Kritické momenty kosmonautiky 13. díl

Hrdina červencového večera 1969 Steve Bales

Steve Bales byl nervózní. Šestadvacetiletý mladý muž, jehož role byla ve středisku známa pod akronymem GUIDO (Guidance Officer- muž, který měl na starosti navigační prostředky včetně počítače a jeho softwaru), se soustředil jako nikdy předtím. Nervozita byla cítit všude kolem. Na obrazovce před ním svítila důvěrně známá čísla a kódy, ale dnes to nebyla simulace, dnes jedeme naostro. Před pár desítkami minut se jim na uzavřeném kanálu Gene Kranz snažil dodat krátkou řečí kuráž. Bylo 20. července 1969, krátce po půlnoci místního času. Schylovalo se k největší události 20. století. A Steve měl být u toho. Seděl u jedné z konzol řídícího střediska MOCR v Houstonu a stejně jako ostatním mu naskočila husí kůže v okamžiku, kdy uslyšel, jak capcom Charlie Duke říká: „Eagle, you’re go for PDI!“. PDI znamenalo Powered Descent Initiation (iniciace sestupu s motorem), což neznamenalo nic jiného, než že dva zástupci lidstva začali pomocí motoru svého přistávacího modulu brzdit a sestupovat k povrchu jiného světa- Měsíce.

Podruhé naskočila Stevu Balesovi husí kůže v momentě, kdy uslyšel hlas Neila Armstronga, toho času 10 kilometrů nad nehostinnou měsíční krajinou: „Program alarm. It’s a 1202.“ Tahle věta mířila přímo na Balese, protože on byl tím, který sledoval počítač PNGS v lunárním modulu.  A právě teď počítač říkal astronautům něco, co mohl rozluštit pouze Steve a jeho tým. A Steve věděl, že na rozhodnutí má pouhých 15 sekund. 15 sekund na to, aby rozhodl, zda mise za miliardy dolarů skončí úspěchem, nebo bude odvolána těsně před cílovou páskou. Cítil, jak se pozornost celého světa upírá na něj. Cítil se jako nahý.

V hlavě mu rychlostí blesku začaly probíhat kódy a jejich významy. Jenže kódů bylo takové množství, že zapamatovat si všechny bylo nemožné. Co jen může znamenat 1202? Mezitím Armstrong lehce nervózním hlasem urgoval požadavek: „Dejte nám instrukce pro alarm 1202!“. Bales si v ten moment vzpomněl na simulaci před několika týdny, při které mu simsupové (poťouchlí řídící simulace, kteří měli za úkol vymýšlet různé poruchy a neobvyklé situace) poslali podobný alarm, který také začínal číslem 1. Bales tenkrát nařídil přerušení mise. Po ukončení simulace to simsupové vyhodnotili jako chybu a do letových pravidel bylo zapsáno, že poplachy, začínající číslem 1 jsou důležité, ale nikoli kritické. Teď si Bales vzpomínal na onu simulaci zcela jasně. Mezitím mu ve sluchátkách zazněl hlas jednoho z mužů jeho podpůrného týmu, čtyřiadvacetiletého Jacka Garmana: „Steve! Steve ! Je to 1202, jeden z těch alarmů, u kterých můžeme pokračovat, pokud nezačne naskakovat příliš často!“ To bylo přesně to, co Bales potřeboval slyšet, aby se utvrdil ve svém rozhodnutí.

Chraptivým přiškrceným hlasem zavolal capcoma Charlieho Dukea „Pro tenhle alarm máme zelenou!“

Toho večera se měnily dějiny. Člověk poprvé navštívil jiný svět a na botách mu ulpěl měsíční prach. Steve Bales a Jack Garman se stali nedílnou součástí onoho památného okamžiku…

 

Vypouštíme něco do vesmíru!  (1/2)

 

O tři čtvrtě roku později byla atmosféra v řídícím středisku na hony vzdálená onomu elektrizujícímu napětí loňské červencové noci. Kennedyho závazek se podařilo splnit, do konce dekády přistály na Měsíci dokonce dvě posádky a bezpečně se vrátily zpět. Ačkoli to ani u jedné nebylo bez problémů.

Kontroloři v MOCR měli pěkně zpocené tradiční bílé košile ještě před splněním Kennedyho slibu. V květnu 1969 se přímo u Měsíce konala generální zkouška přistání- v hlavní roli bylo Apollo-10, přesněji řečeno „Snoopy“. To bylo žertovné jméno, které dali svému LM velitel Tom Stafford a pilot LM Gene Cernan. Modul sestoupil až do výšky pouhých 15 km nad měsíční povrch. Jenže tam se do propracované choreografie přepínání spínačů a tlačítek astronauty vloudila malá chybička. Když došlo na simulaci nouzového přerušení sestupu, které zahrnovalo přechod na navigaci pomocí AGS (Abort Guidance Systém- nouzový navigační počítač), zničehonic se Snoopy začal otáčet jako divoká káča. „Zku..ysyn! Co se stalo?“ zaječel Cernan na otevřeném kanále (což mu vysloužilo po misi pár nenávistných dopisů- hrdinové vesmíru přece sprostě neklejí, že ano?), zatímco Stafford odhodil sestupový stupeň a po dlouhých osmi sekundách získal znovu nad Snoopym kontrolu. Posléze bylo zjištěno, že Cernan před simulací přepnul navádění z PNGS (Primary Navigation and Guiding Systém- primární navigační a naváděcí počítač) na AGS tak, jak bylo předepsáno. Jenže o chvíli později hmátl po tomtéž přepínači Stafford, a protože věděl, že se musí přepnout do opačné polohy, aniž by se díval, přepnul jej zase zpátky na PNGS. Když došlo k přerušení sestupu, systém začal místo mateřské lodi Charlie Brown zaměřovat samotný Měsíc. Od pádu na povrch Měsíce dělily oba muže pouhé dvě sekundy…

Apollo-11 trápily výše popsané alarmy počítače při sestupu a autopilot modul vedl přímo do kráteru obklopeného velkými balvany. Armstrong byl nucen přejít na ruční řízení a vybrat jiné místo. Pak těsně před vzletem z povrchu Měsíce zjistili Armstrong a Aldrin, že spínač, který odjišťoval motor vzletového stupně modulu, je ulomený. Bez něj nebylo možné odstartovat. Situaci, která hrozila uvězněním Armstronga a Aldrina na Měsíci navždy, vyřešila obyčejná propiska. Tu Aldrin ve správný okamžik zasunul do otvoru po spínači a tiché cvaknutí jej ujistilo o tom, že přece jen poletí domů.

Blesk, který při startu vyřadil elektrický systém Apolla-12.

Blesk, který při startu vyřadil elektrický systém Apolla-12.
zdroj: http://vintagespace.files.wordpress.com

Ani Apollo-12 v listopadu 1969 nebylo bez zádrhelů. 36 sekund po startu do něj uhodil blesk a v 52. sekundě ještě jeden.  Ionizované spaliny motorů F1 prvního stupně Saturnu-5C totiž vytvořily téměř dokonalý hromosvod a průlet nízkou oblačností nemohl dopadnout jinak. Zásah knokautoval elektrický systém velitelského modulu Apolla-12, naštěstí Saturn měl vlastní nezávislý systém navádění a tak dál pokračoval po správné trajektorii. Přepnutím obskurního spínače SCE (Signal Conditioning Equipment- tedy zařízení upravující signál) do polohy AUX se vše vrátilo do normálu. Velitel Pete Conrad se chichotal celou cestu na orbit. Na zemi však zcela vážně přemýšleli o tom, zda blesk nevyřadil také pyrotechniku padáků. Nakonec bylo přijato rozhodnutí pokračovat v letu na Měsíc a Conrad a Bean se tak stali třetím a čtvrtým člověkem, kteří šlapali v prachu, starém několik stovek milionů let. Během zpáteční cesty padáky fungovaly naprosto bezvadně…

Teď byl duben 1970 a k Měsíci mířila další posádka. Apollu s pořadovým číslem 13 velel zkušený James „Jim“ Arthur Lovell, šestým člověkem na Měsíci se měl stát Fred Wallace Haise a pilotem velitelského modulu byl John Leonard „Jack“ Swigert.

Přitom posledně jmenovaný ještě před několika desítkami hodin netušil, kam se zakrátko vydá. Jack Swigert byl členem záložní posádky pod vedením Johna Younga. Původním adeptem na křeslo ve třináctce byl Thomas Kenneth Mattingly. Pak ale Charlie Duke, záložní pilot LM (Lunar Module- lunárního modulu)navštívil přítele, jehož dítě, jistý chlapec jménem Paul Hause, mělo zrovna spalničky. Duke se jimi nakazil. Během testů lékaři zjistili, že Mattingly, který přicházel s Dukem denně do kontaktu, je na rozdíl od ostatních členů posádky ještě neprodělal, tudíž nemá vytvořeny protilátky a mohl by projít akutní fází onemocnění během měsíční mise.

Původní posádka Apolla-13: zleva Lovell, Mattingly, Haise

Původní posádka Apolla-13: zleva Lovell, Mattingly, Haise
zdroj: http://commons.wikimedia.org

Jim Lovell a vedení NASA byli postaveni před nepříjemné dilema- co s nastalou situací? Jednou z možností bylo prostě nechat letět záložní posádku. Do toho se ale moc nechtělo šéfastronautovi Deku Slaytonovi, který cítil, že hlavní posádka je připravena lépe. Druhým řešením bylo nechat Mattinglyho projít inkubační dobou a startovat v dalším startovním „okně“ (to se opakovalo vždy jednou za měsíc- klíčové byly hlavně světelné podmínky na měsíčním povrchu během přistávání LM- slunce muselo být zhruba 5°-14°nad východním lunárním obzorem).  To by ovšem znamenalo, že některé části Saturnu, podléhající rychlé degradaci, by se musely vyměnit a účet za misi by se navýšil o 800 000 dolarů. Poslední možnost se Lovellovi zamlouvala nejméně- vyměnit pouze pilota velitelského modulu. Místo Mattinglyho by letěl Swigert. Tato volba nebyla jednoduchá, vzhledem k dlouhým měsícům společného výcviku si každá posádka na sebe natolik zvykne, že jeden člen je schopen reagovat třeba na pouhé zabarvení hlasu druhého. Také při obsluze lodi se vytvoří určité stereotypy, které příchod nového člověka „nabourá“. Po dlouhé úvaze, podpořené myšlenkou na to, že by neletěl nikam, se Lovell rozhodl kývnout na Swigerta ve své posádce. Do startu v té době zbývaly tři dny.

Normálně během bezprostřední přípravy ke startu posádka zvolní z hektického tempa výcviku. To ovšem nyní nepřicházelo v úvahu, bylo nutné prověřit, zda je Swigert připraven. 9. dubna proběhl dvanáctihodinový integrovaný test v simulátoru (integrovaný proto, že do něj bylo zapojeno i řídící středisko), při kterém Jack obstál více než na výbornou. První starý mládenec mezi astronauty se chystal na dalekou cestu. Startu posádky v pozměněném složení nic nebránilo.

11. dubna 1970 v 19:13:00 UTC se Saturn-5C vydal s Apollem-13 na měsíční vysočinu Fra Mauro. Při startu došlo k jedné anomálii- prostřední motor druhého stupně Saturnu se pět a půl minuty po startu neplánovaně vypojil. Ostatní motory tento výpadek částečně kompenzovaly tím, že hořely o 33 sekund déle, ovšem přesto mělo Apollo na začátku práce třetího stupně S-IVB deficit rychlosti 68 m/s. Také třetí stupeň musel proto překročit svůj plánovaný čas vypnutí o 9 sekund.

Astronauti Apolla-13: zleva Lovell, Swigert, Haise

Astronauti Apolla-13: zleva Lovell, Swigert, Haise
zdroj: http://commons.wikimedia.org

Analýza telemetrických údajů po přistání odhalila, že ono vypnutí bylo důsledkem tzv. „pogo oscillations“, tedy jevu, kterým trpěly hlavně první Saturny-5C.  Dochází k nim v momentě, kdy vibrace rezonují ve struktuře rakety natolik, že dochází k odchylkám v tlaku paliva a okysličovadla v potrubí a u ústí turbočerpadel. Sloupec pohonných látek se vlastně začne „trhat“. Tah motorů začne „pulzovat“ a pokud je frekvence pulzů stejná, jako rezonanční frekvence rakety, celá konstrukce se prodlužuje a smršťuje často i o několik centimetrů. Raketa se vlastně v ten moment podobá známé skákací tyči s názvem „pogo“ (odtud název „pogo oscilace“). Přes pokusy vymýtit pogo vyztužením konstrukce a kompenzačním systémem s náplní helia, které mělo absorbovat nebezpečné pulzy, se i na Apollu-13 tento fenomén projevil. Vibrace s rázy až 68 G a frekvencí 16 Hz způsobily, že tlak paliva na okamžik klesnul pod nastavený limit a počítač prostřední motor vypnul. Naštěstí se tak stalo před fyzickým poškozením struktury Saturnu.

Po rychlé kontrole během jediného obletu Země bylo vše na palubě Apolla-13 shledáno v nejlepším pořádku a posádka dostala zelenou k TLI (Trans-Lunar Injection- tedy navedení na dráhu k Měsíci). Motor J-2 ve třetím stupni S-IVB pracoval perfektně a navedl Apollo přesně na určenou dráhu. Ta se lišila od prvních misí k Měsíci.  Apollo-8, -10 a -11 využívaly takzvanou „Free Return Trajectory“, tedy trajektorii volného návratu. Ta zaručovala, že v případě selhání motoru SPS při navedení na oběžnou dráhu Měsíce Apollo našeho souputníka obletí jako po obrovské smyčce a bez jakéhokoli zásahu se vydá zpět k Zemi. Strach ze selhání SPS byl velký a nikdo nechtěl riskovat možnost, že se astronauti ztratí v černotě vesmíru navždy. Ovšem FRT byla použitelná jen na velmi omezenou paletu míst na měsíčním povrchu vhodných k přistání. Oblast, kam mířilo Apollo-13, tedy vysočina Fra Mauro, by nebyla s FRT dosažitelná. Proto byla navržena Hybrid Trajectory (hybridní trajektorie), která umožňovala přistání na širší škále vhodných míst, poskytovala jistou flexibilitu ohledně startovních termínů a umožňovala dopravit k Měsíci těžší náklady. Nevýhodou byla v případě problémů nutnost návratu na trajektorii volného návratu pomocí motoru SPS, jinak by Apollo minulo Zemi o několik tisíc kilometrů. Poprvé ji vyzkoušelo Apollo-12. Během manévru, zvaného „Midcourse Correction“ (úprava dráhy během přeletu) na ni bylo navedeno i Apollo-13.

Ještě předtím ale Swigert oddělil CSM od třetího stupně Saturnu, otočil se o 180°a připojil se k LM, který astronauti pojmenovali Aquarius. Ten bylo nutno vytáhnout z „hnízdečka“ v adaptéru, který připojoval Apollo k nosiči. Teď už opuštěný stupeň S-IVB byl zážehem svého motoru následně urychlen na kolizním kurzu k Měsíci. Tam měl vytvořit úhledný kráter a dodat vědcům data prostřednictvím seismometru, který na povrchu zanechali astronauti Apolla-12. Pokus se podařil lépe, než se čekalo: následné otřesy doznívaly ještě 3 hodiny a 20 minut po impaktu nešťastného S-IVB! Vědci se tetelili blahem.

Na palubě Odyssey, jak byl pojmenován CSM, probíhalo vše bez zádrhelů, snad krom podivných údajů v jedné z nádrží hélia lunárního modulu. Kvůli tomu astronauti poprvé otevřeli poklopy a vpluli do něj dříve, než bylo plánováno. Ukázalo se, že za vším je falešný signál. Mnohem výživnější však byla scénka, jako vystřižená z nějaké komedie. 15. duben je totiž v USA dnem, kdy je třeba podat daňové přiznání. Toho si byl dobře vědom capcom Joe Kerwin, který se s lehkou ironií v hlase poptal posádky na to, zda svá přiznání v pořádku odevzala. Odpovědí mu byla otázka evidentně zaraženého Swigerta: „Jak mám požádat o výjimku?“ Řídící středisko se válelo smíchy. Swigert ale otázku myslel opravdu vážně, při tom všem zmatku okolo částečné výměny posádky zapomněl své prohlášení odevzdat. „Takhle možná zkejsnu v jiné karanténě, než kterou máme naplánovanou po návratu!“ Kerwin mu slíbil, že se pokusí něco udělat, nicméně zadumaný Swigert ještě drahnou dobu rozesmával všechny přítomné v řídícím středisku.

Krom těchto dvou událostí, které byly doplněny několika falešnými alarmy, které byly ostatně běžné při každé misi, se zdála být cesta Apolla-13 k místu určení až nebývale hladká. Těsně před koncem druhého dne letu Kerwin dokonce okomentoval náladu v řídícím středisku slovy „Nudíme se tu až k slzám…“ Vzhledem k tomu, co následovalo po pár hodinách, to rozhodně nebyla právě prorocká slova…

Poslední TV přenos z paluby Odyssey. Za pár minut Jack Swigert zapne promíchávání nádrží...

Poslední TV přenos z paluby Odyssey. Za pár minut Jack Swigert zapne promíchávání nádrží…
zdroj: http://en.wikipedia.org

Třetího dne letu byl mimo jiné naplánován přímý přenos z paluby Apolla-13, které se v té době pohybovalo nějakých 300 000 km od Země. Lovell během ní ukázal divákům prostory Odyssey i Aquaria a posádka přidala pár malých triků, které jim umožňovala beztíže. Nikdo z nich netušil, že jejich reportáž mohou vidět pouze návštěvníci na galerii v MOCR. Pro televizní stanice už nebyl let na Měsíc atraktivní- tohle už tady dvakrát bylo, navíc podpora letů na Měsíc ze strany veřejnosti znatelně klesla. Rusy jsme už porazili, tak proč dál riskovat a utrácet peníze za něco tak nepotřebného, jako je Měsíc? Obecenstvo se tedy místo záběrů na tři lidské bytosti, řítící se vesmírem neuvěřitelnou rychlostí více než čtvrt milionu kilometrů od domova, tedy něčím, co ještě před pár lety vypadalo jako sci-fi, mohlo kochat například lehkým sitcomem The Doris Day Show… Jedním z mála diváků přenosu byla v MOCR na galerii pro návštěvníky i Marylin Lovellová, manželka velitele mise. Byla potěšena tím, jak spokojeně manžel vypadá. Zakrátko si splní sen- projde se po Měsíci. A pak už konečně pověsí skafandr na hřebík, jak slíbil.

Když se Lovell rozloučil s domnělým publikem, byl čas jít na kutě. Ještě před tím ale putovaly na palubu ze země dvě instrukce. Jedna se týkala nastavení teleskopu pro pozorování komety Bennet. Druhou instrukcí byla žádost o promíchání obsahu nádrží s kapalným kyslíkem a nádrží s kapalným vodíkem. Tyto prvky napájely palivové články, které pro změnu vyráběly elektřinu, teplo a pitnou vodu. Aby se do nádrží vešlo co nejvíce příslušného prvku, byl kyslík ochlazen na -173°C a vodík na -253°C. Nádrže byly natolik dobře izolovány, že po umístění do pokojové teploty by jejich obsah roztál za 8 a půl roku a za další 4 roky by získal pokojovou teplotu. Takovýmto způsobem zchlazené plyny připomínaly spíše břečku, nebo hustou mlhu. V beztížném stavu ale měla tato břečka sklony k tvoření vrstev nestejné hustoty a proto bylo v nádržích zabudováno promíchávací zařízení. Při postupném vyčerpávání pak klesal v nádržích tlak a proto obsahovaly také ohřívač, který zahřátím obsahu tlak opět zvýšil.

Přesně 2 dny, 7 hodin, 53 minut a 12 sekund po startu stiskl Swigert přepínače, označené H2 Fans a O2 Fans. Ty aktivovaly příslušné promíchávače v nádržích. Rutinní úkon, který během mise proběhl už třikrát bez jakýchkoli problémů. Asi 16 sekund se nedělo nic. Pak se ozvalo hlasité bouchnutí, které zatřáslo s celou lodí. Posádce se ve sluchátkách rozječel zvuk alarmu. Na výstražném tablu se rozsvítila kontrolka „Main Bus B Undervolt“ (podpětí v hlavní sběrnici B). V čase 2:07:55:20 po startu se ozval na rádiové lince s řídícím střediskem Swigert: „Myslím, žejsme tu měli problém!“ Capcom Jack Lousma byl natolik zaskočen, že v první chvíli nezaregistroval, o čem to Swigert mluví: „Opakujte prosím!“ Slovo si vzal velitel Lovell: „Houstone, měli jsme tu problém, zaznamenali jsme podpětí ve sběrnici B.“ Pro tento moment se ale vše zdálo v pořádku, varovné světlo zhaslo a kontroloři na zemi si na zlomek sekundy pomysleli, že je to zase další falešný poplach- chyba v čidlech, jako vždy. Dokud se po pár desítkách sekund neozval Haise…

„Dobrá. Houstone, zrovna teď napětí vypadá…vypadá dobře. A měli jsme tu taky pěkně velkou ránu v momentě, kdy spustil alarm. A pokud si vzpomínám, Hlavní B byl okruh, který se nám už předtím stavěl na zadní.“ Po tomhle hlášení kontroloři zpozorněli. Pokud astronauti slyšeli úder, asi to nebylo jen vadné čidlo. Úder meteoroidu? Situace se kvapem začala vzdalovat oné znuděné rutině, která vládla ještě před pár minutami. V centru dění teď byl ve středisku Seymour „Sy“ Liebergot, čtyřiatřicetiletý EECOM (The Electrical, Environmental and Communications Flight Controler- zjednodušeně muž, který měl na starosti všechno, co udržovalo astronauty naživu- kyslík, elektřinu apod.). Jeho konzola ukazovala naprosto zmatečné údaje ohledně nádrže s kyslíkem č. 2. Nejdříve tlak nevysvětlitelně stoupl a pak začal padat k nule. Současně se ve sluchátkách letového ředitele této směny Gena Kranze začala ozývat hlášení jiných kontrolorů: počítač se samovolně restartoval, spojení se nevysvětlitelně zhoršilo a nebylo možno přepnout na vysokoziskovou S-band anténu, orientační motorky se zažehovaly v podivné sekvenci. A teď mu Liebergot oznamoval problém s vodíkovou nádrží. Ale ty horší zprávy měly teprve přijít.

Astronauti si toho všimli zhruba ve stejném čase, jako hrůzou přimražený Liebergot a jeho tým: po kyslíkové nádrži č. 2 začal klesat tlak i v kyslíkové nádrži č. 1. Vypojil se palivový článek č. 3., Apollo právě přišlo o třetinu přísunu elektrické energie.  Po cestě k Měsíci loď pomalu rotovala, aby Slunce zahřívalo všechny strany rovnoměrně. Teď nepravidelné zážehy motorků toto otáčení úplně rozhodily. Zatímco Swigert a Haise porovnávali své údaje s řídícím střediskem a hledali možnou příčinu podivného chování elektrického systému lodi, Lovell se snažil pomocí ručního ovládání zastavit škubání soulodí a navodit opět ono pomalé otáčení, zvané „Barbecue Mode“ (opékací mód). Ale loď byla jako zakletá, nereagovala tak, jak byl Lovell zvyklý. Frustrovaný velitel odplul k jednomu z okének, aby se podíval ven a zjistil, kde je zakopaný pes. To, co viděl, mu zježilo všechny chlupy na krku. A po jeho hlášení naskočila husí kůže i všem na Zemi.

Uplynuly 2 dny, 8 hodin, 9 minut a 7 sekund od startu, když se do sluchátek kontrolorů v MOCR ozval Lovellův hlas: „Střídavý proud je teď v pořádku a vypadá to, když se dívám okénkem v průlezu, že něco vypouštíme. Vypouštíme něco do..do vesmíru. Je to nějaký plyn.“ Ten pohled byl neskutečný. Za lodí se táhla vlečka plynu, který v mrazivém vakuu vesmíru okamžitě krystalizoval a šířil se všemi směry. Byl to pohled, který byl krásný a současně znamenal, že nastává boj o život, ve kterém má zubatá v ruce skoro všechny trumfy. Pokud většina lidí v MOCR dosud věřila tomu, že se přece jen jedná o poruchu přístrojů, nyní na ně realita udeřila jako obrovské kladivo.

Záznam komunikace během dramatických minut těsně po havárii. Na začátku je slyšet slavná věta „Houstone, myslím, že jsme tu měli problém!“ (často používané „Houstone, máme problém!“ je mylný překlad věty We’ve had a problem!)  a na konci „Vypouštíme něco do..do vesmíru“

Sy Liebergot zoufale hleděl na šokující čísla na své konzoli a hlavou mu proběhla vzpomínka na jednu ze závěrečných simulací, kdy mu simsup poslal těsně před tím, než loď zmizela za měsíčním diskem, náznak poklesu tlaku v kabině. Liebergot to konzultoval se svým týmem a všichni se shodli, že to jsou jen „rozhašená data“, jev který nastával těsně před ztrátou spojení a telemetrie, jakmile Apollo vlétlo do komunikačního stínu Měsíce. Zbytek výpadku spojení proto Liebergot a jeho tým jen seděli a točili palci. Když se simulované Apollo vynořilo zpoza Měsíce, Ken Mattingly (tenkrát ještě pilot velitelského modulu) ohlásil katastrofický pokles tlaku v kabině s tím, že má na sobě skafandr a očekává další instrukce.

Lovell a Haise se v této fázi simulace nacházeli těsně po přistání na povrchu Měsíce. Liebergot to tenkrát od šéfa simulace pěkně schytal, promarnil totiž drahocenný čas, kdy mohl vypracovat nouzový plán. Simulace nakonec dopadla v rámci možností dobře, kontroloři přišli s procedurou, kdy Lovell a Haise urychleně odstartovali z Měsíce a všichni tři astronauti pak cestu zpátky k Zemi přečkali namačkáni v lunárním modulu, který opustili až těsně před vstupem do atmosféry. V reálu bylo použití LM jako záchranného člunu zvažováno od roku 1964 a něco z procedur otestoval let Apolla-9. Ale byl teď čas na tento scénář?

Seymour "Sy" Abraham Liebergot u své konzoly v MOCR

Seymour „Sy“ Abraham Liebergot u své konzoly v MOCR
zdroj: http://www.apolloeecom.com

Liebergot se rozhodl za Odysseu bojovat. Byla to jeho loď, byla jeho součástí, nenechá ji postupně odumřít! Vše vsadil na poslední kartu- pokusí se izolovat únik pomocí reaktantních ventilů. Ty přiváděly reaktanty (v tomto případě vodík a kyslík) do palivových článků. Pokud je únik někde za reaktantním ventilem článku č. 3, který je už mimo provoz, možná se podaří jej tímto způsobem zastavit a zachránit tak článek č.2 a č. 1. Jediný problém je v tom, že reaktantní ventily jsou jako jemné mechanizmy přesně kalibrovány a jakmile se uzavřou, není jejich znovuotevření možné. Znamenalo to také nenápadné rozhodnutí o zrušení mise- bez všech tří zdravých palivových článků pravidla přikazovala návrat na Zem. Poté, co astronauti slyšeli pokyn k zavření ventilů, na okamžik ztuhli. Je to tady, na Měsíc se neletí. Na rozdíl od Apolla-11 a 12 se jim nedostalo ujištění od administrátora NASA Thomase Painea, že pokud se cokoli pokazí, dostanou příležitost hned při příštím letu. Měsíc se jim uzavíral navždy.

Ovšem trik s ventily nezabral, palivový článek č. 1 byl definitivně mrtev a krize začínala být znát i na kondici posledního článku č. 2. U konzoly letového ředitele Gena Kranze se konala rychlá porada o dalším postupu. Na výběr byly dvě varianty: varianta přímého návratu, kdy posádka odhodí LM, pomocí motoru SPS proletí před Měsícem a zamíří zpět domů za 35 hodin od tohoto okamžiku; druhou variantou bylo navedení na dráhu volného návratu FRT pomocí motoru přistávacího stupně LM, oblet Měsíce a návrat zhruba o dva dny později, než první varianta. Nakonec zvítězila varianta navedení na FRT. Nikdo si nebyl jist stavem motoru SPS v servisním modulu- byl při oné ráně poškozen? Také kondice velitelského a servisního modulu se rapidně horšila a LM tak musel posloužit jako záchranný člun. Sy Liebergot svůj boj definitivně prohrál.

K astronautům tedy putoval prostřednictvím Jacka Lousmy vzkaz: „ Začínáme uvažovat o možnosti použít LM jako záchranný člun.“ Swigert odpověděl: „Taky jsme o tom přemýšleli.“ Zatímco probíhala tato konverzace, Lovell i Haise už byli tou dobou v Aquariu a snažili se co nejrychleji oživit jeho systémy. Věděli z první ruky, že situace na palubě Odyssey je neudržitelná. Času měli zoufale málo- Odyssea měla zásobu energie přibližně na 30 minut a do té doby musel být Aquarius v provozu. Normálně jeho zapínání trvalo více než dvě hodiny, ale tolik času teď prostě nebylo. Ruce obou mužů freneticky kmitaly po spínačích a ovladačích kabiny LM a sekundy neúprosně tikaly…

(článek má pokračování)

 

 

Zdroje obrázků:

http://news.engineering.iastate.edu/files/2012/04/Bales_v8.jpg
http://vintagespace.files.wordpress.com/2012/04/i7-3.jpg
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:The_Original_Apollo_13_Prime_Crew_-_GPN-2000-001166.jpg
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Apollo_13_Prime_Crew.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Mission_Operations_Control_Room_during_Apollo_13.jpg
http://www.apolloeecom.com/images/AS-501-AFD-Sy.jpg

 

Kritické momenty kosmonautiky 13. díl, 2.5 out of 5 based on 17 ratings
Pin It
(Visited 2 034 times, 1 visits today)
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 2.5/5 (17 votes cast)
(Visited 2 034 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


2 komentáře ke článku “Kritické momenty kosmonautiky 13. díl”

  1. Vojtěch "vogo" Gondžala napsal:

    To s tím ulomeným přepínačem v lunárním modulu Apolla 11 je zvláštní, protože někde (bohužel nevím kde, možná v románu Oheň na Měsíci) jsem četl, že Amstrong tou propiskou zajistil přepínač, aby se omylem (nebo sám) nepřepnul do polohy spuštěno, chtěl si tak pojistit si návrat domů. Nevím co je na tom pravdy a kolik na tom zapracovalo mlžení ze strany NASA nebo novinářů, ale rozhodně zajímavý detail.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Tenhle deatil popisoval v jednom dokumentu (tuším, že to bylo „Apollo 11 – The Untold Story“ od Discovery) sám Buzz Aldrin. Skutečně byl ulomený jistič -pravděpodobně jej „batohem“ PLSS ulomil právě Buzz- a on jej také tou propiskou zamáčkl, aby bylo možno odjistit motor. Buzz tu propisku ještě pořád má, v onom dokumentu ji dokonce ukázal…
      A co se týče „Ohně na Měsíci“- je to spíše velmi volný popis pocitů Normana Mailera. S realitou se kniha leckde rozchází. Čte se ovšem skvěle!

Zanechte komentář