Vesmírné osudy 7. díl – Sergej Koroljov

Sputnik-1 startuje

Okamžik sváděl k nadšení. Ale on se snažil své emoce držet na uzdě. Nemá cenu jásat předčasně, na oslavy bude čas za hodinu a půl. To už budeme vědět jistě, jak na tom jsme. Před chvílí se ozvala sledovací stanice na Kamčatce, signál je prý silný a jasný. Teď je čas na chvíli vyjít ven z bunkru a podívat se na oblohu. Nádherná černočerná opona, posetá tisíci, ne- desetitisíci hvězd. Chlad zalézá za kabát, ale nic z toho nevnímá. Dívá se nahoru a přemýšlí. Výsledek jeho práce a práce mnoha neznámých odborníků teď putuje někde nahoře onou temnou plání. Nebo se možná už v tuto chvíli řítí zpět k zemi? To zatím neví a nemá jak to zjistit. Musí čekat. Na obloze se rozplývají poslední zbytky sledů po ohnivém chvostu rakety a mísí se s matným svitem Mléčné dráhy. Všichni, kteří jsou toho dne na Ťura- Tamu, stojí v hloučcích kolem radiovozu a rampy a stejně jako on sledují oblohu. Ještě ne, zbývá půl hodiny…20 minut…10… A v následujícím okamžiku se nad kazašskou stepí rozléhá z ampliónu hlasité pípání. Všichni jásají a vyhazují čepice do vzduchu. I on, tvrdý a přísný šéf se najednou směje jako malý kluk a volá: „To je ale muzika! Nejkrásnější, jakou svět slyšel. Mám pocit… jako bych měl v ruce housle!“  Vtom se k němu přitáčí jeden ze spolupracovníků: „Sergeji, tamhle se shromáždili lidé. Běž jim poděkovat, už dvě noci nespali…“ Hlavou mu najednou prolétnou obličeje všech, se kterými se denně setkával v dílnách, laboratořích, výrobních halách i tady na… no vlastně ano, ode dneška se tohle místo může právem nazývat kosmodromem. „Máš pravdu. Půjdeme.“ a kráčí směrem k rozjásanému davu lidí. Lidstvo právě vstoupilo do kosmického věku, pro tuto chvíli to však ví jen hrstka lidí. Až se ostatní dnes ráno probudí, svět bude úplně jiné místo. Jak moc jiné, to zatím netuší ani on…

 

Sergej Koroljov- architekt snů (3/5)

 

Sny o vesmíru

Jedna z prvních verzí legendární "semjorky"

Jedna z prvních verzí legendární „semjorky“
zdroj: www.energia.ru

Na jaře 1957 Koroljov stále častěji cestuje z Podlipek na polygon v Ťura- Tamu. Už brzy začnou letové testy jeho nejnovějšího dítka- rakety s názvem R-7. Rodila se dlouho a nevyhnuly se jí problémy- největší potíže měl Valentin Gluško a jeho OKB-456. Za nic na světě nedokázali vyvinout motor, který by disponoval dostatečnou silou a přitom zaručoval plynulé spalování kerosinu a kapalného kyslíku- s velkými spalovacími komorami byla stále potíž. Nakonec Valentin Petrovič vše vyřešil velmi elegantně- jediná sada turbočerpadel dodávala pohonné látky do čtyř komor motoru, které tím pádem mohou mít menší rozměry a hoření v nich je plynulé. To je velmi chytrý způsob, jak obejít nedostatky v technologii, Sergej Koroljov si ale uvědomuje, že toto náhradní řešení není dlouhodobě udržitelné- Gluško se musí naučit stavět výkonnější motory s jednou komorou!

Po pozemních testech konečně přichází velký den- 15. května 1957 se R-7 odlepuje od rampy. Let ale netrvá dlouho a raketa končí po několika desítkách sekund jako ohnivá koule na obloze. Nevadí, říká Koroljov. Dalo se to čekat, je to nový stroj, potřebuje vyladit, uklidňuje spolupracovníky. Raketa se vznese k obloze ještě jednou bez úspěchu a pak, 21. srpna 1957 raketa letí naprosto dokonale. Sovětský svaz právě získal první ICBM na světě! Je ale třeba úspěch ještě potvrdit, což se také na začátku září daří. Pak přichází série nehod, ale Koroljov zůstává optimistou. A je si jist, že teď má v ruce nástroj, kterým dokáže pootevřít bránu vesmíru.

Už nějakou dobu se pracuje na „objektu D“, což má být první umělá družice. Velký stroj o váze asi 1,5 tuny ale stále překonává problémy při konstrukci, proto Michail Tichonravov se svými inženýry vyvíjí malou kulatou družici o váze necelých 100 kg s minimem přístrojů na palubě. Na sklonku léta Koroljov při každé příležitosti navštěvuje dílnu v montážní hale MIK, kde se družice připravuje na připojení k raketě. 27. září odjíždí na Ťura- Tam definitivně. Až se vrátí zpět do Moskvy, bude buď ověnčen úspěchem, nebo si bude vědom, že ztratil drahocenný čas, který budou moci využít Američané. Na začátku října přikáže, aby naposledy otestovali vysílač družice, a montážní halou se rozlehne pípání, které zanedlouho uslyší celý svět. Jeden z mladých pracovníků nadšeně vykřikne, ale Koroljov jej zpraží pohledem- moc dobře si uvědomuje, že úspěch bude záviset na velmi jemných vláknech štěstí a osudu.

Sputnik-1

Sputnik-1
zdroj: www.jpl.nasa.gov

A pak přichází večer, na který dlouho čekal. Z dosavadních čtyř startů nosiče R-7, na kterém se má družice vznést, byly dva neúspěšné. Přípravy pokračují podle plánu a brzy ráno 5. října místního času se kolos o váze téměř 273 tun zvedá k noční obloze. O hodinu a půl později oznamuje pípání ve sluchátkách radiooperátorů, že se těleso na špici rakety skutečně stalo první umělou družicí Země. Sověti slaví, svět je v šoku. Právě probíhá Mezinárodní geofyzikální rok- akce, během které vědci plánují různé aktivity, které by mohly napomoci lepšímu pochopení našeho domovského kosmického tělesa. Vypuštění první družice bylo v plánu jak v USA, tak v SSSR, ale když je úspěch Sputniku oznámen, působí zpráva jako mediální bomba. Američané se obávají toho, že Rusové nyní mohou bombardovat USA z vesmíru a žádají okamžitou nápravu.

V Sovětském svazu zatím Nikita Chruščov velmi záhy chápe dosah Sputniku. Poskytuje mu páku při vyjednávání s Američany: „My naše rakety vyrábíme jako klobásy na výrobní lince!“ A žádá od Koroljova další spektákl. Jenže tak jednoduché to není- „semjorka“, jak je R-7 něžně zvána svými stvořiteli, ještě nemá vychytány všechny „mouchy“ a vývoj „objektu D“, tedy těžkotonážního Sputniku, se opožďuje. Koroljov přichází s překvapivým řešením: pošleme nahoru psa! Vedení strany a státu je nadšeno a už 12. října je přijato usnesení, které přikazuje vypustit psa na oběžnou dráhu. Konstrukce je poměrně prostá- Sputnik-2 konstrukčně vyšel ze svého předchůdce, na nosnících pod ním pouze přibyla hermetická schránka pro psa a systém udržení životních podmínek. Z deseti kandidátů pro let vybírá týden a půl před startem lékař Jazdovskij tři psíky: Muchu, Lajku (která se původně jmenovala Kudrjavka) a Albinu. Volba nakonec padne na Lajku, Albina bude náhradnicí. Všichni vědí, že pro psíka je jeho mise jednosměrná jízdenka. Testy jaderných hlavic ukázaly, že při návratu do atmosféry při vysokých rychlostech vzniká ohromný žár a inženýři ještě nedokáží plášť družice navrhnout tak, aby onu výheň přečkal.

Lajka- první živý tvor na oběžné dráze

Lajka- první živý tvor na oběžné dráze
zdroj: commons.wikimedia.org

31. října technici umísťují Lajku do kontejneru a v noci družici i se psem uvnitř upevňují na „semjorku“. Lékaři se od kabiny nehnou ani na krok, ale nejsou zde vůbec třeba, Lajka je celou dobu klidná. Na vrchol rakety se vine dlouhá hadice, která pod aerodynamický kryt přivádí teplý vzduch- přece jen je sychravý podzim. Potom hadice mizí, je třeba zakrýt vstupní otvor aerodynamického krytu. Potom ale šéflékař Jazdovskij začal mít pocit, že se psík chce napít. Voda je sice obsažena v potravě, přesto se Jazdovskij obrací ke Koroljovovi. Ten na chvíli přemýšlí, ta fenka mu přirostla k srdci. Pak k velkému překvapení všech okolo velí- rozhermetujte kabinu a dejte jí napít! Tak Lajka naposledy v životě může uhasit svou žízeň. V neděli 3. listopadu se Sputnik-2 se svým vzácným pasažérem vydává na ramenou semjorky vzhůru. Za několik minut rozjásaný Jazdovskij hlásí: „Je živá! Vítězství!“ Skutečně, Lajka je naživu a všechny biologické parametry jsou v normě. Přestože po čtyřech obletech Země Lajka umírá na přehřátí, způsobené selháním environmentálního systému, její let je možná ještě důležitější, než první Sputnik- znamená totiž, že živý organizmus dokáže přežít bez větší újmy start i stav beztíže. Cesta pro člověka je otevřena.

 

Sny o planetách

Jenže než se člověk vydá za hranice atmosféry, bude to ještě trvat. Během testů semjorky, coby nosiče nukleárních hlavic byly zkoušeny jejich různé tvary i povrchové materiály, ale hlavice se stále znovu rozpadají působením obrovského žáru. Tisíce vojáků hledají v okolí sopky Ključevskaja sebemenší fragmenty hlavic. V zimě 1957-58 Koroljov s Mstislavem Keldyšem, matematikem a vedoucím sovětským teoretikem kosmických letů, črtají plán počátečního kosmického výzkumu:

1) Lety těžkých umělých družic s množstvím přístrojů kolem Země

2) Lety kosmonautů kolem Země

3) Lety družic k Měsíci, Marsu a Venuši

První bod se díky fantastické nosnosti semjorky daří plnit, ovšem druhý bod selhává na neexistenci adekvátní tepelné ochrany při návratu. Koroljov tedy rozhoduje, že se prozatím sovětský kosmický výzkum bude ubírat cestou automatických sond k našim nebeským souputníkům. A začne se Měsícem. Koroljov ví, že semjorka je na takovou práci příliš slabá, nedokáže dosáhnout druhé kosmické rychlosti a překonat gravitační pouto Země. Řešením je urychlovací blok, který se stává třetím stupněm doposud dvoustupňové (nebo spíše 1,5 stupňové rakety).  V neuvěřitelně krátkém čase je připraven a 2. ledna 1959 se vydává jako součást rakety k Měsíci. Na vrcholu urychlovacího bloku je umístěna sonda Luna-1. Ta má dopadnout na povrch našeho nejbližšího souputníka a při dopadu se do okolí mají rozlétnout kovové emblémy se znakem Sovětského svazu. Záhy ale přichází zklamání- urychlovací stupeň sice dosáhl druhé kosmické rychlosti, zážeh ale nebyl přesný a Luna-1 mine Měsíc a přechází na heliocentrický orbit. Zůstane na něm na věky uvězněná. Ale zklamaní je jen přechodné- není k němu také důvod. Od vypuštění první družice do vesmíru uplynul teprve rok a čtvrt. Tempo, jaké Koroljov a jeho spolupracovníci nasazují, je neuvěřitelné.

"Snímek století"- odvrácená strana Měsíce, jak ji zachytila Luna-3

„Snímek století“- odvrácená strana Měsíce, jak ji zachytila Luna-3
zdroj: en.wikipedia.org

V září startuje Luna-2, která úspěšně dopadá na Měsíc, v říjnu Luna-3 poprvé umožní díky svým fotografiím lidským očím spatřit do té doby skrytou odvrácenou stranu Měsíce. Koroljov se také začíná s pomocí svých kolegů poohlížet dále: běží práce na sondách Mars, ty zamíří ke stejnojmenné planetě; na rýsovacích prknech se rodí také první exemplář stroje s názvem Veněra- to je pro změnu ruský název pro Venuši, a stroj bude mít za cíl právě toto tajuplné těleso.

Ovšem i v období největšího rozmachu je Koroljovovi a jeho OKB-1 neustále připomínáno, že je především součástí vojenskoprůmyslového komplexu a armáda má prostě přednost. Semjorka je pro vojenské mecenáše především nukleárním nosičem. A Koroljov není jediný, kdo dokáže stavět rakety. Kolem rostou konkurenti jako houby po dešti- Jangel, Čeloměj… Koroljov už nemá na ICBM monopol. Naštěstí je tady jeden Koroljovův fanoušek- Nikita Chruščov. Ještě po letech, když popisoval první setkání s raketovou technikou Sergeje Koroljova, byl z jeho slov znát údiv: „Nechci přehánět, ale zírali jsme na to, co nám ukázal, jako telata na nová vrata. Když nám ukazoval jednu ze svých raket, mysleli jsme, že vypadá jako trubka ve tvaru doutníku a byli jsme přesvědčeni, že to nemůže létat. Koroljov nás provedl po odpalovací rampě a snažil se nám vysvětlit, jak taková raketa funguje. Byli jsme jako vesničani na trhu. Chodili jsme okolo rakety, sahali jsme na ni, klepali jsme na její plášť, jestli je dost pevná- zkrátka jsme udělali všechno, snad kromě olizování, abychom zjistili, jak raketa chutná.“

Chruščov není jen pouhým entuziastou, velmi dobře také chápe, jak moc je kosmický výzkum propagandisticky přínosný. Velmi rád se chlubí kosmickými úspěchy Sovětského svazu, jméno jejich hlavního osnovatele ale zůstává v tajnosti. Je totiž objektem strategického státního významu a jeho identita nesmí být prozrazena kvůli bezpečnosti a také proto, že veškeré úspěchy jsou oficiálně společným dílem sovětského lidu. To však Chruščovovi nebrání, aby po svém chráněnci požadoval stále nová kosmická prvenství a starty k výročí tu říjnové revoluce, tu zase u příležitosti sjezdu Komunistické strany. Nastavené termíny jsou zhusta šibeniční a nejednou jsou vyloženě nebezpečné, když nutí inženýry ve spěchu improvizovat.

A hlavní strůjce oněch spektakulárních misí? Je nyní jedním z nejmocnějších lidí v raketovém průmyslu. Pracují pro něj zástupy lidí, což vyžaduje obrovské organizační nadání a charizma. A obojího má Sergej Pavlovič Koroljov požehnaně. Ke svým podřízeným je tvrdý a nesmlouvavý. Když má zrovna špatnou náladu, inženýři se před ním schovávají a nechodí mu na oči. Často zvyšuje hlas a mnoho hádek končí vyhazovem nebohého inženýra nebo technika. Naštěstí všichni vědí, že „SP“, jak mu říkají, nemá během záchvatu vzteku nejlepší paměť, a proto se druhý den nepozastaví nad tím, že člověk, kterému dal včera vyhazov, dnes opět stojí u svého kreslícího prkna. Ovšem stejně, jako je nesmlouvavý k ostatním, je také Sergej Pavlovič náročný i k sobě. Pracuje tvrdě, často s minimem spánku, tráví nekonečné hodiny na cestách mezi Podlipkami a kosmodromem Bajkonur. Jediná dvě povyražení, která je ochoten si dopřát, je občasná sklenka koňaku a… ženy. Je veřejným tajemstvím, že už v dobách Kapustin Jaru se v jeho maringotce pár dámských návštěv mihlo. Ale přes všechny avantýry miluje svou manželku Ninu. Když si někdy najde cestu domů, do tiché vilky v moskevské čtvrti Ostankino, je ze všeho nejraději se svou ženou sám, užívá si domácího života. Ale to je jen velmi zřídka. Hektický styl si začíná vybírat na tomto robustním padesátníkovi svoji daň. Základem jeho problémů je jeho pobyt v Ljubljance a na Kolymě. Zlobí ho během výslechů NKVD zlomená horní i dolní čelist, občas má žaludek jako na vodě a Kolymou oslabenému srdci se občas jakoby nechce do práce. Vše před okolím tají, málokdo si všimne, když nenápadně vkládá do úst tabletku Validolu a na pár momentů se odmlčí, zatímco se mu tableta rozpouští pod jazykem. Co se utajit nedá, to je nervozita před návštěvami zubaře- vinou zlomených čelistí nemůže pořádně otevřít ústa. Jeho páteř také není díky prožitým útrapám v nejlepším stavu a Koroljov chodí mírně nahrbený, a když se má k někomu otočit, ztuhlý krk mu způsobuje problémy.

Ale nemůže si dovolit naříkat, většinu nachlazení a nemocí překonává pouze pomocí čaje s malinovým „vareňje“(ovocný džem) a zase zpátky do práce. Na ramenou mu leží obrovská tíha, na něm závisí směr kosmického programu, on nosí svou kůži denně na trh. Začíná cítit, jak stárne. Ale v té době se na kosmodromu objevuje skupinka mladých mužů, jejichž energie a úsměvy jsou nakažlivé. A jeden z nich se díky Koroljovovi zanedlouho stane novým Kolumbem…

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

http://www.rtc.ru/encyk/bibl/golovanov/korolev/57-7.jpg
http://www.energia.ru/energia/launchers/im/r7-01_b.jpg
http://www.jpl.nasa.gov/explorer/captions/images/sputnik-516.jpg
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Lajka-pies_kosmonauta.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Luna_3_moon.jpg

Vesmírné osudy 7. díl - Sergej Koroljov, 2.5 out of 5 based on 30 ratings
Pin It
(Visited 1 412 times, 1 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (30 votes cast)
(Visited 1 412 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


10 komentářů ke článku “Vesmírné osudy 7. díl – Sergej Koroljov”

  1. Tomáš Poborský napsal:

    Další super díl. TP

  2. maiden09 napsal:

    Super čtení,
    svým způsobem lepší, jak od Pacnera, protože ten těch informací má tolik, že skáče z jednoho na druhý. Tady je to hezky utříděné a za sebou.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Na tohle nevím, co napsat… (bohužel není k dispozici stydlivý smajlík) S panem Pacnerem se neodvažuju srovnávat ani ve snu, na druhou stranu mě tenhle komentář moc těší. Tak jen doufám, že se budou líbit i další díly.

  3. Quiller napsal:

    Pokud se týká p.t. Pacnera, mohu uvést svoji korespondenci. Pan Pacner interpretuje reálná fakta se slovní ekvilibristikou, která ovšem nedokáže zvýšit tažnou sílu amerických raketových motorů a to ne jenom v minulosti.
    Quiller

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Tady bych možná potřeboval malou nápovědu, nějak jsem nepochopil, o co jde 🙁

  4. miro napsal:

    neboheho? alebo uboheho? citujem:“vyhazovem nebohého inženýra“

    Super clanky! Len tak dalej!

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za pochvalu! Co se týče „ubohého“ versus „nebohého“, je to vlastně totéž. Obojí znamená nešťastný, je pravda, že „nebohý“ se (zejména ve slovenštině) používá často jako synonymum slova „mrtvý“ nebo „zemřelý“, ale použití jako synonyma „nešťastného“ je 100% v souladu s pravidly českého jazyka 😉

  5. Mgr. Jaroslav Alois Bakule napsal:

    Pokud se týče “ Lajky “ tak Sověti jako obvykle lhali. Psíka prezentovali jako, cituji z dobového tisku “ fenku sibiřského psa lajky „, zřejmě proto, že toulavý podmoskevský oříšek, tedy pes, nikoli fenka, jménem Limončik a to jaksi kádrově nehodilo pro “ sovětského dobyvatele kosmu „, nejednalo se tady o jméno, ale rasu psa, jenže časem došlo k takovému zobecnění, že se název údajně rasy stal jménem psíka. Nechápu jak tomu stále ještě někdo věří, je to jako kdyby se nějaký jezevčík jmenoval Jezevčík, nebo doga Doga ! Jako biologický pokus to byla vražda, pes neuvěřitelně trpěl a to již na Zemi, kde “ čekal“ na start dva dny a na oběžné dráze bolestivě hynul téměř tři oběhy, neboť “ kosmičtí lysenkovci “ jej posadili do kabinky určené pro vertikální lety v trvání několika minut, tedy m.j. bez tepelné izolace. A samozřejmě balamutili celý svět, když celý týden po uhynutí psa vydával TASS pravidelné zprávy “ jak se cítí dobře“ a jak skvěle pracují “ systémy“ zabezpečují jeho pohodlí. Vrcholem bylo prohlášení, že “ pokus“ byl ukončen bezbolestně uzavřením přívodu kyslíku během spánku psíka a samozřejmě nezapomněli cynicky dodat, cituji “ v souladu s plánem letu“.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Je jedno, jak se pes jmenoval, nebo jaké byl rasy (osobně si myslím, že to byl nejspíš lehký mix s převládajícími znaky lajky). Je pravda, že let byl „splácán“ narychlo a tedy s použitím existujících technologií, které byly pro psíka velmi nepohodlné a z dnešního hlediska bychom nejspíše konstatovali, že se jednalo o týrání.
      V té době neexistovala žádná liga na ochranu práv zvířat a propaganda let vykreslovala jako triumf (jak jinak- Chruščov cítil, že má v ruce propagandistický klacek na USA). To přehřátí nastalo vinou odtržení tepelné izolace kabinky během startu (tu izolaci tam měli- tak hloupí zase nebyli), nebylo to záměrné- podle původních zámyslů měl pes vydržet mnohem déle.
      Pokud si ale někdo myslí, že na druhé straně to nebylo podobné, je- lehce řečeno- naivní. Například při testech záchranných a přistávacích systémů Mercury byla používána živá prasata. A velmi často měli v testovacím středisku barbecue. Odkud asi pocházelo maso na grilu? Z nepodařených testů (tedy pokud bylo ještě co opékat).
      A pokud se podíváme na kontejnery pro šimpanze během prvních misí MR a MA, také nejsou etalonem pohodlí a primáti čekali na svůj start velmi dlouho. O etice aplikace elektrických šoků do chodidel opic ani nemluvím…
      Prostě zvířata byla brána jako nahraditelný předvoj člověka, a měla (hlavně v případě Lajky) zjistit, zda dlouhodobý beztížný stav, kosmickou radiaci a podobně vůbec může savec zvládnout. Jak říká klasik- můžeme s tím nesouhlasit, můžeme s tím polemizovat, ale to je tak vše, co můžeme dělat.

Zanechte komentář