Vesmírné osudy 19. díl – Valentin Gluško

V2 startuje.

Inženýři a konstruktéři, kteří těsně po válce pracovali v Sovětském svazu (a nejen tam) na vývoji raketových motorů na kapalná paliva, byli zvláštním živočišným druhem. V oněch pionýrských dobách téměř neexistovala literatura, schémata, zažité postupy, na které by se mohli odvolat. Vše vlastně začínalo skoro od začátku. Hlavní vývojovou metodou byl systém „pokus- omyl“. A tady přicházela na řadu technická intuice. Mezi konstruktéry byli tací, kterým občas stačil pohled na schéma motoru, či jeho součásti, a okamžitě věděli, že to bude fungovat. Nebo také nebude. Často však docházelo i k překvapivým poruchám, požárům, nebo dokonce explozím testovaných agregátů. Aby generalita neměla obavy, konstruktéři nahrazovali ve svých hlášeních slovo „exploze“ za nenápadnější „narušení spalovací komory“. Sovětský svaz se v oblasti vývoje raket rozhodl jít jinou cestou, než západoevropské státy. Ty vsadily na týmy německých specialistů, které jim s koncem války padly do rukou. Sověti ale takovou výhodu neměli- z jejich bojových jednotek měli Němci panickou hrůzu a raději se vzdávali do rukou vojáků USA, Anglie nebo Francie. Proto byli sovětští inženýři nuceni spoléhat se sami na sebe. Zpočátku to znamenalo velký handicap a zpoždění oproti ostatním velmocem v řádu měsíců a let, později ale tento přístup postavil základ zcela nové, sovětské (nebo ruské, chcete-li) konstrukční školy. U jejího zrodu stál také Valentin Gluško.

 

Valentin Gluško- Ve znamení ohně (3/6)

 

Zastavení třetí: Zkrocení ohně

 

Když v roce 1947 z polygonu Kapustin Jar začaly s hřmotem vzlétat k obloze zavalité doutníky německých kořistních raket V2, všichni zúčastnění věděli, že tato etapa je pouze přechodným obdobím. Zásoba německých strojů byla velmi omezená, to zaprvé. A za druhé- a to bylo hlavní- bylo třeba učinit první samostatné krůčky, krůčky, které povedou k originální sovětské konstrukci. A nejlepší příležitostí k pochopení zatím neznámých faktorů bylo vytvoření kopie. Inženýři dostali za úkol vytvořit dokonale přesnou kopii V2, a na ní se naučit všechny důležité dovednosti.

Už v té době se mnozí tázali, k čemu je dobré kopírovat design, který byl relativně málo účinný- ať už se bavíme o operačním dosahu, nebo o spolehlivosti konstrukce. Ovšem na to, aby bylo možno vyvinout skutečně moderní a originální konstrukci, bylo nutno naučit subdodavatelské podniky mnohem přesnější práci, než dosud. Bylo třeba urychlit rozvoj v oblasti metalurgie, přesného strojírenství, chemického průmyslu a dalších odvětvích. Navíc, jak uvádí ve svých memoárech akademik Boris Čertok (náměstek šéfkonstruktéra Koroljova), v zákulisí se rozjela soutěž o výrobní kapacity. Pokud by „raketčíci“ nechali své přidělené továrny zahálet, okamžitě by po nich skočil prudce se rozvíjející jaderný zbrojní průmysl.

Sovětská kopie V2, nazvaná R-1, se rodila těžce a bolestně. Jako příklad mohou posloužit problémy s konstrukčním materiálem: zatímco Němci na V2 mohli použít 86 vzorků oceli různé kvality, tloušťky a různých výrobců, Sověti dokázali v roce 1947 vyprodukovat pouze 32 druhů oceli s požadovanými vlastnostmi. Na konstrukci V2 bylo také použito 87 typů nekovových materiálů, zatímco Sověti jich měli k dispozici pouze 48!

Poměrně výrazně se problém s materiály dotknul Valentina Gluška a jeho spolupracovníků v Chimkách. Kopii německého motoru, která dostala jméno RD-100, provázely neustálé potíže zejména ohledně nekovových materiálů- neexistovalo snad těsnění, které by alespoň jednou neprosakovalo a nemařilo tak práci hydraulických nebo pneumatických systémů. Také spouštění motoru nebylo bez problémů. V2 a tím pádem ani R-1 nedisponovaly integrovaným zážehovým systémem. Spuštění motoru probíhalo pomocí externího zařízení, které se vkládalo do spalovací komory během příprav k odpalu. A toto zařízení mnohdy nedokázalo RD-100 probudit k životu. Čas utíkal a září 1948 a s ním plánovaný letový test R-1 se neúprosně blížil. Světla v kancelářích a dílnách OKB-456 zářila do noci, spánek si všichni užijí až potom. Stejně to vypadalo ve všech ostatních kancelářích, pracujících na projektu R-1.

Přípravy R-1 ke startu. Kolébka na špici je jasně zřetelná.

Přípravy R-1 ke startu. Kolébka na špici je jasně zřetelná.
Zdroj: www.energia.ru

Tvrdá a vyčerpávající práce se nakonec vyplatila, v září bylo na Kapustin Jaru vše připraveno k velké premiéře. Ovšem ještě před startem došlo k tragédii. Kolem rakety byla postavena „kolébka“- konstrukce, pomocí níž mohli technici provádět kontroly a úpravy v místech těsně pod bojovou hlavicí. Tato místa byla předtím po vztyčení rakety na rampě nedostupná. Kolébka byla originálním nápadem Sergeje Koroljova, jednalo se vlastně o plošinu, zavěšenou ze špice rakety a dostupnou ze zařízení, které vztyčovalo raketu do vertikální polohy. Jistý kapitán Kyselev, velmi schopný šéf odpalovacího týmu, se rozhodl otestovat strukturální pevnost kolébky, než na ni pustí své pracovníky. Vylezl na plošinu kolébky a začal po ní skákat. Ovšem zámky, které plošinu poutaly ke špici rakety, nevydržely takové namáhání a Kyselov  se i s kolébkou zřítil na betonovou plochu odpalovací rampy o 12 metrů níže.

I přes tuto tragédii přípravy pokračovaly a 12. září 1948 nadešel den, kdy se k obloze měla vznést první balistická raketa s doletem přes 200 km, vyrobená v SSSR. Jenže problémy se zážehem, jež pronásledovaly testy motoru na stendu v Chimkách, se v ten den objevily znovu a všem zatrnulo. V první fázi startu totiž bylo palivo a okysličovadlo tekly do spalovací komory pomocí gravitace. Tam měl směs zažehnout pyrotechnický ignitor, následně měly elektrické obvody spustit další fázi startu, tedy otevřít ventily naplno a roztočit turbíny palivových pump. Při prvním pokusu o odpal palivo a okysličovadlo začalo téci do spalovací komory, ignitor se zažehl a vtom se Kapustin Jarem rozlehla rána jako z gigantické pušky. Přesně takto zážehy probíhaly ještě v Chimkách. Otřes však promptně zresetoval elektrické obvody startu v odpalovacím bunkru a tím celou zážehovou sekvenci nečekaně ukončil. Druhý pokus dopadl úplně stejně. Bylo rozhodnuto vypustit z rakety palivo a překontrolovat ji. Všechno bylo v naprostém pořádku, na příčinu oněch ran během zážehu se nikdy nepřišlo. Nicméně pro další pokus už nikdo nechtěl nechat nic náhodě. Jeden z inženýrů vlezl v bunkru za konzolu, skrývající logické obvody řízení startu a ručně držel sepnutá relé, která se během inkriminovaných ran samovolně vypínala.

Bylo 15. září 1948 a tentokrát i přes opětovnou ránu při zážehu raketa pracovala správně. Tedy- až do okamžiku, kdy měla opustit rampu. Místo způsobného letu vzhůru se raketa naklonila a přešla téměř do horizontálního letu. Po přibližně desetikilometrovém letu se pak zapíchla do země. Následkem nestandardní trajektorie bylo poškozeno i odpalovací zařízení: těžkou ocelovou konstrukci rampy spaliny motoru odhodily asi 20 metrů od místa, kde původně stála. Gluško jen suše pronesl: „To jsem si nemyslel, že díky mému motoru bude létat i startovací rampa…“

Celou noc si všichni lámali hlavu nad tím, proč raketa nesledovala plánovanou trajektorii. Nakonec se důvod našel. Nikolaj Lakuzo, onen inženýr, dřepící během zážehu za konzolou s rukama na relátkách řízení startu, opomenul přidržet i relé, které aktivovalo řídící plošky ve výtokové trysce rakety. Ta se tím pádem vlastně stala neřízenou střelou.

Ani další starty se neobešly bez potíží a tentokrát dostala ránu Gluškova hrdost- zamrzající mazadlo v jednom z ventilů dodávky kapalného kyslíku šlo na vrub jeho OKB. Předtím se Valentin Petrovič netajil pohrdavým postojem k  „neustále se resetujícím obvodům těch naváděcích specialistů a elektrikářů.“

R-1 startuje.

R-1 startuje.
Zdroj: www.energia.ru

10. října, po dalším neúspěšném pokusu, konečně raketa letěla tak, jak si její tvůrci představovali. Ovšem ani poté nepřestaly stroje zlobit. Mnoho pokusů o start skončilo žalostným selháním. Někdy ovšem nebyla vina na straně techniky. Jedna kuriózní příhoda z noci z 1. na 2. listopad vypovídá o úrovni výcviku pomocného personálu. Voják, který byl té noci na stráži u odpalovací rampy, měl pocit, že zaslechl nějaký šramot. Když se na vyzvání nikdo neozýval, vystrašený vojáček vypálil varovný výstřel z pušky. Po vyhlášeném poplachu vojenská jednotka nic podezřelého v okolí nenašla, zato ráno museli inženýry a techniky málem omývat. Silný zápach lihu se linul kolem natankované rakety, jež měla ten den startovat. Celá její ocasní část byla promočena alkoholem. Onen varovný výstřel nebyl vypálen do vzduchu, jak se nebohý voják domníval, ale přímo do palivové nádrže rakety, natankované pro zamýšlený odpal. Ten den se nikam neletělo a raketa byla poslána k opravě. Co se stalo s dotyčným vojákem, to bohužel nevíme.

Dětské nemoci se nakonec podařilo vyléčit a v roce 1950 byla R-1 uvedena do výzbroje Rudé armády. Na svět také přišlo několik jejích variant, přičemž verze R-1A se stala první sovětskou geofyzikální raketou. Teď bylo možné vrhnout síly do původní sovětské konstrukce.

Jaderný nosič R-5M

Jaderný nosič R-5M
Zdroj: www.energia.ru

Pro raketu R-2 Gluško sestrojil motor RD-101, následoval motor RD-103 pro raketu R-5. Zatímco R-2 ještě na první pohled nezapře příbuznost s jejím německým předkem, R-5 je už po všech stránkách originální sovětská konstrukce. V roce 1953 poprvé úspěšně odstartovala, a o tři roky později, v únoru 1956, se varianta R-5M stala první raketou, nesoucí ve špici „ostrou“ jadernou hlavici.

Hektická doba, ve které tyto stroje vznikaly, ovšem nezabránila Gluškovi v tom, aby se věnoval „vedlejším“ aktivitám. Ani mimo svou kancelář tedy neměl Gluško příliš volného času. Od roku 1947 přednášel na Moskevském vysokém učení technickém N.E.Baumana, posléze své přednášky vydal pod názvem „Основы устройство реактивных двигателей на жидком топливе (Základy zařízení reaktivních motorů na kapalné palivo)“.

Motor RD-103M

Motor RD-103M
Zdroj: www.b14643.de

V roce 1953 byl přijat za člena- korespondenta Akademie věd SSSR, a v roce 1958 byl jmenován jejím stálým členem. Ani jeho nedokončené vzdělání nezůstalo opomenuto- 26. října 1957 mu Nevyšší atestační komise udělila titul „doktor technických věd“ bez nutnosti obhajovat disertační práci. Beztoho by Gluško asi neměl na její přepracování a přípravu obhajoby čas. V první polovině padesátých let se totiž na obzoru začala vynořovat silueta stroje, který ponese Gluškovu pečeť ještě dlouho po jeho smrti a stane se jemu, i Sergeji Koroljovovi nesmrtelným pomníkem. Na scénu se chystala vstoupit legendární „semjorka“…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://blackcablondon.files.wordpress.com/2013/07/v2-rocket-launch.png
http://www.energia.ru/energia/launchers/im/r1-05.jpg
http://www.energia.ru/energia/launchers/im/r1-06.jpg
http://www.energia.ru/energia/launchers/im/r5m-03.jpg
http://www.b14643.de/Spacerockets_1/Diverse/Russian_Rocket_engines/RD-103M.jpg

Vesmírné osudy 19. díl - Valentin Gluško, 2.4 out of 5 based on 23 ratings
Pin It
(Visited 850 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.4/5 (23 votes cast)
(Visited 850 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


7 komentářů ke článku “Vesmírné osudy 19. díl – Valentin Gluško”

  1. Josef Šoltes napsal:

    Nehodláte tyto komentáře o velikánech letů do vesmíru vydat knižně? Byl by to asi celkem bestseller.

  2. maiden09 napsal:

    Ano, knižně.
    Krásné čtení.

  3. Honza napsal:

    Húúúúúúúúúú, Grrrrrrrrrrrrr!!!
    Já chci další díl a chci ho hned!!!
    Tohle kouskování je mučení ubohých čtenářů.
    Jen tak dál 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Děkujeme za chválu, ale obávám se, že Vás ještě nějakou dobu mučit nepřestaneme… 🙂

  4. Pepa napsal:

    Podle mne by se to knizne vydat melo. Je to jedno z nejlepsich povidani o kosmu co znam. A ze jsem jich precetl. Jen nas mucte dal.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, s tím knižním vydáním to není tak jednoduché, ale možná se to časem podaří. A stran mučení- budeme se snažit i nadále! 🙂

Zanechte komentář