Kritické momenty kosmonautiky 29. díl

Záběr kokpitu Columbie pár minut před katastrofou

Trosky Columbie pomalu vytvářely na podlaze hangáru KSC na Floridě obrysy orbiteru. Hledání trvalo dlouho, oblast, do které trosky dopadly, byla obrovská. První dlaždice termální ochrany dopadly jen pár kilometrů od místa, nad kterým se od raketoplánu oddělily. Hlavní části motorů SSME, nazývané „powerheads“ pak dopadly o 400 km dále a v rychlosti, která dvojnásobně překračovala rychlost zvuku, se zaryly do měkké lesní půdy. Veškeré ostatní trosky se nacházely v protáhlé elipse mezi těmito dvěma body. Bylo štěstím v neštěstí, že rozpad Columbie proběhl v daném místě a čase. Pokud by se odehrál o něco dříve, trosky by dopadly do hustěji obydlených oblastí a zřejmě by došlo ke zranění či usmrcení osob na zemi. Takto byly hlášeny jen mírné škody na majetku a několika farmářům trosky a jejich zvukové projevy vyplašily stáda skotu. Tisíce pátračů se pak snažily najít sebemenší kousíčky stroje. Úspěšní však byli pouze z jedné třetiny. Zbytek masy Columbie buď shořel v atmosféře, nebo leží kdesi v Texasu a Louisianě patrně navždy. Avšak mezi nalezenými troskami jsou i velmi důležité části a předměty. Některé, jako například záznamník OEX, pomohly určit průběh katastrofy. Mezi nalezenými předměty je však jeden, který vyvolává mrazení v zádech. Odhaluje totiž, co se dělo v kabině Columbie předtím, než se objevily první náznaky krize. Asi týden po tragickém konci mise STS-107 nalezli Carl Vita, inženýr United Space Alliance, a inženýr NASA Marty Pontecorvo na jedné polní cestě nedaleko texaského městečka Palestine potlučenou videokazetu. Zabalili ji do mastného papírového sáčku, ve kterém předtím měli grilované kuře z Wal-Martu, a poslali ji do Johnson Space Center na analýzu. Byli přesvědčeni, že je to kazeta z osobního balíčku jednoho z astronautů a že je na ní nejspíše nějaká hudební show. Když byla koncem února dokončena analýza a restaurování videopásku, svět na chvíli přestal dýchat. Kazeta totiž neobsahovala nahrávku koncertu oblíbeného hudebníka, ale nahrávku z kabiny Columbie. Byla to kazeta, kterou vložila do kamery Laurel Clark předtím, než začala natáčet dění v kabině během sestupu atmosférou. Páska obsahovala celkem 13 minut videozáznamu a končila zhruba v čase 13:47:30. Záznam zcela jistě pokračoval i dále, zbytek pásky ovšem odhořel během pádu k zemi. Přesto však zachoval momentky navždy zamrzlé v čase, pohled na šťastné astronauty, prožívající svůj sen. Ve stejných okamžicích, kdy Laurel Clark pořizovala záznam, žhavá plazma pomalu hledala cestu do interiéru křídla Columbie, aby zpečetila osud stroje i jeho posádky…

Nepříjemné odpovědi (5/5)


Videozáznam, který pořídila Laurel Clark několik minut před rozpadem orbiteru.

Deník Ilana Ramona na místě, kam dopadl 1.2.2003

Deník Ilana Ramona na místě, kam dopadl 1.2.2003
zdroj: http://www.smarterthanthat.com

Jako obdobný malý zázrak působil další předmět, nalezený 4. dubna. Na poli přibližně 25 km jihovýchodně od Nacogdoches spatřili pátrači malou hromádku papíru. Ukázalo se, že jde o osobní zápisník Ilana Ramona, jehož několik stránek jako zázrakem přežilo výheň při rozpadu Columbie. Papír byl kupodivu stále bílý, jen okraje byly lehce ožehnuté. Vystaveny rozmarům počasí po více než dva měsíce byly jeho stránky nečitelné. Po zadokumentování byl předán Ramonově vdově. Ta se rozhodla, že se pokusí o jeho rekonstrukci a obrátila se na izraelské experty. Superintendantka izraelské policejní divize identifikace a forenzního vyšetřování Sharon Brown se restaurace a dešifrování stránek ujala a po více než roce práce byl výsledek zveřejněn: z osmnácti stran, které se podařilo rekonstruovat, byly čtyři strany pokryty Ramonovými zápisky, které pořídil na oběžné dráze; šest stran bylo popsáno poznámkami z vyučovacích lekcí během výcviku a osm stran zaznamenávalo Ramonovy osobní postřehy z období před startem. O tom, co bylo příčinou tragédie, však pochopitelně nemohly napovědět nic.

Ubíhaly týdny a výsledek vyšetřování byl stále mlhavý. Stále více lidí bylo přesvědčeno o tom, že za rozpad Columbie mohlo selhání tepelné ochrany orbiteru, které nějakým způsobem souviselo s oním úderem pěny během startu. Vedení NASA ale pevně trvalo na svém- je nesmysl, aby kus pěny poškodil dlaždice HRSI nebo panely RCC. Někde musí být jiný faktor, který jsme zatím přehlédli a který nese na katastrofě vinu.

Model izolace místa, odkud se utrhnul kus pěny (oblast odtržení naznačena černou linií)

Model izolace místa, odkud se utrhnul kus pěny (oblast odtržení naznačena černou linií)
zdroj: http://govinfo.library.unt.edu

Jestliže mluvíme o odlomení pěny, bylo by dobré si ujasnit, jak vlastně inkriminovaný úder probíhal. Téměř kilový kus izolace se v 81. sekundě uvolnil z „bipod ramp“ (místo je popsáno v prvním díle série o STS-107). Jeho velikost odpovídala příručnímu kufříku. Ještě zlomek sekundy předtím, než se uvolnil, cestoval tento kus pěny jako součást startovní sestavy rychlostí 2523 km/h. Rozbor videozáznamu ukázal, že interval mezi odlomením pěny a jejím úderem do křídla Columbie byl dlouhý přibližně 0,161 sekundy. Jeho pohyb se během této doby zbrzdil na 1645 km/h. Z toho vyplývá, že vzájemná rychlost křídla Columbie a úlomku byla v okamžiku impaktu 877 km/h. To je poměrně hrozivá hodnota. Počítačem nasimulovaná trajektorie úlomku ukazovala na úder někde v oblasti mezi panely RCC číslo 6 až 9 a krytem podvozkové šachty. Nebyl však k dispozici program, který by dokázal zhodnotit účinek takového úderu. Software zvaný Crater (jehož role a limity byly popsány v první části) už v době vyšetřování nebral nikdo vážně. Členové komise CAIB, zvláště  Scott Hubbard, si stále jasněji uvědomovali, že nejlepším způsobem, jak se přesvědčit o účinku impaktu, je praktický test.

Dělo na stlačený dusík, použité při zkouškách panelů RCC (na obrázku vpravo)

Dělo na stlačený dusík, použité při zkouškách panelů RCC (na obrázku vpravo)
zdroj: http://www.columbiassacrifice.com

Pokud by se v červenci toho roku někdo nepozorovaně vplížil do jednoho z testovacích areálů Southwest Research Institute v texaském San Antoniu, byl by asi trochu zmaten tím, co vidí. Na podstavci, připomínajícím praktikábl byla upevněna desetimetrová kovová roura, na jejímž jednom konci se nacházel zvláštní modrý barel. Před ústím roury na opačné straně stál přípravek, který připomínal kus náběžné hrany. Ta roura byla součástí děla, které využívalo stlačený dusík v onom zvláštním barelu. Hlaveň děla mířila na skutečnou část náběžné hrany, kterou na improvizovaném kopytu tvořil panel RCC, sejmutý z raketoplánu Atlantis. Dělo na něj mělo vystřelit kus pěny přibližně o velikosti příručního kufříku rychlostí 850 km/h. Pokud tento scénář připomíná přechozí odstavec, není to náhoda. Předchozí testy se zaměřily na kryt podvozkové šachty, kde vystřelený pěnový projektil napáchal škody konzistentní s přechozími odhady, tedy nikoli dostatečně velké, aby znamenaly ztrátu orbiteru. Mezitím ale analýza dat ze záznamníku OEX ukázala na panely RCC. Jako první byl testován panel číslo 6, pocházející z orbiteru Discovery. Praskliny, které na něm pěnový projektil způsobil, opět nebyly dostatečně velké na to, aby se žhavá plazma dostala dovnitř.

A teď se tedy před ústím děla nacházel panel RCC číslo 8. Postupem času se právě panel číslo 8 na křídle Columbie začal dostávat do centra zájmu vyšetřovatelů. Na křídle orbiteru Atlantis už letěl zkušební vzorek do vesmíru šestadvacetkrát. Jeho degradace v důsledku termální a dynamické zátěže byla podobná jako u panelů RCC na nešťastné Columbii. Nyní technici natočili panel tak, aby jeho poloha odpovídala okamžiku nárazu pěny. Na křídle shuttlu je totiž umístěn v jiném úhlu než panel číslo 6. Pak se střelnicí ozvalo odpočítávání. Vysokorychlostní kamery se spustily. Když odpočet došel k nule, ozvalo se hlasité prásknutí a v době kratší než mrknutí oka pěnový projektil narazil do spodní strany pokusného panelu.

Otvor v panelu RCC, způsobený během testů pěnou

Otvor v panelu RCC, způsobený během testů pěnou
zdroj: http://www.iasa.com.au

Vzápětí se střelnicí ozval překvapený kolektivní výdech všech přihlížejících. Kus pěny zanechal v panelu otvor o rozměrech 40 x 43 cm! Úder byl tak prudký, že poškodil část instrumentace, vpáčil úlomky karbonu dovnitř otvoru a síla, kterou působil na panel, odpovídala 98 000N. Psal se 7. červenec 2003 a vyšetřovatelé konečně objevili, řečeno slovy Scotta Hubbarda, „kouřící hlaveň“, tedy viníka celé tragédie. Vše bylo náhle naprosto jasné.

Během startu úlomek pěny skutečně prorazil otvor na spodní straně panelu RCC číslo 8. Minimálně jeden z úlomků karbonu byl vpáčen dovnitř a dynamické síly jej držely na místě. Vlivem manévrů orbiteru na oběžné dráze posléze „vyplachtil“ ven z otvoru a začal se od Columbie vzdalovat. Tento úlomek byl oním tajemným předmětem, který pozorovaly radary USAF druhý den letu. Když pak Columbia začala na závěr letu brzdit o husté vrstvy atmosféry, otvor způsoboval narušení mezní vrstvy a tím pádem se mohla žhavá plazma dostat dovnitř. Tam začala postupně destruovat čidla a jejich kabely a nahlodávat hliníkovou konstrukci křídla. Vlivem turbulencí a narušení adhezních vlastností lepidla žárem se začaly odlupovat keramické destičky tepelné ochrany. Destičky, nalezené na začátku pole trosek podle identifikačních čísel pocházely právě z míst na přechodu mezi panelem číslo 8 a spodní částí křídla. Ačkoliv autopilot zaznamenal změnu letových charakteristik stroje a snažil se odchylky kompenzovat, nakonec to bylo nad jeho síly. Columbia se snažila svou posádku a sebe sama zachránit, ale v okamžiku, kdy se křídlo zbortilo, byla veškerá snaha marná a následoval rozpad na desítky tisíc kousků.

Závěrečná zpráva CAIB, zveřejněná 26. srpna 2003 se ovšem nevěnuje pouze technickému „viníkovi“ katastrofy, kterým byl úlomek pěny. Už několik dní předem varoval administrátor NASA Sean O’Keefe, že zpráva bude hodně nepěkným čtením. „Bude to hodně ošklivé… Nebude to čtení, se kterým by mohl být někdo spokojený.“ A skutečně, krom technických podrobností se zpráva velmi kriticky zmiňuje i o falešném pocitu bezpečí, který ovládl celé prostředí agentury NASA. Nikdo zodpovědný se hlouběji nezamyslel nad tím, že izolační pěna z nádrže během startů odpadává, ačkoli to nebyl technologický záměr. Na scénu se opět dostala nám už dobře známá formulka „normalizace odchylky“. Odlamování izolace začalo být postupem času bráno jako něco, co tady prostě je, bude a bylo odjakživa. Po většinu času byla tato okolnost kategorizována jako „přijatelné riziko“. Pouhého čtvrt roku před posledním letem Columbie se kus pěny utrhnul ze stejného místa na dvojnožce nádrže ET během startu mise STS-112. Jednalo se už o šestý případ selhání izolace právě na tomto místě, z jiných míst se pěna odlupovala prakticky během každého přechozího startu. Manažeři programu Space Shuttle však nehodlali dělat kompromisy v nahuštěném letovém plánu shuttlů. Výstavba stanice ISS jela na plné obrátky a raketoplány se svou kapacitou byly při tomto budování nepostradatelné.

Rozhodovací procesy během samotné mise STS-107 podrobila komise sžíravé kritice. Nadpisy v oddíle zprávy, která se těmto procesům věnuje, mají mimo jiné názvy „Zmeškaná příležitost 1“, „Zmeškaná příležitost 2“ a tato sekvence pokračuje až k číslu 8. Celkem osmkrát se inženýři a technici pokusili upoutat pozornost managementu a požádat astronauty o vizuální inspekci nebo armádu o nasnímkování orbiteru pomocí špionážních družic nebo silných teleskopů. Některé žádosti nevyvolaly naprosto žádnou odezvu, některé byly zamítnuty. Hromosvodem pro média se stala manažerka mise Linda Ham a hlavní manažer programu Space Shuttle Ron Dittemore, ale zpráva CAIB naznačuje, že fatální chyba tkví hluboko v organizační struktuře a manažerském systému NASA, který selhává v identifikaci a minimalizaci rizik. Nefunkční komunikace napříč agenturou a nedostatečná finanční, personální a morální podpora, paralyzující práci odboru bezpečnosti, mají na situaci lví podíl. Samotná „organizační kultura“ NASA umožnila manažerům ignorovat vážná varování, spoléhat na „zkušenosti“, jež se ukázaly být zavádějící, a dovolovala rozhodovat se na základě neúplných a zkreslených informací.

Pokud se někdo začte do závěrečné vyšetřovací zprávy katastrofy Challengeru, konkrétně do „dodatku F“, sestaveného Richardem Feynmanem, musí mít pocit, že se pohybuje v časové smyčce. Feynmanova pozorování se dají zhusta aplikovat i na situaci před startem mise STS-107. NASA se z předchozí katastrofy nepoučila. Falešný pocit bezpečí a nezranitelnosti stál NASA v konečném důsledku ztracenou důvěru veřejnosti i washingtonské administrativy, obrovské finanční částky a dva a půl roku nucené přestávky v letech raketoplánů. Životy sedmi astronautů jsou pak ztrátou, která se nedá vyčíslit, ani nahradit.

Jeden z oddílů závěrečné zprávy CAIB se věnuje otázce, která dodnes hlodá v mysli mnoha lidí po celém světě. Jestliže by se na poškození přišlo během letu, měla posádka nějakou, byť sebemenší šanci na záchranu?

Odpověď není jednoduchá. Možností, která každého okamžitě napadne, je ISS. Mohl se raketoplán dostat k orbitální stanici, na které by astronauti našli dočasné útočiště? Odpověď je v tomto případě jednoznačná: nemohl. ISS létá po dráze se sklonem 51,6° vzhledem k rovníku. Columbia letěla po dráze se sklonem 39°. Jakákoli změna inklinace (jak se sklon dráhy k rovníku nazývá) je nesmírně náročná na energii. Jinak řečeno- Columbia by potřebovala velmi mnoho paliva na potřebnou změnu dráhy. Příliš mnoho paliva…

Druhou možností by mohla být změna profilu návratové trajektorie. Posádka by mohla odhozením přebytečného vybavení Columbii co nejvíce v rámci možností odlehčit. Dráha letu mohla být přeprogramována tak, aby se snížilo tepelné namáhání orbiteru, zejména jeho levé části. Tato opatření by však měla na termální a dynamické namáhání Columbie jen minimální vliv. Katastrofa by se s největší pravděpodobností odehrála i v tomto případě.

Asi nejkontroverznější možností byl výstup astronautů do volného prostoru a pokus o opravu křídla vlastními silami. Protože panel nebyl z interiéru Columbie viditelný, vyžadovala by si tato možnost dva výstupy- jeden k posouzení stavu křídla a rozsahu poškození a druhý k opravě samotné. Problém byl v tom, že pro misi STS-107 nebyla žádná EVA plánována. Na palubě Columbie byly k dispozici dvě jednotky EMU, tedy skafandry, určené k EVA, ale astronauti neměli k dispozici další potřebné vybavení. Znamenalo by to nutnost vlastními silami přeručkovat nákladovým prostorem, jeden z astronautů by se zachytil na jeho dveřích a posloužil by jako „živý žebřík“ pro svého kolegu. Ten by během druhé EVA vyplnil otvor v panelu RCC improvizovanou ucpávkou, tvořenou kovovými předměty a nástroji, posbíranými na palubě Columbie. Tato možnost ale narážela na nemožnost pevného uchycení vycpávky (počítalo se s fixací pomocí zmrzlého vaku s vodou), absenci výcviku astronautů (základní překážky u podobné aktivity naznačil 9. díl Kritických momentů kosmonautiky) a dalšími problémy, které nebylo možno předvídat, jako například komunikace s astronautem, který se nachází pod raketoplánem a podobně. Většina zasvěcených má tuto možnost za naprosto zoufalý plán s takřka minimální šancí na úspěch. Přesto například Story Musgrave, astronaut, který má za sebou několik EVA včetně nejnáročnější vycházky v historii- opravy Hubblova teleskopu, tvrdí, že tato EVA by byla proveditelná. Otázkou zůstává účinnost případné opravy. Ta je podle odhadů minimálně velmi sporná.

Nikdy neuskutečněná záchranná mise ke Columbii

Nikdy neuskutečněná záchranná mise ke Columbii
zdroj: http://www.spaceflightnow.com

Poslední možností je záchranná mise. V době letu STS-107 byl v hangáru OPF (Orbiter Processing Facility) na kosmodromu připravován raketoplán Atlantis k misi STS-114, která měla 1. března  odstartovat k ISS. Jestliže by bylo rozhodnuto uskutečnit záchrannou misi nejpozději šestý den letu Columbie, tedy 21. ledna, mohl být Atlantis při zvýšeném úsilí připraven ke startu 10. února, aniž by byly narušeny bezpečnostní předpisy a technologické postupy. To ovšem samozřejmě za předpokladu, že by vše probíhalo hladce, což by s ohledem na časté odklady startů musel být napůl zázrak. Posádka Columbie by se svými zásobami kyslíku, vody a patron hydroxidu lithného (ten absorbuje oxid uhličitý, vydechovaný astronauty) vydržela v běžném režimu do 5. února. Pokud by astronauti přešli na „úsporný režim“, zásoby by teoreticky mohly vydržet o deset dní déle. Na palubě Atlantisu by byla čtyřčlenná posádka pod vedením Eileen Collins(-ové). Ke sblížení orbiterů by mohlo dojít hned první letový den Atlantisu. Ten by „zaparkoval“ nad nákladovým prostorem Columbie, otočen o 90°tak, aby nedošlo ke střetu svislých ocasních ploch. Dva astronauti z Atlantisu by pak uskutečnili vycházku ke Columbii a pomohli její posádce přejít na palubu záchranného stroje. Atlantis by přistál se čtyřmi astronauty na horní letové palubě a sedmi astronauty na middecku. Columbia by byla navedena do atmosféry tak, aby její rozpad nikoho neohrozil. Tento scénář byl za jistých okolností proveditelný, ačkoliv dával jen minimální prostor ke zdržením nebo chybám. Asi nejzávažnějším argumentem proti tomuto plánu byla… pěnová izolace ET! Start sestavy se stejnými specifikacemi jako u Columbie by posádku záchranné mise vystavil stejnému riziku poškození TPS a na oběžné dráze by tak mohly být uvězněny hned dva raketoplány. Přesto je jisté, že by záchranářská posádka toto riziko poodstoupila. Jenže k tomu nedostala nikdy příležitost. Stav panelu RCC číslo 8 na levém křídle až do onoho osudného únorového dne nikdo neznal a veškeré pokusy o zjištění pravého stavu věcí narazily na nezájem nebo přímo odpor manažerů.

Přes katastrofický závěr letu má mise STS-107 čestné místo v historii kosmického výzkumu. Velká část dat z experimentů se přenášela v reálném čase do příslušných výzkumných center a tak byla ušetřena zničení během katastrofy. V dubnu pak našli na území Texasu pátrači schránku, která patřila do vědecké výbavy mise a obsahovala živé vzorky mechu a červů Caenorhabditis elegans. Jejich životní cyklus trvá přibližně týden, proto tisíce červů v nádobě byly čtvrtou nebo pátou generací potomků těch, kteří přežili ohnivé peklo, jež zničilo Columbii. K vědeckému výzkumu, který probíhá doposud, také slouží samotné trosky nešťastného stroje. Po ukončení vyšetřování bylo rozhodnuto, že jejich vzorky budou zapůjčeny institucím, zkoumajícím a vyvíjejícím nové technologie pro hypersonické stroje budoucnosti.

Přes veškerou tragičnost a nepochopitelnost odchodu sedmi astronautů mise STS-107 bychom si je měli pamatovat tak, jak je zachytila kamera Laurel Clark v momentě, kdy se vraceli domů. Byli si vědomi, že odvedli velký kus poctivé práce a navíc zažili něco, čemu se normální smrtelník nemůže ani přiblížit. Viděli naši planetu v celé její kráse i křehkosti, zažili desítky východů a západů slunce, jimž se ty naše, pozemské, nemohou vyrovnat a po tom všem byli nyní na cestě ke svým blízkým, s nimiž chtěli alespoň zčásti tyto zážitky sdílet. A přestože si bezesporu byli vědomi závažnosti situace, která se kolem nich během několika posledních chvil začala odvíjet, my ostatní můžeme doufat. Doufat stejně, jako v roce 1941 John Gillespie Magee, nebo v roce 1986 Ronald Reagan, že když přišel jejich okamžik, „vztáhli ruku a dotkli se tváře Boha…

 

„Today was the first day that I felt that I am truly living in space. I have become a man who lives and works in space.“

(Dnešek je prvním dnem, kdy cítím, že skutečně žiji ve vesmíru. Stal jsem se člověkem, který žije a pracuje ve vesmíru.)

Zápis z posledního letového dne Columbie v rekonstruovaném deníku Ilana Ramona

 

Závěrem

 

Seriál Kritické momenty kosmonautiky tímto dílem končí. Pokud jej čtenáři vydrželi sledovat až do konce, rád bych jim poděkoval za přízeň. Veškeré chyby, omyly, nepřesnosti a překlepy, které se snad mohly vyskytnout, beru plně na sebe a na blogu se průběžně snažím o případnou nápravu. Děkuji za komentáře ke článkům, některé mi pomohly ujasnit si má pochybení a všechny bez výjimky mi byly velkou motivací.

Jak bylo řečeno v samém úvodu prvního dílu, lety člověka do vesmíru jsou z principu velmi rizikovou záležitostí. Podle zákona pravděpodobnosti není pochyb o tom, že dříve nebo později opět dojde k situaci, která ohrozí průběh mise, zdraví nebo přímo životy odvážlivců, kteří se za hranice atmosféry vydávají. Nezbývá, než doufat, že minimálně v dohledné době nebudu mít v tomto ohledu o čem psát. Pro mnoho lidí jsou rizika, spojená s pilotovanými lety, příliš vysoká na to, aby tuto činnost ospravedlnila. S tímto názorem však nemohu souhlasit. Každá aktivita, která posouvá hranice poznání, v sobě nese riziko. Jen tak se ale lidstvo může vyvíjet a v konečném důsledku změnit samo sebe tak, aby vlastní vinou nezaniklo.

Cesty do vesmíru mají v tomto ohledu výlučné postavení, protože kombinují pokročilé technologie s obyčejným lidským úžasem při pohledu z okénka na náš domov, zářící v nekonečné černi vesmíru jako modrá oáza.

A za tento pohled případná rizika rozhodně stojí…

 

Zdroje informací:

B. Evans „Space Shuttle Columbia- Her missions and Crews“
D. Shayler „Space Rescue- Ensuring the Safety of Manned Spaceflight“
M. Mullane „Riding Rockets“
T. Jones „Sky Walking: An Astronaut’s Memoir“
K.S .Thomas, H.J.McMann „U.S. Spacesuits“
J. E. Catchpole „The International Space Station- Building for the Future“
Kolektiv autorů „Wings in orbit“
J. Barbree „Live from Cape Canaveral“
NASA, S. Dick (ed.) „NASA’s First 50 Years“
Závěrečná vyšetřovací zpráva Gehmanovy komise dostupná na http://history.nasa.gov/columbia/index.html
Zpráva o anomáliích v průběhu letu STS-1 dostupná na http://www.jsc.nasa.gov/news/columbia/anomaly/STS1.pdf
http://spaceflight.nasa.gov/shuttle/archives/sts-107/investigation/index.html
http://www.nasa.gov
http://science.ksc.nasa.gov
http://www.aish.com/jw/id/48910512.html
http://www.nbcnews.com/id/7034817/

 

Zdroje obrázků:

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:STS-107_Cockpit_Video_3.jpg
http://www.smarterthanthat.com/wp-content/uploads/2008/10/columbia-diary-ground2.jpg
http://govinfo.library.unt.edu/caib/images/photos/materials_testing/samples/view/FoamBipodRamp-1.jpg
http://www.columbiassacrifice.com/images/tech_diagrams/damage/gas_gun.jpg
http://www.iasa.com.au/folders/Safety_Issues/RiskManagement/sacrificial_glove_files/RCC802.jpg
http://www.spaceflightnow.com/columbia/report/images/rescue3.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Ilan_ramon_sts-107.jpg

Pin It
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

GD Star Rating
loading...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


48 komentářů ke článku “Kritické momenty kosmonautiky 29. díl”

  1. Peter napsal:

    Veľmi dobré spracovaný seriál článkov, vždy som netrpezlivo čakal na každé ďalšie pokračovanie.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Děkuji, moc mě to těší. Jsem rád, že jsem je mohl publikovat na tomto velmi kvalitním blogu 😉

  2. wirgil napsal:

    Děkuji autorovi za opravdu vynikající čtení.

  3. MAK napsal:

    Pokud nevyjde v knizni podobe, bylo by mozne nekdy celej serial vydat jako ebook pripadne pdf? Moc dekuji za vynikajici ctivo poslednich mesicu!
    Moc se tesim na dalsi clanky

    MAK

    • PK napsal:

      K tomu bych se také připojil, je to ten nejlepší seriál, co jsem za poslední roky četl a v Kindlu bych si to rád přečetl ještě jednou…

  4. indian22 napsal:

    Taky musím souhrnně poděkovat za celou sérii. Pokud jsem se neprojevoval pod každým dílem, tak je to jen proto, že pouhé nadšené výkřiky opakující se pod každým článkem nakonec působí jako spam. Nakonec vlastně nevím jak za to celé poděkovat dostatečně.
    Celý závěr bych nenapsal lépe. Jen bych řekl, že názor těch co si nemyslí, že přínos kosmických letů ospravedlňuje jejich rizika není až tak podstatný, až do té doby dokud se najdou tací, kteří budou ochotní toto riziko podstoupit.
    Z havárie Challengeru i Columbie, bychom si všichni měli pamatovat jak moc je u každé činnosti, nejen v případě kosmických letů, důležitá mezilidská komunikace a naslouchání druhým. Všichni jsme lidé omylní, naše technika je už dávno ve stavu kdy nás dalece přesahuje, takže bez toho to dál prostě nejde a nepůjde.

  5. ramesse napsal:

    Gratulujem k clankom, uz davno som nieco podobne napinave necital.

    Ale napriek tejto „sviatocnej atmosfere“ mam predsa len jednu technicku otazku.

    Co takto moznost, ze by Atlantis vyletel za Columbiou vybaveny vsetkym potrebnym na pohodlnu opravu tej postihnutej dosticky? Zachranili by sa ludia aj obidva stroje.

    Tiez, nemohli by zasiahnut do zachrany aj ine krajiny? Rusi, Cinania…v pripade nudze myslim, ze by hocikto rad podal pomocnu ruku, mozno aj KLDR 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za chválu! Co se týče té mise pro EVA- problém by byl v nedostatečném výcviku posádek a v neexistenci potřebného vybavení, t.j. hlavně žebříků nutných k dosažení poškozené oblasti- nezapomínejme, že šlo o čas a ten běžel velmi rychle. Samotný panel by pravděpodobně nebylo možné opravit jinak, než improvizovaně pomocí ucpávky, a pokud by byla možnost všechny astroanuty vrátit zpět v prokazatelně nepoškozeném stroji, pochybuji, že by NASA riskovala přistání v záplatované Columbii. Smutným faktem je, že se nikdy nedozvíme, jak by to dopadlo, protože NASA už dávno ztratila většinu své vize a odvahy…

      • ramesse napsal:

        ja rozumiem, ze pri letoch do kozmu sa vsetko trenuje, zaistuje, robia sa redundantne systemy a tak, ale tu predsa islo o nudzovy stav, takze nejake 3-mesacne cvicenia v bazenoch by isli von oknom…

        Ak vobec existoval nejaky aspon teoreticky funkcny plan vyslania zachrannej misie, tak potom, uz hore na orbite, by ich predsa nic nehnalo. Doviezli by zasoby pre vsetkych na dostatocne dlhu dobu, aby mali cas aj prostriedky na viacero pokusov o opravu. Nie som sice Werner von Braun, ale toto by bolo podla mna najlepsie riesenie… Na zaver by sa vsetci okrem 1-2 pilotov vratili na Atlantise a minimalne nutny pocet ludi by doplachtil s Columbiou. Mali by sme to aj s nervydrasajucou dramou tahania slamiek a v zavere by Bruce Willis napriek zrebu zostal na Columbii sam 🙂

        • Samuel Slavkovský napsal:

          Čítali ste KMK od začiatku? Je tam totiž veľmi dobre opísané, aká je EVA náročná. Na jednoduchý výstup je potrebných niekoľko mesiacov výcviku. Toto by fakt bolo nad ľudské možnosti.
          Druhá vec je, že ako to opraviť. Aj keby si doviezli zničenú časť štítu so sebou, bol by obrovský problém s odstraňovaním zvyškov tej poškodenej a následnou aplikáciou náhradnej.
          Ide aj o to, že americké raketoplány majú vo vesmíre životnosť maximálne nejaké tri týždne. Potom im dôjde energia v batériách a je koniec. Najdlhší single let trval tuším 18 dní. Takže aj pri ideálnych podmienkach by mali na všetko ani nie pol týždňa. AK do toho zarátame aspoň aký taký výcvik a aklimatizovanie sa, vyjde nám, že aj keby nás technika nesklamala, bolo by to len tak tak.
          Dajme tomu že Atlantis by doletel ku Columbii počas 10-11. letu. Čo potom? Bol by to prvý deň v kozme, čiže by sa takmer s istotou dostavila kozmická kinetóza. Už prechod z Columbie na Atlantis by bol nesmierne náročný. Následné opravy by boli fakt už nadľudský výkon. Preto fakt najlepšia možnosť by bol asi presun na záchranný raketoplán a let domov.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Víceméně jsem už na podobnou otázku odpověděl, ale jsem rád i za Váš ohlas.
          Ad zásoby navíc- není to tak jednoduché jako „naložíme flašky s kyslíkem a jedeme“ 🙂 Integrace další palety se zásobami kryogenik do nákladového prostoru Atlantisu by zabralo nějaký čas (nezapomínejme, že byl připravován pro misi na ISS, tedy v hodně odlišné konfiguraci). Jak propojit environmentální systém obou orbiterů- to je další otázka.
          Ad EVA- to, že se každá plánovaná EVA nacvičuje, není jen náhodou. A tohle by byla hodně, hodně náročná EVA. Je sice pravda, že základní výcvik pro výstup do prostoru měly všechny posádky shuttlu, ale tohle bylo přeci jen hodně silné kafe.
          No a nakonec- zkuste se vžít do kůže vedení letu- máte funkční orbiter, na jehož palubu se vejde celá posádka z toho poškozeného. A pak máte poškozený orbiter, o jehož opravě víte, že je improvizovaná a s velkým procentem možnosti selhání během návratu. Kam posadíte astronauty? 😉

  6. Adam napsal:

    Děkuji za celý seriál. Vždy jsem se na další díl moc těšil.
    Dobrá práce !!

  7. G.B. napsal:

    Velký dík za celou sérii. Myslím, že spoustě čtenářů, včetně mne, přiblížila věci naprosto nové a neznámé.

    U článků mi ale chybí 2 detaily. Pokud budu konkrétní, jakožto laikovi mi v tomto článku chybí popis toho, co by znamenala změna inklinace Columbie aby mohla zakotvit u ISS. Jistě to nebude tak prosté jako „pořád rovně a nad Afrikou doprava“. Naopak krásně byl jiný manévr popsán v 8. dílu, kdy se Gemini IV chtělo přiblížit k Atlasu. Možná by se tím ale článeky velmi nafoukly a rozmělnily.

    Druhou věcí, která mi u této serie výrazně chybí, je ikonka „DONATE“. Doufám tedy, že pokud se autor rozhodne celou sérii vydat knižně, dozvím se o tom včas.

    Ještě jednou díky.

    • Samuel Slavkovský napsal:

      Zmena inklinácie by sa konala v bode, kde sa dráhy ISS a Columbie pretínali (resp boli v jednej rovine so stredom Zeme). V tom bode by sa Columbie naklonila kolmo ku svojej obežnej dráhe a zároveň kolmo k povrchu Zeme a zapálila by motory. V tom momente by začala zabáčať doprava, ako ste napísal. Nakoniec po vyrovnaní dráh by nasledovali klasické približovacie manévre zadokovanie.
      Problém bol však v tom, že Columbia by na túto zmenu inklinácie musela vynaložiť obrovské množstvo energie, kt. by sa rovnalo približne zmene rýchlosti o 1 km/s. To zamozrejme nepripadalo do úvahy.
      Autor to neopisoval preto, lebo táto možnosť bola skutočne nereálna a bolo by to zbytočné.
      Kvôli takýmto otázkam napísal náš šéfredaktor článok. Prikladám vám naň link:
      http://blog.kosmonautix.cz/2013/02/zakladni-manevry-na-obezne-draze/

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Samuel už odpověděl za mě, v zásadě bych napsal něco podobného. Změna inklinace o tak velkou hodnotu vyžaduje skutečně velké množství dostupné energie, potažmo paliva. A to Columbia bohužel neměla. Z tohoto pohledu to byla natolik nereálná možnost, že její další rozebírání by nemělo v kontextu článku smysl.
      A moc děkuji za pochvalná slova, pokud se někdy odhodlám obeslat nakladatele a někdo bude natolik nesoudný, že KMK vydá, určitě to na blogu nebo na fóru prokecnu 🙂

  8. Jiří napsal:

    Celkem mě zamrzelo, že seriál už končí, ale je pravda, že téma se jednou musí vyčerpat. Chci také poděkovat za celý seriál, kde jsem netrpělivě čekal na každý nový díl.
    Líbily se mi zejména počáteční díly, které vysvětlily i laikovi, že zdání klame a že i přes obrovské nasazení všech zůčastněných nic ve vesmíru není tak jednoduché a bezpečné, jak by se mohlo na první pohled zdát.

  9. Marek Klusák napsal:

    Děkuji za tento seriál, narazil jsem na něj náhodou a hltal jej se zatajeným dechem. Každý den jsem doufal, že v Google+ najdu odkaz na další díl 🙂

    Těším se, až jej celý přečtu znovu bez nutnosti čekat dlouhé dny na pokračování.

  10. voyo napsal:

    skuste oslovit nielen vydavatela, ale skuste o tom natocit serial! myslim to uplne vazne!

    chodi taka seria letecke katastrofy – toto by malo ovela vacsi uspech.

    super citanie!

  11. zdenek napsal:

    Také velká pochvala a poděkování. ALE, oblíbil jsem si takhle dobře počíst a co teď ? 🙁

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky moc!
      A co teď? Myslím, že i ostatní články na tomto blogu stojí za přečtení 😉

  12. JR napsal:

    Taky bych rád poděkoval za super sérii. Ono z celého blogu je vidět zapálení, doufám že vydrží, je to super studna informací pro laiky a amatérské fandy kosmonautiky 🙂

  13. Michal Bursík napsal:

    Také se u posledního dílu přidávám k poděkování za celý seriál u kterého jsem nejednou měl slzy na krajíčku.
    Tento blog jsem našel díky KMK a doufám, že si udrží vysokou kvalitu jako u dosud publikovaných článků. Mrzí mne jen, že nestíhám číst vše.
    Takže ještě jednou díky a přeji hodně úspěchů při dalším psaní.

  14. Evžen napsal:

    Diky moc všem za poutavé a poučné čtení. Je mi jasné, že pochval zde je hodně. Ale každé dobré dílo má být pochváleno a tohle za to rozhodně stojí. Můžeme z mnohla knih číst o tom, co se kdy stalo a to jsou knihy renomovaných autorů, ne senzacechtivé lži a výmysly. Ale takto dopodrobna a odborně vypiplané články se vidí jen málokdy. Před autory hluboce smekám a přeji hodně dalších čtivých článků a ještě víc spokojených čtenářů.

  15. Jan Simacek napsal:

    VYBORNY cteni! na kazdej dil sem se tesil jak malej a primelo me to k hledani si dalsich informaci o udalostech zminovanych v celem serialu. diky!

  16. zarni napsal:

    Moc děkuji za celý seriál. Super. 🙂

  17. Vojtěch "vogo" Gondžala napsal:

    Můžeme očekávat nějaký další seriál? Pro změnu mapující třeba úspěchy v pilotované kosmonautice a jejich zákulisí?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Samozřejmě, články různých autorů na blogu budou do historie nahlížet i nadále. Ať už formou samostatných článků nebo seriálů 😉

  18. dusan2000 napsal:

    Super clanky, dobre napisane, ktore sa este lepsie citaju. Sklanam sa pred perfektnym spracovanim a moj klobuk je az na zemi.

    Ale jedna vec ma zarazila, v 28 diely:

    Na nalezených destičkách a panelech RCC z náběžné hrany levého křídla byl zřetelný jakýsi nahnědlý depozit, jehož analýzou bylo zjištěno, že se jedná o roztavenou hliníkovou slitinu Inconel, tedy materiál, jenž tvořil hlavní konstrukci orbiteru.

    Inconel nie je hlinikova zliatina… obsahuje sice hlinik ale skor ako stopovy prvok od 0 do max 1,5%… je to v prevaznej miere zliatina tvorena Ni-Cr-Mo-Co-Fe. http://en.wikipedia.org/wiki/Inconel

    Je to velmi pevna zliatina za nizkych (LN2) ako aj za vysokych teplot ale je zaroven aj dost tazka, a na kridlach sa nepouzivala. Pokial viem tak sa pouzivala na shuttloch pre podvozkove skupiny a casti motorov. Na kridlach boli vo vacsine pouzite zliatiny hliniku, titanu a vanadu. Jedine, ze by to co nasli bola zmes roztavenych hlinikovych zliatin z kridla zmiesane spolu s roztavenym inconelom z laveho podvozku?? Alebo, ze by potiahli kridlo tenkym plechom z Inconelu tak, ako bol napr robeny cely plast NorthAmerican X-15??? Pokial viem tak nie a to hlavne z dovodu tepelnej dilatacie roznych materialov pri tak velkych plochach ako malo samotne kridlo a tak rozdielnych teplotach v roznych miestach kridla, tak aj z narastu celkovej hmotnosti orbitera. Setrilo sa na kazdom kilograme vahy, pretoze 1kg vystreleny na orbit stal na zaciatku 18.000$ a ku koncu az 60.000$.

    pre zaujimavost a nazorne ukazky ako sa sklada shuttle a aka je to vlastne krehka struktura som nasiel fotky zo stavby discovery na http://www.space.com/42-building-space-shuttle-discovery.html

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za postřeh, Inconel nebyl hlavním materiálem konstrukce křídla, to byl můj překlep. To, že se jedná primárně o niklovou slitinu, jsem taky zasklil, moc se omlouvám a opravím to v článku.
      Nicméně použit byl na více místech, mimo jiné na směrovce, na přechodu mezi pevnou částí křídla a elevony a z Inconelu byly také úchyty, které poutaly panely RCC k aluminiové konstrukci předního nosníku. Odtud pocházely ty depozity na panelech a destičkách.
      Ještě jednou díky za postřeh a za pochvalu 😉

  19. Honza napsal:

    Perfektní série. Díky.

    K poslednímu článku mám malou poznámku. Ani mě nezaráží chování managementu NASA před nehodou. Podobným stylem se chovají všechny velké instituce, jen naštěstí ne každá provozuje zařízení na hranici technických a fyzikálních limitů.
    Zarážející je, že ani po takové tragické nehodě nebyla odstraněna původní „závada“ tedy odpadávající izolace a u dalších startů se tento problém opakovaně řešil. I velmi byrokratické a zkostnatělé instituce obvykle v případě takového selhání nápravu provedou.
    Je smutný pohled na instituci, která dostala člověka na Měsíc, jak se vyčerpá a vyhoří na fakticky nesmyslném projektu raketoplánů tak, že dnes není schopna poslat člověka na oběžnou dráhu. To je možná další z kritických momentů kosmonautiky…

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky!
      Podle mého byl problém ve špatně zvoleném konceptu termální ochrany ET. Od začátku bylo zřejmé, že nefunguje tak, jak byl navržen a veškeré změny v technologii nanášení a ve složení pěny byly pouze reakcí na selhání této ochrany. Naštěstí při dalších startech (myšleno po Columbii) se už kusy izolace uvolňovaly dávno po prolétnutí oblastí maxQ (nejvyššího dynamického namáhání), kdy odpor atmosféry nebyl tak velký a nedokázal zpomalit kusy izolace natolik, aby způsobily nějakou škodu.
      Raketoplán byl sice úžasný stroj, ale jak sám píšete, zavedl NASA do slepé uličky, ze které se bude hodně těžko dostávat…

  20. karlik napsal:

    Narazil jsem na tento seriál úplnou náhodou a klobouk dolů před autorem. Na netu ani jinde jsem na lepší nenarazil a ač nejsem fanouškem kosmonautiky /spíše letectví/ v knižní podobě bych neváhal.
    Jen dotaz laika: Pokud by čistě hypoteticky došlo k záchrané misi Atlantisu ke Columbii, byla by nutná přítomnost někoho na palubě nouzově opravené Columbie při návratu /nezbytně 1-2 lidé /, nebo byl Shuttle schopen plně automatického návratu jako to bylo u jediného letu Buranu???
    Přiznám, že nevím, nakolik při standartním přistávacím manévru zasahovala posádka do řízení, či se jen „vezla“.

    Děkuji za objasnění a za rozšíření znalostí

    KH

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Děkuji za chválu, moc mě to těší! 😉
      Co se týče automatického přistávání- do katastrofy Columbie raketoplány tuto schopnost neměly- autopilot neuměl nastartovat APU, vysunout pitotovy trubice, spustit podvozek a podobně. To bylo vždy na posádce, přičemž velitel přebíral samotné řízení pár minut před dosednutím (většinou si na chvíli knipl osahal i pilot). Až po Columbii, konkrétně to tuším bylo v roce 2006, byl na palubu instalován 8,5 m dlouhý svazek kabelů, který ovládání výše zmíněných prvků propojil s avionikou na middecku. Pak byl raketoplán schopen přistát pomocí dálkového řízení operátorů v řídícím středisku. Ale pokud vím, nikdy se tato možnost neotestovala v praxi.

      • karlik napsal:

        Díky za odpověď, takže tak jako tak, by minimálně na velitele a pilota padl černý petr.

        Zároveň se přimlouvám /pokud by neklaplo knižní vydání/ alespoň za ebook.

  21. Lukáš Křepelka napsal:

    Skvělý seriál. Výborně a poutavě napsán. Mockrát děkuji za napsání 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Děkuji, jsem moc rád, že se seriál líbil. A také doufám, že se líbí i ostatní články na našem blogu! 😉

  22. Petr Pštros napsal:

    Dobrý večer, náhodou jsem našel Vaše stránky a měl jsem to štěstí, že jsem si mohl celý tento seriál přečíst v celku. Trvalo mi to opravdu jen chvíly, protože jsem čtení věnoval veškerý čas od příchodu z práce až po pozdní ulehnutí. Nádherné a poučné čtení, mockrát Vám děkuji. Přeji Vám krásné Vánoce a do Nového roku hodně zdaru v pokračování Vaší práce. A samozřejmě hodně zdraví. Ještě jednou děkuji s pozdravem Pštros.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Moc děkuji za Váš komentář, jsem opravdu rád, že se Vám seriál líbil. Věřím, že se Vám budou líbit i všechny další články na blogu (a každý den přibývá jeden nový!).
      I já Vám přeji krásné Vánoce, šťastný vstup do roku 2014 a hlavně zdraví- protože to je to nejdůležitější 😉

  23. Jiří napsal:

    Velmi děkuji za Vaše poutavé články a tento seriál. Tento web mi v google „vyskočil“ náhodou a jako naprostý laik jsem velmi rád za technicky srozumitelné a svěží čtení.

    • Michael Voplatka napsal:

      Velice děkujeme za pochvalu. Pozitivní reakce čtenářů jsou pro nás velkou motivací. Doufáme, že jsme díky Vašemu náhodnému googlování získali dalšího věrného čtenáře 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Moc děkuji za pochvalu, jsem rád, že se Vám seriál líbí. Věřím, že se na náš blog budete vracet i nadále! 😉

  24. Peter napsal:

    Tento súbor článkov ma zaujal, ako za posledných snáď desať rokov nič iné – veľké poďakovanie autorovi, že ma vrátil do čias, keď som kozmonautiku sledoval ako divý a za pohľad z „druhej strany“, to by človek nepovedal, o aké obrovské riziká išlo (ide) pri každom kozmickom lete.

  25. LuRKeR napsal:

    Uzasne podane, vyresersovane… marne hladam superlativy 🙂 objednavka na knizku je v poradi…

    Pre zvedavcov a doplnenie odporucam vynikajuce clanky k teme na serveri arstechnica.com, napriklad aj pripad Columbie a moznosti zachrany tam boli pekne a dost detailne rozobrate, pre niektorych mozno bude ale problemom anglictina…

    Dakujem!

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Velké díky za takovou chválu, jsem moc rád, že se Vám seriál líbí a ještě raději, že Vás ponoukl ke koupi knížky. Doufám, že se bude i kniha líbit.
      A co se týče stránky arstechnca.com, občas na ni zabrousím a vždycky je tam něco velmi zajímavého. 😉

Zanechte komentář