Tradice a pověry v pilotované kosmonautice

astronauti

Když se řekne „kosmonautika“, „kosmická loď“, „raketa“, každý si vybaví prostředí, ve kterém panuje chladná racionalita a hi-tech technologie, které jsou pro většinu smrtelníků nepochopitelné a z laického pohledu na hranici magie. Pilotované lety do vesmíru jsou skutečně velmi exaktním odvětvím, kde se neodpouští sebemenší chyba. Mnoho lidí má kosmonauty a astronauty zafixovány jako osobnosti, které zůstávají ledově klidné i tváří v tvář smrtelnému nebezpečí a u nichž není místo pro běžné lidské emoce. Jenže překvapivě i kosmonauti jsou jen pouhými lidmi, se všemi slabostmi a nedostatky. I oni mají svá „měkká místa“ a stejně jako ostatní smrtelníci spoléhají na tradice a rituály, které jim mají zajistit štěstí a úspěch během jejich misí. Právě tento mix technologie a předsudků nabízí netradiční pohled na lidskou činnost, která je sama o sobě fascinujícím, ale často jednostranně nahlíženým odvětvím. Pojďme se nyní na ony rituály a pověry kosmonautů, astronautů i lidí, kteří jejich let zajišťují, podívat trochu zblízka.

 

Tradice a pověry v pilotované kosmonautice

 

Rusko

Na pověry a tradice je zřejmě nejbohatší ruský kosmický program a proto jím také náš diskurz začneme. Koneckonců první člověk na oběžné dráze byl Rus. Představme si nyní, že se na Bajkonuru schyluje ke startu dalšího Sojuzu. A my máme to štěstí, že jsme členy jeho posádky. Tvrdý výcvik je za námi, zbývá už jen pár dnů do startu. Teď začíná poslední fáze příprav, která je protkána zvyky a tradicemi, jejichž dodržování se bere velmi vážně.

Podepisování návštěvní knihy v Gagarinově pracovně

Podepisování návštěvní knihy v Gagarinově pracovně
zdroj: media.tumblr.com

Den před odletem na kosmodrom se naše posádka vydává na Rudé náměstí, konkrétně za mauzoleum. Tam jsou v kremelské zdi uloženy ostatky Dobrovolského, Pacajeva a Volkova- posádky nešťastného Sojuzu-11; Vladimira Komarova, který zahynul v Sojuzu-1, a od roku 1968 i ostatky prvního člověka, který překročil práh kosmu- Jurije Gagarina. Naše posádka klade na jejich náhrobky rudé karafiáty a chvíli postojí, aby vzdala hold padlým hrdinům a v duchu je požádala o ochranu při nadcházejícím letu. Po návratu do Hvězdného městečka ještě navštěvujeme pracovnu Jurije Gagarina, která je zachována přesně v tom stavu, v jakém ji den před smrtí Jura opustil. Všichni se podepisujeme do pamětní knihy na jeho pracovním stole.

Ruští kolegové z posádky ještě před odjezdem z Hvězdného kontrolují veškeré elektrické vybavení svých domácností. Tato tradice se velice vážně dodržuje, manželky kosmonautů na to pečlivě dohlížejí. Koneckonců zejména u dlouhodobých expedic svých manželů je to zvyk velmi praktický!

Druhý den konečně letíme na kosmodrom, tam se celá posádka ubytovává v legendárním hotelu Kosmonaut. Tuto tradici započal v dubnu 1967 Vladimir Komarov. Ten zde spal poslední noc před startem Sojuzu-1. Předtím kosmonauti trávili noc před startem v malém finském domku, ve kterém před svým letem odpočíval Jurij Gagarin. Když měl v létě 1966 navštívit Bajkonur francouzský prezident DeGaulle, bylo nutno vybudovat pro něj a jeho suitu odpovídající ubytovací zařízení a tak vznikl právě tento hotel.

K pečlivě dodržovaným zvykům patří i návštěva místního Koroljovova kosmického muzea, kde se podepisujeme na fragment aerodynamického krytu, který údajně pochází z Vostoku-1. Rádi bychom měli co nejvíce klidu, abychom se mohli soustředit na let, ale jeden den je tradičně vyhrazen pro média. Panáčkujeme před kamerami, předstíráme kondiční cvičení, hrajeme biliár a vůbec, snažíme se tvářit jako by všechno byla jen rutina. Ale rutina to není, moc dobře víme, že během letu musí mít člověk plnou náruč štěstí, protože věcí, co se mohou pokazit, jsou po celou dobu trvání mise tucty. Proto je třeba jít onomu štěstí malinko naproti dodržováním zajetých rituálů a naopak nekřížit cestu smůle.

Posádka Sojuzu TMA-16 sází stromy v aleji u hotelu Kosmonaut

Posádka Sojuzu TMA-16 sází stromy v aleji u hotelu Kosmonaut
zdroj: www.asc-csa.gc.ca

Přibližně 48 hodin před startem opouští raketa s naší lodí na špici montážní halu MIK. Děje se tak většinou ráno, v 7 hodin místního času. Přesun na rampu probíhá po kolejích, vagón s raketou táhne lokotraktor. Pracovníci, kteří nosič kompletovali, jdou pomalu vedle soupravy a často pokládají na koleje mince, aby je lokomotiva rozlisovala. Takové mince potom údajně přinášejí štěstí. My ovšem u jejího převozu nejsme, přítomnost posádky u převozu přináší smůlu. Zato ale pár dní předtím navštěvujeme „alej kosmonautů“ nedaleko hotelu. V roce 1961 tam Gagarin před svou historickou misí zasadil malý doubek a od té doby patří k tradici, že každý člen posádky před svým letem zasadí v aleji svůj strom. Dva dny před startem patří na pořad dne také tradiční návštěva kadeřnictví a poslední úprava sestřihu před letem (tato tradice je vzhledem k délce trvání současných letů opět velmi užitečná).

Nadchází večer před startem. Hlavní i záložní posádka se scházejí v malém kinosále hotelu. Dnes je na programu stejný film, který sledovaly večer před startem už desítky našich předchůdců: „Bílé slunce pouště“. Všichni jej známe nazpaměť, patří mezi kultovní ruské snímky. Pokud si někdo musí odskočit, film se zastaví a v projekci se pokračuje, až když je dotyčný zase zpátky. Někomu to může přijít jako přehnaná pověrčivost, ale proslýchá se, že Voloďa Vasjutin si před startem Sojuzu T-14 odskočil tajně zapálit ven asi v polovině filmu, no a jeho let byl také o polovinu kratší- Voloďa na Saljutu-7 onemocněl a musel předčasně dolů. Raději nebudeme pokoušet štěstí a dokoukáme film do konce, jeden nikdy neví…

Později večer pak vzpomínáme na jeden hezký zvyk, který se ale dnes už nezachovává (alespoň ne oficiálně). Po promítání filmu se posádka sešla na pokoji a velitel otevřel lahev vodky. Napil se a dal lahev kolovat. Když si každý člen hlavní i záložní posádky zavdal, velitel lahev zavřel a všichni se podepsali na její etiketu. Lahev se pak dopila po návratu z kosmu. Teď už by takový zvyk neprošel, nanejvýš nás nechají ráno v den startu srkat ze skleničky šampaňského, jenže to už není ono…

Neklidný spánek přerušuje drnčení pokojového telefonu, je tady den startu! Snídani jako vždy servíruje záložní posádka. Ještě než se vydáme do autobusu, chvilku jen beze slova sedíme na židlích. Je to jakási obdoba staré ruské tradice, při které před dalekou cestou účastníci využívají poslední chvíli klidu k tomu, aby se mentálně připravili na nastávající pouť a strasti, které je čekají. Pak velitel vstává a my jej následujeme. Když definitivně odcházíme z pokoje, každý z nás se podepisuje na jeho dveře. Některé dveře v hotelu Kosmonaut jsou už tak zaplněny podpisy, že je těžké tam ten svůj ještě vecpat. Když vycházíme vestibulem hotelu ven, vítá nás špalír lidí a tradičně píseň „Трава у дома (Tráva u domu)“ skupiny Земляне (Pozemšťané). Je to taková klasická ruská pop-music, těžko říci, kdy a kdo tuhle tradici začal. Ale určitě to nebylo dříve než v roce 1983, z toho roku totiž píseň pochází. Nasedáme do autobusu, opatřeného na několika místech podkovami pro štěstí, který nás má odvézt do montážní haly MIK. Tam si máme obléci skafandry. Po cestě se díváme na domácí videa, celý autobus se otřásá smíchy. Konečně zastavujeme před budovou MIK. V ní si navlékáme skafandry a kontrolujeme jejich funkci. Vycházíme ven a na prostranství před budovou čeká zástup lidí. Stavíme se na značky, namalované na asfaltu, a velitel podává hlášení předsedovi státní komise. Jsme připraveni a uděláme vše proto, aby byl náš let úspěšný. Teď můžeme konečně vyrazit autobusem na rampu.

Výmluvná fotografie letité tradice...

Výmluvná fotografie letité tradice…
zdroj: www.wired.com

Než tam ale dorazíme, je tady další neopominutelný zvyk- autobus zastavuje vedle cesty, celá posádka vystupuje a společně si ulevujeme na levé zadní kolo autobusu. Jako mnoho již zmíněných zvyků, i tento má na svědomí Jurij Gagarin, který si údajně takto ulevil během své cesty k raketě. Z pochopitelných důvodů jsou z této tradice vyjmuty ženy, ačkoliv se povídá, že minimálně jedna z nich, Claudie Haigneré, se tradice nepřímo účastnila pomocí lahvičky…

Konečně zastavujeme u rampy. Je tady opět plno lidí, mezi dospělými, kteří se s námi přišli rozloučit, se proplétají děti. Jejich povyk zní tady, několik desítek metrů od monstra, které má schopnost svým výbuchem srovnat se zemí rampu a blízké okolí, trochu nepatřičně. Poslední zamávání a už nás výtah veze vzhůru k naší lodi na špici rakety. Když jsme usazeni v křeslech, velitel zavěšuje na strop kabiny malý talisman na elastickém provázku. Vybraly jej jeho děti, krom přivolávání štěstí také funguje i jako indikátor stavu beztíže. Když jsme hotovi s kontrolou lodi a jejích přístrojů, zbývá asi hodina do startu. Podle tradice nám středisko řízení startu pouští do sluchátek hudbu. Dnes je to lehký jazz, jindy to může být populární hudba, folk, podle toho, co si my, posádka, zvolíme.

A pak už se zespoda ozve slabé dunění, kabinou zatřesou vibrace a jsme na cestě. Dnešní datum si každý z nás bude pamatovat do konce života. Ovšem ani jeden z kosmonautů, co kdy startovali z Bajkonuru, nemá ve svých vzpomínkách datum 24. října. V ten den totiž z Bajkonuru nestartuje žádná raketa. Je to další důkaz ruské pověrčivosti, v roce 1960 totiž v tento den ničivý požár rakety R-16 zabil podle odhadů přes stovku pracovníků na rampě, včetně maršála Nedělina, podle kterého je katastrofa občas nazývána. O tři roky později v ten samý den požár rakety R-9 zabil sedm lidí. Docela se Rusům nedivím, že už nechtějí pokoušet štěstěnu a raději na tento den žádné starty neplánují.

O několik desítek hodin později jsme už pevně připojeni k ISS. Poklopy se otevírají a vida- je tu další milá tradice: kolegové nás vítají chlebem a solnými tabletami. Ke zvyklostem také patří bezpečnostní školení, kterým musejí všichni návštěvníci stanice projít. Co se dá dělat, ačkoli víme přesně, co máme dělat a jak, byrokratický šimlík musí být spokojený.

...ještě podpis na plášť Sojuzu TMA-04M...

…ještě podpis na plášť Sojuzu TMA-04M…
zdroj: Reuters

O pár dní později je program našeho krátkodobého letu vyčerpán a je čas se rozloučit. Chvíli „posedíme“ u přechodového tunelu, pak poklopy zaklapnou a o pár hodin později jsme už zpět v zemské atmosféře pod kopulí bílo oranžového padáku. Po přistání vystupujeme z kabiny a usedáme na připravená křesla, která sem dopravily záchranné oddíly. Dostáváme také kytici a jablko jako symbol Země. Pak opatrně vstáváme, a pokud nám náš stav dovolí, podepisujeme se křídou na ohořelý plášť kabiny. Po krátké lékařské prohlídce nás helikoptéra převáží do města Kostanai (dříve Kustanai), které leží poblíž přistávací oblasti. Tam následuje další ceremoniál, během kterého každého z nás oblečou do trochu legračních tradičních kazašských krojů. Pak následuje let do Hvězdného městečka a mnoho dalších ceremoniálů, přípitků a slavnostních projevů…

 

Tak tedy vypadá, co se tradic a pověr týče, typický let ruského Sojuzu z pohledu jeho pasažéra. Jak to ale chodí na druhé straně?

 

USA

V současnosti jsou Američané odkázáni na Sojuzy, ale za dlouhou éru pilotovaných letů se u nich pár tradic také vytvořilo. Pojďme se nyní vrátit o pár let v čase a pozorovat přípravy a let jedné posádky shuttlu.

Hlavní posádka letu se dala jednoduše poznat už během příjezdu do práce ve výcvikovém středisku JSC. Místní parkoviště je notoricky známo nedostatkem parkovacích míst- třeba C.C.Williams (zemřel při letecké katastrofě dříve, než se mohl do vesmíru podívat) to v šedesátých letech řešil používáním bicyklu. Tyto problémy ovšem muži a ženy, nominovaní pro let shuttlu neměli- ti disponovali vyhrazenými místy k parkování.

Tradicí je také vytváření emblému mise- zde má posádka hlavní slovo. Zvyk začal už na počátku pilotovaného programu, kdy astronauti Mercury nechávali zdobit své kabiny jmény, které svým lodím dali. Výtvarnice Cece Bibby podle jejich instrukcí ručně jména malovala na trupy kabin. Zvyk se následně rozšířil i o tvorbu emblémů. Nejznámějšími příklady jsou emblém mise Apollo-11, který z větší části navrhnul Mike Collins, nebo třeba emblém Gemini-5, které neslo nápis „8 days or bust“ (8 dní, nebo nic), což nebylo managementem NASA přijímáno úplně s pochopením. Své emblémy vytvářela také záložní posádka, k jejich použití se dostaneme později. Teď ale pojďme zpět k shuttlu.

Legendární Beach House byl nedávno renovován...

Legendární Beach House byl nedávno renovován…
zdroj: en.wikipedia.org

Když tvrdý výcvik skončil, posádka se přesunula prostřednictvím tréninkových letounů T-38 na floridské KSC. Tam se usídlila v ubikacích pro posádky, které zde fungovaly od dob Apolla. Byly zvláštní tím, že pokoje pro astronauty byly umístěny uvnitř budovy a postrádaly tedy okna. Posádka tedy z deprimujícího prostředí chladných zářivek často utíkala na jedno místo na pláži na severní části mysu Canaveral.

Stál tam (a dodnes stojí) známý „Beach house“ (plážový dům). Jednoduchý domek na pobřeží poskytoval posádkám i jejich rodinám soukromí před letem a odehrávaly se zde i rozlučkové večírky. Večer před startem měla posádka možnost pozvat do Beach House širší rodinu na barbecue a strávit s blízkými pár chvil- dotyční museli samozřejmě nejdříve projít lékařským vyšetřením, aby neporušili karanténu.

Ráno budíval astronauty Apolla sám Deke Slayton, ale postupem času tuto výsadu postoupil jiným. Také tradiční nízkozbytková snídaně, sestávající z malého steaku, toastu, vajec a pomerančového džusu dávno vzala zasvé. V době shuttlu už astronauti snídali v rámci možností to, na co měli chuť. Nové tradice však vznikly právě v této době a vytrvaly po celou dobu provozu shuttlu. Například „Launch cake“- tedy dort ve tvaru emblému dané mise, který byl vždy na stole během snídaně.

Při cvičném odpočítávání se nacvičuje i Possum's Fargo.

Při cvičném odpočítávání se nacvičuje i Possum’s Fargo.
zdroj: blog.chron.com

Nebo třeba Possum’s Fargo. Jedná se o jednoduchou karetní hru, která vzdáleně připomíná populární „vojnu“. A jakou má tato karetní hra souvislost se shuttlem? Když se astronauti oblékli do skafandrů, usedli i s techniky kolem stolu a hrálo se Possum’s Fargo. Posádka neopustila místnost dříve, než velitel prohrál – tím si měl vyčerpat svůj příděl smůly pro nejbližší období. Naštěstí se to vždy zdařilo, aniž by byl narušen časový plán startu.

Za ovací přihlížejících astronauti sjeli výtahem do přízemí a tam nastoupili do „Astrovanu“, dodávky, která je zavezla k rampě. Posádku obvykle doprovázel šéf oddílu astronautů, který vystoupil u střediska řízení startu. Ještě předtím ale dodržel další tradici: vedl nadcházející kosmické cestovatele při astronautické modlitbě: „Dear Lord, don’t let me screw up! (Drahý Pane, dej, ať to nepodělám!)“ Někdy se jí také říká Shepardova modlitba- jejím původcem totiž není nikdo jiný, než Alan Shepard, kterému hlavou probíhala přibližně tato věta před startem prvního suborbitálního skoku programu Mercury.

Neporušitelné tradice ovšem měly i rodiny astronautů. Rodinní příslušníci byli přítomni ve středisku řízení startu vedle  hangáru VAB. Aby se děti zabavily, dostaly velké papíry a kreslící potřeby. Jejich výtvory pak byly zarámovány a pověšeny na chodby střediska. Taková malá připomínka všem pracovníkům, kteří tak měli stále na očích, koho by se jejich případná chyba a smrt astronautů dotknula nejvíce. Když se předstartovní odpočet podle plánu zastavil v čase T-9 minut, manželky, manželé a děti astronautů vyšli v doprovodu určených členů astronautického oddílu na střechu střediska, aby mohli sledovat start na vlastní oči. Pro manželky to byl nervy drásající zážitek a doprovodu kolegů astronautů říkávaly „eskorta do vdovského stavu“. V jednom případě se tato nadsázka bohužel proměnila 73 sekund po startu v realitu…

Vraťme se však zpět na palubu startujícího stroje. Po odlepení se od rampy se oči všech, hlavně těch, kteří letěli poprvé, upíraly na výškoměry na palubní desce. Jakmile ty překročily hodnotu 50 mil, nastalo v kabině hlasité vítání nováčků do řad astronautů. Spojené státy totiž tuto výšku považují za hranici vesmírného prostoru. Když se shuttle dostal na orbit, velmi často čekalo na posádku překvapení v podobě nástrah, které přichystala záložní posádka.

Dvě průvodkyně Johna Glenna na orbit

Dvě průvodkyně Johna Glenna na orbit
zdroj: www.collectspace.com

Tato tradice se datuje od začátku šedesátých let, kdy Cece Bibby na popud Guse Grissoma namalovala na vnitřní stranu krytu periskopu kabiny Johna Glenna nahou ženu. Záložní posádky Apolla zase vybavovaly kabiny svými vlastními nálepkami s emblémy. Specialisty byli svého času astronauti záložní posádky Apolla-14, kteří svůj emblém se známou kreslenou postavičkou zemní kukačky ukryli do každého koutu a přihrádky velitelského i lunárního modulu. Velmi často se pak z kosmu ozývalo vrčení Sheparda „Tell Cernan to beep my ass!“ (Vyřiďte Cernanovi at mi píp zadek- kukačka z onoho kresleného seriálu vydávala specifický pípavý zvuk, který byl na emblému zmíněn). Astronautům Apolla-12 pro změnu záložní posádka vlepila do checklistů pro aktivity na povrchu Měsíce obrázky nahých slečen. Jinými slovy- kanadské žertíky patří k tradicím a zvyklostem amerického pilotovaného programu stejně neodmyslitelně, jako močení na kolo autobusu u Rusů.

Poletová obhlídka raketoplánu po misi STS-109

Poletová obhlídka raketoplánu po misi STS-109
zdroj: www-
pao.ksc.nasa.gov

Jestliže se shuttle připojil k ISS, čekaly na posádku dvě tradice. Jednou bylo již výše zmíněné bezpečnostní školení, druhou pak, zejména pokud byl v posádce příslušník námořnictva, zvonění na palubní zvon. Jedná se o starý zvyk, zachovávaný na lodích US Navy, kdy při vstupu významné šarže na palubu lodi zazněl zvon s ohlášením daného důstojníka. Na ISS se tento zvyk dodržoval také, zvonilo se při vstupu na palubu a také při opouštění ISS před odletem shuttlu.

Po přistání pak, pokud to fyzický stav astronautů dovoloval, došlo na obhlídku orbiteru. Astronauti pomalu obešli celý raketoplán a obhlíželi stav jeho tepelného štítu, pneumatik a podobně. Tohle je pro změnu zase letecký zvyk, kosmická verze poletové prohlídky. Tradice vznikla hned u prvního letu shuttlu v roce 1981. Po lékařském vyšetření pak čekala posádku obligátní cesta agenturním bizjetem NASA do Houstonu a postupně návrat do normálního života. Astronauti litovali hlavně ztráty výhradních parkovacích míst v JSC, pár dní po přistání už zase objížděli parkoviště dokola a hledali volné místečko. Alespoň do té doby, než byli jmenováni do další hlavní posádky a celé kolečko tradic tak začalo nanovo…

 

 

Zdroje informací:

J. Catchpole „The International Space Station“
N. Thompson „Light This Candle“
E. Cernan, D. Davis „Poslední muž na Měsíci“
M. Mullane „Riding Rockets“
T. Jones „Sky Walking“
R. Hall, D. Shayler „Soyuz- A Universal Spacecraft“
B. Burroughs „Dragonfly: NASA And The Crisis Aboard Mir“
http://fyeahcosmonauts.tumblr.com
http://suzymchale.com
http://www.collectspace.com

 

Zdroje obrázků:

http://blog.chron.com/finalmission/2011/06/dress-rehearsal/
 (kredit: Smiley N. Pool / Houston Chronicle)
http://media.tumblr.com/b8ea7603636f67f2c9f01a14e9f654d6/tumblr_inline_mhpn7klg2f1qhpbpg.jpg
http://www.asc-csa.gc.ca/images/soyuz-xp/tree-planting-ceremony.jpg
http://www.wired.com/images_blogs/wiredscience/2012/08/cosmonaut-pee.jpg
http://i.dailymail.co.uk/i/pix/2012/09/17/article-2204360-150E0132000005DC-515_634x493.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Ksc-beach-house.jpg
http://blog.chron.com/finalmission/files/2011/06/STS_135_TCDT_SNP_02-600×400.jpg
 (kredit: Smiley N. Pool / Houston Chronicle)
http://www.collectspace.com/images/news-111512e.jpg
(kredit: Cece Bibby)
http://www-pao.ksc.nasa.gov/kscpao/images/medium/02pd0266-m.jpg

 

Pin It
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

GD Star Rating
loading...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


8 komentářů ke článku “Tradice a pověry v pilotované kosmonautice”

  1. Radim napsal:

    Skvělý článek! Děkuji.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za pochvalu! Těch zvyků, tradic a pověr je samozřejmě více, možná někdy zkusím volné pokračování 😉

  2. Wrunx napsal:

    Tahle venkoncem podivuhodná stránka pověrčivosti ve sféře, jež je jednou ze špiček soudobých vědy a technologií, je velmi zajímavá 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      To rozhodně. Holt i tu špičkovou technologii nakonec dělají lidé, tím to bude…

  3. Kika napsal:

    Vďaka za príjemné „vycestovanie“ na ISS

  4. Pobo napsal:

    Zajímavé čtení, jako vždy. Máte neuvěřitelný záběr na kosmonautixu, o čem všem se dá napsat a to mě stale nutí sem chodit 🙂 Jen neznám karetní hru „vojna“…Je to něčemu podobné? Pobo

    • Ondřej Šamárek napsal:

      No, je to docela jednoduchá hra, kdy všichni hráči najednou obrátí kartu z vršku své hromádky a karta s největší hodnotou bere ostatní. Pokud se sejdou dvě a více karet se stejnou nejvyšší hodnotou, hráči, kterých se to týká, obrátí tři karty z vršku své hromádky a ta třetí rozhoduje – stejně jako předtím, ten kdo má nejvyšší hodnotu, bere všechny ostatní.
      Hraje se do okamžiku, kdy jsou všechny karty v držení jednoho hráče.
      Díky moc za pochvalu a pokud jsi to Ty, Pobotome, doufám, že se příští rok uvidíme na srazu! 😉

Zanechte komentář