Kritické momenty kosmonautiky 27. díl

Velitelský vůz konvoje vozidel na KSC

Manželky, manželé a děti astronautů stáli na malé tribuně a prohledávali zrakem oblohu nad sebou, ačkoli velmi dobře věděli, že zatím ještě nemají možnost nic zahlédnout. Ale už brzy se dočkají- jejich nejbližší se vrátí domů po šestnácti dnech, které strávili na oběžné dráze. Psal se 1. únor 2003 a ranvej na KSC čekala na to, až na ni v 9:16 místního času (14:16 UTC) dosedne Columbia, nejstarší z flotily amerických raketoplánů. Před několika momenty byl ohlášen úspěšný brzdící zážeh a teď už se jistě Columbia noří do hustých vrstev atmosféry. Mise STS-107 za pár minut skončí úspěšným přistáním. S rodinami astronautů čekali také jejich kolegové. Je pravidlem, že na start a přistání doprovázejí příbuzné posádek astronauti, které si rodiny zvolí. Mají na starosti jejich pohodlí, logistické záležitosti (například dopravu na kosmodrom a z něj) a v neposlední řadě jsou také k dispozici, aby mohli čekajícím příbuzným objasnit podrobnosti ohledně dané fáze letu. I dnes byla na Kennedy Space Center eskorta, jak se astronautům, doprovázejícím rodiny posádky říká. Na jedné ze spojek dráhy byl zatím připraven konvoj vozidel, který po přistání vyjíždí k raketoplánu, aby zajistil nutné procedury. Velitel konvoje měl k dispozici modifikovaný karavan, ze kterého akci mohl koordinovat. U karavanu postávali šéf oddílu astronautů Bob Cabana a jeho zástupce Jerry Ross. Najednou se z velitelského vozidla ozvalo klepání. Ross a Cabana se ohlédli a uviděli, jak kdosi uvnitř klepe na okénko a gestem je volá k sobě. Když Cabana a Ross vstoupili do vozu, dozvěděli se, že řídícímu středisku před několika okamžiky vypadla komunikace s Columbií. To nebyl nějak závažný problém, občas se stávalo, že směrovka orbiteru zakryla výhled anténě, pomocí které raketoplán komunikoval přes družici TDRS se střediskem. Po chvíli přišla zpráva, že vypadla i telemetrie. Nic se neděje, pomysleli si oba astronauti, když vypadne komunikace, většinou vypadne i telemetrie, jejíž anténa má výhled zastíněný pravděpodobně také. Ale za další okamžik přišla informace, že středisko ztratilo sledovací údaje, Columbia se jednoduše ztratila z radarů. Cabana a Ross zůstali jako opaření, až příliš dobře věděli, co to znamená. Vystoupili z karavanu, zašeptali tichou modlitbu za své kolegy a kamarády a Ross svolal astronauty z eskorty na travnatou plochu vedle ranveje.

Před několika okamžiky měla Columbia dosednout na dráhu, ale pořád po ní nebylo vidu ani slechu. Rodinní příslušníci stále nervózněji čekali, kdy se ozve dvojitá rána, která ohlašuje nadzvukový přílet raketoplánu a je vždy znamením, že stroj začíná točit závěrečný okruh kolem ranveje. Nic se však neozývalo. Někteří nahlas odpočítávali, jako by chtěli ony sonické třesky přivolat. Jejich nadšení ale po chvíli začalo opadávat. Najednou k hloučku rodin přistoupili vážně se tvářící astronauti z eskorty. Pohled do jejich tváří znamenal pro většinu přítomných hrozivou předtuchu. Eskorta začala rodiny pomalu odvádět z tribuny do čekajících vozů a ty je vezly na ubytovny posádek. Dnes Columbia nepřiletí. Dnes, ani jindy. Dnešním dnem se z dvanácti dětí stali poloviční sirotci, pět žen přišlo o manžela a dva muži o manželky. Hrůza onoho sobotního rána z jejich životů už nikdy nezmizí…

 

Zpáteční cesta bez konce (3/5)

 

Před několika okamžiky skončil brzdící zážeh a velitel Rick Husband srovnal Columbii do správné polohy, tedy po směru letu, křídla do horizontu a čumák 40° vzhůru. Tak mohl orbiter nejlépe vzdorovat ohnivému peklu, které je součástí návratu na Zemi. Řídící středisko potvrdilo, že zážeh byl naprosto perfektní a mise STS-107 je na cestě domů. Oproti dřívějším letům kabin Mercury, Gemini a Apollo má raketoplán během sestupu jednu výhodu. U kosmických lodí let šedesátých a sedmdesátých nastávalo během doby nejprudšího ohřevu kabiny „okno“ v trvání několika minut, kdy se spojení se zemí přerušilo. Rozžhavená plazma, která kosmického navrátilce obklopuje a která brání radiovému kontaktu se zemí, není ale v případě raketoplánu rovnoměrně rozprostřená okolo klesajícího stroje. Za zádí raketoplánu je kužel prostoru, kam se plazma prakticky vůbec nedostane. Proto jsou na trupu umístěny antény, jejichž signál se během průletu plazmou šíří právě tímto kuželem nahoru, do vesmíru. Signál zachytávají družice TDRS a ty pak obrazně fungují jako telefonní uzel, díky kterému může probíhat komunikace mezi orbiterem a řídícím střediskem bez přerušení. Přesto většinou vládne během této fáze letu mezi raketoplánem a střediskem ticho. Kontroloři vidí veškeré potřebné údaje na svých monitorech a komunikace probíhá pouze v případě nepředpokládaného průběhu letu.

Posádka měla podle plánu nasadit rukavice a spustit hledí přileb. To se však nestalo, pocit bezpečí a pohodlí převážil nad předpisy. Na výsledek průběhu následujících minut to ale nemělo naprosto žádný vliv. Pro Laurel Clark to bylo dokonce výhodné, protože se rozhodla celý sestup natočit na svou kameru a v rukavicích se s kamerou manipuluje hodně špatně. Zmáčkla tlačítko „Rec“ a začala pořizovat záběry z kokpitu. Netušila, že se její záznam stane přízračným mementem, připomínkou sedmi živých lidských bytostí tak, jak vypadaly jen několik minut před zlomkem sekundy, který je změní v pouhý otisk v paměti jiných lidí…

Raketoplán teď letěl rychle kupředu, ale současně také padal závratnou rychlostí k zemskému povrchu. Rychle se blížil takzvaný „Entry interface“, tedy teoretický bod, ve kterém se orbiter znovu dotkne hustých vrstev atmosféry. Bylo přesně 13:44:09 UTC (8:44:09 Houstonského času), když tímto bodem Columbia proletěla. V té době se blížila k západnímu pobřeží Kalifornie rychlostí M24,56 (24,56 krát rychleji než zvuk) a ve výšce 120 km. Za pár momentů začne povrch stroje třít o stále početnější molekuly vzduchu a začne fáze nejvyššího aerodynamického ohřevu. Posádka ani řídící středisko nemají ani potuchy, že by dnes mělo být něco jinak, než při předchozích přistáních. Ale v útrobách Columbie se už začal odehrávat sled událostí, které nakonec tento pyšný a nádherný stroj i s jeho pasažéry zničí.

Ve 13:52:17, tedy asi minutu a půl po začátku fáze nejprudšího ohřevu, se objevil na konzolích řídícího střediska první náznak, že něco není v pořádku. Senzory na hydraulické brzdové instalaci levého hlavního podvozku zaregistrovaly neobvyklý nárůst teploty. Columbia byla v tu dobu asi 480 km od pobřeží Kalifornie. Záhy začala neobvyklé údaje hlásit i jiná čidla v hydraulickém systému brzd. O chvíli později se přidalo jedno z čidel teploty vnitřní vrstvy levého vnitřního elevonu (pohyblivá plocha, fungující jako výškovka a balanční křidélko, umístěná na odtokové hraně křídla orbiteru), které nejdříve ukázalo neobvyklý pokles teploty a o pár okamžiků nato přestalo dodávat data úplně. Od 13:53:10 v několikasekundovém rozestupu vypadla čtyři čidla teploty v servořízení levého vnějšího elevonu. To upoutalo pozornost Jeffa Klinga, který byl ve službě v řídícím středisku. Jeho pozice byla označována jako MMACS (Maintenance, Mechanical, Arm and Crew Systems- tedy kontrolor, zodpovědný za strukturální a mechanické systémy shuttlu). Kling zpozorněl. Čtyři čidla, umístěná blízko sebe, to asi nebude náhoda… Co za tím může být? Kling pro jistotu zavolal letového ředitele Leroye Caina: „Jen pro informaci, právě jsem ztratil čtyři separátní čidla na levé straně stroje. Teplota v hydraulických smyčkách. Dvě v systému jedna a po jednom v systémech dva a tři.“ Cain odpověděl: „Čtyři teplotní v hydraulické smyčce?“ „V levém vnějším a levém vnitřním elevonu“, odtušil Kling. Pak dodal něco, co Caina vyvedlo z rovnováhy. Řekl, že nemají žádnou vzájemnou souvislost, nemají společnou kabeláž, ani vysílače. Během každého dosavadního průletu shuttlu atmosférou samozřejmě nějaké to čidlo vypadlo, ale čtyři čidla, umístěná v jedné části stroje a prakticky najednou? To není samo sebou…

Na palubě Columbie si zatím posádka užívala nevšedního divadla. Z oken letové paluby mohli astronauti pozorovat narůžovělou záři, protkanou občasnými zášlehy kroutících se oranžových plamenů. Laurel Clark nevěděla, kam dříve zamířit svou kameru, jestli na úžasnou scénu venku, nebo na rozzářené obličeje svých kolegů. Všechno zatím probíhalo normálně, astronauti začínali pociťovat náznaky přetížení- zatím jen díky checklistu, který poté, co jej Will McCool vypustil z ruky, nevisel v prostoru, ale vydal se pomalinku k podlaze kokpitu. U Husbanda a dalších dvou veterány v posádce to vyvolalo úsměv, první jízda oblakem rozžhavené plazmy je neuvěřitelně bohatá na vjemy a dojmy. Ovšem jistý druh vjemů měla díky svým čidlům i Columbia. A před chvílí, ve 13:52:05 UTC pocítila něco velmi neobvyklého a hrozivého. Jakási síla ji začala táhnout doleva. Sice jen velmi mírně, ale přesto dost na to, aby to poznaly jemné akcelerometry. Tato informace se ale pouze nahrávala na záznamník a nebyla vyslána do řídícího střediska.

Zajímavé dojmy měli i spotteři podél plánované trasy Columbie nad Spojenými státy. Tisíce lidí byly připraveny s dalekohledy, fotoaparáty a kamerami v rukou, aby se mohli pokochat ohnivou stopou, kterou v atmosféře raketoplány vždy zanechávaly. Jeden z náhodných diváku tak mohl ve 13:53:44 pozorovat neobvyklý jev- od jasného rychle letícího bodu, kterým byl raketoplán, se náhle oddělil druhý jasný bod. To bylo zvláštní, ještě nikdy nic takového nebylo pozorováno. O deset sekund později se náhle plazma okolo Columbie na moment rozjasnila a bylo možno pozorovat další světelné objekty, oddělující se od orbiteru. Columbia teď prolétávala nad Kalifornií a blížila se k hranicím Nevady. To, co diváci sledovali, se podobalo vypouštění klamných cílů z bojových letounů, Columbia ovšem nebyla bojovým letounem a rozhodně z ní nic odpadávat nemělo!

Řídící středisko po ztrátě spojení s Columbií

Řídící středisko po ztrátě spojení s Columbií
zdroj: http://www.columbiassacrifice.com

V řídícím středisku zatím začala čidla dělat Cainovi vrásky. Zatím jej však GNC (Guidance, Navigation and Control- kontrolor navádění, navigace a ovládání) Mike Sarafin ubezpečil, že trajektorie Columbie je zcela normální. Autopilot správně vedl orbiter po předem zvolené dráze, která připomínala esíčko. Díky němu orbiter účinněji brzdil, připomínalo to slalom lyžaře na svahu. Ve 13:56 UTC byla Columbia přesně v polovině esíčka a začala náklon na opačnou, levou,  stranu. O dvě minuty později se pokusil Rick Husband poprvé od vstupu do atmosféry zavolat řídící středisko. Spojení bylo však nakrátko přerušeno a tak nebylo rozumět tomu, co chtěl velitel říci. Mezitím náhle vypadla data o tlaku a teplotě vnitřní i vnější pneumatiky levého hlavního podvozku. To bylo vážné, Columbia byla díky Spacehabu a plošině Freestar hodně těžká. Pokud přišla o pneumatiky, přistání se může zvrhnout v pořádný průšvih. Ale třeba je to jen chyba instrumentace, přesto by o tom měl Husband vědět. Astronaut Charlie Hobaugh, který ten den sloužil jako capcom, stiskl tlačítko vysílání a oslovil svého kolegu v Columbii: „Columbio, tady Houston. Vidíme hlášení o tlaku vašich pneumatik, ale nerozuměli jsme vaší poslední relaci.“ Bylo 13:59:32, když Husband odpověděl: “ Roger, uh bu…“ (Rozumím, a……) Jeho věta byla přerušena uprostřed slova.

Ve stejný moment se přerušila i telemetrie.  Charlie Hobaugh chvíli počkal, zda se spojení neobnoví a pak začal profesionálně klidným hlasem volat do éteru „Columbia, Houston, comm check…“ (Columbie, tady Houston, zkouška spojení). Nikdo neodpovídal. Telemetrie zamrzla. Něco bylo špatně.  Zatím další kontroloři hlásili Cainovi, že senzory, které měli na starosti před výpadkem, začaly ukazovat podivné údaje. Cain zavolal Richarda Jonese na pozici FIDO (Flight Dynamics Officer- kontrolor letové dynamiky) a zeptal se ho, kdy očekává zachycení vracejícího se orbiteru silným radarem na floridském KSC. „Mělo to být asi před minutou, letový…“ odpověděl FIDO. Raketoplány jsou, co se týče „jízdního řádu“, velmi přesné. Odchylky od letového plánu bývají v řádu zlomků sekund. Jestliže měl radar u přistávací dráhy orbiter zachytit už před minutou, ale nestalo se tak, znamená to… Letový ředitel LeRoy Cain cítil, jak se všechny jeho noční můry shlukují a obklopují jej.

Columbia se rozpadá na texaském nebi.

Columbia se rozpadá na texaském nebi.
zdroj: http://www.capcomespace.net

Vysoko na obloze nad Texasem se zatím odehrávalo strašidelné divadlo. Jasný bod, který se sunul po obloze, za sebou trousil další a další světelné tečky a ohnivá stopa za ním se střídavě zjasňovala a pohasínala. I ti, kteří nebyli zrovna fanoušky kosmického programu, věděli, že něco není úplně v pořádku. Někteří začali volat 911, což je obdoba našeho nouzového čísla 112, jiní zase začali telefonovat do televizí a upozorňovat na to, co se odehrává vysoko na obloze. Armádní radary, které sledovaly Columbii, zaznamenaly, že negativní vertikální složka její rychlosti několikanásobně vzrostla- orbiter klesal po strmější dráze, než bylo očekáváno. Pak se v ohnivém chvostu Columbie objevil oblak kouře a o pár okamžiků později mohli pozorovatelé na zemi jen bezmocně sledovat, jak se onen letící bod rozpadá na několik částí. Po chvíli začaly na území Texasu a Louisiany dopadat s ohlušujícím rachotem podivné předměty.

Bryan Austin, letový ředitel, který měl momentálně volno, se stejně jako mnoho jiných to ráno díval na televizi. Vysílání náhle přerušil mimořádný vstup, během kterého televizní stanice pustila amatérský záznam rozpadu orbiteru. Teplé houstonské ráno se pro Austina změnilo v ledové sevření, které mu nahnalo husí kůži. Chvíli odmítal připustit, že na obrazovce vidí to, co vidí. Pak zvedl telefon. Na druhé straně zvedl sluchátko Phil Engelauf, zkušený letový ředitel, který momentálně seděl přímo za LeRoyem Cainem v řídícím středisku MCC (Mission Control Center- řídící středisko mise). Jakmile Austin domluvil, Engelauf se zvedl a zavolal na Caina. Když se Cain otočil, Engelauf mu tlumočil Austinova šokující slova. Všichni v sále už tušili, že jsou svědky velmi vážné situace, ale teď už se realita nedala dále odsouvat. Cain zůstal ještě pár sekund otočen dozadu, pak se obrátil a řekl dnes už smutně proslulá slova směrem ke GC (Ground Control- měl na starosti veškeré pozemní vybavení, včetně sledovacích stanic) Billu Fosterovi: „GC, Flight, lock the doors!“ (GC, tady Letový, zamkněte dveře!). Tím řídící středisko oficiálně přešlo do módu sběru informací o katastrofě. Nikdo nesměl volat ven, nikdo nesměl přijímat hovory, nikdo nesměl do sálu vejít, ani z něj vyjít ven. Bylo to nutné proto, aby veškeré postřehy a dojmy kontrolorů zůstaly tak jasné, jak jen to jde. Při vyšetřování může být důležitá každá maličkost, každý náznak.

LeRoy Cain se právě dozvěděl o rozpadu orbiteru...

LeRoy Cain se právě dozvěděl o rozpadu orbiteru…
zdroj: http://www.aero-news.net

Cain se díval upřeně vpřed a oči se mu začaly plnit slzami. Ztratili posádku. Během jeho služby. To přece musí být zlý sen. Ještě jednou se zeptal FIDO Jonese, jestli radary našly raketoplán. Po záporné odpovědi několikrát polknul naprázdno. Vedle něj stojící capcom Charlie Hobaugh zavřel objemný svazek letového plánu. Jako by tím definitivně potvrdil, že naděje je mrtvá. Pak převládla profesionalita. Cain zapnul svůj interkom: „Dobrá, musíme rozběhnout nouzové procedury podle FCOH (Flight Control Operations Handbook- plán operací řídícího střediska), checklist FCOH, strana 2.8-5….“

Ospalé texaské městečko Nacogdoches se jako každé ráno probouzelo do normálního víkendového dne. Ale kolem osmé hodiny ráno tamního času se najednou začalo místním zdát, že nadešel konec světa. Na obloze se ozvalo několik hlasitých ran a po nich se rozlehlo po celém kraji podivné dunění. Pak se otevřelo nebe a z něj začaly padat… no, vlastně ani nejde moc popsat, co padalo. Nikdo ze svědků nic takového v životě neviděl. Malé i větší ohořelé kusy „čehosi“ dopadaly po celém okrese. Rybář, sedící u nádrže Toledo bend, s údivem pozoroval, jak do vody dopadá jakýsi předmět. Řidička nedaleko městečka Lufkin skoro nabourala, když jí nějaká věc narazila do čelního skla. Před Commercial Bank uprostřed Nacogdoches přistál kus pokrouceného plechu. Na ranveji místního malého letiště dopadla jakási podivná koule. Jedna starší žena donesla na policejní stanici předmět, který vypadal jako malá tryska.

Trosky raketoplánu Columbia pokryly obrovské území

Trosky raketoplánu Columbia pokryly obrovské území
zdroj: http://www.fireworld.com

Nedaleko jednoho ze zaparkovaných karavanů dopadl ohořelý kus materiálu, zřejmě kovu, který strašně páchl- něco mezi desinfekčním prostředkem, sírou a peroxidem.  Linka 911 byla zahlcena příchozími hovory, kde se lidé ptali na původ podivného dunění a ran. Lidé vycházeli do zahrad a ulic a všude nacházeli kusy a kousky jakéhosi stroje. Za pár desítek minut, poté co viděli zvláštní relaci v televizi, bylo všem jasné, že jsou přítomni jednomu z nejdramatičtějších momentů v dějinách městečka a zároveň i jednomu z nejtragičtějších milníků kosmického programu. Na Nacogdoches a do jeho blízkosti dopadla největší část trosek chlouby Ameriky- raketoplánu Columbia.

Prezident Bush jr. několik hodin po tragédii zmobilizoval Národní Gardu a její vojáci začali s týmy pátračů pročesávat obrovské území o rozloze více než 2800 km2. Prezident sám se ihned vrátil z Camp Davidu, kde trávil víkend. Počasí znemožňovalo let vrtulníkem, proto se musel spokojit se svou obrněnou limuzínou. Po příjezdu do Washingtonu předstoupil před televizní kamery. Jako druhý americký prezident v historii měl svým spoluobčanům oficiálně oznámit, že vesmír si vybral tu nejvyšší daň.

„Mí spoluobčané, tento den přinesl naší zemi strašné zprávy a obrovský zármutek. Toto ráno, v 9 hodin, ztratilo řídící středisko kontakt s naším raketoplánem Columbia. Zanedlouho byl pozorován pád trosek z oblohy nad Texasem. Columbia je ztracena, nikdo nepřežil…“ Stejně jako takřka na den před sedmnácti lety byla šokovaná Amerika konfrontována se zánikem jedné z technologických ikon. Stejně jako tehdy pozorovala tento zánik v přímém přenosu. A stejně jako tehdy se všichni ptali: „Co se to vlastně stalo? A proč?“ A odpovědi budou stejně šokující, jako tenkrát…

(článek má pokračování)

 

Zdroje obrázků:

http://www-pao.ksc.nasa.gov/kscpao/images/medium/2009-2419-m.jpg
http://www.columbiassacrifice.com/images/gen_graphics/MissionControl_STS-107.jpg
http://www.capcomespace.net/dossiers/espace_US/shuttle/1996-2005/STS107/STS107%20crash%2001.jpg
http://www.aero-news.net/images/content/aerospace/2003/STS-107-CainLeRoy-tear-0203-1a.jpg
http://www.fireworld.com/Portals/0/articles/ring.jpg

Kritické momenty kosmonautiky 27. díl, 2.5 out of 5 based on 28 ratings
Pin It
(Visited 1 837 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (28 votes cast)
(Visited 1 837 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


14 komentářů ke článku “Kritické momenty kosmonautiky 27. díl”

  1. Scarabeus napsal:

    Opět moc pěkný článek. A čtivý. Kdy bude další? Doufám, že co nevidět!

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Děkuji za pochvalu!
      Předposlední díl Columbie a současně také předposlední díl Kritických momentů vyjde opět tradičně v úterý po půlnoci 😉

      • Filip napsal:

        To už bude konec? 🙁
        A kdy vyjde druhá série? 🙂

        • Dušan Majer napsal:

          Tento bezesporu mimořádně kvalitní seriál mapuje problematické mise od prvních letů do vesmíru až do současnosti. Autor perfektně zmapoval všechny významné problémy. Columbia je naštěstí poslední tragickou událostí.
          Na jednu stranu je určitě škoda, že tento seriál končí, ale mnohem důležitější je, že se od Columbie už nikdy nic vážného nestalo. Já osobně budu velmi rád, když po skončení tohoto seriálu nebude potřeba žádná další série.

        • Filip napsal:

          Já samozřejmě nemyslím jen popis tragických událostí a už vůbec je nechci přivolávat – pod pojmem kritické si dovedu představit i napnuté situace, se zdárným koncem. A věřím, že jich v minulosti bylo více než dost.

          O kvalitě série a její čtivosti už jsem se zmínil v jiném threadu – prostě perfektní.

  2. Filip napsal:

    Také musím pochválit – celá tato série je naprosto perfektní a hrozně návyková. Je to jak koukat na Lost, Hry o trůn a podobný seriály a po skončení každého dílu si říkat…sakra už aby tu byl další 🙂

  3. ramesse napsal:

    My chceme knihu!!! 🙂

    A na ISS sa nedavno nic nestalo kriticke? Clovek si uz pomaly zela, aby sa nieco zle stalo, aby bolo o com pisat… 🙂

    • Samuel Slavkovský napsal:

      ISS je moderná stanica tretej generácie, na ktorej zatiaľ k žiadnym kritickým situáciám nedošlo, aj keď od toho nebolo ďaleko. Nezlyhal však nejaký systém na stanici, ale nosná raketa, ktorá mala na obežnú dráhu vyniesť zásobovaciu loď Progress. Kvôli tomu sa dokonca uvažovalo o dočasnom opustení stanice, čo mohlo znamenať aj jej koniec. Avšak všetko dobre dopadlo, ďalší Progress už ku stanici dorazil.

      Inak… Samozrejme že nejaké krušné chvíle posádka stanice zažila. Niekoľko krát bol orbitálny komplex ohrozovaný vesmírnym odpadom.

  4. PetrV napsal:

    Hezky napsáno.. zase se mi vrátily vzpomínky na ty tragické dny. Obdivuju autora, já bych nebyl schopný ani po letech o Columbii psát…

  5. zarni napsal:

    Kritické momenty… co rýmička na Apollu 7? 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Copak rýmička, kritická byla spíš chvíle, kdy v řídícím středisku začali naštvaní kontroloři pátrat po nějakém hurikánu, do jehož středu by Schirru & company nechali přistát 😀

      • zarni napsal:

        Takže to vlastně bylo docela slušné psycho.. 🙂
        Já o tom četl jen nějaké útržky, podrobnosti neznám.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Byl to klasický střet mezi konzervativním pohledem Wallyho Schirry a dynamickým přístupem řídícího střediska. Schirra byl známý už od dob Mercury svou opatrností (nikoli v negativním slova smyslu) a orientací na hlavní cíl mise- tedy v tomto případě otestování Apolla. Naproti tomu středisko bylo toho názoru, že změny v letovém plánu nejsou ničím, čemu by se bylo třeba vyhýbat. No a podrážděnost Schirry zásluhou rýmy, která v beztíži dokáže člověka HODNĚ potrápit, tomu jen přidala. Cunningham a Eisele se bohužel svezli se Schirrou, který už před startem ohlásil odchod z NASA, jako obětní beránci (navíc tuším Eisele byl v té době v rozvodovém řízení, což mu u šéfů také moc nepomohlo), takže se do vesmíru už nepodívali. Přesto, že i díky nim byla mise Apolla-7 obrovským úspěchem.
          Teď mě napadá, že možná byl zakopaný pes mimo jiné i v pověsti Wallyho: byl vyhlášený jako největší žertéř mezi astronauty a na orbitu z něj byl najednou omrzelý bručoun. Ten kontrast musel být pro pozemní tým dost nepochopitelný.

Zanechte komentář