Vesmírné osudy 17. díl – Valentin Gluško

R-7

Valentin Petrovič se rozhlédl po své nové pracovně. Je jisté, že hlavou se mu proháněla spousta myšlenek, jaké to však byly myšlenky, to věděl jen on. Je ale možné, že cítil zadostiučinění. Křeslo, na které před chvílí usedl, patřilo ještě před několika lety jeho hlavnímu rivalovi. Ten na sebe strhnul většinu moci, zásluh, pozornosti… A Valentin Petrovič měl pocit, že část té moci by měla patřit jemu. A pak byl najednou onen rival pryč, zemřel náhle po ne zcela vydařené operaci. Jeho místo zaujal jeho náměstek, o kterém si Valentin Petrovič- stejně jako spousta dalších- myslel, že je sice brilantním inženýrem, ale také velkým opilcem a slabochem, který se schovává před důležitými rozhodnutími. Sovětský kosmický program přivedl na kraj útesu, pod nímž se rozprostírala propast neúspěchu a světové blamáže. A teď na jeho místě stojí Valentin Petrovič s úkolem pozvednout slávu sovětského dobývání vesmíru opět tam, kam patřila- na první místo, aby její lesk zastínil Američany i s jejich triumfem na Měsíci. Bude to těžký úkol a zpočátku budou padat hlavy. Jako první padne onen neúspěšný předchůdce Valentina Petroviče- dnes ještě stál mezi těmi, co nového šéfa vítali.  Až si zítra přijde sem do kanceláře pro své osobní věci, ani jej nepustí do komplexu v Podlipkách, jeho propriety na něj čekají v krabicích na vrátnici. Na tváři nového šéfa NPO Eněrgija se mihnul lehký úsměv: jeho éra, éra Valentina Petroviče Gluška, právě začíná…

 

Valentin Gluško- Ve znamení ohně (1/6)

 

Zastavení první: První jiskry

 

Ukrajina- to byly vždy široké lány obdělávané půdy, srdeční a dobří lidé, a také moře… Jižní hranici Ukrajiny tvoří Černé moře, na jehož pobřeží se odedávna přirozeně vytvářely osady, vesnice, městečka a města. Jedním z takových měst je i Oděsa. Přístav, který má dnes více než milion obyvatel, však není pouze význačným bodem v námořních mapách.  Oděsa- to je současně i brána do vesmíru, ačkoli málokdo z jejích obyvatel to tuší.

V Oděse totiž prožil část svého mládí Sergej Koroljov, muž, který položil základy praktické kosmonautiky. Ale ještě předtím, než se do Oděsy s matkou přestěhoval, přichází v tomto městě na svět chlapec, jenž bude Koroljovovi souputníkem, přítelem, posléze rivalem a nakonec i hrobařem snů. Ten chlapec se jmenoval Valentin Petrovič Gluško.

Narodil se 20. srpna (podle nového datování 2. září)1908. Už jako malý hoch byl velmi cílevědomý a zvídavý. Tyto vlastnosti se přenesly i do jeho pozdějších činů a rozhodnutí. Jeho první velkou láskou byla hudba, byl úspěšným studentem hry na housle na oděské konzervatoři.  Jinak se jeho dětství nijak nelišilo od vrstevníků, s nimiž trávil svůj čas a od nichž se odlučoval pouze po dobu, kdy se nechával vtáhnout do světa fantazie, který nalezl v knihách. Zatím stále čekal na volání osudu. Pro mnohé z nás tento tichý hlas nikdy nezazní, mnoho lidí jej přeslechne, ale mladému Gluškovi jeho osud téměř zakřičel do tváře. Když bylo Valentinovi 13 let, dostaly se mu do ruky dvě knihy. Jejich autorem byl jistý Jules Verne, jedna se jmenovala „Ze Země na Měsíc“ a druhá „Okolo Měsíce“. Fascinovaný Gluško se od jejich stránek nedokázal odtrhnout a téměř okamžitě pochopil, jakou dráhu mu jeho osud přichystal: „Během čtení se mi tajil dech, srdce mi bušilo, byl jsem jako u vytržení, byl jsem šťastný. Bylo mi jasné, že uskutečnění těchto úžasných letů musím zasvětit svůj život. Zcela a bezezbytku.“ Gluško, v té době žák Reálného učiliště sv. Pavla v Oděse, byl pevně rozhodnut. O několik měsíců později si dodal odvahy a zaklepal na dveře místní observatoře.

Jakoby se náhle ocitnul v krajině splněných přání, teleskop mu odkrýval nekonečné hlubiny vesmíru, neuvěřitelně pestré a lákavé. Gluško pochopil, že jeho rozhodnutí bylo správné a jediné možné. Vesmír- to je jeho osud! Stal se členem společnosti „Русское Общество Любителей Мироведения- Ruská společnost milovníků vesmírných věd (РОЛМ)“ Společnost sdružovala lidi se zájmem o přírodní vědy, zejména astronomii a geofyziku. Díky členství ve společnosti získal Gluško přístup k zajímavé literatuře. Začal hltat knihy o vesmíru, fyzice, mechanice a nevyhnutelně narazil na jméno Konstantin Eduardovič Ciolkovskij. Jeho práce Valentina Petroviče natolik zaujaly, že se rozhodl legendárního neslyšícího učitele z Kalugy osobně kontaktovat.

Na podzim roku 1922 dostává Ciolkovskij do rukou dopis, datovaný 26. září. V něm jej mladík jménem Valentin Gluško prosí o zaslání jeho a knih a píše: „…Má prosba se týká plánů na meziplanetární a mezihvězdné výpravy. Touto problematikou se zabývám déle než dva roky. Poslední dobou narážím na potřebu výpočtů. S těmi jsem již začal, ale potřebuji pochopit širší souvislosti…“ Ciolkovskij mladíkovi poslal povzbuzující dopis a balík s knihami. Jejich korespondence trvala několik let a Gluško později napsal: „Díky studiu Ciolkovského prací jsem pochopil, že základním problémem při vývoji prostředků k dosažení kosmického prostoru je nalezení optimálního zdroje chemické energie a její kontroly v raketovém motoru.“ Už tady se začala rýsovat jeho pozdější specializace.

Nic nedokazuje lépe tehdejší Gluškovu posedlost vesmírem, než fakt, že v šestnácti letech dokončoval psaní jedné knihy a současně už začal psát další. První dostala název „Meziplanetární a mezihvězdný prostor“ a druhá „Problémy využití planet“. V nich autor předjímá budoucí problémy lidstva- ekologické katastrofy, nedostatek zdrojů, přelidnění. Dochází ke stejnému závěru, jako mnozí před ním, i po něm: expanze lidstva na jiná vesmírná tělesa je nevyhnutelná. Knihy se nakonec nedostaly do distribuce, „Problémy využití planet“ vyšly po dlouhých letech v roce 1998 u příležitosti nedožitých 90. narozenin jejího autora. Náklad činil pouhých 100 kusů. Mezi napsáním této knihy a jejím vydáním proběhl celý Gluškův život, jehož středem byl vesmír…

Kromě psaní a práci ve spolku РОЛМ Valentin Petrovič v té době také došel na tradiční životní křižovatku, na jakou dojde každý středoškolák: kam dál? Psal se rok 1924 a Gluško ukončil svá středoškolská studia. K získání výstupního diplomu mu scházela pouze praxe. Tu nastoupil v armaturce V.I.Lenina, známé jako „Elektrometall“.  Pracoval nejprve jako zámečník a poté jako soustružník. Konečně nadešel den, kdy měl v kapse potvrzení o ukončení středoškolského vzdělání. Zdálo se, že cílevědomému mladému muži vše vycházelo- Národní komisariát pro vzdělání jej vyslal do Leningradu. Tam měl nastoupit na místní státní univerzitu. Do Leningradu dorazil v srpnu 1925.

Jenže tady jej čekal šok. Vinou svého pozdního příjezdu nestihnul složit přijímací zkoušky. Celý rok tedy posedával v učebnách, naslouchal výkladu a dělal si poznámky- ovšem jako pouhý nezúčastněný posluchač, nikoli student! Během oné doby se živil coby optik a posléze mechanik ve výzkumném ústavu P.F.Legrafta (v roce 1927 toto místo vymění za pozici geodeta v Hlavním geodetickém úřadu Leningrad). Rok 1926 mu konečně přinesl možnost vykonat kýžené vstupní zkoušky a po jejich úspěšném absolvování se zapsal do 2. běhu kurzu matematicko- fyzikální fakulty.

Během studia nepřestával Valentina Petroviče fascinovat vesmír, a tak okolí nebylo ani moc překvapeno, když se jeho diplomová práce zabývala meziplanetárním „helioraketoplánem“ s elektrickými motory. Projekt raketoplánu tvořil první dvě části práce, třetí oddíl se pak věnoval jeho motorům a měl název „Kov jako výbušnina“.  Jenže v okamžiku, kdy chtěl práci odevzdat, se objevil vážný problém.

Během studia Gluško žil takříkajíc „z ruky do pusy“ a finančně se nad vodou držel díky skromnému platu dělníka a posléze geodeta. Proto se často opožďoval s placením školného. A právě na počátku roku 1929 si kdosi na sekretariátu univerzity všiml, že Gluško stále dluží školné za první semestr svého studia. To znamenalo jediné- Gluško nebude připuštěn k závěrečným zkouškám. Naštěstí mu ale svitlo světélko naděje. Tou nadějí byla jeho diplomová práce.

Valentin Gluško v roce 1929

Valentin Gluško v roce 1929
Zdroj: www.buran.ru, rodinný archiv A. Gluška

Právě její poslední část vzbudila největší pozornost a stať si vyžádal jeden z odborů úřadu „Комитет по делам изобретений (Komisariát pro vynálezy)“, neboť velmi zaujal armádu. Sám vedoucí komisariátu N. Ja. Iljin si Gluška pozval na osobní schůzku a poté, co mu Valentin Petrovič předestřel možnosti, vyplývající z jeho diplomové práce, Iljin mu přikázal, aby neprodleně započal výzkum v této oblasti. A nějaký vysokoškolský diplom- to vůbec nebude třeba!  A tak se 15. května 1929 Gluško stal zaměstnancem instituce, zvané ГДЛ („Газодинамическая лаборатория“- laboratoř dynamiky plynů, dále GDL) na postu vedoucího oddělení pro vývoj elektrických a kapalinových raketových motorů.

V roce 1930 začal Gluško se spolupracovníky rozpracovávat projekt motoru ORM-1. Měl to být první ruský raketový motor na kapalné palivo. Právě v té době Gluško nalezl zalíbení v hypergolických palivech- tedy takových látkách, které se samovolně zažehují při vzájemném kontaktu a při stejném objemu poskytují větší výkon, než tradičnější kerolox nebo kombinace kapalného kyslíku a vodíku. Gluškovo oddělení navrhovalo využití roztoku kyseliny dusičné, tetroxidu dusíku, peroxidu vodíku a dalších exotických paliv a okysličovadel. Přestože jsou to vysoce výkonné směsi, pohříchu se jedná vesměs o prudce toxické látky. To Gluškovi ovšem nevadilo, jejich výhody z jeho pohledu více než dostatečně vyvažují bezpečnostní rizika pro obsluhu. Zrodil se postoj, který bude Sověty stát vítězství v pomyslném sprintu k Měsíci. Do té doby však ještě schází třicet let…

Raketa RLA-1 s motorem ORM-52

Raketa RLA-1 s motorem ORM-52
Zdroj: wiki.rvp.cz, autor: Jaroslava Pachlová

Gluško a jeho oddělení nezahálelo ani v oblasti designu motorů. Experimentovalo se s různými tvary trysek, s izolací spalovací komory oxidem zirkoničitým a dalšími substancemi. Zřejmě nejdále se dostal projekt motoru ORM-52, poháněného neobvyklou kombinací kyseliny dusičné a kerosinu. Oddělení pro vývoj elektrických a kapalinových raketových motorů se také podílí na konstrukci raket řady  RLA-1, RLA-2, RLA-3 a RLA-100. To už se ovšem schylovalo k personální rošádě.

Leden 1934 s sebou přinesl příkaz k přeložení Valentina Petroviče Gluška do Moskvy, kde byl právě založen institut РНИИ (Реактивный научно-исследовательский институт- Reaktivní výzkumný ústav- dál RNII). Tak Valentin Petrovič opustil Leningrad, kde podnikl první krůčky k realizaci svých vizí a kde také našel ještě v době studií svou první ženu- Světlanu Michailovnu Georgijevskou, pozdější spisovatelku dětských knih. S tou se však po třech letech soužití ve spartánských podmínkách v roce 1930 rozvedl. Ovšem po profesní stránce Gluško nezůstal v Moskvě dlouho sám- spolu s ním se stěhovala většina jeho spolupracovníků. Insitut RNII totiž vznikl sloučením GDL a skupiny GIRD.

Právě ve RNII se Valentin Petrovič setkal s energickým mužem pronikavého pohledu a buldočí vůle, který se mu stane na dlouhá léta souputníkem. Sergeje Koroljova s Gluškem spojila nejen práce, ale i některé postoje a názory. Dalo by se říci, že si oba muži byli poměrně blízcí, přestože oba pracovali na odlišných problémech.

Pro Gluška se jeho počátek práce ve RNII stal hektickým obdobím, během kterého nadále pracoval na konstrukci kapalinových motorů, přednášel na Žukovského akademii, vedl kurzy a školení pro mladé inženýry RNII a nezapomínal ani na svou starou libůstku- psaní knih. V roce 1934 vyšel svazek „Ракеты их устройство и применение (Rakety, jejich systémy a použití)“, o dva roky později soubor lekcí, které vedl na Žukovského akademii „Жидкое ракетное топливо для реактивных двигателей (Tekuté raketové palivo pro reaktivní motory)“.

Plynový generátor GG-1

Plynový generátor GG-1
Zdroj: new.tsniimash.ru

Schopnosti Valentina Petroviče byly výjimečné a nebylo možné je přehlédnout.  Roku 1936 byl v rámci RNII povýšen na hlavního konstruktéra kapalinových raketových motorů. Začala jeho cesta, v jejímž průběhu se stal takřka hegemonem v tomto odvětví raketového průmyslu. Ve středu jeho zájmu nyní byl motor ORM-65, který byl spalováním kerosinu jako paliva a kyseliny dusičné coby okysličovadla schopen vyvinout tah 175 kg. 5. listopadu 1936 motor prošel prvním oficiálním testem na zkušebním stendu. Motor byl určen pro okřídlenou střelu země- vzduch 212 a raketoplán RP-318, obojí z dílny S.P. Koroljova. 16. prosince se motor dočkal také pokusného zážehu po zabudování do zmíněného raketoplánu. Léto 1937 přineslo úspěšné testy prvního tuzemského plynového generátoru pro raketové motory, který nesl označení GG-1 a jeho funkci zajišťovala opět kyselina dusičná a kerosin spolu se vstřikováním vody.

Mohlo by se zdát, že se práce na originálních domácích konstrukcích a řešeních začaly rozvíjet ke všeobecné spokojenosti a sovětský raketový výzkum v čele s RNII spěl k úspěšnému designu prakticky použitelných zbraní, a v neposlední řadě také k prostředkům, schopným dosáhnout bran vesmíru. Jenže jak každý ze své zkušenosti ví, když se vše bezezbytku daří, je pouze otázkou času, než se objeví něco nebo někdo, kdo celou legraci pokazí. A tentokrát byl onou osobou vládce nad osudy milionů- Josif Stalin. Jeho paranoia dosáhla na sklonku třicátých let svého vrcholu a z toho těžila hlavně mocná NKVD, která měla najednou o práci postaráno. Nic nepomohlo, že Gluško byl před nedávnem oceněn Řádem rudého praporu práce. 23. března 1938 jej odvedli muži v kožených pláštích. Pro Valentina Petroviče Gluška, který sdílel osud desítek tisíc svých krajanů, tak začaly nejtěžší dny v jeho životě…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://en.m.wikipedia.org/wiki/File:Russia-Moscow-VDNH-Rocket_R-7-1.jpg
autor: Alex Zelenko
http://www.buran.ru/images/jpg/glushk17.jpg (soukromý archiv Александр Валентинович Глушко)
http://wiki.rvp.cz/
Autor: Jaroslava Pachlová
http://new.tsniimash.ru/media/img/NEWS/news_2012_08_27.jpg

 

Vesmírné osudy 17. díl - Valentin Gluško, 2.5 out of 5 based on 20 ratings
Pin It
(Visited 1 223 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (20 votes cast)
(Visited 1 223 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


8 komentářů ke článku “Vesmírné osudy 17. díl – Valentin Gluško”

  1. Dušan Oravec napsal:

    Už mi tento seriál o „vesmírnych osudoch“ začal chýbať 🙂 a tak som sa s radosťou začítal do nového a opäť skvelého článku.

  2. Croco napsal:

    Tomuhle se říká týrání! Já to snad přestanu číst a přečtu si to vždycky až celé najednou… 🙂

    Díky za článek!

    PS: při čtení mne ale napadlo, proč/zda byl svém počátku raketový výzkum pouze záležitostí SSSR, Německa a později USA? Kde byly země jako třeba Anglie, Francie nebo Itálie? Chápu, že Španělsko start „raketové éry“ prošvihlo díky své občanské válce a rozvrácené armádě (jakožto sponzora výzkumů). Itálie ale byla v té době vcelku militantní a armádě by se rakety asi hodily. Také se Mussolini mohl inspirovat ve „spřáteleném Německu“. Stejně tak Anglie byla vždy průmyslová a relativně bohatá země (i když možná díky úspěchům s tradiční výzbrojí v tomto směru možná až příliš konzervativní), které by jistě ocenila ve výzbroji nějaké nové zbraně s doletem za Kanál.
    Chápu že většina zemí na začátku 20. století měla své ekonomické a politické problémy a případný vývoj se tak zastavil na nějakém „granátu s raketovým pohonem“ použitelným pro armádu. Proč se vývoji raket věnovali v Německu bylo napsáno hezky v článcích o Braunovi. Proč ale jediným konkurentem bylo SSSR a už nikdo jiný?

    Nebo je to tak že Německý a Ruský a později americký raketový program na sebe strhly pozornost a ostatní jsou jen mediálně v ústraní?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za pochvalu!
      Tohle není tak jednoduchá otázka…
      Například v Anglii existovala Interplanetary Society už v první polovině 30. let (členem byl třeba A.C.Clarke), evidentně ale chyběly osobnosti typu Koroljov, von Braun, Tichonravov, Gluško, tedy praktici a schopní organizátoři a vizionáři, kteří dokázali přetavit své vize do reality. Konkrétně Brity pak „nakoplo“ až poválečné testování V2.
      A, ano, Sověti a Němci se dostali ve svém oboru nejdál, proto logicky byli více na očích.

  3. rexino napsal:

    Mám isté tušenie že ak by Koroljov žil a spolupracoval by o čosi lepšie s Gluškom sovieti by sa aj napriek tomu že na N1 dostali štvrtinu peňazí z toho čo potrebovali na ten mesiac dostali… Zrejme až začiatkom 1970, ale pri Koroljovom šťastí a miernej odvahe kto vie či by to až príliš tesné s Apollom 11

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Těžko říci. Je to hra na kdyby. Jisté je, že Koroljov by nikdy nepřistoupil na použití toxických paliv a Gluško z nich v té době nehodlal slevit. Ale pokud by se dohodli, myslím, že by se na Měsíc dostali. Otázkou je, zda by se kosmonauti také vrátili zpět, podle kandidátů na měsíční lety to spíše vypadalo na tu horší možnost…

    • Croco napsal:

      Myslím si, že by se tam ani přes tuto spolupráci nedostali. Byla to hra o první místo a druhé místo se rovnalo prohře. A na to, aby prohráli, byl a je let na Měsic dost drahý. Let prvního člověka do vesmíru byl něco jiného, to byl nutný mezikrok, přistání na Měsici byl ale krok finální, který se mohl oželet. Ostatně kdyby chtěli rusové na měsící přistát, udělali by to, měli na to od té doby více než 40 let.

      Jiná situace by byla, kdyby dalším krokem měla být třeba Měsíční základna nebo jiné aktivity než jen „sebrání pár kamenů“. Ostatně jsem i někde četl názor, že přistání na Měsíci byla jen, omlouvám se za ten výraz, drahá politická exhibice, protože by bylo jinak levnější, praktičtější a vědecky přínosnější tam poslat automatickou sondu.

      Je ale dost dobře možné, že by společně dokázali jiné věci ve kterých by byli zase první oni a které se takto povedly až později.

      • Ondřej Šamárek napsal:

        Oficiálně byl program N-1 a tím pádem i let pilotované sovětské lodi k Měsíci zrušen až na konci května 1974. Sověti se chtěli na Měsíc dostat i po americkém triumfu. Samozřejmě, prvenství Armstronga a spol. ubralo lunárnímu programu na významu a financích, nicméně stále existoval. Po debaklech N-1 se začalo (tuším na popud Keldyše) mluvit o tom, že SSSR nikdy na Měsíc namířeno neměl. Nicméně, jak píšu v posledním díle seriálu o Gluškovi, ani potom pilotovaný lunární program úplně nezmizel.
        Co se týče té „exhibice“, přesně takhle argumentovali po svém neúspěchu Sověti. Nesouhlasím. Krom pokroků ohledně nových technologií, o jejichž implementaci do běžného života není sporu, se nic nevyrovná průzkumu odborníka „in situ“. Vypovídá o tom třeba mise Apolla-17, jejíž výsledky byly, zejména díky přítomnosti geologa na palubě, velmi zajímavé. Koneckonců- o současném výzkumu Marsu pomocí Opportunity a Curiosity se spousta vědců vyjadřuje v superlativech, ale jedním dechem dodává, že přítomnost člověka by nám o Marsu odhalila mnohem více…

Zanechte komentář