Vesmírné osudy 22. díl – Valentin Gluško

Vasilij Mišin

Rok 1974 se zpočátku zdál být v konstrukční kanceláři CKBEM (tak byla v roce 1965 přejmenována OKB-1) naprosto obyčejným. Do vesmíru se chystala stanice, později pojmenovaná Saljut-3. Po několika neúspěších v posledních letech, kdy tři exempláře nebyly schopny přijmout z různých důvodů lidskou posádku, všichni velmi dobře věděli, že tentokrát to musí vyjít. Stejně tak program N-1. Američané sice už dávno ukončili svůj fenomenální pilotovaný měsíční program, ale lunární nosič N-1 dosud vzdoroval snahám o jeho zrušení. Hlavní konstruktér CKBEM Vasilij Mišin, nástupce legendárního Koroljova, se nechtěl tohoto stroje vzdát. Už na něj padlo až příliš mnoho finančních prostředků a lidských i technických zdrojů kanceláře. Neúspěchy při dosavadních čtyřech startech se daly předpokládat- přece jen, testovat tak komplikovaný stroj rovnou ostrými starty není žádná legrace. A následující start, plánovaný na srpen toho roku by měl už proběhnout relativně dobře- všechny mouchy se- doufejme- podařilo odladit. Možná právě takto přemýšlel Vasilij Mišin i před rutinní poradou managementu CKBEM, která se měla konat v polovině května. Ačkoliv- až tak úplně rutinní nebyla, objednal se na ni i ministr všeobecného strojírenství Sergej Afanasjev, pod kterého raketový průmysl spadal. Ale co, nebylo to poprvé, kdy byl Afanasjev přítomen na poradě, zřejmě se přijel informovat o přípravách Saljutu na start. Ovšem ani Vasilij Mišin, ani žádný z jeho náměstků a inženýrů netušili, že ministr má pro svou přítomnost zcela jiné důvody…

 

Valentin Gluško- Ve znamení ohně (6/6)

 

Zastavení šesté: Na vrcholu

 

Když 18. května 1974 Sergej Afanasjev vkráčel do kanceláře generálního konstruktéra CKBEM, jeho tvář byla zcela jistě vážná, možná dokonce zasmušilá. Shromážděným vedoucím pracovníkům několika úsečnými větami oznámil, že s okamžitou účinností odvolává Vasilije Mišina z pozice hlavního konstruktéra CKBEM. Poté odešel z kanceláře a ohromené účastníky porady zanechal, aby se okamžitě začali v duchu dohadovat, kdo bude Mišinovým nástupcem. Nelze říci, že by tento krok byl bleskem z čistého nebe. Během Mišinovy éry v čele CKBEM zahynuli čtyři kosmonauti, Saljuty se vymykaly kontrole více, než je zdrávo (což, pravda, nebylo vždy zcela vinou Mišina a jeho lidí), ale hlavně- měsíční raketa N-1, původně zamýšlená jako výkladní skříň sovětského kosmického průmyslu, žalostně selhala při všech dosavadních startech. A to už byla přímá Mišinova zodpovědnost. Navíc, jeho proslulá neochota k rozhodnutím všeho druhu spolu s láskou ke sklence moku poněkud ostřejšího, než je voda, to vše rozhodně nepřispívalo k důvěře v jeho osobu. Nikdo nečekal jeho sesazení takovým rychlým a krutým způsobem a bez varování, ale bylo jasné, že jeho křeslo se pod ním houpe už dlouho. Někteří už o jeho pádu dokonce věděli v předstihu. Teď jen zbývala otázka: kdo usedne na jeho židli?

Valentin Gluško na počátku 70. let.

Valentin Gluško na počátku 70. let.
Zdroj: www.buran.ru, osobní archiv A. Gluška

Šest dní po oné poradě zastavila u jedné z bran komplexu CKBEM, zvané „Mišelovka“, černá Čajka. Do středu shromážděných pracovníků z ní vystoupil Valentin Petrovič Gluško. Toho dne se stal generálním ředitelem nově ustaveného vědecko výrobního komplexu. Ten byl vytvořen sloučením CKBEM a hlavní konstrukční kanceláře experimentálního strojírenství. Celý kolos dostal název „НПО Энергия (Vědecko výrobní organizace Eněrgija)“. Proč do jejího čela usedl právě Gluško?

Na jedné straně je nutno uznat výrazný Gluškův organizační a kosntruktérský talent. Také jeho výsledky a zásluhy nebylo možné přehlédnout. Ovšem v neposlední řadě se na jeho jmenování podílela jeho schopnost obratně tahat za nitky v zákulisí. Jeho nadstandardní vztahy s ministrem Afanasjevem mu jistě také neuškodily. Když o něco šlo, dokázal být velmi přímý a nelítostný. To se projevilo hned v momentě, kdy usedl do křesla v legendární Koroljovově kanceláři. Svému nešťastnému předchůdci Mišinovi zakázal k překvapení všech vstup na pozemky NPO Eněrgija. Jeho osobní věci z kanceláře přikázal sbalit do krabic a odnést na vrátnici, kde si je Mišin mohl vyzvednout. Ale to byl jen počátek. Gluško byl rozhodnut, že legendární kancelář zažije pořádný průvan.

O dva dny později si nechal zavolat hlavního konstruktéra rakety N-1 Borise Dorofejeva a oznámil mu, aby se připravil na ukončení projektu N-1. Dorofejev nesouhlasil a tak Gluško jako jeho nadřízený podepsal potřebné dokumenty sám. To bylo naposledy, co se mu někdo z podřízených vzepřel. Ze štíhlého muže v dokonale padnoucím obleku, hovořícího klidným hlasem, a pouhým ledovým pohledem dávajícího najevo svou nevoli, vyzařovalo obrovské charizma, umocněné jeho postavením. S Valentinem Petrovičem nebylo radno se dostat do křížku. Přerušení financování a zrušení dalších prací na N-1 nemělo posvěcení „shora“. To přišlo až ex post. Gluško věděl, kdo za ním stojí a byl si vědom, že tento krok mu neublíží.

Projekt N-1 byl tedy zrušen. Ovšem co dál? Koncepce nového generálního ředitele počítala i nadále s těžkými nosiči. Koncept nové rodiny těchto raket dostal název РЛА – „Ракетный Летающий аппарат (Raketový létající aparát, dále RLA)“. Gluško tak vzdával hold svým začátkům v GDL, kde ve třicátých letech nesly jeho koncepty raket stejný název. Nosič měl mít mnoho použití, od vynášení těžkých nákladů na orbit až po stavbu lunárních základen.

Motor RD-170

Motor RD-170
Zdroj: www.lpre.de

Silný nosič ovšem potřeboval silné motory. Ovšem zarážející bylo složení paliva a okysličovadla pro jejich motory: mělo se jednat o starý dobrý kerolox! Vyplývalo to z požadavků armády, ovšem je také možné, že Gluško svůj postoj k hypergolům přehodnotil po neúspěšných startech Protonů, kdy zátěž pro životní prostředí byla v několika případech devastující. V NPO Eněrgomaš se už nějakou dobu pracovalo na vývoji motoru s potřebnými výkony, byl tak postaven základ pro pozdější fenomenální agregát RD-170.

V té době byly v USA v plném proudu práce na projektu Space Shuttle. Sověti si nebyli jisti jeho použitím a jestřábi v armádních kruzích, jejichž hlas byl slyšet velmi hlasitě, upozorňovali na možné použití shuttlu coby nesestřelitelného nukleárního bombardéru. To si ovšem žádalo ráznou odpověď sovětských inženýrů v podobě vlastního kosmického letounu. 26. února 1976 byla ustavena konstrukční kancelář NPO Molnija pod vedením Gleba Lozino- Lozinského s jediným úkolem: předložit studii sovětského raketoplánu a posléze jej vyrobit.  Na konci roku už měl Gluško na stole první návrh toho, co se v budoucnu stane- po mnoha změnách a úpravách- strojem s názvem „Buran“.

To ovšem byla labutí píseň Gluška v jeho pozici coby generálního ředitele Eněrgije. Jeho odvěká nechuť k administrativní práci a fakt, že jeho dlouholetý asistent Michail Jaremič- jeho ochranný štít proti úředníkům v klotových rukávech- zůstal v Chimkách, vyústily v jeho sesazení z tohoto křesla. Na ni usedl Vachtang Vachnadze. Gluško ovšem zůstal hlavním konstruktérem Eněrgie. Tím si zachoval svůj obrovský vliv a zbavil se otravné každodenní administrativy. O ústřední postavě kosmického programu SSSR však nemohlo být pochyb. Konečně měl k dispozici podobné prostředky a pravomoci, jako bájný Koroljov. A nyní jej konečně mohl předčit. Byl přesvědčen o tom, že se mu to podaří. Vypovídá o tom například Encyklopedie kosmonautiky, kterou s velkou pečlivostí Gluško redigoval. Odstavec o Koroljovovi je nepoměrně menší, než odstavec o osobě samotného redaktora Encyklopedie.

Pod jeho vedením nyní probíhaly práce na výrobě a provozu Saljutů, Sojuzů (na prknech už se rodil vylepšený Sojuz-T), byly započaty práce na konceptu modulární stanice (vešla do historie pod názvem Mir), ale to, co Gluška zajímalo nejvíce, to byla raketa RLA a raketoplán. Změny v zadání znamenaly, že pro pohon nosiče bude kromě keroloxu použit i kapalný vodík. Ten Gluško neměl v přílišné oblibě. Při jedné příležitosti prohlásil: „Ten, kdo najde způsob, jak zkonstruovat raketu vhodnou pro vynášení raketoplánu, ovšem pouze za použití kyslíku a kerosinu, bude okamžitě jmenován mým zástupcem.“ Kapalný vodík prostě Gluška přitahoval jen pramálo. Nakonec se ale musel přizpůsobit, nicméně za použití elegantního kompromisu. Motory na kapalný vodík nevyvíjela ani NPO Eněrgia, ani Gluškova původní NPO Eněrgomaš, ale všeho se měl chopit Semjon Kosberg ve Voroněži. Jeho OKB-154, nyní nově pojmenovaná akronymem КБХА (KBChA) už s Gluškem spolupracovala na pohonu vyšších stupňů Protonu. Valentin Petrovič se tak mohl soustředit na dohled nad vývojem motorů v Chimkách a vývoj raketoplánu v Podlipkách.

Raketoplán ovšem také nebyl pro Lozino- Lozinského a ostatní zrovna jednoduchým „oříškem“. Byly navrženy dvě základní verze tohoto prostředku: jedna, která představovala raketoplán jako vztlakové těleso bez křídel, sedící na špici nosiče a druhá, podobná americkému shuttlu, tedy letoun, připevněný po straně rakety, ovšem s motory, které měly sestavě pomoci při startu. Nakonec byl učiněn kompromis- raketoplán bude připevněn na boku nosiče, ovšem veškeré motory pro jeho dopravu na orbit budou obsaženy v nosiči samotném. Po dlouhém váhání nakonec Gluško kompromisní návrh podepsal. Po všech peripetiích se sestava RLA- raketoplán začala pomalu dotvářet do konečné podoby.

Eněrgija s platformou Poljus před vztyčením na rampě.

Eněrgija s platformou Poljus před vztyčením na rampě.
Zdroj: www.thelivingmoon.com

Pod vedením konstruktéra Gubanova se RLA, posléze pojmenovaná „Энергия (Eněrgija)“,  profilovala jako modulární „stavebnice“, u které bylo kolem centrálního druhého stupně s Kosbergovými motory RD-0120 seskupeno variabilní množství postranních bloků, „bustrů“ prvního stupně s agregáty RD-170, vyvinutých pod dohledem Gluška. Množství bloků 1. stupně bylo možné měnit podle typu mise, pro jakou má být nosič určen. První stupeň se měl vypnout 156 sekund po startu, druhý po necelých osmi minutách hoření. RD-170 se během svého vývoje potýkaly s řadou problémů a náklady na jejich vývoj astronomicky rostly, v jeden okamžik se dokonce schylovalo k tomu, že budou nahrazeny motory z dílny Nikolaje Kuzněcova, používanými na zrušeném projektu N-1! Uklidňovat nejvyšší místa musel osobně Gluškův spojenec, ministr Afanasjev. Bílý telefon s emblémem SSSR uprostřed vytáčecího číselníku, který volajícícho spojil přímo s Kremlem, zvonil v Gluškově pracovně během oněch let minimálně pětkrát…

Nakonec se ale RD-170 umoudřil, testované exempláře dohromady během osmnácti zážehů „naběhaly“ 2520 sekund bez větších zádrhelů.  Celý buster i s motorem RD-170 byl v roce 1985 vyzkoušen naostro, coby první stupeň rakety nové řady Zenit. Zenity byly natolik úspěšné, že létají dodnes.

A pak mohlo konečně dojít i na generální zkoušku systému Eněrgija- raketoplán. Zatím však bez kosmického letounu. 15. května 1987 se k večerní obloze zvedla Eněrgija s tajemným nákladem na boku. Na černém povrchu dlouhého válce bylo napsáno „Полюс“. Jednalo se o maketu orbitální stanice/ laserové platformy Skif-DM. Start byl neúspěšný- stanice vinou chyby ve svých logických obvodech skončila nedaleko druhého stupně Eněrgije na dně oceánu, k velké úlevě nového vládce SSSR Michaila Gorbačova, který chtěl její start z politických důvodů zakázat. Nicméně Eněrgija samotná fungovala naprosto perfektně.

Valentin Gluško v roce 1987.

Valentin Gluško v roce 1987.
Zdroj: www.buran.ru, osobní archiv A. Gluška

Sovětský svaz nyní disponoval nosičem s kapacitou 95-100 tun (v případě maximální konfigurace s osmi bloky prvního stupně až 200 tun) na LEO, eventuálně 32 tun pro lety k Měsíci nebo 28 tun pro výpravy k Marsu a Venuši.

Pro Gluška to bylo obrovským zadostiučiněním a triumfem. Pro zkonstruování Eněrgije bylo třeba obrovských prostředků, na jejím vývoji (a vývoji raketoplánu) pracovalo více než milion lidí, 1286 výrobních závodů a 86 ministerstev a komisí. Celý projekt stál více než 15 miliard rublů.  Valentin Petrovič se mohl právem vžít do role demiurga kosmického programu, který svými rozhodnutími přímo ovlivňoval ekonomiku své země a který dokázal přes obrovské nesnáze stvořit něco, co jej přetrvá. Bohužel však v té době začal upadat Gluškův zdravotní stav. Blížila se mu osmdesátka a on, přestože stále chodil vzpřímeně a vyzařoval svou obvyklou autoritu, cítil, jak mu začínají utíkat dny, týdny a měsíce mezi prsty. Byl čas se rozloučit.

Sestava Eněrgija- Buran

Sestava Eněrgija- Buran
Zdroj: www.capcomespace.net

15. listopadu 1988 se z bajkonurské rampy vydal do kalného ranního nebe druhý exemplář Eněrgije. Na jeho boku bylo připevněno další duchovní dítě Valentina Gluška- sovětský raketoplán, pojmenovaný „Буран (Sněhová bouře)“. První let probíhal bez posádky v automatickém režimu. Po 205 minutách a dvou obletech Země se jeho kola dotkla letiště „Jubilejnyj“ na Bajkonuru. Tento start už Gluško nemohl sledovat na vlastní oči. Upoután na nemocniční lůžko byl již téměř pouhým stínem, jen jeho železná vůle jej držela při životě, aby mohl zažít zhmotnění svého dlouholetého úsilí.  Když mu jeho spolupracovníci přišli oznámit úspěch, prý už téměř nevnímal okolí, ale možná někde uvnitř se radoval… O necelé dva měsíce později, 10. ledna 1989, Valentin Petrovič Gluško ukončil svou pozemskou pouť.

Možná byl a je vnímán jako kontroverzní a do sebe zahleděná osobnost, ovšem nikdo mu nemůže upřít to, že stál u prvních krůčků lidstva za brány vesmíru. Eněrgija ani Buran svého tvůrce nepřežili, jejich let na podzim 1988 byl zároveň jejich labutí písní. Ale mnohé z Gluškových „dítek“ jsou dosud vztyčovány na rampách ke svým fantastickým cestám do prostředí mimo náš svět.

Říká se, že motor je srdcem každého stroje. Protony, Zenity, semjorky, všechny tyto stroje mají srdce, které jim dal Valentin Gluško. A díky těmto srdcím, zrozeným ve znamení ohně, žije odkaz Valentina Gluška dál…

 

Alespoň symbolicky je Valentin Petrovič přece jen spjat s Měsícem- na obrázku je kráter Gluško...

Alespoň symbolicky je Valentin Petrovič přece jen spjat s Měsícem- na obrázku je kráter Gluško…
Zdroj: spaceinimages.esa.int

Zdroje informací:
B. Hendrickx, B. Vis „Energiya- Buran The Soviet Space Shuttle“
B. Chertok „Rockets and people, vol. I, II, III, IV“
В.П. Глушко „Путь в ракетной технике“
J.D. Clark „Ignition! An Informal History of Liquid Rocket Propellants“
В. М. Филин „Путь к «Энергии»“
Я. Голованов „Королёв: факты и мифы“
http://www.cosmoworld.ru

http://www.nkj.ru
http://www.odessitclub.org
http://selena.sai.msu.ru
http://www.buran.ru
http://museumdom.narod.ru
http://astronomy.net.ua
http://ru.wikipedia.org
http://www.imyanauki.ru
http://www.famhist.ru
http://astronautix.com
http://www.lpre.de
http://www.kcn.ru

 

Zdroje obrázků:

http://cosmopark.ru/n1/mishin_2b.jpg
http://www.buran.ru/images/jpg/glushk07.jpg
(soukromý archiv Александр Валентинович Глушко)
http://www.lpre.de/energomash/RD-170/img/rd170.jpg
http://www.thelivingmoon.com/41pegasus/04images/Russian/Polyus/Polyus_002_2300.jpg
http://www.buran.ru/images/jpg/glushk15.jpg
(soukromý archiv Александр Валентинович Глушко)
http://www.capcomespace.net/dossiers/espace_sovietique/buran_energia/pad%20110%20energia%20buran%2003.jpg
http://spaceinimages.esa.int/var/esa/storage/images/esa_multimedia/images/2005/08/smart-1_view_of_glushko_crater/10024664-2-eng-GB/SMART-1_view_of_Glushko_crater_node_full_image.jpg

Vesmírné osudy 22. díl - Valentin Gluško, 2.5 out of 5 based on 25 ratings
Pin It
(Visited 1 259 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (25 votes cast)
(Visited 1 259 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


13 komentářů ke článku “Vesmírné osudy 22. díl – Valentin Gluško”

  1. Croco napsal:

    Díky, moc pěkná série…

    Alespoň jste ale mohli nakousnout, kdo bude další 😉

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, těší nás, že se Vám seriál líbí.
      Ohledně té další osobnosti- její medailon právě sepisuje Lukáš Houška, a myslím, že dotyčná osobnost bude pro mnohé zajímavým překvapením. Ale více už nesmíme ani naznačovat 😉

  2. vogo napsal:

    Osobností je k výběru dost. Tipnu si, že by to mohl být nějaký kosmonaut (astronaut)…

  3. Samuel Slavkovský napsal:

    Ďakujem za úžasných šesť článkov. Ani som nevedel, akou bol Gluško fascinujúcou osobnosťou.

  4. pobo napsal:

    Jako vždy super a těším se na další!

  5. Mgr. Jaroslav Alois Bakule napsal:

    Svádět neúspěch měsíčního programu na rivalitu Gluško-Koroljov a dávat vinu Gluškovi se mi zdá nepravděpodobné, ale velice pohodlné a pro sověty daleko přijatelnější než přiznání, že na to tehdy prostě neměli. Je zcela nevěrohodné, že by totalitní vůdce jehož jakékoli přání bylo zákonem nenařídil by Gluškovi motory pro N-1 postavit. Zdá se, že jej přesvědčili věcné argumenty, jisté je že na konstrukci jakéhokoli motoru s tahem kolem 300 tun, nemluvě o ekvivalentu amerického F-1, bylo v roce 1961 pozdě. Motory o tahu 100-150 tun na kerosen již v té době sověti jakž-takž mohli zvládnout a tak otázka stála “ kdo je vyrobí“ nikoli kdo je vyvine. Gluško v té době byl orientována na motory nosiče Proton, který mohl konkurovat americkým nosičům třetí generace a tak by bylo nesmyslem mu Proton vzít a směrovat jej na N-1.
    Lze se též domnívat, že Gluško, který měl vyšší odborné vzdělání rozpoznal že N-1 je paskvil, který stejně létat nebude a proto se mu do předem prohrané bitvy nechtělo. Zkrátka Sověti usnuli na vavřínech a USA diletansky podcenili za což Gluško nemohl
    Jaký asi byl stav v SSSR dokazuje to, že Koroljov v roce 1957 musel žebrat o družici a přesvědčovat Generalitu o možném vojenském využití. Když to porovnáte se stavem v USA, kde USAF již od roku 1953 na vojenském využití satelitů “ makali“ tak není třeba další komentář.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Ufff, to je hodně věcí najednou.
      Rozpory mezi Gluškem a Koroljovem doutnaly už delší dobu a byly minimálně významným faktorem.
      Je jasné, že Sověti byli hodně pozadu jak v technologiích, tak ohledně lidských zdrojů (kontrola kvality, obsluha startovních komplexů…). Nicméně nelze vyloučit, že pokud by Koroljov přistoupil na Gluškův „ďáblův jed“ (přičemž Američani používali třeba pro Titan také jedovatou exotiku), možná by byli schopni alespoň cirkumlunární mise. O časovém horizontu můžeme jen spekulovat.
      Chruščov velmi dobře věděl, že v osobách Gluška a Koroljova má obrovské trumfy, proto chápu jeho snahu oba udobřit. Fakt, zda jeho přání bylo zákonem bych nechtěl moc rozebírat, koneckonců okolnosti jeho sesazení v roce 1964 nám obrázek alespoň matně vykreslí…
      A je pravda, že Koroljov musel obrazně žebrat o družici a minimálně jednou se i v pozdějších letech stalo, že byla připravena ke startu semjorka s meziplanetární družicí, ale musela místo na rampě uvolnit sestřičce s jadernou hlavicí (Kubánská krize). Provázanost vojenskoprůmyslového komplexu s kosmickým odvětvím byla štěstím a neštěstím současně.
      Za oceánem měl zase Eisenhower družici za bláznivý podnik, který se k ničemu nehodí. Až když mu ta ruská létala nad hlavou, začal měnit názor. A to, jak byl von Braun efektivně odstřižen od vesmírných závodů až do konce roku 1957, také o něčem vypovídá. Obě strany, jak USA tak SSSR měli v tomto ohledu dost másla na hlavě…

      • fo-ol napsal:

        tak pasivni oblet by asi zvladli, kdyz tam zvladli poslat zelvicky a jesterky… jenze by to bylo silene riziko, pri neuspesnosti Protonu i problemech s navratem Zondu… a N1 by casem taky rozchodili…
        zda se mi to nebo v celem serialu o Valentinu Petrovici neni zminka o nejsmrtelnejsi havarii hydrazinoveho motoru?
        jo, a muj nejvetsi oblibenec v ruskem raketovem programu je jednoznacne Feoktisov 🙂

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Šlo o čas. Před Američany, potažmo před koncem dekády by to možná vyšlo s pasivním obletem, ovšem to by asi byla docela velká improvizace i stran například environmentálního systému a podobně. A jak jste sám napsal, bylo by to obrovské riziko.
          Pokud máte na mysli Nedělinovu katastrofu, skutečně v seriálu není, protože její příčinou nebyly Gluškovy motory, ale problém s elektrickým systémem druhého stupně kombinovaný s lidskou chybou. Kdyby na rampě stála raketa s keroloxem, myslím, že by rozsah katastrofy byl podobný, vyjma následných úmrtí vinou otravy.
          No a do třetice- Konstantin Feoktistov byl opravdu velká legenda… 😉

      • fo-ol napsal:

        Dekuji za reakci, myslel sem ze samovznititelnost a jedovatost tam sehraly vetsi roli…
        Tim tretim bodem (Feoktisov) jsem vas samozrejme chtel ponouknout k clanku o nem 🙂 krom jedne kapitoly v Pacnerove lnizce o nem mnoho nevyslo

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Když začne motor druhého stupně pálit ještě na rampě a propálí stěnu nádrže prvního stupně, myslím, že i obyčejný kerosin vytvoří docela slušné peklo a zplodiny mají potenciál udusit lidi v bezprostřední blízkosti.
          Ta jedovatost měla vliv hlavně v tom, že když přivezli do nemocnice zraněné, vykazovali známky otravy. Jenže vojáci nechtěli doktorům prozradit složení toho, co ty lidi otrávilo, takže jich prý až několik desítek zemřelo jen kvůli tomu, že doktoři nevěděli, jak je mají léčit. Ovšem v kontextu článku je to dost okrajová záležitost, i tak si dost lidí stěžuje, že ty články jsou dlouhé, mají mnoho dílů, atd., takže jsem se držel jen těch nejdůležitějších milníků v Gluškově kariéře. 🙂
          A ten Feoktistov- obávám se, že o něm toho opravdu moc není, nevím, zda by to vydalo na článek, aniž bychom opisovali jeden-dva dobře známé zdroje. Ale časem se možná něčeho dopídíme, Feoktistov by si to zasloužil…

    • fo-ol napsal:

      Tak zrovna na podceneni US lunarniho programu Glusko mel svuj podil, ne ze ne. No a druzici mohl mnohem driv vyslat jak Koroljov, tak von Brawn, v tomhle si obe mocnosti nemaj co vycitat: propagandisticky vyznam podcenily obe strany…

Zanechte komentář