Vesmírné osudy 6. díl – Sergej Koroljov

Kolyma

Jak hluboký může být pád jednoho lidského osudu? Jak lze vůbec běžným chápáním obsáhnout ten šílený kontrast? Vytržen z běžného života, teď musí hnít tady, ve tmě a špíně… Oči, které se ještě před nedávnem otáčely k obloze a dál, teď běží po špinavé zdi téhle zatuchlé ťurmy. A výslechy… Jeden za druhým, při jednom vyšetřovatelé mluví, jako by máslem chleba mazali, při dalším zase řvou a zasypávají každou část těla ranami… A všude kolem jsou slyšet řeči zkušenějších muklů. Prý-  nepřítel státu? Jestli vyvázneš s deseti roky, bude to zázrak. Ale vždyť já jsem neudělal vůbec nic, proč já? Proč? Ptá se stejnou otázkou, jakou vyslovovaly desetitisíce stejně nevinných lidí po celém Sovětském svazu. Zbytečně. To přiznání z něj stejně nakonec dostanou, ví to až moc dobře. Najednou se otevírají dveře a strážný řve jeho jméno. Dlouhou tmavou chodbou jej vede k dalšímu výslechu. V nevelké místnosti bubnuje prsty na desku stolu, osvětleného malou lampičkou, vyšetřovatel Šestakov. Nebo je to snad Bykov? V tom šeru se to moc nedá rozeznat. Pak začne známý kolotoč otázek. A rány. Moc, strašně moc ran. Dneska jich většina dopadá na hlavu. Sleduje, jak vyšetřovatel bere ze stolu karafu a rozmachuje se. Najednou mu před očima vybuchne ohňostroj a následuje pád do tmy blaženého bezvědomí. Jeho tělo se kácí ze židle na podlahu a z úst teče pramének krve. Vyšetřovatel si znechuceně prokřupe klouby a zavolá bachaře…

 

Sergej Koroljov- architekt snů (2/5)

 

Sny o svobodě

Fotografie Sergeje Koroljova po zatčení

Fotografie Sergeje Koroljova po zatčení
zdroj: ic.pics.livejournal.com

Když Sergej Koroljov 27. září 1938 odchází v doprovodu stráže od Vojenského kolegia Vrchního soudu, skoro se mu podlamují kolena. 10 let v pracovním lágru a navrch 5 let ztráty občanských práv… A za co? Že prý „byl členem antisovětské teroristické a diverzně- sabotážní trockistické organizace, která působila ve vědeckovýzkumném institutu č.3 Národního komisariátu obranného průmyslu, a bránil práci dělníků a zásobování Rudé armády novými zbraněmi…“ Co je tohle za nesmysl? Koroljov zoufale píše na všechna myslitelná místa, včetně kanceláře samotného Stalina. Tohle přece musí být nedopatření! Není to však nic platné, přes věznici v Novočerkassku vyráží v zimě na přelomu let 1938/39 v transportu do svého určeného lágru. Kolyma… To jméno nahání ještě dnes husí kůži. Koroljov zde začíná dřít na zlatonosném dole Malďak a posléze v lágru Vladlag. Netuší, že dva týdny po jeho odsouzení se přece jen „justice“ chytila za nos a po přezkumu mu trest zkrátila na „pouhých“ 8 let. Ale to už byl na cestě do lágru. Teď je to stejně jedno, osm let nebo deset, odsud už se živý nedostane a o snížení trestu vůbec netuší. Alespoň má čas pozorovat, jak se v něm sváří dva naprosto odlišné pocity. Něha a stesk, které jej zalévají, kdykoli si vzpomene na Ljalku a dceru Natalju, se míchají se vztekem. Ten pro změnu zalévá celou jeho bytost, když si vzpomene na Kostikova. Ten byl podle šuškandy hlavním informátorem NKVD ohledně dění ve RNII a svým pánům předhodil Klejmenova, Langemaka i Gluška. Že vytloukli udání z ředitele Klejmenova a hlavního inženýra Langemaka, to by se dalo pochopit, ale Gluškovo přiznání a jeho označení Koroljova jako sabotéra- to Koroljova mrzí. A víc než to. Ačkoliv si je Sergej Pavlovič vědom, že z Gluška přiznání vymlátili, jeho vztah k němu už nikdy nebude stejně důvěřivý a bezproblémový. Tato skrytá tenze nakonec učiní z obou mužů zaryté nepřátele. Ale to je ještě daleko.

Zatím Koroljov dře v lágru a jeho stav se pozvolna zhoršuje, mimo jiné přichází téměř o všechny zuby. Ale přichází jaro 1940 a s ním- zázrak! Koroljova odvážejí zpět do Moskvy. Tam se dozvídá o snížení trestu a o svém zařazení do šarašky. Šaraška, to byl zvláštní typ lágru. Jeho obyvateli byli vědci a inženýři, kteří měli možnost normálně pracovat na svých projektech, ale stále byli nositeli statusu vězně. Sergej nastupuje jako inženýr do šarašky s označením ЦКБ-29 (Центральное конструкторское бюро- centrální konstrukční kancelář, dále CKB). Do CKB-29 si jej vyžádal vězeň, který kancelář vedl- Koroljovův dávný příznivec Andrej Tupolev. Pod jeho vedením se Koroljov podílí na konstrukci a vývoji lehkého bombardéru Tu-2 a střemhlavého bombardéru Pe-2. Sergej má opět možnost se ponořit do práce, pomáhá mu to zapomenout na to, že je stále vězněm, a také na fakt, že jeho šaraška se nachází v Moskvě- tak blízko Ljalce a Natalje, a přesto tak daleko…

Policejní fotografie Valentina Gluška

Policejní fotografie Valentina Gluška
zdroj: img1.1tv.ru

Koroljov pracuje také na projektu raketové stíhačky a naváděné střely vzduch-vzduch. Toto zaměření jej předurčilo k přeložení do Kazaně, kde fungovala ОКБ-16 (Oпытно-конструкторское бюро- experimentální konstrukční kancelář- dále OKB). Ta se specializovala na letecké motory a Sergej se podílí na vývoji raketových motorů pro zamýšlené nové letouny. Vedoucím sekce, do které je zařazen Koroljov, je… Valentin Gluško. Oba muži pracují na raketových motorech pro letadla. V létě roku 1944 přichází nečekané- je vydán rozkaz k propuštění Koroljova i Gluška na svobodu. Oba muži ale mají nedokončené projekty v šarašce. A oba docházejí ke stejnému názoru: od rozdělané práce se neutíká. A tak dobrovolně v Kazani zůstávají ještě rok, aby své projekty dokončili.

To už je ale nacistické Německo na kolenou a v Evropě je opět mír. Rozbíhá se však nová, tajná bitva. Celé Německo je totiž jako velká bonboniéra s technologickými pralinkami a za každým rohem se schovává něco, o co mají vítězné mocnosti zájem. To se týká i raketového průmyslu, který Němci neuvěřitelně rozvinuli pod vedením Werhnera von Brauna. Okupační zóny jsou jasně narýsovány a velká část zařízení a výzkumných pracovišť, stejně jako většina personálu padá do rukou západních mocností. Ale pro Sovětský svaz se také ještě nějaké to sousto najde. Na jedno z nich nechtěně upozornil Sověty Winston Churchill v létě 1944. Zaslal Stalinovi dopis s prosbou, zda by se britští raketoví experti nemohli porozhlédnout po bývalé německé testovací základně v polské Blizně, kterou před nedávnem Rudá armáda obsadila. Stalin okamžitě zavětří příležitost a dává Churchillovi svolení- ale až poté, co Bliznu prozkoumají sovětští experti.

Ve skupině odborníků jsou i bývalí pracovníci GIRD Tichonravov a Pobědonoscev. Když se ze své mise vrátí, setkávají se s Koroljovem a nadšeně mu líčí své poznatky: „Pamatuješ si, Sergeji Pavloviči, na motory Duškina nebo Gluška? Člověk se tryskou neprotáhl, ale do těchhle motorů se vejdeš i s fotoaparátem, dokážeš si to představit? Nevěřil jsem vlastním očím, když jsme počítali jejich tah, vyšlo nám 25 tun! Ne 250 kg, ale 25 tun, chápeš, jaký skok kupředu udělali?“ Koroljovovi září oči a vyptává se na technické detaily. U zkoumání těchto pokročilých technologií nesmí chybět! A skutečně, na podzim roku 1945 se skupina, jejíž členy jsou i Koroljov a Gluško, pod vedením generála Gajdukova vydává do Německa, aby pečlivě zdokumentovala veškeré aspekty ohledně vývoje a technického řešení raket V-2.

Koroljov v Německu- listopad 1945

Koroljov v Německu- listopad 1945
zdroj: www.rtc.ru

Koroljov si užívá svobody, které se mu v uplynulých letech tak zoufale nedostávalo. Nejvíce si cení přiděleného auta, to je luxus, jaký ještě nezažil. Protože byl bývalým „nepřítelem státu“, mnoho jeho kolegů jej příliš nezná a to samé platí i o jiných státních příslušnících. Možná i to je důvod úspěchu drzého kroku, kdy se na vlastní pěst přidává k sovětské delegaci, která v Kuxhavenu sleduje zkušební odpálení V-2, které provedou Němci pod dohledem Britů.

Na jaře 1946 se Koroljov na pár dní vrací do Moskvy, aby převzal plukovnické epolety (ještě před dvěma lety přitom nosil na šatech muklovské číslo!) a pak se vrací zpět do Německa. Konečně je hodností roven ostatním sovětským expertům a může se rovnou zapojit do práce nově zřízeného Institutu Nordhausen, který zřídil generál Gajdukov. Institut dále zkoumá různé aspekty německých raket a spolupracuje s inženýrem Gröttrupem- mužem, který pro von Brauna vyvíjel systémy ovládání V-2. Gröttrup je největší ryba, která Sovětům uvázla v sítích- von Braun a většina jeho spolupracovníků se vzdala Američanům, kteří se o svou „kořist“ nehodlají s nikým dělit a v rámci operace Paperclip německé vědce přesunují na půdu USA.

V květnu je výnosem Rady ministrů ustaven НИИ-88 (научно-исследовательский институт- vědeckovýzkumný institut – dále NII) se sídlem v Moskvě. Má se zabývat vývojem balistických raket poté, co bude práce v Německu ukončena. Šéfem ústavu je jmenován genmjr. L. Gonor a vedoucím oddělení konstrukce je určen Sergej Koroljov. Ten se mezitím v Německu stává zástupcem gen. Gajdukova, jeho organizační a technický talent je dostatečným argumentem proti rýpalům, kteří bručí cosi o tom, jak může bývalý politický vězeň vykonávat tak zodpovědnou práci.

Sergej Koroljov na Kapustin Jaru

Sergej Koroljov na Kapustin Jaru
zdroj: 12apr.su

Koncem roku 1946 začíná postupný přesun prací a výzkumu na území Sovětského svazu a Institut Nordhausen končí svoji činnost. Na tu nyní naváže NII-88, včetně spolupráce s Gröttrupovými lidmi, kteří jsou převezeni na území SSSR. Vše probíhá rychle a téměř nečekaně, Stalin chce mít všechny prostředky pod svou „střechou“, a to včetně zkušebních odpalů- už žádné testy mimo území Sovětského svazu. Tam dostává NII-88 k dispozici polygon Kapustin Jar na březích Volhy na pomezí Volgogradské a Astrachaňské oblasti. Na něm začíná Koroljov odpalovat kořistní německé V-2 a současně pracuje na jejich sovětské kopii pod názvem R-1. A začíná se pomalu oddělovat od Němců a jejich konstrukcí. Roku 1950 spatřuje světlo světa R-2, Koroljovova logická evoluce V-2, tentokrát s motory Valentina Gluška a jeho kanceláře OKB-456 . Rakety selhávají jedna za druhou, ale Koroljov se učí a získává poznatky, které se mu budou v budoucnu velmi hodit. V té době už má Koroljov relativně klidný spánek ohledně NKVD- v roce 1948 se setkal se Stalinem a ten je jeho práci příznivě nakloněn.

V relativně politicky klidném a příznivém období se Koroljov obrací na své kolegy z jiných kanceláří- ví, že jestliže má úspěšně vyvíjet mezikontinentální balistickou raketu (ICBM), musí spolupracovat s odborníky jiných zaměření. Tak vzniká Rada hlavních konstruktérů, zvaná někdy také „velká šestka“. Jejími členy jsou motorář Gluško, hlavní konstruktér navigačních systémů Kuzněcov, hlavní konstruktér odpalovacích zařízení Barmin, hlavní konstruktér radiosystémů Rjazaňskij a šéfkonstruktér automatických kontrolních a ovládacích systémů Piljugin a samozřejmě Koroljov, který se stává neformálním předsedou Rady. V padesátém roce je také stále více zřejmé Dmitriji Ustinovovi, lidovému komisaři pro vyzbrojování a pozdějšímu ministru středního strojírenství (tedy klíčové politické osobnosti pro vývoj ICBM), že NII-88, a zejména Koroljovova divize, se příliš rozrostly, než aby byl celý komplex nadále efektivní. Proto jsou toho roku některé sektory NII-88 sloučeny pod jednotné vedení, nově vzniklá organizace dostává název ОКБ-1 (опытно-конструкторское бюро- experimentální konstrukční kancelář, dále OKB). Jejím vedoucím je určen Sergej Koroljov. OKB-1 nadále nominálně podléhá vedení NII-88, kterou nyní vede Michail Jangel. Po jeho povýšení o tři roky později na ředitelské křeslo NII-88 usedá Koroljov. Scéna a osoby jsou připraveny pro vykročení člověka za hranice atmosféry, zbývá ovšem jedno velké ale. Ono „ale“ je armáda. Generály nezajímá let člověka do vesmíru, svět se řítí do závodů v nukleárním zbrojení a rakety mají pro vojáky jediné uplatnění- jejich úlohou je donést hlavici tam, kam je třeba. Nic víc.

A tady nastupuje Koroljovovo „lišáctví“ a neuvěřitelná ekvilibristika, s jakou dokáže uspokojovat požadavky armády a současně, jen tak mimochodem, setrvale směřovat ke svému vlastnímu cíli. Naplno se rozvíjí jeho manažerské schopnosti a umění diplomacie. V následujících letech pro něj budou pracovat desítky tisíc lidí a Koroljov bude nucen balancovat na vlně přízně vedení státu tak, aby si generálové v čele s Ustinovem mysleli, že to, co jim navrhuje, vlastně chtějí oni sami. Našlapovat ovšem bude muset velmi opatrně. Přeje si generalita ICBM? Dobrá, budeme pracovat na ICBM, a pokud bude náhodou schopna umístit na oběžnou dráhu družici- tím lépe…

 

Sny o síle

Rok 1953 je pro Koroljova nadmíru bohatý. Nikdy nebyl členem Komunistické strany, ovšem je mu jasné, že bez partajní legitimace nebude mít možnost rozvíjet své plány. Vstupuje proto do strany a to mu umožňuje usednout na ředitelské křeslo v NII-88 v Podlipkách u Moskvy. Současně přijímá i vysoce ceněné členství v Akademii věd, od nynějška jej mohou ostatní oslovovat „akademik Koroljov“.  Práce na raketách pokračuje relativně uspokojivě, během několika let se jeho raketový park rozrůstá o pět verzí R-1. Je také zkonstruován typ  R-3, který bohužel zakopává vinou nezvládnuté technologie spalování keroloxu (kapalný kyslík a kerosin), a Koroljov v jejím případě poznává, že byl přehnaně ambiciozní. Přece jen ale R-3 přináší praktické zkušenosti s integrálními nádržemi, které jsou součástí nosné konstrukce rakety, a bez kterých nelze dále zvyšovat výkony. Projekt se bohužel nepřenese přes své dětské nemoci a pomalu ustupuje do pozadí. Začíná práce na nové, tentokrát ve svých výkonech skromnější R-5. Ta slaví v roce 1953 úspěch a je několikrát úspěšně odpálena z Kapustin Jaru. O dva roky později je uvedena do výzbroje a její modifikace R-5M se vyrábí ve velkých sériích.

Koroljov s pokusným psíkem- fotografie z roku 1954

Koroljov s pokusným psíkem- fotografie z roku 1954
zdroj: 0.tqn.com

Mezitím Koroljov bez většího rozruchu postupuje směrem ke svému snu. Poměrně záhy po úspěšných testech prvních kopií V-2 dostávají rakety na špici vědecké přístroje. Sergej Koroljov chce do rakety usadit živou bytost. Už v roce 1950 dumá se svými inženýry, zda se k tomu lépe hodí primáti, nebo psi. Volba nakonec padá na štěkající savce, s těmi mají Sověti mnohem více zkušeností a věří, že se během letu budou chovat lépe, než opice. 22. července 1951 z devítičlenné skupiny pejsků vybírají ošetřovatelé dva nejslibnější: Dězika a Cygana. Pejsci jsou usazeni do špice rakety R-1V a vysláni směrem k obloze. Dosahují výšky 101 km a rychlosti 4200 km/h. Na dosažení oběžné dráhy rychlost nestačí, ale přesto se stávají Cygan a Dězik prvními bytostmi, jež překročily hranice vesmíru. Po čtyřech minutách v beztíži jejich schránka bezpečně přistává na padáku v cílové oblasti. Během několika následujících týdnů proběhne pět dalších letů se psy. Dva z nich jsou ale neúspěšné a o život přichází Dězik. Jeho ztráta je pro Koroljova a jeho spolupracovníky velkou ranou, jeho druh z historického letu- Cygan- je vyřazen z letového statusu a stává se miláčkem celé základny. Lety zvířat za hranice atmosféry byly prvním krokem k tomu, aby za tuto oponu nahlédl i člověk. Tradice využívání psů pokračovala i nadále a je zajímavým kontrapunktem vůči volbě USA, kde se NASA spoléhala na primáty.

Práce na dalších ICBM ale stále pokračuje. Jsou třeba silnější stroje s delším doletem. Sovětský svaz nyní sklízí plody Stalinova výroku o kybernetice, coby buržoazní pavědě. Zatímco USA jsou schopny právě díky kybernetice a miniaturizaci vyrábět malé a relativně lehké hlavice, Sovětský svaz produkuje monstra, vážící několik tun. A k tomu, aby se dostaly nad svůj cíl, musí vojáci disponovat velmi silným nosičem. Koroljov a jeho tým už několik měsíců na neobyčejně silném nosiči pracuje. Jenže střelnice Kapustin Jar přestává stačit, plánovaný dolet nového typu rakety by znamenal, že její trajektorie povede během testů nad obydleným územím, navíc sledovací radary Američanů v Turecku mají na stávající základnu nerušený výhled, a to je nemyslitelné. A tak v roce 1955 vláda vybírá nové umístění pro odpalovací polygon. Volba padá na kus pusté stepi v Kazachstánu, poblíž železniční trati Taškent- Moskva a nedaleko malé vesničky Ťura- Tam. V překladu z kazaštiny to znamená cosi jako Ťurův hrob, Ťura byl potomkem slavného Kublaj Chána a údajně byl v okolí vesničky pohřben. Ihned po výběru místa začínají práce na stavbě Vědeckovýzkumného testovacího polygonu č. 5 a startovní rampy pro novou raketu, která se už pět let rozpracovávala na prknech a v dílnách OKB-1. Práce pokračuje po několik následujících let. Sověti se zejména po startu Gagarina budou snažit přesnou lokaci utajit, proto pro oficiální záznamy uvádějí jako místo startu raket Bajkonur- malé hornické město asi 300 km severovýchodně od rampy- první sídlo, které rakety při svém startu přelétávají. Shodou okolností je městečko Bajkonur místem, kam byl na konci 19. století poslán do vyhnanství jistý Nikifor Nikitin za „buřičské řeči o letu na Měsíc“! Shoda náhod, nebo volání osudu?

Avšak ještě než se první krumpáč dotkne panenské pustiny Kazachstánu, získává snažení sovětských raketových průkopníků zcela nové politické a společenské pozadí. 5. března 1953, těsně před prvním testovacím letem R-5 umírá Stalin. Během vnitrostranických bojů se na chvíli dostává k moci obávaný šéf tajné policie Berija. V Koroljovovi a ostatních bývalých muklech zatrne. Naštěstí ale Berija nemá šanci odolat žralokům v osobách Malenkova, Bulganina a Chruščova. Posledně jmenovaný nakonec z bouřlivého období vyjde jako vítěz a ujímá se kormidla země. Chruščov je raketovou technikou fascinován a není principiálně ani proti letům do vesmíru. Tichonravov, bývalý Koroljovův spolupracovník z dob GIRD a Institutu Nordhausen, dostává svolení ke studiím pro využití umělého satelitu Země.

Změny však nadcházejí i u Koroljova. Jeho původní pracoviště OKB-1, kterému nadále vládne, se v polovině roku 1956 vyděluje ze struktury NII-88 a stává se samostatnou konstrukční kanceláří. Koroljov zůstává v jejím čele a zůstane to tak po dlouhých deset dalších roků. Hlavní konstruktér je posedlý prací, je to pro něj droga. Už před sedmi lety, 26. srpna 1949, se rozvedl s manželkou Xenií a o necelý týden později se znovu žení. Jeho nová choť, Nina Ivanovna si jej ale neužila příliš dlouho, tři dny po svatbě novomanžel zmizel do Kapustin Jaru. A nyní, během neustálého pendlování mezi Podlipkami a nekonečnou stepí u Ťura-Tamu, si je Sergej Pavlovič vědom, že je na dohled splnění svého snu- snu o silné raketě. Natolik silné, že zvládne nejen dopravit jadernou hlavici o hmotnosti přes pět tun na vzdálenost 8000 km, ale možná dokáže také něco více- splnit to, o čem snily generace vědců i romantiků…

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

http://iamyouasheisme.files.wordpress.com/2012/03/mem_kolyma_guard_tower.jpg
http://ic.pics.livejournal.com/yury_krugovyh/29789142/102043/102043_600.jpg
http://img1.1tv.ru/imgsize460x345/PR20100202135323.GIF
http://www.rtc.ru/encyk/bibl/golovanov/korolev/41-2.jpg
http://12apr.su/books/item/f00/s00/z0000035/pic/000018.jpg
http://0.tqn.com/d/space/1/7/J/4/1/GPN-2002-000163.jpg (kredit: Asif Siddiqi/NASA )

Vesmírné osudy 6. díl - Sergej Koroljov, 2.5 out of 5 based on 28 ratings
Pin It
(Visited 1 611 times, 1 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (28 votes cast)
(Visited 1 611 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


13 komentářů ke článku “Vesmírné osudy 6. díl – Sergej Koroljov”

  1. Opět skvělé, děkuji!!!

  2. Petr Tomaník napsal:

    Diky za dalsi skvely clanek! Uz se nemohu dockat pokracovani.

  3. Tomáš Poborský napsal:

    Super čtení. Jen jsem myslel (někde četl nebo viděl v pořadu) , že první přeživší psi se jmenovali Strelka a Bělka, místo Dězika a Cygana…Tak nevím.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Je to pravda… i není. Cygan a Dězik byli skutečně prvními psy, kteří se vrátili z vesmíru, jejich let ale byl, jak z článku také vyplývá, pouze suborbitální. Rychlost 4200 km/h nestačila na to, aby byla kabina s pejsky umístěna na oběžnou dráhu. Dá se to přirovnat k suborbitálním skokům Sheparda a Grissoma, nebo k letům raketoplánu X-15 do výšek nad 80 km.
      Naproti tomu Bělka a Strelka byly prvními tvory, kteří se vrátili živi a zdrávi po jednom dnu na orbitální dráze.
      Technicky vzato hranici kosmu překročili jako první Cygan a Dězik. Ale přínos Bělky a Strelky je také důležitý (ačkoliv to, že skončily jako vycpaniny v Muzeu kosmonautiky v Moskvě, je trochu morbidní…)
      Moc díky za ohlas i za odkaz, na pořad se rád podívám 😉

  4. Wrunx napsal:

    Článek, co se čte jedním dechem. Děkuji!

  5. broier napsal:

    Jednou až mě opravdu naštveš si k tobě příjdu a budu ti muset vzít pokračování z počítače 😀 😀 😀

    Píšeš skvěle a moc díky za takové seriály 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Tak to abych si soubory zahesloval 🙂
      Moc děkuju, mě i Lukáše těší, že se Vesmírné osudy líbí a doufáme, že to tak bude i nadále!

  6. Dušan Oravec napsal:

    Toto je asi najlepší web o kozmonautike aký som kedy v našich končinách navštívil. Moc držím palce pri písaní ďalších pútavých článkov. Gratulujem !

    • Dušan Majer napsal:

      Dobrý den,
      z pozice šéfredaktora našeho blogu bych Vám chtěl poděkovat za to, co jste napsal. Opravdu si Vaší pochvaly velice vážíme a do budoucna se budeme snažit udržet nasazenou kvalitu.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Moc děkujeme za pochvalu. Každý komentář nás těší, tím spíše, pokud je pochvalný. Budeme se snažit, abyste měl i nadále důvod se sem vracet! 😉

Zanechte komentář