ovšem jeho zarputilost se nakonec přece jen vyplatila- hodnocení po jednom roce bylo vynikající. A to až natolik, že byl spolu se třemi dalšími kamarády vybrán ke studiu na nově založený „Technikum“-  Technickou školu v Saratovu. Tam se měl naučit vše o oslavovaném stroji, který měl i na ty nejzapadlejší vesničky dovézt socializmus- o traktoru. Ovšem několik hodin poté, co se v doprovodu svého nového třídního učitele, Timofeje Nikiforova, ubytovali v Kazani, padla Jurovi do oka jistá cedule. Nenápadná tabulka jej nasměrovala zcela jinam, než ke dráze opraváře zemědělských strojů.

Аэро- клуб, těch pár písmen na oné tabulce s nenápadnou šipkou vyvolalo v Gagarinovi vzpomínky na sny, které spřádal za války. Jenže do aeroklubu přijímají jen kandidáty se středoškolským vzděláním… Ale už za pár dní přinesl jeden Jurův spolužák senzační zprávu: do aeroklubu teď berou i studenty Technikumu! Bylo to jako splněné přání- Gagarin se s dalšími dvěma kamarády do aeroklubu hned přihlásil. Po seznamovacím vyhlídkovém letu na dvojplošníku Po-2 mu jeho budoucí instruktor, Dmitrij Marťanov, řekl: „Zvládls‘ to dobře. Člověk by si myslel, že už jsi to někdy dělal!“ Gagarin se zašklebil a odvětil: „Létám celý svůj život!“ Oba moc dobře věděli, o čem Jurij mluví, tohle zná každý nadšenec s duší kluka, který se byť jen na chvíli zasnil. Od té chvíle z nich byli velcí přátelé…

Na jaře 1955 Jurij Gagarin úspěšně dokončil studium na Technikumu. V jeho výstupním posudku stálo: „(…) Během celé doby studia byl soud. GAGARIN příkladně disciplinovaným studentem, jeho výsledky byly výborné. Výborný sportovec. (…) Diplomovou praxi vykonal na řemeslném učilišti v Leningradu. Charakteristika, poskytnutá vedoucími praxe, svědčí o výborné tech. přípravě s. Gagarina a o jeho zodpovědném vztahu k práci. (…)“ Jakkoli byla jeho perspektiva v daném oboru skvělá, Jurův zájem o traktory už byl v té době hodně vybledlý ve prospěch zcela jiných strojů.

Jeho instruktor z aeroklubu jej doporučil ke studiu na pilotní škole v Orenburgu. Tehdejší zájmové organizace v rámci SSSR zhusta fungovaly v úzkém sepětí s armádou. Tak tomu bylo i v případě ДОСААФ, organizace, pod kterou aeroklub spadal, a která by se dala přirovnat k našemu SVAZARMU. Ti nejtalentovanější byli doporučováni k přijetí do ozbrojených sil. Stejně tak i Jurij Gagarin. Byl nadšen z toho, že osedlá ty nejmodernější stroje a bude moci svůj sen přetavit ve skutečnost. Určitě si vzpomněl na válečná setkání s piloty, kteří přistáli na louce vedle Klušina- teď konečně bude jako oni.

Kurzantem orenburského leteckého učiliště

Kurzantem orenburského leteckého učiliště
Zdroj: www.ushanka.us

V listopadu úspěšně vykonal přijímací zkoušky a brány 1. Čkalovského leteckého učiliště K.E.Vorošilova v Orenburgu se mu otevřely dokořán. 8. ledna 1956 složil čerstvý kurzant Gagarin přísahu a stal se vojákem z povolání. A opět nastaly měsíce práce, bylo nutno proniknout do tajů aerodynamiky, meteorologie, konstrukce, fyziky, a hory učebnic a popsaných sešitů utěšeně narůstaly. Jurovi to ovšem nevadilo- opět byl mezi nejlepšími ve svém ročníku. Jeho bystrost a přirozená inteligence mu pomáhaly překonat ty nejtěžší překážky.

Příhodné bylo i jeho zalíbení ve sportovních aktivitách. Jeho malá postava mu nebránila v tom, aby vynikal v basketbalu. Jednu dobu dokonce vedl mužstvo mladších kadetů. A právě tehdy se poprvé zapsal svou upřímností a postřehem. Po jednom zápase, když jeho mužstvo rozdrtilo soupeře, chválili instruktoři Gagarina za jeho šikovnost při hře. Gagarin ale zavrtěl hlavou a řekl: „Dnes jsme vyhráli díky odhodlání. Moc jsme chtěli vyhrát, zatímco druhá strana se nedokázala rozhodnout, jestli vítězství chce, nebo ne.“ Po tomto prohlášení se na něj ostatní začali dívat s velkou dávkou respektu.

V únoru 1956 byl Gagarin povýšen na seržanta, stal se z něj důstojník. Zdálo se, že jeho další kariéra je nalinkována standardním armádním postupem, tedy že povýšení budou přicházet za odsloužené roky, a to pouze v případech, že budou tabulkově dotyčné hodnosti k mání. Nikdo nemohl tušit, že za pět let Jurij během několika desítek minut přeskočí hned několik hodností najednou, že na jeden velmi zvláštní let odstartuje coby nadporučík a přistane jako novopečený major. Zatím to byl pouze jeden z nadšených mladíčků, kteří se učili, jak se vypořádat s nástrahami létání ve výkonných vojenských strojích…

 

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

http://www.audacity.org/images/features/A-photo-Soyuz-TMA21-a/Yuri-Gagarin-06-1950.jpg
http://www.armaghplanet.com/blog/wp-content/uploads/2011/04/Image-of-young-Yuri-Gagarin.jpg
http://kpi.ua/files/images/909-9_3.jpg
http://www.ushanka.us/blog/images/yuri4.11.jpg

Vesmírné osudy 25. díl - Jurij Gagarin, 2.5 out of 5 based on 20 ratings
Pin It
(Visited 1 216 times, 1 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (20 votes cast)
(Visited 1 216 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


13 komentářů ke článku “Vesmírné osudy 25. díl – Jurij Gagarin”

  1. jojo napsal:

    toto je sadisticky web 🙂 ako mozete taketo clanky rozdelovat !?! 🙂
    toto sa cita jednym dychom !

  2. Tomáš Kohout napsal:

    Připojuju se k pochvale. Kdo by řekl, že slova můžou takhle silně působit.

  3. maiden09 napsal:

    Konečně si to člověk může přečíst, aniž by do toho tahal politiku. Prostě kluk, který dřel, dřel a zase dřel.

    A nakonec se dostal až tam, o čem ani nevěděl, že existuje.

    Kolik našich investičních bankéřů by tohle asi kdysi dokázalo…?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za pochvalu, ale obávám se, že ta politika tam v dalších dílech přinejmenším okrajově bude. K té zemi a době to prostě patřilo, odpárat se to nedá, to by byl zase opačný extrém. Snažil jsem se ale o pokud možno nezaujatý pohled. Snad se mi to podařilo…

  4. Dušan Oravec napsal:

    Uz som si zacinal mysliet, ze v „Osudoch“ sa ku Gagarinovi ani nedostaneme :-). No a zase mozem tyzden strihat meter :'(

  5. zdenek napsal:

    Opět musím jen chválit, ale to, že to bude na pokračování, mi zvyšuje stres

  6. Croco napsal:

    Paráda… To zas ale bude dlouhý týden 🙁

  7. Pierre napsal:

    Skvele. Ctu vsechny vase serialy jednim dechem. Bravo a diky! 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Moc mě těší, že si i po třech letech někdo seriál čte a navíc se mu líbí. Díky! 😉

  8. StanDa napsal:

    Když už jsou série kompletní, můžu si dovolit ten luxus nemuset čekat na pokračování. Už jsem přečetl „Kritické momenty“, nyní systematicky pokračuji „Vesmírnými osudy“. Obávám se, že mi to hrubě narušuje pracovní morálku, i když se snažím číst „pouze“ během polední přestávky.
    Musím potvrdit, že Váš styl je opravdu velice poutavý a i když mnohé skutečnosti jsou mi známy, rád si o nich čtu v této formě a doplněných o detaily.
    Díky!

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, jsem opravdu rád, když někdo seriál čte ještě teď, po třech letech.
      A omlouvám se za narušování pracovní morálky, snad z toho nebude nějaká nepříjemnost… 🙂

Zanechte komentář