Kritické momenty kosmonautiky 18. díl

Orbitální stanice Saljut-6

Každá- a tím spíše lidská- návštěva za brány vesmíru je neuvěřitelně drahým podnikem. Do ceny pilotovaného letu je nutno započítat nejen hardware, který let po technické stránce umožní. Podle náročnosti mise je zapotřebí také různě dlouhého výcviku posádky, k čemuž je nutno využít široké spektrum zařízení, simulátorů a nástrojů. Letový plán je třeba naplnit experimenty, z nichž mnohé znamenají i celoživotní práci svých tvůrců. Kosmonauti a astronauti se musí s experimenty seznámit, naučit se ovládat s nimi spojená zařízení a mnohdy také interpretovat jejich výstupy. Podstatnou část výcviku tvoří řešení nouzových situací, jejichž počet a vzájemné kombinace jdou do tisíců. O hardware samotný se starají malé „armády“ kvalifikovaného personálu. Zkrátka- ať už se jedná o let trvající několik měsíců, nebo několik dní- prostředky a úsilí, vložené do jeho zajištění, jsou astronomické.

Někdy se ovšem stává, že všechny (nebo alespoň část) vynaložené prostředky přijdou vniveč a let je ukončen předčasně. Někdy zklame onen „hardware“, někdy je na vině lidský faktor. V dnešním dílu seriálu bude ode všeho trochu…

 

Lidský faktor i technika

 

Psal se 24. srpen 1976. Sovětská tisková agentura TASS přinesla zprávu, že posádka Sojuzu-21 ukončila svou práci na orbitální stanici Saljut-5 a v nejbližších hodinách se chystá její návrat na zem. Většina posluchačů si o této zprávě nemyslela vůbec nic, ale těm nemnoha informovaným neunikl fakt, že tady něco nehraje. Proslýchalo se, že původní plán počítal u Sojuzu-21 až s 60 dny ve vesmíru. Proč tedy mise končí o deset dní dříve? Ještě před dvěma dny rádio Moskva informovalo o „úrovni sluneční aktivity, která je příznivá pro dlouhodobý let“. Takto náhlý závěr letu asi nebyl v plánu. Ale o tom, co se začalo dít na palubě Saljutu-5 už před několika týdny, neměl kromě přímo zainteresovaných osob nikdo ani tušení…

Posádka Sojuzu-21: Boris Volynov (vzadu) a Vitalij Žolobov

Posádka Sojuzu-21: Boris Volynov (vzadu) a Vitalij Žolobov
zdroj: www.spacefacts.de

Všechno začalo 6. července 1976 v 12:08:45 UTC. Na palubě Sojuzu-21 začala tímto okamžikem cesta do vesmíru pro dvoučlennou posádku. Tvořil ji nám už známý veterán dramatického letu Sojuzu-5  Boris Valentinovič Volynov a jeho palubním inženýrem byl nováček s nepřehlédnutelným knírem Vitalij Michailovič Žolobov. Druhý den letu se Sojuz-21 chystal ke spojení s orbitální stanicí Saljut-5. A tady začaly první problémy této posádky. A zase v tom měla pravděpodobně prsty zpropadená Igla. Ve vzdálenosti 350 metrů od stanice hlásili kosmonauti vizuální kontakt a začalo pomalé sbližování obou těles. Jenže v momentě, kdy byl Sojuz od stanice vzdálen asi 270 metrů, najednou vzrostla rychlost sbližování až na více než 2 m/s. Volynov okamžitě informoval řídící středisko a přidal žádost o přechod na manuální řízení. Dostal příkaz počkat a po chvíli se skutečně rychlost ustálila. Teď se ovšem Saljut začal ztrácet ze zorného pole Volynovova periskopu. Teď už Boris Valentinovič na nic nečekal a ve vzdálenosti 70 m od stanice přepnul řízení na manuál. O úrovni jeho výcviku, postřehu a schopností svědčí fakt, že manuální spojení se Saljutem-5 proběhlo bez nejmenšího problému. Po několika hodinách Volynov s Žolobovem propluli do prostor orbitální stanice a oběma začal „všední“ život 250 km nad zemským povrchem.

Volynov a Žolobov měli na programu geologický průzkum, zkoumali chování roztavených kovů v beztíži, pokoušeli se o produkci homogenních slitin, sledovali růst krystalů, ověřovali technologii kapilární pumpy, sledovali růst semen škardy a společnost jim dělala dvě paví očka v palubním akváriu. 8. července kosmonauti provedli televizní diváky interiérem stanice.

Orbitální stanice typu Almaz

Orbitální stanice typu Almaz
zdroj: www.astronautix.com

Všechny tyto činnosti ale byly podružné. Saljut-5 totiž nebyl civilní stanicí typu DOS z dílny konstrukční kanceláře OKB-1. Ve skutečnosti se jednalo o stanici typu OPS-Almaz, výrobek Čelomějovy OKB-52 pro potřeby armády. Podle mnohých byly zmíněné pokusy pouhou zástěrkou pro tajný vojenský program mise. Je pravděpodobné, že během letu byly prováděny špionážní aktivity nad územím bloku NATO a Číny, většina pramenů hovoří také o pozorování rozsáhlého cvičení Rudé armády s názvem „Sever“ a odehrávající v oblasti východní Sibiře. O tom, že značná část letového programu šla na vrub armády, svědčilo i mediální pokrytí- či spíše nepokrytí- mise. Zatímco u předchozích civilních letů média mnohdy denně informovala čtenáře, posluchače i diváky o aktivitách a životě kosmonautů na palubách orbitálních stanic, nyní se zprávy o letu objevovaly nepravidelně, často s odstupem několika dnů a s minimem detailů.

Na palubě Slajutu-5 ale nešlo vše podle plánu. Poměrně záhy bylo zřejmé, že posádka jeví známky přepracování. Plánovači mise se evidentně nepoučili z předchozích letů, zejména z letu Sojuzu-9, kde nabitý program přinutil Nikolajeva a Sevasťjanova zanedbávat fyzická cvičení a podílel se tak na jejich žalostném stavu po návratu. Volynov s Žolobovem na palubě Saljutu pracovali 16 hodin denně a často na ně byly kladeny zmatečné a protichůdné požadavky. Mezi posádkou a řídícím střediskem začala narůstat tenze. Co ovšem bylo horší, stále častější neshody se projevovaly i mezi dvěma obyvateli orbitální stanice. Ze záznamů komunikace čpělo na sto honů emoční napětí a atmosféra na Saljutu dostoupila až do takových extrémů, že si oba kosmonauti údajně vyměňovali vulgární nadávky. Ke všemu se přidala i Žolobovova kinetóza, během které trpěl úporným zvracením a Volynov si na zem postěžoval, že díky tomu zažívají značné nepohodlí. To ovšem nebylo konec potíží.

Žolobov začal projevovat známky něčeho, co bylo později označeno za „senzorickou deprivaci“ a klaustrofobii. Jeden večer hleděl během nemnoha chvil osobního volna průzorem a pozoroval hvězdy. Zničehonic jej naplnilo ochromující poznání, že „vesmír je bezednou propastí“ a cesta k hvězdě, kterou pozoroval, může trvat tisíce let. „Ale tam náš vesmír nekončí. Lze letět dále a dále a tato cesta nemá konce. Byl jsem natolik v šoku, že jsem cítil mrazení v zádech.“ Začal velmi silně pociťovat izolaci od lidí a Země, prostory stanice se mu zdály stále stísněnější. Na jeho stavu se pravděpodobně podepsala i dávná autohavárie, kterou zažil. Byl po ní dokonce v bezvědomí, ale při výběru do oddílu kosmonautů tuto skutečnost zamlčel. Jeho psychický stav se na oběžné dráze setrvale zhoršoval. Do toho všeho se údajně postavil na zadní environmentální systém stanice. Interiérem se měl začít šířit ostrý zápach. Ten byl opakovaně zmiňován v mediálních zprávách o ukončení letu. Ale kdoví, jestli ony informace o zápachu nebyly jen zástěrkou pro jiné problémy. Pro problémy, které eskalovaly 17. srpna, během 42. dne letu…

Volynov s Žolobovem se ten den věnovali určeným úkolům na svých pracovních místech. Saljut-5 prolétal zemským stínem a za chvíli se měl dostat z oblasti spojení s řídícím střediskem. Náhle se rozezněl zvuk alarmu a ve stejné chvíli interiér stanice pohasl. Po vypnutí sirény kosmonauti naslouchali dosud nepoznanému fenoménu- absolutnímu tichu. Na orbitální stanici nepřetržitě pracují čerpadla, ventilátory, přístroje a to všechno se mísí v nevýrazný, ale typický zvuk, kterému kosmonauti brzy přivyknou a přestanou jej vnímat. Teď ale bylo absolutní ticho. Bylo jasné, že nastala porucha v elektrickém systému Saljutu. Oběma mužům začínají v hlavách odtikávat pomyslné stopky: jestliže nefungují ventilátory, ani systém regenerace vzduchu, mají poměrně omezenou zásobu dýchatelné atmosféry. K tomu přestal pracovat i stabilizační systém stanice a ta přešla do volného driftování. A co je nejhorší- je naprostá tma. Kosmonauti si nevidí ani na špičku nosu, nevědí, kde je strop, kde je podlaha, kde se zrovna teď vznášejí. A řídící středisko je nemůže slyšet! Naštěstí integrita přetlakové obytné části je nedotčená, tlak neklesá, přesto je situace velmi vážná. Konečně se potemnělý a ztichlý Saljut-5 dostal do oblasti spojení a řídící středisko začíná pracovat na řešení situace. Jejich rady jsou ale ze začátku k ničemu. Odkazy na nouzové manuály jsou nesmyslné, v nastalé tmě samozřejmě nebylo možné číst pokyny na jejich stránkách. Ani po vylétnutí ze zemského stínu nejsou rady střediska bezchybné. Trvalo to skoro dvě perné hodiny, než se Volynovovi a Žolobovovi podařilo uvést stanici opět do provozu.

Vzácný záběr Žolobova s Volynovem uvnitř Saljutu-5

Vzácný záběr Žolobova s Volynovem uvnitř Saljutu-5
zdroj: www.svengrahn.pp.se

Po této epizodě se Žolobov de facto psychicky úplně sesypal. Nebyl schopen spát, pouhá myšlenka na jídlo u něj vyvolávala nutkání na zvracení a jeho klaustrofobie se stále horšila. Trpěl úpornými bolestmi hlavy, během několika dnů byly zcela spotřebovány zásoby analgetik v palubní lékárničce. Volynov začal také trpět nevolnostmi, které ovšem přičítal onomu tajemnému pronikavému zápachu. 18. srpna přinesl deník Izvestija zprávu o tom, že kosmonauti trpí „senzorickou deprivací“ a psychologové navrhli, aby byla kosmonautům přehrávána lehká, optimistická hudba. Ani ona však nedokázala zvrátit trend zhoršujícího se psychického stavu obou mužů a nakonec 23. srpna Státní komise rozhodla o ukončení letu v nejbližším možném termínu, tedy během následujících 24 hodin.

Pro Volynova začal nekonečný maraton práce. Jelikož v té době už značně dezorientovaný a zesláblý Žolobov nebyl schopen jakkoli participovat na přípravě Sojuzu na přistání, velitel musel práci, určenou pro dva muže, zastat sám. Podle svých slov nespal více než 30 hodin a postupně oživoval transportní loď a přemisťoval do ní výsledky experimentů. Nakonec do ní pomohl proplout i bezmocnému Žolobovovi, kterému musel dokonce sám připnout poutací pásy- palubní inženýr toho sám nebyl schopen. Psal se 24. srpen a posádka Sojuzu-21 dostala povolení k odpojení od stanice. Ale i teď čekalo oba nepříjemné překvapení.

Když Volynov zahájil sekvenci odpojování od Saljutu, neuvolnila se jedna západka na konci dokovacího zařízení Sojuzu. V momentě, kdy Volynov zažehl manévrovací motorky lodi, aby se od stanice vzdálil, dokovací zařízení se zaseklo a opakovala se situace Šatalovovy posádky z dubna 1971. Sojuz byl nyní oddělen od stanice a nebylo možno se dostat zpět na její palubu, stále však byl připojen spojovací tyčí. Řídící středisko začalo na palubu Sojuzu diktovat pokyny pro další pokusy, stihlo ale předat jen část postupu- pak se soulodí ocitlo mimo dosah pozemních stanic. Volynov se pokusil podruhé uvolnit Sojuz ze sevření stanice, západky se však uvolnily jen částečně. Celý jeden oblet země byla transportní loď bezmocně připojena k Saljutu, teprve když středisko mohlo předat zbytek sady instrukcí pro oddělení a Volynov celý postup zrealizoval, byl Sojuz volný.

Návratový modul Sojuzu-21 přistál 24. srpna 1976 v 18:32:17 UTC, tedy kolem půlnoci místního času asi 200 km jihozápadně od města Kokčetav v Kazachstánu na poli kolchozu Karla Marxe. Let trval 49 dnů, 6 hodin, 23 minut a 32 sekund. V místě dosednutí foukal poměrně silný nárazový vítr, který měl na svědomí nestejnoměrnou práci motorků pro měkké přistání. Kabina proto dosedla tvrději, než bylo obvyklé (ovšem pro Volynova to nebylo nic nového, jak už víme z předchozích dílů seriálu) a po dopadu se několikrát převrátila. Oba kosmonauti byli velmi zesláblí, předčasné přistání přišlo před začátkem intenzivní fyzické přípravy pro návrat do prostředí zemské gravitace. Volynov si nakonec dokázal rozepnout pás a vyplazil se průlezem ven. Zjistil, že je natolik oslaben, že se nedokáže postavit. Potom se proplazil zpět do kabiny, aby pomohl Žolobovovi, jehož helma skafandru Sokol se zachytila o jakýsi výstupek v interiéru modulu. Oba se začali připravovat na osamělou noc v opuštěném poli, naštěstí již po 40 minutách zaslechli hluk vrtulníku pátracích jednotek. Jejich strastiplná cesta byla u konce.

Vyčerpaná posádka Sojuzu-21 po přistání

Vyčerpaná posádka Sojuzu-21 po přistání
zdroj: tumblr.com

Ještě tři dny po přistání nebyli kosmonauti schopni chůze, Volynov během letu ztratil 7 kilogramů. Oficiálně bylo důvodem předčasného návratu selhání environmentálního systému stanice a dráždivé výpary, které připomínaly pach paliva, které Saljut (a Sojuz) využíval. Napovídaly tomu procedury při dalším letu k Saljutu-5, tedy misi Sojuzu-24 (Sojuz-22 nebyl plánován jako let ke stanici a  Sojuz-23 se připojit nedokázal- viz. předchozí díl seriálu). Gorbatko a Glazkov vstoupili v únoru 1977 na palubu stanice až druhý den po připojení a v kyslíkových maskách. Byla kompletně vyměněna atmosféra na Saljutu a žádný další problém se zápachem se nevyskytl. V zákulisí se ovšem šeptalo o zcela jiných důvodech zkrácení mise Sojuzu-21. Hlavním faktorem bylo pracovní vytížení posádky, podle některých až „nehumánní“. Pracovní náplň naprosto nerespektovala cirkadiánský rytmus kosmonautů, často byli nuceni pracovat během spánkové periody a odpočívat tehdy, když byli uprostřed svého „palubního dne“. Důležitým faktorem bylo podcenění psychologické inkompatibility posádky, která se pod tlakem projevila prostřednictvím vzájemné nevraživosti a nepřátelství (ačkoli v momentě, kdy tlak zmizel, byli spolu oba muži schopni komunikovat opět normálně a dnes jsou blízkými přáteli). Určitým faktorem mohly být i zamlčené zážitky Žolobova z oné autohavárie a údajně přehnaná tvrdost Volynova. Hlavní vinu ovšem nesou, jak už bylo řečeno, plánovači mise a psychologové. Díky jejich mizerně odvedené práci let skončil o deset dní dříve a velké finanční prostředky spolu s prací možná několika stovek lidí byly vyhozeny oknem. Je neuvěřitelné, že tyto praktiky v plánování a rozvržení pracovní náplně kosmonautů přetrvaly až do devadesátých let, kdy na stanici Mir přispěly k jedné z nejděsivějších epizod s dobrým koncem v historii kosmonautiky. O tom však někdy příště. Na závěr popisu mise Sojuzu-21 připojím jeden spíše bulvární klípek, který je natolik bizarní, že jej nelze brát úplně vážně, ale ani přejít bez povšimnutí. Některé neověřené zdroje hovoří o natolik vyhrocené atmosféře na palubě, že v jednom okamžiku musel údajně Volynov palubního inženýra přimět k poslušnosti hrozbou použití pistole, která byla součástí nouzové výbavy pro přežití. Osobně jsem toho názoru, že je to pouze fáma, ovšem úplnou pravdu se zřejmě nikdy nedovíme…

Ne vždy je předčasný návrat způsoben lidským faktorem. Jak jsme již poznali, velmi často je na vině technika. To měli tři roky po dramatickém závěru letu Sojuzu-21 poznat dva kosmonauti programu Interkosmos.

Čtvrtá posádka programu Interkosmos: Ruakvišnikov (vlevo) a Ivanov

Čtvrtá posádka programu Interkosmos: Ruakvišnikov (vlevo) a Ivanov
Zdroj: www.spacefacts.de

Byl 11. duben 1979. Na oběžné dráze létala orbitální stanice Saljut-6 s posádkou Vladimir Ljachov a Valerij Rjumin. Pomalu se k nim blížila transportní loď Sojuz-33, na jejíž palubě byl velitel Nikolaj Nikolajevič Rukavišnikov a bulharský palubní inženýr Georgi Ivanov. Loď se nacházela 3 kilometry od orbitální stanice a byla k ní otočena zádí v přípravě na nadcházející brzdící zážeh. Vše fungovalo tak, jak mělo.

Ovšem jen do chvíle, než se zažehl hlavní motor Sojuzu, agregát S5.35. V přístrojovém modulu lodi se ve velmi těsném prostoru vedle sebe nacházely dva motory- hlavní, označovaný někdy jako SKD, a záložní pod označením DKD, dohromady jako komplex nesly označení KTDU-35. Byly to vlastně téměř identické motory, zkonstruované kanceláří OKB-2 pod vedením Alexeje Michailoviče Isajeva. Hlavní motor měl tah 4,17 kN a trysku uprostřed základny přístrojového modulu. Záložní motor používal, stejně jako hlavní, hypergolické palivo (asymetrický dimetylhydrazin a kyselinu dusičnou) a produkoval tah 4,11 kN. Jeho trysky se nacházely po stranách trysky motoru hlavního. Hlavní motor bylo možno zažehnout až pětadvacetkrát po souhrnnou dobu 500 sekund. Záložní pohonná jednotka DKD nebyla uzpůsobena pro restart. Komplex KTDU-35 byl bezproblémovým a spolehlivým zařízením. Tedy až do dubna 1979.

Když nadešla chvíle brzdícího zážehu, Rukavišnikov a Ivanov byli připoutáni v křeslech návratového modulu. Zážeh měl trvat 6 sekund, pak se měl Sojuz otočit opět čelem k Saljutu a pomalu pokračovat v přibližování. Kosmonauti neměli možnost podrobně monitorovat jeho práci, na palubní desce měli k dispozici pouze transparent, který oznamoval zážeh motoru a jeho vypojení. Zážeh byl prováděn dálkovým povelem ze země. Teď se za zády kosmonautů SKD probudil k životu. Okamžitě ale bylo jasné, že něco není v pořádku: loď se roztřásla natolik, že se kosmonauti instinktivně zachytili přístrojového panelu a místo plánovaných šesti sekund se vypojil už po třech sekundách. Sojuz-33 pomalu proletěl kolem Saljutu. Rukavišnikov žádal o druhý pokus, řídící středisko jej však zamítlo. A poté, co Ljachov s Rjuminem hlásili, co pozorovali během nezdařeného zážehu, začal mnoha zúčastněným na zemi i ve vesmíru stékat po zádech studený pot. Obyvatelé Saljutu totiž sledovali přibližující se Sojuz, a když nastal okamžik zážehu, hned poznali, že motor není v pořádku. Jeho plamen nebyl rovnoměrný, měl zcela jinou barvu, než obyčejně a část spalin uhýbala znatelně do strany.

Nastalo dlouhé dohadování se o řešení situace. Bylo jasné, že SKD je nezpůsobilý k použití. Jenže co když se porucha týká i DKD? Jestliže například prohořela spalovací komora hlavního motoru, mohla být v natěsnaném přístrojovém úseku poškozena i instalace záložního motoru. V tom případě by bylo lepší ani nedomýšlet důsledky. Posádka Saljutu se mezitím radila, jak pomoci kolegům v Sojuzu v případě, že zůstanou uvězněni na orbitu. Porucha se ale týkala i jich samotných- jednak nebylo jisté, zda se nejedná o konstrukční vadu- v tom případě by se porucha mohla vyskytnout i na motoru jejich lodi Sojuz-32, která byla k Saljutu připojena. A druhá svízel- jejich Sojuzu pomalu docházela životnost a internacionální návštěva jim měla u stanice nechat svůj Sojuz-33 a vrátit se zhruba po týdnu ve starém Sojuzu-32. To vše šlo ale teď stranou, nejdříve bylo třeba bezpečně dostat dolů Rukavišnikova s Ivanovem.

Ti mezitím dostali příkaz ke svlečení skafandrů, a pokud okolnosti dovolí, měli si pořádně odpočinout. Ke stanici se definitivně neletí, druhý den na ně mělo čekat přistání. Během odpočinku se Ivanov toužebně zadíval na balíčky pochutin, převázané stuhami v bulharských barvách, které byly určeny pro posádku stanice. „Veliteli, můžeme…?“ „Ale co, stejně to chlapci na stanici nedostanou, otevři je.“ A tak se kosmonauti posilňovali před náročným dnem, podle některých pramenů Ivanov, jak se říká, „z plna hrdla“, Rukavišnikov jen decentně. Na jídlo neměl moc pomyšlení. Jako velitel mise a zkušený veterán věděl, že on i jeho palubní inženýr jsou ve vážném nebezpečí. Pokud je záložní motor poškozen, mohou zůstat uvězněni na oběžné dráze. Jejich orbit by je sice po deseti dnech přivedl zpět do atmosféry, ale zásoby kyslíku jim stačily pouze na pět dní a zásoba elektrické energie v chemických bateriích pouze na jeden den. Takže zítra to bude buď, anebo.

Sovětské řídící středisko ЦУП (Центр Управления Полётом) u Moskvy

Sovětské řídící středisko ЦУП (Центр Управления Полётом) u Moskvy
zdroj: www.videocosmos.com

Doba odpočinku se nesnesitelně vlekla, zatímco Ivanov dokázal lehce klimbat, Rukavišnikov byl celou dobu vzhůru a v duchu probíral různé scénáře návratu. Konečně jim řídící středisko předalo instrukce pro brzdící zážeh na 31. obletu. Bude využit záložní motor DKD a doba zážehu bude 188 sekund. Pokud by motor pracoval po dobu kratší, než 90 sekund, loď by nevstoupila zpět do atmosféry. Pokud by pracoval déle než 188 sekund, sestupová trajektorie by byla příliš strmá, což by mohlo vyústit až v poškození modulu a ohrožení posádky.

Ve stanovený okamžik se záložní motor zažehl. Rukavišnikov a Ivanov sledovali stopky a napjatě se snažili celým tělem zachytit sebemenší vibrace, které by prozrazovaly nenormální funkci systému. Uběhlo 90 sekund, motor stále hořel. Nezůstanou tedy uvězněni na orbitu. 120 sekund… 150 sekund…188 sekund! Ale řídicí systém motor nevypojil a ten pracoval dále! Rukavišnikov měl krátký okamžik na rozhodnutí. Prst měl připraven na tlačítku manuálního vypojení motoru. Ach, ty radosti velitelské funkce… Nakonec zvolil kartu jistoty. Nikdo si nemohl být jistý, zda je motor zcela v pořádku a zda podává nominální výkon. Pokud nevyvíjí plný tah, nemusí ani 188 sekund stačit. Rukavišnikov vypojil motor až ve 213 sekundě, tedy 25 sekund po stanoveném limitu. O několik okamžiků později se ozval třesk pyrotechnických šroubů, které rozdělily Sojuz na tři části tak, jako při každém letu. Alea iacta est… Nyní už nelze nic změnit. Jestliže motor nedokázal poslat loď vstříc atmosféře, nikdo jim už nedokáže pomoci.

Uplynulo dlouhých dvacet pět minut, když se začala prohýbat nit, kterou kosmonauti natáhli v kabině jako napůl žertovný indikátor gravitace. Lepší dárek si ke Dni kosmonautiky Rukavišnikov s Ivanovem nemohli přát- znamenalo to, že jsou na cestě k Zemi! Ta ovšem svým navracejícím se synům přichystala drsné přivítání. Vzhledem k tomu, že byl použit záložní motor a jeho práce trvala déle, sestupoval Sojuz-33 po balistické trajektorii. Přetížení dosáhlo až 10g. Mužům na palubě to však náladu nezkazilo, ačkoliv se opět začalo vkrádat lehké zklamání z neúspěšné mise. V 16:35:40 UTC se kabina dotkla zemského povrchu zhruba 320 jihovýchodně od Džezkazganu. Mise Sojuzu-33 trvala pouhý 1den, 23 hodin, 1 minutu a 6 sekund.

Loď dosedla v blízkosti místa, které bylo určeno jako přistávací bod v případě úspěšné mise, to však byla naprostá náhoda. Ještě na padáku ji zahlédly záchranné vrtulníky a nedlouho po dosednutí už se Rukavišnikov a Ivanov vítali se záchranáři. Byli bezpečně doma.

Nyní však bylo nutno zjistit, co se vlastně na oběžné dráze stalo. Přístrojový úsek shořel v atmosféře a tak jediným vodítkem zůstalo pozorování Ljachova s Rjuminem a záznamy telemetrie. Motor SKD selhal během sedmého zážehu od začátku letu. Zdálo se, že čidlo tlaku ve spalovací komoře zareagovalo na hodnoty, které se vymykaly limitům, a vyslalo signál k vypojení motoru. Nejpravděpodobnějším důvodem odchylek tlaku ve spalovací komoře byla porucha na plynovém generátoru, který poháněl turbočerpadlo v palivovém systému SKD. To bylo překvapivé- o spolehlivosti systému svědčí fakt, že během vývoje motoru prošla tato součást 8000 testovacími cykly bez jediné poruchy a celý motor Sojuzu prodělal od prvního letu v roce 1967 přes 2000 ostrých zážehů ve vesmíru. Přesto byly provedeny úpravy instalace a následně byl systém ozkoušen při letu bezpilotního Sojuzu-34. Ten se v automatickém módu připojil k Saljutu-6 a posloužil jako „čerstvá“ transportní loď pro Ljachova s Rjuminem. Sojuz-32, kterým se posádka stanice dostala do vesmíru, byl naložen výsledky experimentů, které měl původně na zem dopravit Sojuz-33, a v bezpilotním režimu bezpečně přistál 13. června 1979.

Pro všechny, kteří se na misi podíleli, byl její neúspěch velkým rozčarováním. Vniveč ale nepřišla veškerá práce, některé experimenty dovezl na stanici bezpilotní Sojuz-34. Kdo však nesl největší tíhu zklamání a frustrace, to byl Georgi Ivanov. Tato mise byla jeho jedinou šancí a po všech přípravách, po letech fyzického i psychického vypětí nemohl svůj úkol splnit. O tom, jak moc se toužil do vesmíru dostat, svědčí i to, že si změnil jméno. Jeho původní jméno znělo Georgi Ivanov Kakalov. Slovo „Kakalov“ má ovšem v ruštině (stejně jako v češtině) jisté ne zrovna pozitivní konotace. Proto použil Ivanov jako své přijmení „otěčestvo“, které bulharština běžně používá (poznámka na okraj- není to jediný případ, jeden z nejzkušenějších sovětských kosmonautů, Vladimir Alexandrovič „Džony“ Džanibekov, se původně jmenoval Krysin).

Nenaplněné mise přinášejí pocit zklamání a zmaru stovkám lidí, kteří se na jejich plánování, zajišťování a průběhu podíleli. Desítky tisíc hodin tvrdé práce, obrovské finanční částky i očekávané výsledky pokusů a pozorování zmizí do prázdna. Asi největší šrámy však nezdar zanechá na duších těch, kteří stojí na vrcholu pyramidy kosmického odvětví- kosmonautů a astronautů. Zvláště, když vědí, že vesmír, do kterého na chvíli nahlédli, se jim uzavřel nadobro. Lety budou pokračovat, ale oni zůstanou jen pouhými diváky, kteří budou do konce života vděčni za to, že přežili, v koutku duše však budou ochotni dát cokoli, aby se za hranici atmosféry ještě jednou, byť na chvíli, dostali. Boris Volynov, Vitalij Žolobov, Nikolaj Rukavišnikov, ani Georgi Ivanov už nikdy do vesmíru nevzlétli…

Zdroje informací:
R. Hall, D. Shayler „Soyuz- A Universal Spacecraft“
B. Chertok „Rockets and People vol. IV“
C. Burgess, R. Hall „The First Soviet Cosmonaut Team“
R. Zimmerman „Leaving Earth“
D. Harland „The Story of Space Station Mir“
M. Roach „Packing for Mars:  The Curious Science of Life in the Void“
M. Codr „Sto hvězdných kapitánů“
M. Codr „O kosmických dnech a nocích“
P. Toufar „Utajený vesmír“

Zdroje obrázků:
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/drawings2/soyuz-31_salyut.jpg
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/photo/soyuz-21.jpg
http://www.astronautix.com/graphics/a/almaz1.jpg
http://www.svengrahn.pp.se/trackind/salyut3/VolZholX.jpg
http://24.media.tumblr.com/tumblr_lny7dxxHcS1qiwh6to1_500.jpg
http://www.spacefacts.de/mission/alternate/photo/soyuz-33.jpg
http://www.videocosmos.com/images/soyuz-33/soyuz-33_tsup.jpg

Kritické momenty kosmonautiky 18. díl, 2.5 out of 5 based on 18 ratings
Pin It
(Visited 2 873 times, 2 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (18 votes cast)
(Visited 2 873 times, 2 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


3 komentáře ke článku “Kritické momenty kosmonautiky 18. díl”

  1. JR napsal:

    Super článek, jako vždy!
    Takový dotaz aby řeč nestála, proč se nedává neúspěšným misím „druhá šance“? Člověk by řekl, že když je vše naplánováno, kosmonauti jsou vycvičeni atd., tak prostě následující nebo některá z dalších misí bude „stejná“ a prostředky se využijí…

    A ještě jsem se chtěl zeptat k Saljutům, proč se používalo tolik stanic (které vypadají +- stejně)? To byla životnost tak malá, a nešlo pouze doplňovat zásoby ze Sojuzů/progresů? Nebo šlo o specifické vybavení?

    Díky a těším se na další díl!

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Předně díky za pochvalu 😉
      Co se týče druhé šance- není tak úplně pravda, že by se neúspěšné mise už nikdy neuskutečnily. Například v minulém díle zmíněný Sojuz-18-1 sice skončil neúspěchem, ale pár týdnů po něm startovala k Saljutu-4 záložní posádka, nyní s oficiálním názvem mise Sojuz-18. Jejich pobyt na Saljutu vlastně kopíroval letový plán Lazareva a Makarova. Ve většině případů je ale podle mého problém s „převisem poptávky“. Existuje spousta experimentů, které čekají roky na svou příležitost a kosmonauti, nebo astronauti jsou vycvičeni k jejich obsluze. V případě, že se něco pokazí, nedovolí „jízdní řád“ opakování pokusu- například jeden z experimentů na Sojuzu-28/Saljutu-6 (myslím, že to byl Oximetr) byl omylem během nakládání do Sojuzu zapnut a na oběžné dráze potom Remek s Gubarevem zjistili, že jeho baterie je vyčerpána. Z experimentu sešlo a několik let práce několika členů ČSAV přišlo vniveč. Přístroj se už do vesmíru znovu nedostal. Koneckonců ani posádky nemají při neúspěchu možnost „reparátu“. Jediné dvě výjimky, o kterých vím, jsou posádky Apolla-11 a -12, kterým administrátor NASA T. Paine slíbil druhý pokus v případě neúspěchu. V praxi je to ale těžko představitelné a uznávají to i sami astronauti dotyčných misí- spíše šlo o psychologický tah, aby posádky zbytečně neriskovaly…
      A co se týče druhé části otázky- první Saljuty měly různé vybavení, zvenčí sice vypadaly stejně, ale uvnitř se často významně lišily (připomínám, že pod názvem Saljut se skrývaly jak civilní DOSy, tak vojenské Almazy). Jejich životnost určoval stav pohonných látek a zásob pro udržení života (u prvních exemplářů nebylo možno dotankovávat) a také stav systémů, které byly při misích zatěžovány často až na limit. Například ke konci mise Sojuz-18/Saljut-4 se už na stěnách stanice začala objevovat plíseň- environmentální systém prostě nestíhal. A je otázkou, zda je při známé životnosti systémů lepší věnovat dejme tomu polovinu každého dne údržbě a opravám, nebo vypustit stanici novou a plně funkční.

Zanechte komentář