Malcolm Scott Carpenter (1925- 2013)

M. S. Carpenter

Ve čtvrtek proběhla světem smutná zpráva. Vinou komplikací po mrtvici, kterou utrpěl koncem září, zemřel americký astronaut a akvanaut Malcolm Scott Carpenter. Odešel člen legendární sedmičky Mercury a čtvrtý Američan, který nahlédl za práh vesmíru. Z původního oddílu amerických astronautů tak zbývá již jen John Glenn. Přestože Carpenterův život nebyl prostý problémů a zakopnutí, patřil k pionýrům dobývání kosmu a na jeho práci mohly stavět další generace astronautů a kosmonautů. Rozhodně si proto zaslouží malý medailon, svým způsobem jakousi odbočku v seriálu Vesmírné osudy, ve kterém jeho dráhu nejen na obloze, ale i pod mořskou hladinou společně zmapujeme.

Scott Carpenter se narodil 1. května 1925 v Boulderu ve státě Colorado. Boulder leží v místě, kde se Skalisté hory setkávají s Velkými planinami, proto je zde dostatek příležitostí ke sportu všeho druhu. To patrně stálo za faktem, že Scott byl téměř fanatickým sportovcem. Jeho fyzická kondice byla předmětem obdivu a rozhodně byl nejzdatnějším členem Mercury 7. Po absolvování základní školy v Boulderu nastoupil tamtéž na školu střední, kterou ukončil v roce 1943. Po jejím absolutoriu byl zapsán do vysokoškolského programu „V-12“ amerického námořnictva. Než ale kurz ukončil, 2. světová válka byla u konce, ozbrojené složky se začaly houfně zbavovat přebytečných počtů mužstva a Carpenter byl propuštěn do civilu. Vrátil se do Boulderu, aby na tamní University of Colorado studoval letecké inženýrství. V posledním ročníku ovšem nezvládl zkoušku z oblasti tepelného transferu, proto nezískal akademický titul (ten mu byl udělen v roce 1962 s notickou: „Jeho následný astronautický výcvik více než vyrovnal nedostatky v oblasti přenosu tepla“).

Po vypuknutí války v Koreji byl znovu v rámci programu „Direct Procurement Program“ povolán do řad námořnictva.  Na podzim roku 1949 započal na základně Pensacola základní pilotní výcvik a 19. 4. 1951 získal v Corpus Cristi v Texasu křídla na klopu své uniformy. Jeho specializací se staly vícemotorové letouny, s Lockheedem PV-2 Neptune létal během Korejského konfliktu v rámci Hlídkovací perutě č.6 proti nepřátelským ponorkám a prováděl výzvědné mise kolem čínských a sovětských hranic.

V roce 1954 byl přijat do Kurzu číslo 13 Námořní školy testovacích pilotů v Patuxent river v Marylandu. Po ukončení výcviku byl vřazen do Testovací divize elektroniky v rámci NATS (Naval Air Test Center). V roce 1957 vyměnil Maryland za texaské Monterey, kde studoval na  Navy General Line School a poté jeho cesta směřovala do Washingtonu, kde na přelomu let 1957 a 1958 prošel studiem na Naval Air Intelligence School. Právě na základě posledně jmenovaného absolutoria dostal zařazení na letadlovou loď USS Hornet coby letecký zpravodajský důstojník.

Během služby na Hornetu jej zastihl rozkaz, na jehož základě se měl hlásit ve Washingtonu v souvislosti s blíže neurčeným tajným projektem. Během jednoho z přestupů na cestě do Washingtonu Scott na letištním novinovém stánku zahlédl v časopise Time zmínku o tom, že nově vzniklá agentura NASA předběžně vybrala 110 kandidátů z řad pilotů pro zamýšlené lety člověka do vesmíru. Jak se ukázalo, Carpenterovy rozkazy se týkaly právě tohoto výběru.

Mercury 7, Carpenter v druhé řadě vpravo

Mercury 7, Carpenter v druhé řadě vpravo
Zdroj: commons.wikimedia.org

Po velmi tvrdém výběrovém procesu, jehož zřejmě nejobtížnější část probíhala na klinice Lovelace v Novém Mexiku, se Carpenter se šesti dalšími muži představil světu 10. dubna 1959 na dnes už legendární tiskové konferenci ve Washingtonu jako člen Mercury 7, první sedmičky amerických astronautů. Každý z nich si potají dělal naděje na to, že vstoupí do učebnic dějepisu coby první člověk ve vesmíru, ovšem každý si také byl vědom enormních rizik, která jsou s jejich vysněným letem spojena.

Prvním člověkem ve vesmíru se nakonec nestal ani Shepard, ani Schirra, ani Cooper, Carpenter, Slayton, Glenn nebo Grissom. Prvenství jim před nosem ukořistil mladíček ze Sovětského svazu, jakýsi Jurij Gagarin. Nicméně příprava astronautů pokračovala dál, a po Shepardově a Grissomově balistickém skoku se na řádný orbit podíval první Američan- John Glenn. Po něm měl následovat Deke Slayton, jeho sen o vesmíru se ale rozplynul jako pára nad hrncem. Nepravidelnosti na Dekově EKG znamenaly vyřazení z letu a začalo rozhodování, kdo obsadí jeho křeslo. Wally Schirra byl náhradníkem Slaytona, ale počítalo se s ním při pozdějších, delších misích. Carpenter byl pro změnu náhradníkem Johna Glenna, strávil v přímém výcviku delší čas, a protože Slaytonův let MA-7 měl být velmi podobný tomu Glennovu, bylo rozhodnuto. Na špici Atlasu se jako další sveze Scott Carpenter!

Insignie mise MA-7

Insignie mise MA-7
Zdroj: en.wikipedia.org

Každý z astronautů Mercury mohl svoji loď libovolně pojmenovat, Carpenter zvolil název „Aurora-7“. Sedmička původně nebyla symbolem pospolitosti sedmi astronautů- jako první letěl v Mercury Al Shepard na suborbitální skok a jeho kabina nesla výrobní číslo 7, proto se také sedmička ocitla v názvu jeho stroje. Protože se jednalo o bezproblémovou misi a piloti, a tedy i astronauti, jsou národem pověrčivým, číslo 7 si dali do názvu všichni. „Aurora“ pak pro Carpentera znamenala nový úsvit. Jak sám řekl: „Vnímám projekt Mercury a otevřený způsob, jakým je projekt veden ku prospěchu všech, jako světlo na obloze. Aurora také znamená „úsvit“- v tomto případě úsvit nového věku.“ Je ale možné, že svou roli sehrály i Carpenterovy vřelé vzpomínky na jeho rodné město, ve kterém jako malý kluk žil na rohu 7th Street a Aurora Avenue. On sám takové spojení popíral, náhoda je to ovšem velmi zajímavá…

Carpenter byl přirozeně zvídavé povahy, proto byl přístupný návrhům výzkumníků, kteří nakonec do letového plánu pětihodinové mise natěsnali pět velkých experimentů. To mělo rozhodný podíl na kontroverzním výsledku letu MA-7. Příprava na let a samotný odpočet byly mnohokrát přerušeny, Carpenter se však nenechal znervóznit a získaný čas navíc využil pro tréning s vybavením, které měla jeho Mercury nést. Ale každé čekání má svůj konec.

Carpenter nastupuje do kabiny Aurora 7

Carpenter nastupuje do kabiny Aurora 7
Zdroj: commons.wikimedia.org

24. května 1962 Scotta probudilo lehké zatřesení. Dr. Howard Minners, člen lékařského týmu, stál nad ním a vítal jej do velkého dne. Za okny byla ještě tma, když před čtvrtou hodinou ranní Carpenter nastupoval do traileru, který zamířil k rampě LC-14. Na jejím vrcholu už čekal jeho náhradník Wally Schirra: „Je připravená, Scotte. Je celá tvoje.“ Scott se „nazul“ do kabiny (jak s oblibou astronauti o stísněném kokpitu žertovali) a čekal. V 7:45:16 místního času, tedy v 12:45:16 UTC se Atlas pod jeho zády probudil a zalil rampu sloupy ohně. O pět minut a dvacet sekund později byl Scott Carpenter na oběžné dráze- čtvrtý Američan ve vesmíru; teprve druhý Američan a čtvrtý člověk celkově na orbitu. Jeho let je dodnes předmětem mnoha spekulací, obvinění a denunciací, přitom pouhý fakt, že jej Carpenter přežil a dokázal splnit většinu svého vědeckého programu lze vzhledem k tehdejšímu stavu technologií hodnotit jako relativní úspěch. Carpenter při něm mimo jiné dokázal, že člověk je schopen v beztížném stavu přijímat tuhou stravu, odhalil tajemství „Glennových světlušek“, a stal se prvním člověkem, který manuálně řídil svůj návrat z kosmu.

Scott si přes všechny problémy čas strávený na orbitu užíval a nebylo pochyb, že by k necelým pěti hodinám v beztíži rád přidal další: „Rád bych znovu zažil beztížný stav a znovu viděl západy a východy slunce, a sledoval, jak hvězdy klesají zářivou vrstvou (atmosféry), a učil se ovládnout stroj o trochu lépe, abych mohl nahoře zůstat déle… vesmír je úžasná výspa.“ Bohužel, management NASA a zejména letový ředitel Chris Kraft jeho nadšení nesdíleli. Záhy Scottova kariéra začala volným pádem klesat ke dnu. A to doslova.

V roce 1963 se totiž setkal s jedním ze svých hrdinů- Jacquesem Cousteauem. Ten jej nadchl pro opačný směr pohybu, než na jaký byl Scott zvyklý. Jeho zájem se nyní obrátil k mořským hlubinám. Vždyť přece technologie, určené pro vesmír a pro hlubokomořské ponory k sobě mají tak blízko. Proč nezkusit spojení těchto oborů, při dalším kosmickém letu se to bude určitě hodit!  Carpenter si vzal v NASA dlouhodobou neplacenou dovolenou a chtěl začít pracovat s Cousteauem.  Ale sám velký Jacques mu řekl: „Podívej, nemůžu ti platit nijak zvlášť dobře a nemluvíš tou správnou řečí, ale s tou technologií je to dobrý nápad. Proč to nedáš dohromady s vaším námořnictvem?“

Díky slavnému oceánologovi se Scott seznámil s kapitánem George Bondem a byl uveden do programu SEALAB. Jenže 16. července 1963 bylo náhle vše jinak. Toho dne si Carpenter vyjel na motocyklu ve městě Hamilton na Bermudách. Jeho projížďka skončila na nemocničním lůžku s komplikovanou zlomeninou levé ruky a zlomeným prstem na levé noze. Zranění nohy se brzy zhojilo, s rukou už to bylo horší. Vinou kostních srůstů zůstala Scottovi omezená hybnost a to znamenalo definitivní konec nadějí na další let do vesmíru.

SEALAB II

SEALAB II
Zdroj: en.wikipedia.org

Naštěstí se dá s pochroumanou rukou alespoň potápět, a proto 28. srpen 1965 zastihl Carpentera na palubě lodi Berkone. Toho dne se z ní Scott a jeho kolegové ponořili do podmořské laboratoře SEALAB II, umístěné v hloubce 62 metrů, přibližně třičtvrtě kilometru od pobřeží kalifornského La Jolla. Zatímco ostatní členové tří týmů se střídali po patnácti dnech, Carpenter, jemuž bylo na Sealabu svěřeno velení, zůstal pod vodní hladinou 30 dní. Během té doby s ostatními zkoumali možnost využití nových nástrojů, metody záchrany z velkých hloubek a elektricky vyhřívaný podvodní oblek. Společnost jim dělal delfín Tuffy, kterého se pokoušeli naučit vykonávat funkci poslíčka mezi hladinou a Sealabem a mezi akvanauty vzájemně.

Ke Carpenterově působení na Sealabu se váže jeden zajímavý moment. K rekordnímu pobytu na mořském dně akvanautovi telefonicky gratuloval prezident USA Lyndon B. Johnson. V té době byl Scott už mimo Sealab, nicméně musel nějakou dobu setrvat v dekompresní komoře, jejíž atmosféru tvořila směs kyslíku a hélia. Carpenterův hlas byl proto neobvykle vysoký a téměř nerozluštitelný. Teprve v roce 1999 se záznam rozhovoru dostal na veřejnost .

Zkušenost s životem a prací pod vodou využila NASA po Carpenterově návratu zejména pro design  prvního z bazénů dnes známých jako Neutral Buoyancy Lab. Ovšem hlavní důvod, pro který Scott Carpenter svázal část svého života s agenturou, tedy cesty do kosmu, byly pro něj v té době už slepou uličkou. Na orbit se kvůli výše zmíněnému zranění neměl šanci podívat, proto nemělo smysl dále setrvávat v řadách zaměstnanců. 10. srpna 1967 Carpenter z NASA odešel.

Načas se vrátil k podmořským výzkumům, tentokrát jako vedoucí operací akvanautů během experimentu SEALAB III. Ačkoliv se tentokrát nedostal pod hladinu, jeho role během trvání pokusu byla klíčová. Ani US NAVY však už před něj nestavělo dostatečné výzvy, proto v roce 1969 odešel od vojenského námořnictva do soukromého sektoru.

Firma Sea Sciences, Inc., kterou založil, se specializovala na šetrné využívání oceánských zdrojů a zlepšování stavu životního prostředí.  Pracoval také jako konzultant mnoha firem v oblasti designu potřeb pro potápěče. Sám se potápěl ve všech oceánech světa, včetně ponorů pod arktickým ledem. Spolupracoval mimo jiné i s Jacquesem Piccardem a jeho týmem.

Jeho osobní život také nebyl nijak přímočarý. Stal se postupně otcem sedmi dětí, třikrát se rozvedl, a v roce 1999 si vzal svou čtvrtou a poslední ženu, Patty Barrett. Podzim života si užíval v coloradském Vailu.

V pondělí 23. září letošního roku utrpěl mozkovou mrtvici. Původní prognózy na úplné vyléčení se ale bohužel nepotvrdily a 10. října Scott Carpenter nastoupil k poslednímu letu za hranice našeho bytí, ze kterého není návratu.

John Kennedy kdysi o vesmíru řekl: „Toto je nový oceán a já jsem přesvědčen, že Spojené Státy na něj musí vyplout.“ Scott Carpenter byl mužem, který tuto výzvu vyslyšel a stal se prvním, kdo osobně zkoumal oba „oceány“- jak starý v podobě zemského vodstva, tak nový, kterým je právě vesmír. V jeho osobě také odešel člověk, jehož celoživotní vášní byla zvídavost: „Zvídavost je vláknem, které spojuje všechny mé aktivity. Uspokojování zvídavosti pro mne stojí na druhém místě hned za ovládnutím vlastního strachu.“

Za svůj život získal mnoho ocenění, mimo jiné Collierovu cenu, čestný kříž DFC, medaili Legion of Merit, medaili NASA Distinguished Service Medal za výjimečnou službu. Ovšem to hlavní, co Scott Carpenter získal, je nesmrtelnost. Jako jeden z pionýrů dobývání vesmíru bude navždy zapsán v historii lidstva a na jeho přínosu k poznávání nás samých i našeho místa ve vesmíru budou stavět i budoucí generace astronautů a kosmonautů. Čest jeho památce!

Malcolm Scott Carpenter (1925-2013)

Malcolm Scott Carpenter (1925-2013)
Zdroj: commons.wikimedia.org

 

 

 

Zdroje:

F. French, C. Burgess: „Into that Silent Sea- Trailblazers of the Space Era, 1961-1965“
D.Slayton, M. Cassut: „Deke!“
http://www.scottcarpenter.com/
http://en.wikipedia.org
http://www.huffingtonpost.com

 

Zdroje obrázků:

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Scott_Carpenter_with_map_background.jpg
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mercury_Seven_astronauts.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Aurora_7_insignia.jpg
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Carpenter%27s_Flight.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:SEALAB_II.jpg
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Scott_Carpennter_thumbnail.jpg

 

 

 

Pin It
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

GD Star Rating
loading...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


2 komentáře ke článku “Malcolm Scott Carpenter (1925- 2013)”

  1. Honza napsal:

    Nu což, každý tam musíme. A v tomhle věku a po takovém životě… To není vůbec špatné.

    Jenom mi pořád není úplně jasné, co mu přesně vyčítali na tom letu Mercury. Asi to přehnal s experimentováním, mohl leccos udělat lépe, ale s vlastně mizerně fungující loďí nakonec úspěšně přistál.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Rozhodně schytal více kritiky, než bylo záhodno. Jedné věci se ale oponuje velmi těžko: ostatní astronauti zcela právem považovali Mercury za dosud ne zcela ověřenou technologii- tedy minimálně v době Carpenterova letu. Bylo mu správně vyčítáno, že místo toho, aby byl ze všeho nejdřív zkušebním pilotem a teprve v druhém plánu výzkumníkem, pořadí těchto priorit prohodil. Tím pádem nezachytil poruchu PHS, což byla velká chyba. A taky důvod, proč let dopadl tak, jak dopadl.
      Ale musí být řečeno i to, že ostatní pánové z Mercury 7 (krom Glenna) byli proti Carpenterovi dost zaujatí, zejména proto, že předtím létal hlavně vícemotorové stroje, čili v hierarchii žokejů stíhaček (jakkoli nemusí být spravedlivá) stál na nižších stupíncích.

Zanechte komentář