Kritické momenty kosmonautiky 20. díl

Konec mise STS-51L

Barbara Morgan stála na jedné z tribun a myslí jí prokmitávaly protichůdné pocity. Jedním byl pocit zklamání. Dostala se svému snu na dosah, ten poslední, nejdůležitější krok však nebude moci udělat- takový je úděl náhradníků. Zároveň měla radost i za svou kamarádku a kolegyni Christu McAuliffe, která dostala příležitost stát se první učitelkou, která bude svou hodinu vést během mise STS 51-L z paluby raketoplánu, 280 kilometrů nad zemí.  Existuje záběr na Barbaru Morgan během startu této mise. Vypadá na něm nadšeně a svými výkřiky „Go, Chris!“ a „Good bye, Chris!“ povzbuzuje svou šťastnější kolegyni, která několik kilometrů od ní prožívá poslední momenty před startem na palubě raketoplánu Challenger. Pak se na obzoru objeví dým a plameny a z nich jako bájný Fénix stoupá Challenger ke svému desátému letu za brány atmosféry. Teprve po dlouhé chvíli dolehne k tribuně rachot motorů a Barbara střídavě stojí v úžasu a pak zase tleská a křičí, jakoby chtěla svým nadšením pomoci raketoplánu na oběžnou dráhu. Zhruba minutu a půl po začátku záznamu je vidět, jak Barbara znejistí. Ještě jednou zaraženě mává se slovy „Good bye!“, ale to už se kolem začínají rozléhat překvapené výkřiky a jakýsi mužský hlas říká:“ To nevypadá dobře! To nevypadá dobře!“ Pak Barbara utíká ze záběru a míří pryč z tribuny. Neznámý kameraman po chvíli zamíří kameru směrem vzhůru, kde je na obloze vidět stopa spalin motorů SRB, která náhle končí v jakési podivné kouli, ze které vybíhají tenké výběžky kouře. Barbara a mnoho dalších přítomných už v té chvíli podvědomě tuší, že Christa a šest jejich kolegů v tomto okamžiku odlétají někam mnohem výše, než kam by je dopravil sebesilnější raketový motor, někam, odkud není návratu. Jedna z nejčernějších kapitol americké kosmonautiky se právě stopami padajících trosek kdysi hrdého a úžasného stroje zapisuje do floridské oblohy a také do historie…

 

Ve znamení ohně (1/3)

 

Startovni sestava shuttlu: orbiter na hřbetě obří nádrže ET, po stranách motory SRB.

Startovni sestava shuttlu: orbiter na hřbetě obří nádrže ET, po stranách motory SRB.
zdroj: upload.wikimedia.org

Kalendář ukazoval 28. leden 1986 a na rampě číslo 39B Kennedyho kosmického střediska stál jeden z nejsložitějších strojů v historii lidstva. Dva a půl milionu součástek, sestavených v dokonalý symbol dobývání vesmíru- raketoplán Challenger. Do vesmíru se měl dnes vydat už podesáté. Challenger byl připojen k obří nádrži ET (External Tank- externí nádrž). V té na cestu do tří motorů SSME v zádi Challengeru a následnou přeměnu v energii, ženoucí sestavu vzhůru, čekalo 616,5 tuny kapalného kyslíku (LOX) a 102,6 tun kapalného vodíku (LH2). Po stranách nádrže se jako dvě obří tužky tyčily dva „boostery“- pomocné motory SRB na tuhé palivo. Challenger byl spolu s ostatními třemi orbitery (jak jsou americké raketoplány správně nazývány) chloubou Spojených států. Mise, která jej dnes čekala, byla označena jako STS 51-L (STS- Shuttle Transportation System; 5- označení fiskálního roku, na který byl let původně naplánován; 1- označení místa startu, v tomto případě KSC; L- abecední pořadí startu v daném fiskálním roce) a svým způsobem měla být „výkladní skříní“ amerického kosmického úspěchu. Jako PS2 (Payload Specialist 2- specialista na užitečné zatížení) se totiž měla do vesmíru podívat Christa McAuliffe, první učitelka ve vesmíru. Byla vybrána z více než 11 000 uchazečů a v rámci programu TISP (Teacher in Space Program- program učitel ve vesmíru) měla tato středoškolská pedagožka vést přímo z orbitální dráhy dvě vyučovací lekce pro studenty na zemi. V prvním plánu se samozřejmě jednalo o propagaci NASA a ujištění veřejnosti, že raketoplány jsou stejně bezpečné, jako linková letadla. McAuliffe neměla být prvním „civilistou“ na palubě Shuttlu, už před ní se z jeho paluby na Zemi dívali senátoři Jake Garn a Bill Nelson, stejně jako Saúdský princ Sultan bin Salman Al Saud, člen královské rodiny. Ani jednoho z nich nelze příliš „podezřívat“ z přílišné odbornosti, jednalo se v jejich případech spíše o politické kroky.

Posádka STS-51L: (nahoře zleva) Onizuka, McAuliffe, Jarvis, Resnik;(dole zleva) Smith, Scobee, McNair

Posádka STS-51L: (nahoře zleva) Onizuka, McAuliffe, Jarvis, Resnik;(dole zleva) Smith, Scobee, McNair
zdroj: upload.wikimedia.org

Spolu s Christou měli být na palubě CDR (Commander- velitel) Francis R. Scobee, PLT (Pilot) Michael J. Smith, MS1 (Mission Specialist 1- letový specialista) Ellison S. Onizuka, MS2 Judith A. Resnik (-ová), MS3 Ronald E. McNair a PS1 Gregory B.Jarvis. Scobee, Onizuka, Resnik a McNair už měli jeden let za sebou, ostatní byli nováčky. Zajímavá je zejména postava Gregoryho Jarvise. Tento zaměstnanec firmy Hughes měl původně dohlížet na fungování satelitu Westar-6S při misi STS 61-C. Podle oficiálního vyjádření NASA však technické problémy při přípravě satelitu znemožnily jeho zařazení do tohoto letu. Jarvis byl z posádky STS 61-C vyškrtnut. V zákulisí se šuškalo, že pravým důvodem byla žádost senátora Billa Nelsona o let na palubě Shuttlu a NASA Jarvise „vyšoupla“, aby požadavku senátora vyhověla. Buď jak buď, Jarvis se měl do vesmíru podívat o jednu misi později. Dalším na řadě byl let STS 51-L, kam byl na poslední chvíli tři měsíce před startem jmenován. Jako dokonalá ironie zní fakt, že na palubě Challengeru během osudné mise nebyl žádný satelit firmy Hughes. Gregory Jarvis se stal obětí osudu a podivného systému jmenování posádek, který často postupoval proti vší logice. Přišel o život při letu, se kterým neměl po stránce odbornosti skoro nic společného.

Jak vlastně měla mise STS 51-L vypadat? Jedním z hlavních cílů mise mělo být pozorování Halleyovy komety, která se zrovna vracela na jednu ze svých návštěv do relativní blízkosti Země. Challenger nesl baterii kamer CHAMP, které měl hned druhý den po startu zprovoznit a ovládat Ellison Onizuka. 30. ledna měl být z nákladového prostoru vypuštěn malý satelit Spartan. Ten měl kometu pozorovat dvěma ultrafialovými spektrometry a dvěma fotoaparáty Nikon. Po 40 hodinách samostatného letu měl být Spartan opět zachycen McNairem a Resnik(ovou) pomocí palubního manipulátoru RMS, známého jako „Kanadská ruka“. Nejdůležitějším úkolem ale bylo vypuštění dalšího satelitu, který měl Challenger v nákladovém prostoru. Byl to TDRS-B, druhý exemplář družice, která měla napomoci takřka nepřetržité komunikaci mezi raketoplány a řídícím střediskem nezávisle na tom, kde se zrovna raketoplán měl nacházet. To znamenalo obrovský pokrok a bylo by tak možné zeštíhlit soustavu sledovacích stanic, rozmístěných po celé zeměkouli. Na dráhu ve výšce 35600 km jej měl vynést urychlovací stupeň IUS. „Vykládku“ TDRS-B z nákladového prostoru měl mít na starosti Onizuka. Největšími P.R. taháky mise se ale měly samozřejmě stát dvě lekce Christy McAuliffe, naplánované na 2. února. Nesly názvy „The Ultimate Field Trip“ (tedy něco jako „Dokonalá exkurze“) a „Where We’ve Been, Where We’re Going“ („Kde jsme byli a kam směřujeme“). První lekce měla studenty seznámit s životními podmínkami posádky a druhá měla pojednávat o plánech na permanentní přítomnost na orbitu ve formě americké orbitální stanice. Po šesti dnech měl Challenger přistát na dráze KSC.

Původně byl start naplánován na podzim roku 1985, ale vinou různých zdržení a problémů s předchozími lety se nakonec vrata hangáru VAB otevřela až 22. prosince a sestava s raketoplánem Challenger vyjela na zhruba 4 km dlouhou pouť k rampě 39B. Datum startu bylo tentokrát stanoveno na 22. ledna, ale kvůli odkladům startu předchozí mise STS 61-C a několikrát i kvůli nevyhovujícímu počasí a menším technickým komplikacím nakonec vše směřovalo k 28. lednu 1986.

Rampouchy na rampě 39B ráno 28. ledna 1986

Rampouchy na rampě 39B ráno 28. ledna 1986
zdroj: images.nationalgeographic.com

Noc před startem teplota na misu Canaveral, kde se KSC nachází, klesla na mrazivých -13°C. To přinutilo obsluhu rampy otevřít veškeré požární kohouty, aby tak předešli zamrznutí vody v systému. To ale pro změnu vyústilo ve vytvoření obrovské spousty rampouchů, z nichž některé byly až 30 cm dlouhé. Speciální „ledový tým“, který rampu časně ráno kontroloval, je musel sklepávat násadou smetáku. Ještě nikdy neměl raketoplán startovat po takto mrazivé noci. Jak se krátilo odpočítávání, začínalo být jasné, že Challenger se vydá na cestu za teploty asi o 15°C nižší, než dosud zaznamenaná nejnižší hodnota při startu shuttlu.

V úterý 28. ledna ráno vyšla ze dveří budovy přípravy posádek sedmička rozesmátých astronautů v blankytně modrých kombinézách. Skafandry nebyly na pořadu dne- shuttle byl přece naprosto bezpečný! Málokomu přišla na mysl paralela se Sověty v programu Voschod a v začátcích programu Sojuz… Posádka zamávala čekajícím rodinám a novinářům, nastoupila do „astrovanu“, tedy dodávky, která měla na starosti přepravu astronautů a vyrazila směrem k rampě. Tam následovalo postupné usazení na palubě orbiteru, poslední kontroly a nakonec zkouška těsnosti vstupního průlezu. Rituál, který se v případě raketoplánů od roku 1981 odehrával už po pětadvacáté. Veškeré dění bylo koordinované a efektivní. Zkouška hermetičnosti dopadla na výbornou a obsluha mohla opustit „White Room“(To je místnost na konci ramene obslužné věže, která vede přímo k průlezu shuttlu. Bílým pokojem se místnost nazývá pro své sněhobílé vnitřní stěny.)

Horní (letová) paluba Challengeru: (zleva) Smith, Onizuka, Resnik, Scobee

Horní (letová) paluba Challengeru: (zleva) Smith, Onizuka, Resnik, Scobee
zdroj: www.cbsnews.com

Na horní palubě Challengeru seděl v levém předním křesle CDR Scobee, napravo od něj PLT Smith. V zadní řadě měl za Smithem své místo MS1 Onizuka a vedle něj vlevo, na úrovni mezery mezi křesly pilota a velitele, byla připoutána MS2 Resnik. Pouze tito čtyři astronauti měli díky oknům horní paluby přímý výhled ven. Pod nimi, na tzv. „middecku“- střední palubě (spodní paluba byla vyhrazena pro vzduchové, vodní a elektronické instalace a pro astronauty byla nedostupná), byla uprostřed „dvojsedačka“, ve které vpravo seděla PS2 McAuliffe, vedle ní PS1 Jarvis. Úplně vlevo a vzadu pak držel trochu osamocenou vartu MS3 McNair.

Střední "middeck" paluba Challengeru: (zleva) Morgan (letu se neúčastnila- byla náhradnicí McAuliffe), McAuliffe, Jarvis, McNair

Střední „middeck“ paluba Challengeru: (zleva) Morgan (letu se neúčastnila- byla náhradnicí McAuliffe), McAuliffe, Jarvis, McNair
zdroj: www.cbsnews.com

Tito tři neměli možnost sledovat, co se děje venku. Možná McNair, který seděl vedle vstupního průlezu, mohl malým průzorem vidět ven, nicméně s výhledem na horní palubě se to srovnat nedalo. Ale čert vem výhled, během mise si všichni užijí scenérií, na jaké budou do konce života vzpomínat. A hlavně- až shuttle překoná hranicí 50 mil nad zemí (zhruba 80 km), vstoupí Smith, Jarvis a McAuliffe mezi elitní klub vyvolených. Nad touto hranicí se člověk oficiálně stává astronautem.

Rodinní příslušníci a novináři se mezitím přesunuli na tribuny s výhledem na rampu. Ačkoli je kosmodrom umístěn na slunné Floridě, mráz, který překvapil místní obyvatele minulou noc, ustoupil jen zpola- rtuť oscilovala kolem nuly a foukal studený vítr. Pod nádherně modrou oblohou se diváci halili do kabátů a netrpělivě očekávali start. Na jedné z tribun skandovala skupina žáků z Concord High School, kde Christa McAuliffe učila sociální vědy. Nad jejich hlavami se třepotal transparent s nápisem „Go Christa!“ Díky mediálnímu rozruchu okolo vyvrcholení projektu „Učitel ve vesmíru“ byly tribuny zhusta obsazeny novináři. Kamery televizních stanic zabíraly obličeje rodin astronautů. Náladu na chvíli zkazil další odklad- na rampě vypověděl službu systém, který dohlížel na požární čidla. Jeho oprava trvala přibližně dvě hodiny a pak už konečně nestálo Challengeru nic v cestě.

„Dotáhněte si pásy a připravte se na životní jízdu!“ zvolal radostně Dick Scobee těsně předtím, než se Challenger rozvibroval během zážehu tří hlavních motorů SSME v zádi raketoplánu. Ty začaly šíleným tempem 1,5 tuny za sekundu polykat tekutý vodík a kyslík z obří nádrže ET. Celá sestava se díky impulzu SSME mírně zhoupla dopředu a pak zase zpět. Přesně v momentě, kdy její osa mířila přímo vzhůru, se podle plánu probudily k životu také pomocné motory SRB po stranách nádrže. Teď už nebylo cesty zpět- nevýhodou motorů na tuhé palivo, kterými SRB byly, je fakt, že jakmile se zapálí, nelze je vypnout- raketoplán prostě odstartovat musí. Hodiny na kosmodromu ukazovaly 11:38:00 (16:38:00 UTC), když se Challenger majestátně vydal na pilířích ohně vzhůru. Nikdo si nevšiml nenápadného malého černého obláčku na úrovni spodního uchycení pravého SRB k nádrži ET…

Challenger při misi STS 51-L míjí vrchol obslužné věže- do katastrofy zbývá něco přes minutu

Challenger při misi STS 51-L míjí vrchol obslužné věže- do katastrofy zbývá něco přes minutu
zdroj: upload.wikimedia.org

Sestava Challenger+ ET+ dva motory SRB minula vrchol obslužné věže a okamžitě začalo podle programu otáčení okolo podélné osy. To se dělo proto, aby raketoplán mohl zamířit nad moře a k tomu bylo třeba, aby byl „podvěšen“ pod nádrží ET. Pokud by seděl na jejím hřbetě, těžká nádrž by se vlastní vahou od Challengeru odtrhla. Astronauti teď měli pocit, jakoby jeli na valše, start shuttlu je poměrně divokou jízdou, alespoň co se vibrací týče. V okamžiku, kdy raketoplán minul obslužnou věž, převzalo štafetu dohledu nad dalším průběhem mise středisko pilotovaných letů v Houstonu. Zhruba 35 sekund po startu byl tah motorů SSME snížen na 65% nominální hodnoty, aby se snížilo zatížení konstrukce během fáze letu, která nejvíce zatěžuje konstrukci sestavy.  O pět sekund později Challenger překonal rychlost zvuku a v 59. sekundě překonal oblast největšího dynamického namáhání- tzv. Max Q. Už o několik okamžiků dříve dostaly motory pokyn zvýšit opět tah na 104% nominálu.

Posádka si mezitím užívala nevšední zážitek. Mezi nadšenými výkřiky a povzbuzováním se proplétal technický žargon a v palubním interkomu několikrát i letmé postřehy astronautů. V devatenácté sekundě si Smith všiml: “Vypadá to, že dnes docela hodně fouká vítr.“ Netušil, že ono větrné počasí bude mít na jejich let poměrně důležitý vliv. Šedesátá sekunda a opět Smith: „Ten pocit, když se tahle mašina rozjede!“  Kdosi mu po interkomu odpověděl nadšeným zahulákáním. V 68. sekundě capcom Dick Covey informoval posádku: „Challengere, máte zelenou pro plný výkon! “ Jednalo se o rutinní ujištění, že během práce motorů SSME, které opět jely na 104% nominálu, jsou všechny údaje telemetrie v pořádku.  Dick Scobee odpověděl: „Rozumím, zelená pro plný výkon!“  Bylo 73 sekund po startu, 11:39:13 místního času, 16:39:13 UTC…

Najednou se na floridském nebi objevila obrovská bílorudá koule, jako nějaký nestvůrný ohnivý květ. Neustále se rozpínala a po chvilce z ní vylétly dva sloupy bílého kouře, jejichž trajektorie se rozcházela a po chvíli se pro změnu vydaly opět k sobě. Z rozpínající se koule mezitím vylétávaly menší zášlehy bílého dýmu. Kamera se zaměřila na jeden ze dvou sloupů kouře a po přiblížení pomocí fokusu bylo najednou zjevné, že se jedná o jeden z motorů SRB! Nevzrušený hlas komentátora NASA Steva Nesbitta dále pokračoval v odosobněném proudu údajů: “1 minuta a patnáct sekund, rychlost 2900 stop za sekundu, výška 9 námořních mil, horizontální vzdálenost od rampy 7 námořních mil.“

Diváci na tribunách jsou zmatení, část z nich si není jistá, zda ohnivá show nepatří k oslavě startu Christy McAuliffe. Někteří chápou velmi rychle vážnost situace a začínají se ozývat výkřiky zděšení. Televizní kamery neúprosně míří na obličeje rodin astronautů. Nancy Corrigan, maminka první učitelky ve vesmíru, se dívá na oblohu s tázavým výrazem ve tváři stejně jako její manžel. Po chvíli se ozve opět Steve nesbitt: „Letoví kontroloři pečlivě sledují situaci, evidentně se jedná o vážnou poruchu…“ Všichni neustále čekají, že se z oblaku kouře každou chvíli vynoří Challenger a nasadí k nouzovému přistání na dráze KSC. Jak ubíhají nekonečné sekundy, začíná být jasné, že nic takového nenastane. Z nebe prší trosky pýchy americké kosmonautiky a většina přítomných začíná tušit, že byli svědky obrovské tragédie.

Před několika okamžiky v řídícím středisku capcom Dick Covey zapsal do deníku informaci o zelené pro plný výkon, kterou před chvílí tlumočil posádce. Pak se na chvíli zadíval na svou konzoli. Náhle jeho pozornost upoutává něco na obrazovce vlevo od něj, a když se tím směrem zadívá, klesne mu v úleku brada a jeho oči jsou velké jako talíře. Všichni v řídícím středisku nyní sledují obrazovky, na nichž se odehrává jako ve zlém snu spektakulární podívaná. Šokovaný letový ředitel Jay Greene až po 13 sekundách od exploze volá kontrolora FIDO (letová dynamika): FIDO, trajektorie?“  Brian Perry odpovídá: „Na radaru máme mnohočetné odrazy.“ První slovní potvrzení toho, že se startovní sestava Challengeru rozpadla. GN (Ground Control- kontrolor, který má na starosti mimo jiné sledovací stanice) N.R. Talbott informuje Greeneho „Letový, máme negativní kontakt, ztratili jsme data.“ Na obrazovkách konzolí se objevuje malé písmenko S, které značí „Static- neměnný“. V uličce o jednu řadu za Greenem stojí legenda řídícího střediska Gene Kranz a upřeně hledí na obrazovky, po chvíli jako bez duše usedá do svého křesla. Greene volá svým kontrolorům: „Všichni operátoři, sledujte velmi pečlivě svá data!“ Kamera teď zabírá pravý motor SRB, který se stačí v podivné trajektorii vysoko nad Cape Canaveral. Během několika okamžiků začíná nabírat směr nad pevninu a bezpečnostní důstojník vysílá rádiový povel k odpálení autodestrukční nálože, aby padající booster neohrozil lidi na zemi. Protože je frekvence stejná pro přijímače v obou SRB, povel vyplňuje také levý motor. Ve 110. sekundě po startu oba vybuchují a přidávají se k proudu trosek, který neustále dopadá z oblohy do moře východně od startovní rampy.

Po počátečním šoku se rozbíhají záchranné procedury, jenže je tu jedna překážka: protože katastrofa nastala ve výšce 16 km a při rychlosti 3180 km/h, bylo mnoho částí startovní sestavy setrvačností vymrštěno vzhůru a padají po balistické křivce zpět k zemi. Tento přízračný déšť trvá nekonečně dlouho. Teprve po 50 minutách dostávají vrtulníky, plavidla a letoun C-130 záchranných jednotek povolení k letu do oblasti dopadu trosek, aby mohly pátrat po případných přeživších astronautech. Pátrají dlouho a marně…

Večer toho dne měl prezident Ronald Reagan vystoupit s tradiční zprávou o stavu Unie. Poté, co se dozvěděl o tragédii nad Floridou, projev o týden odložil. Místo něj promluvil prostřednictvím obrazovky k dosud šokovaným Američanům v projevu, který pro něj napsala Peggy Noonan. Byla v něm zmíněna i tragédie Apolla-1, která se odehrála skoro přesně před devatenácti lety. Projev končil emotivní citací proslulé básně „High Flight“, kterou během 2. světové války, pár měsíců před svou smrtí, složil příslušník RAF  John Gillespie Magee. Reagan hleděl do kamery a pohnutým hlasem končil svou řeč slovy: „We will never forget them, nor the last time we saw them, this morning, as they prepared for their journey and waved goodbye and „slipped the surly bonds of earth“ to „touch the face of God.“ (Nikdy na ně nezapomeneme, ani na tu chvíli, kdy jsme je dnes ráno spatřili naposled, když se chystali na svou cestu a mávali na rozloučenou a vyklouzli z pevných okovů země, aby se dotkli tváře Boha…). Reaganův vzkaz Američanům je považován za jeden z nejlepších projevů 20. století. Ale už během něj se mnoho lidí ptalo- co se vlastně stalo? A proč?

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://news.bbc.co.uk/nol/shared/spl/hi/pop_ups/06/sci_nat_1986_challenger_disaster/img/1.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/4/41/Space_Shuttle_Columbia_launching.jpg/570px-Space_Shuttle_Columbia_launching.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/3/3f/Challenger_flight_51-l_crew.jpg/600px-Challenger_flight_51-l_crew.jpg
http://images.nationalgeographic.com/wpf/media-live/photos/000/317/cache/challenger-disaster-myths-environmentally-friendly-sealant_31730_600x450.jpg
http://www.cbsnews.com/network/news/space/51L/rw_51lphotos/crew_flightdeck.jpg
http://www.cbsnews.com/network/news/space/51L/rw_51lphotos/crew_middeck.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/81/STS-51-L.jpg

 

 

Kritické momenty kosmonautiky 20. díl, 2.5 out of 5 based on 24 ratings
Pin It
(Visited 1 915 times, 1 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (24 votes cast)
(Visited 1 915 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


9 komentářů ke článku “Kritické momenty kosmonautiky 20. díl”

  1. Scarabeus napsal:

    Váš seriál se velmi dobře čte. Totéž platí i o celém webu. Jsem rád, že jsem našel místo, kde si mohu počíst o kosmu (podobně kvalitně jako na exoplanetách) bez chyb, přešlapů a blábolů (jako na Technetu). Jen tak dál!

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za pochvalu! Jsme rádi, že jste tady našel „azyl“. Dovolím si ovšem nesouhlasit s tím Technetem- občas se na něm vyskytnou články třeba od pana Přibyla, Pacnera nebo Toufara, které rozhodně kvalitní jsou. Každopádně doufáme, že se Vám tady bude líbit i nadále! 😉

  2. zdenek napsal:

    jo,jo taky si tady rád počtu a chválím autory.

  3. JR napsal:

    Díky za článek, super jako vždy. Ty masky které mají kosmonauti, v tom mají tipuji přívod kyslíku, rádio atd. a to je vše? Zajímavé, že létali bez skafandrů, ikdyž jestli v té masce mají přívod kyslíku tak alespoň něco…

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za pochvalu! S těmi helmami je to zhruba tak, jak jste psal. Jsou to helmy firmy David Clark a skutečně je v nich jen přívod stlačeného vzduchu a radiopřípojka. Asi před dvěma dny jsme o tom diskutovali na fóru ve vlákně, na který je pod tímto článkem odkaz, tak se k nám zkuste mrknout. Koneckonců na fóru je opravdu spousta zajímavých informací nejen o shuttlu 😉

  4. ramesse napsal:

    Tento serial je na nejaku novinarsku cenu. Nevyjde to knizne? 🙂 Alebo uz mozno vyslo?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Děkuji za pochvalu! Zatím se soustředím na to, abych seriál vůbec dopsal. 🙂 Co bude pak, to se uvidí. Každopádně jsem rád, že se seriál líbí.

  5. Dr. Eddy napsal:

    Honeeeeeeem, kdy uz bude dalsi dil? Nemuzu se dockat! Takhle me napinat… 🙂

Zanechte komentář