Kritické momenty kosmonautiky 11. díl

Sergej Koroljov

 10. ledna 1966 se na moskevském předměstí Ostankino v jednom z dvoupatrových domků konala oslava narozenin. Muž, který se měl za dva dny dožít svého devětapadesátého roku, byl hybatelem a stratégem sovětského kosmického výzkumu. Svět zatím neznal jeho jméno, bylo přísně střeženým státním tajemstvím. Když skupinka obdivovatelů navrhla tohoto muže jako kandidáta na Nobelovu cenu, ztroskotala kandidatura mimo jiné právě na jeho anonymitě. Pro své okolí byl znám pod prvními písmeny svého křestního jména a „otčestva“- S.P.  Jeho spolupracovníci ale jméno Sergej Pavlovič Koroljov vyslovovali s úctou. Náročný k sobě i ostatním, Koroljov pootevřel lidskému rodu cestu do vesmíru.

Toho večera byli mezi nejbližší rodinný a pracovní kruh oslavence pozváni i dva mladí muži- Jurij Gagarin a Alexej Leonov. Jak se večer připozdíval a hosté, zmoženi nesčetnými přípitky, se začali trousit domů, Koroljov oba kosmonauty odvedl stranou a poprosil je, aby zůstali o něco déle. Když zůstali s Koroljovem sami, na stole se objevil tříhvězdičkový arménský koňak a Koroljov se dal do vyprávění. Oba šokovaní muži poslouchali příběh života Sergeje Pavloviče s otevřenými ústy. Koroljov nevynechal žádný detail, včetně svého pobytu v lágru na Kolymě a v „šarašce“ („šaraška“ byl lágr pro vědce a techniky, kde mohli pracovat ve svém oboru, nicméně se statusem vězňů a v bídných podmínkách) pod vedením A. Tupoleva.

Vypadalo to, že se hlavní konstruktér potřebuje vypovídat, svěřit se. Kosmonauti se zhrozili při popisu týrání a mučení, kterým tento zdánlivě tvrdý a odolný muž prošel. Koroljov vyprávěl až do čtyř hodin ráno…

O čtyři dny později, 14. ledna 1966, byl onen muž, Sergej Pavlovič Koroljov, mrtev.

 

Smrtící pád

Den po oslavě nastoupil Koroljov do nemocnice na rutinní operaci polypu v tlustém střevě. Během ní však byl ve střevě objeven tumor a vytvořilo se masivní krvácení. Pokusy o intubaci selhaly kvůli přeražené čelisti, kterou si Koroljov odnesl z gulagu. Jeho už tak slabé srdce nakonec nápor nevydrželo a vypovědělo službu. Sovětský kosmický program se ocitl bez svého hlavního strůjce.

Vasilij Pavlovič Mišin- nástupce Koroljova. Nedokázal být natolik silnou vůdčí osobností, jakou byl legendární "S.P.", jak se přezdívalo Koroljovovi, a to se mu později stalo osudným.

Vasilij Pavlovič Mišin- nástupce Koroljova. Nedokázal být natolik silnou vůdčí osobností, jakou byl legendární „S.P.“, jak se přezdívalo Koroljovovi, a to se mu později stalo osudným.
Zdroj: http://cosmopark.ru

Na místo Koroljova byl jmenován jeho náměstek Vasilij Pavlovič Mišin. Brilantní inženýr však postrádal geniální instinkt, díky kterému Koroljov dokázal manažersky zvládnout kolos kosmického průmyslu, odolávat tlaku konkurenčních OKB (OKB je zkratkou pro „Опытное конструкторское бюро“, neboli experimentální konstrukční kancelář) a v neposlední řadě odolávat také požadavkům politbyra. Koroljov dokázal s vedením strany a státu velmi mazaně „kšeftovat“, například vypuštění Sputniku bylo vedlejším produktem vývoje R-7 a důsledkem Koroljovova talentu „prodat“ družici jako prostředek pro špionáž. Koroljovův nástupce na něj navázat nedokázal. Jeho velkým problémem byla nerozhodnost a záliba v alkoholu.

Málokdo v té době tušil, že oslavovaný sovětský kosmický program se zmítá v hluboké koncepční krizi. Po efektní a nutno dodat také efektivní sérii letů programu Vostok byl Koroljov donucen kabinu Vostoku přestavět a vznikl tak Voschod (podrobnosti jsou uvedeny v díle „Let sardinek a hororové návraty“). V té době však už program letů do vesmíru přešlapoval na místě. Chyběla koncepce, jasný směr. Navíc do směřování kosmického programu zasahovalo příliš mnoho lidí „seshora“. Prostředky na výzkum a vývoj se tříštily díky konkurenci konstrukčních kanceláří.

Za těchto okolností probíhala stavba dalších lodí Voschod a výcvik posádek k dlouhodobým letům v těchto kabinách. Ale Koroljov měl v rukávu jeden trumf. Byla jím nová loď s názvem „Sojuz“. Na rozdíl od předchozích lodí měla tato mnohem více možností jak v konfiguraci, výdrži, pohodlí posádky, tak v možnosti měnit parametry oběžné dráhy. Přestože západ měl za to, že skupinové lety Vostoků zahrnovaly řízené sblížení lodí, opak byl pravdou. Sblížení bylo jen důsledkem nebeské mechaniky a velmi přesného navedení na oběžnou dráhu. Sojuz měl mít schopnost skutečně manévrovat jako plnohodnotná kosmická loď.

Kosmická loď Sojuz. Vlevo vejčitý orbitální modul se stykovacím zařízením, uprostřed návratový modul ve tvaru zvonu a na něj vpravo navazuje válcovitý servisní modul se solárními panely.

Kosmická loď Sojuz. Vlevo vejčitý orbitální modul se stykovacím zařízením, uprostřed návratový modul ve tvaru zvonu a na něj vpravo navazuje válcovitý servisní modul se solárními panely.
Zdroj: http://www.svengrahn.pp.se

Sojuz se skládal (a dosud skládá- jeho koncept se ukázal být nadčasovým a používá se dodnes) ze tří sekcí. První byla vejčitá orbitální sekce, která poskytovala posádce jisté základní pohodlí a prostor. Byly v ní umístěny přístroje a vybavení, týkající se experimentů. V přídi mohlo být umístěno stykovací zařízení. Orbitální sekce se před přistáním odhazovala. Na orbitální sekci navazovala přistávací sekce ve tvaru zvonu. V té trávila posádka start a přistání a tato sekce jako jediná přežila návrat do atmosféry. Rozhodně v ní nebylo místa nazbyt, proto první posádky Sojuzů neměly k dispozici skafandry. Na přistávací sekci byl připojený válcový servisní úsek, který měl v přetlakové části přístrojové sestavy, nutné k provozu lodi- environmentální systém, orbitální orientační systém, komunikační systém a podobně. V nehermetické části pak servisní úsek obsahoval motor KTDU-35, přístroje nutné k jeho funkci a zásobu paliva a okysličovadla. Servisní úsek se od přistávacího modulu u prvních Sojuzů odděloval ve stejný okamžik, jako orbitální modul. Celá sestava vážila v případě první generace Sojuzu 6,56 t, na délku měřila 7,95 m a měla maximální průměr 2,72 m. Na servisním úseku se nacházela dvě křídla slunečních panelů o celkovém rozpětí 9,8 m.

Konstrukce Sojuzu začala za Koroljovovy éry s tím, že jeho derivát donese Sověty na Měsíc. Než bude loď hotova, měl doběhnout program Voschod prostřednictvím letů s pořadovými čísly 3-6; dokonce byla už jmenována posádka Voschodu-3. Jenže díky různým potížím a obstrukcím se termín letu posouval čím dál víc doprava a navíc bylo stále jasnější, že jednoduchý a ve svých možnostech omezený Voschod nemůže konkurovat sofistikovaným strojům Gemini. Sám Koroljov potají nařídil koncentrovat prostředky a personál na dokončení Sojuzu a po jeho smrti se Voschody tiše ztratily ze scény. Tu měla nyní opanovat nová hvězda jménem Sojuz, technikům konstrukční kanceláře a pracovníkům továren známá pod zkratkou 7K-OK (v případě varianty pro let k Měsíci pak 7K-LK).

Hned prvním letem měla vyrazit světu dech. Během 24 hodin měly odstartovat dva Sojuzy- jeden, pilotovaný jediným mužem a druhý s trojčlennou posádkou. Na oběžné dráze se měly oba stroje spojit a dva kosmonauti z trojčlenné posádky měli vykonat kosmickou vycházku, při které by se přesunuli na palubu druhé lodi. Byl to výjimečně ambiciózní plán, který ovšem při bližším pohledu dělal z nouze ctnost. Sovětský kosmický program nedisponoval stykovacím zařízením s průlezem. Let dvou Sojuzů tak měl být mimo jiné generálkou pro některé fáze letu k Měsíci, při kterém by se odvážlivec, který měl přistát na jeho povrchu, byl nucen na cestě tam i zpět přesunovat mezi lodí do jednomístným lunárním modulem vnějškem!

Velitel Sojuzu-1 plukovník Vladimir Michailovič Komarov

Velitel Sojuzu-1 plukovník Vladimir Michailovič Komarov
Zdroj: http://upload.wikimedia.org

Velitelem lodi 7K-OK výrobního čísla 4, která byla přejmenována na Sojuz-1, byl jmenován Vladimir Michailovič Komarov. Byl to jeden z nejschopnějších kosmonautů, byl velmi technicky nadaný a navíc to byl veterán. Své kvality prokázal při letu Voschodu-1, coby jeho velitel. Nyní se měl stát prvním sovětským kosmonautem, který se podruhé podívá na oběžnou dráhu. Jeho náhradníkem byl jmenován Jurij Gagarin. Ten samý Gagarin, který se stal ikonou a národním pokladem po historicky první vesmírné misi. Nikdo nechtěl riskovat jeho život při dalším letu, ale Gagarin se nevzdával a plně využíval své slávy a vlivu k tomu, aby byl opět zařazen do aktivního stavu. Všichni ovšem věděli, že v případě, že by Komarov skutečně nemohl letět, bylo jeho nahrazení Gagarinem velmi nepravděpodobné…

Do trojčlenné posádky druhého Sojuzu byl jako velitel jmenován Valerij Bykovskij (veterán Vostoku-5) a kosmonauty, kteří měli vykonat přestup do druhé lodi, se měli stát Jevgenij Chrunov a Alexej Jelisejev.

Ovšem vývoj lodi neběžel podle plánů. Na prvním letovém exempláři se objevilo v průběhu testů 2123 chyb a defektů. Dokonce i generál Kamanin, velitel oddílu kosmonautů, si do svého diáře po jednom nezdařeném testu zapsal sžíravou kritiku stavu stroje. Výslovně jmenoval vadný padákový systém, úzký průlez, zastaralé vybavení kabiny, pochybný záchranný systém a nespolehlivý systém automatického spojení lodí. Všem, kteří měli s projektem co do činění, bylo jasné, že Sojuz je sice dobrý projekt, ale v současném stavu je loď ještě příliš „syrová“ na to, aby letěla s lidskou posádkou. Dvě bezpilotní mise skončily v jednom případě nesplněním programu letu a dálkovým povelem k destrukci, v druhém případě situací, která by v reálu znamenala ztrátu posádky: při návratu prohořel tepelný štít a po přistání se modul díky vzniklému otvoru potopil pod hladinu Aralského jezera.

Ale situace na Bajkonuru byla stejná, jako na Cape Kennedy. Závod o Měsíc běžel a čas byl neúprosný. Na nějaké dlouhé prostoje a odklady nebyl čas. Sověti si uvědomovali, že díky tragédii Apolla-1 mají možná poslední šanci Američany dohnat. Navíc rok 1967 byl padesátým rokem od převzetí moci bloševiky a blížil se 1. Máj- politbyro naléhalo na Mišina a jeho kolegy, aby na oslavu výročí předvedli opět něco „extra“. Večer 14. dubna 1967 se sešla Státní komise pod vedením Leonida Smirnova, aby konstatovala, že obě lodi jsou připraveny ke startu bez závad. Po pouhých dvou neúspěšných bezpilotních misích to bylo poměrně troufalé konstatování.

Mezitím se v nitru Vladimira Komarova odehrával těžký vnitřní zápas. Velmi dobře věděl, že let Sojuzu-1 může být také jednosměrnou jízdenkou na věčnost. Na povážlivý stav programu dokonce upozorňoval zoufalý dopis skupiny kosmonautů v čele s Gagarinem. Gagarin jej předal svému příteli z KGB, obálka se však dostala k rukám adresáta – Leonida Brežněva –  až se zpožděním a výsledkem bylo tradiční zametení pod koberec v podobě ustavení nicneřešící komise. Když se Komarova zeptal Venjamin Russajev (Gagarinův přítel a příslušník KGB) proč z letu nerezignuje a nezachrání se, Komarov odpověděl, že by to znamenalo riskovat život náhradníka – Jurije Gagarina. Ten se těšil nesmírné autoritě u většiny kosmonautů a díky své vřelé povaze byl velmi oblíben. S Komarovem jej pojilo hluboké přátelství. Pochyby o nadcházejícím letu byly tak silné, že se podle jednoho z kosmonautů Komarov v soukromí v jeden moment naprosto „rozsypal“ a v slzách se svěřil s tím, že si je vědom, že misi nepřežije. Tuto informaci je však třeba brát s rezervou- žádná třetí osoba u onoho rozhovoru nebyla. Nicméně o náladě Komarova a stavu programu to vypovídá hodně.

Vladimir Komarov před startem. V pozadí jeho náhradník Jurij Gagarin. Ten během příprav na rampě podle některých svědků jevil známky značného stresu. I on si uvědomoval riziko spojené s touto misí...

Vladimir Komarov před startem. V pozadí jeho náhradník Jurij Gagarin. Ten během příprav na rampě podle některých svědků jevil známky značného stresu. I on si uvědomoval riziko spojené s touto misí…
Zdroj: http://www.strela-watch.de

Večer před startem Komarov přerušil jednu z tradic, které kosmonauti do té doby dodržovali. Uložil se ke spánku v novotou zářícím hotelu „Kosmonaut“, namísto domku, kde trávil noc před svým startem Gagarin. Většinu večera a noci stál pod oknem jeho hotelového pokoje Alexej Leonov a snažil se odklánět dopravu na ulici, aby se hlavní aktér mise mohl nerušeně vyspat. Kvůli startu, naplánovanému na brzkou ranní dobu musel Komarov svůj režim upravit tak, aby vstával kolem půlnoci místního času.

Přes všechny kotrmelce přípravy ke startu pokračovaly. Velmi brzy ráno 23. dubna 1967 přijel na rampu číslo 1 autobus s Komarovem a Gagarinem. Komarov měl oblečen lehký vlněný oděv, Gagarin svou uniformu. Přesně podle plánu, v 00:35:00 UTC ( 03:35:00 Moskevského času) se „semjorka“ ve verzi Sojuz odpoutala od rampy a Vladimir Komarov byl na cestě. Po 540 sekundách se Sojuz-1 oddělil od nosiče. Agentura TASS přinesla o startu zprávu, která vzrušila domácí i zahraniční pozorovatele. Mise totiž v ní byla označena jako Sojuz-1. Všechny předchozí sovětské lety byly oznamovány bez číslování. Tato změna mohla znamenat jediné- v nejbližší době se zřejmě chystá start druhé lodi! Že by zůstalo jen u prostého skupinového letu jako v případě Vostoků- tomu nikdo nevěřil.  Navíc byla zveřejněna fotografie Komarova ve skafandru, na které bylo možno zahlédnout neuvěřitelně prostorný interiér lodi. Nikdo netušil, že fotografie byla pořízena při nácviku beztížného stavu v letounu Tu-104LL. Snímek ještě poměrně dlouho poté mátl západní komentátory ohledně vnitřních rozměrů Sojuzu.

Známá "matoucí" fotografie V. Komarova v interiéru Tu-104LL

Známá „matoucí“ fotografie V. Komarova v interiéru Tu-104LL
Zdroj: http://www.sme.sk

V řídícím středisku v Jevpatorii po navedení na oběžnou dráhu vládla také vzrušená nálada, ovšem z úplně jiných důvodů. Podle údajů telemetrie se nevyklopil levý solární panel. To znamenalo velmi výrazné omezení dodávky elektrické energie pro Sojuz, ale to byl ten relativně menší z problémů. Horší bylo, že neotevřený panel nejenže blokoval vyklopení záložní telemetrické antény, ale hlavně se díky němu nemohl odklopit kryt slunečního a hvězdného čidla 45K. Toto čidlo bylo klíčovým prvkem při zabezpečení polohy lodi při nadcházejícím rendez-vous a koneckonců i při návratu do atmosféry. Další systém orientace- iontový senzor- nefungoval správně díky kontaminaci spalinami z orientačních motorků Sojuzu.

Díky problémům s uvedením do správné polohy také nebylo možno loď orientovat na Slunce tak, aby na rozložený solární panel dopadalo co nejvíce světla. Sojuz začal spotřebovávat energii v bateriích a nebyl schopen je správně dobíjet. Komarov se snažil o ruční stabilizaci lodi, ale neuspěl. Asymetrická konfigurace Sojuzu pouze s jedním rozloženým panelem působila díky vychýlenému těžišti velké obtíže při manévrování.

Komarov se snažil s neovladatelnou lodí bojovat, jak jen to šlo. Kopal do stěny u dna přistávacího modulu v naději, že se mu podaří zaseknutý panel uvolnit. Marně. Pokoušel se také orientovat loď na Slunce ručně. Také marně. Začínalo být jasné, že z rendez-vous nebude nic. Doporučení Borise Čertoka a dalších specialistů bylo jendoznačné: odvolat let Sojuzu-2 a nechat Komarova přistát co nejdříve, dokud je v bateriích ještě nějaká „šťáva“. Státní komise však byla jiného názoru. Na oběžnou dráhu tak směřoval další povel automatickému stabilizačnímu systému k orientaci na Slunce. Opět s nulovým výsledkem. Komarov se pokusil na pátém orbitu znovu o mauální orientaci s využitím sledování horizontu přes periskop, neuspěl však. Jediný solární panel dodával pouhých 14 ampérů proudu, což bylo mnohem méně, než bylo potřeba. Specialisté v řídícím středisku na Krymu spočítali, že energie v bateriích bude vyčerpána zhruba kolem 17. orbitu a záložní baterie pak vydrží do 19. orbitu. Situace byla vážná.

Od 7. do 13. orbitu se Sojuz-1 dostal mimo oblast sledovacích stanic, Komarov měl podle letového plánu spát. Na spánek ale nebylo pomyšlení… Na zemi zatím probíhal zákulisní boj. Část Státní komise, zejména maršálové Kerimov a Kamanin spolu s akademikem Keldyšem prosazovali zrušení startu Sojuzu-2 a přistání Sojuzu-1 při nejbližší příležitosti, tedy na 17. orbitu. Proti nim stál Vasilij Mišin. Stále doufal, že se situace uklidní a let proběhne podle původního programu. Dokonce se objevil plán, podle kterého měli Chrunov a Jelisejev během své kosmické vycházky „domluvit“ stávkujícímu mechanizmu rozevírání panelu.

Veškeré naděje vzaly zasvé během 13. orbitu, kdy se Sojuz-1 dostal opět do zóny spojení. Komarov informoval řídící středisko o svém dalším neúspěšném pokusu stabilizovat loď pomocí iontového senzoru. Doporučil zrušit start Sojuzu-2. Díky nedostatku proudu začal zlobit také environmentální systém a teplota v kabině začala klesat. Státní komise jednohlasně zrušila misi Sojuzu-2 a vydala pokyn k zajištění přistání Komarova na 17. orbitu.

Posádka Sojuzu-2 nesla zrušení svého letu evidentně s velkým zklamáním. Kosmonauti obviňovali členy Státní komise z příliš opatrného a nerozhodného přístupu. O pár hodin později mohli všichni tři děkovat Státní komisi za svůj život…

Řídící středisko se začalo připravovat na přistání Sojuzu-1. Ovšem orientační systémy lodi odváděly přinejmenším pochybnou práci. Čidlo Slunce a hvězd 45K bylo blokováno nerozvinutým panelem (ačkoli technici na zemi měli podezření, že za jeho selháním vězí ještě něco jiného). Iontové senzory také nefungovaly korektně. Zbývalo ruční ovládání lodi, se kterým měl Komarov také potíže. Nesymetrické těžiště znemožňovalo přesnou orientaci a paliva v nádržích rapidně ubývalo. K tomu Komarov hlásil, že v zemském stínu je takřka nemožné najít horizont, podle kterého se měl řídit. A přistání na 17. orbitu znamenalo zážeh brzdícího motoru právě ve stínu. Pokud nedokáže Komarov loď uvést do správné polohy, buďto shoří v atmosféře, nebo se dostane na vyšší oběžnou dráhu bez šance na záchranu.

Jestliže měl Sojuz-1 skutečně přistát na 17. orbitu, bylo nutno vyslat instrukce pro kosmonauta nejpozději o jeden orbit dříve. Nyní už Komarov oblétal Zemi po patnácté a Státní komise se stále dohadovala o tom, jaký orientační systém by bylo nejvhodnější použít. Konečně bylo rozhodnuto použít iontový orientační systém a Jurij Gagarin mohl do rádia přečíst Komarovovi potřebné instrukce. Během posledních okamžiků komunikačního „okna“ stačili Kamanin a Mišin popřát kosmonautovi šťastné přistání. Čas zapálení brzdícího motoru byl stanoven na 23:15:12 UTC. Nastalo napjaté čekání na moment, kdy se jankovitý Sojuz-1 ocitne opět v dosahu sledovacích stanic.

O několik desítek minut později byl zachycen signál lodi. Balistici se pustili do rychlých výpočtů. Během pár okamžiků měli jasno: parametry dráhy Sojuzu-1 zůstávaly stejné, brzdící motor se nezapálil! Podle Komarova tentokrát iontový systém fungoval správně do momentu, kdy přelétal rovník. Pak nevysvětlitelně selhal (za možnou příčinu byla považována jakási iontová „kapsa“ právě v oblasti rovníku) a řídicí systém lodi správně zablokoval zážeh brzdícího motoru.

Bylo třeba rychle vymyslet další nouzový plán, ale než se Státní komise dohodla na dalším postupu, trvalo to skoro jeden celý oblet Sojuzu-1 okolo Země. Nakonec byl schválen následující postup: přistání proběhne na 19. orbitu, Komarov nejprve na osvětlené straně zorientuje loď podle horizontu a poté předá kontrolu nad lodí gyroskopům KI-38. Ty byly známy jako poměrně spolehlivý mechanizmus. Po vylétnutí ze zemského stínu měl kosmonaut zkontrolovat orientaci lodi a případně doladit nesrovnalosti, pokud by se nějaké vyskytly. Motor se měl zapálit v 02:57:15 UTC a měl pracovat 150 sekund. Jurij Gagarin přečetl Komarovovi celý postup a ujistil se, že byl správně pochopen. Ale ne nadarmo byl Komarov považován za technicky nejzdatnějšího mezi sovětskými kosmonauty. Vše pochopil dokonale, přestože tento postup nikdy nenacvičoval a slyšel jej poprvé v životě. Na jeho provedení závisel jeho život, v palubních bateriích docházela energie a tohle byl pravděpodobně poslední možný pokus.

Když se na 19. obletu Sojuz dostal do dosahu spojení, byla komunikace hodně zašuměná a takřka nesrozumitelná díky atmosferickým poruchám. Komarov hlásil, že motor pracoval 147 sekund, vypojil se v 02:59:38 UTC. V 03:14 UTC Komarov zaznamenal na palubní desce signál „Nouze-2“. Všem v řídícím středisku se na chvíli zastavilo srdce. Náhle se ozval Boris Raušenbach: „Mám to! Stabilizační systém si nedokázal poradit s vychýleným těžištěm a gyroskopy vyslaly nouzový signál, jakmile odchylka od osy dosáhla 8°. Ale to nevadí, brzdící zážeh byl dostačující. Signál sice vypnul orientační systém a řízený sestup nebude možný, ale spokojíme se s balistickým sestupem.“ V následující chvíli bylo potvrzeno oddělení orbitálního a servisního úseku od přistávacího modulu. Vše důležité proběhlo podle plánu, Sojuz-1 a Komarov byli zachráněni.

Asi 15 minut po rozdělení došlo podle předpokladu k přerušení spojení. V té době měl návratový modul kolem sebe oblak ionizované žhavé plazmy, skrze kterou radiové signály neproniknou. Po několika minutách se spojení obnovilo, Komarovův hlas byl údajně „klidný, nenaléhavý, bez známek nervozity“. Do oblasti kolem Orska, kam měla kabina přistát, už směřovaly vrtulníky a letouny pátrací služby. Let Sojuzu-1 se chýlil ke konci. Nikoho ani ve snu nenapadlo, co se odehrávalo na palubě nešťastné lodi…

Komarov mohl být sám se sebou nadmíru spokojený. Přestože mise ani zdaleka nesplnila letový plán, podařilo se mu díky skvělé inženýrské intuici a dokonalému porozumění systémům lodě za pomoci řídícího střediska Sojuz zachránit. Teď je na cestě domů. Kabinou zazněl tupý úder, který ohlašoval odhození poklopu padákové soustavy. Ven vyletěl brzdící a výtažný padák. Jeho tahem se měl ze svého kontejneru vytáhnout hlavní padák, jenže sekundy ubíhaly a nad lodí se třepotal a převaloval stále jen výtažný padáček. Hlavní padák se zasekl uvnitř kontejneru! Senzory na palubě Sojuzu zaznamenaly fakt, že loď nezpomaluje podle plánu. Systém fungoval přesně tak, jak byl naprogramován: uvolnil zavěšení hlavního padáku a vypustil záložní padák. Jenže hlavní padák byl stále ve svém kontejneru uvnitř Sojuzu a nemohl se tak odpojit. Záložní padák vylétl ze své schránky a zamotal se do výtažného padáku, který stále ještě plápolal nad lodí.

Byl 24. duben 1967, 03:22:52 UTC, když Sojuz-1 zakončil svou vesmírnou pouť úderem o zem v obrovské rychlosti. Při dopadu se kabina roztříštila a Vladimir Komarov byl na místě mrtev. Dílo zkázy dokončily motorky na tuhé palivo, které měly spustit zhruba metr nad zemí a zbrzdit tak přistání. Před přistáním se měl odhodit tepelný štít, pod kterým byly skryty. Ten ale zůstal na svém místě a při úderu o zem tak motorky zapálily zbytky samotné kabiny.

Doutnající zbytky kabiny Sojuzu-1 částečně pokryté hlínou během pokusů o uhašení požáru.

Doutnající zbytky kabiny Sojuzu-1 částečně pokryté hlínou během pokusů o uhašení požáru.
Zdroj: http://www.sundayobserver.lk

Posádka jednoho z pátracích letadel An-12 zahlédla Sojuz ještě ve vzduchu a navigovala na jeho pozici helikoptéry. První stroj přistál asi 70 metrů od místa dopadu. Záchranářům bylo okamžitě jasné, že Komarov je uvnitř trosek a už mu není pomoci. Jenže dohodnuté signály barevnými světlicemi neobsahovaly kód, který by znamenal smrt posádky. Proto záchranáři použili nejzávažnější dostupný kód „Kosmonaut potřebuje urgentní lékařský zásah mimo loď“. To zmátlo velitele záchranných jednotek a prodloužilo dobu, po kterou setrvávalo řídící středisko v domnění, že let skončil alespoň částečně úspěchem.

Záchranáři se snažili uhasit plameny hasicími přístroji, požár byl ale natolik prudký, že nezbylo, než na vrak naházet hlínu. Z kabiny zbyla kouřící masa, vysoká asi 70 cm. Kosmonaut nebyl nikde k nalezení, až po dlouhém úsilí se podařilo identifikovat spečené „cosi“ o rozměrech asi 30 x 80 cm. Z trosek Komarovovy pozůstatky údajně vytahoval sám Gagarin. Tělo bylo převezeno do Moskvy, kde byla za přítomnosti některých kosmonautů vykonána pitva. 26. dubna 1967 byl popel Vladimira Komarova uložen během státního pohřbu do kremelské zdi.

Co bylo příčinou jeho smrti? Proč se neotevřel hlavní padák? Předem je nutno říci, že nic z toho, co se stalo během přistání, nemělo- tedy až na hrubou nedbalost techniků a konstruktérů-souvislost s problémy na oběžné dráze. Ty pramenily ze špatné konstrukce servisního úseku Sojuzu. Panel se údajně zasekl v textilní obšívce, kterou byla loď zvenčí pokryta. Iontové čidlo bylo umístěno v místech, kde jej kontaminovaly orientační motorky. Přístrojový úsek se ale v pořádku oddělil od návratové kabiny, stejně jako orbitální úsek. V tom kořen tragédie netkvěl.

Vyšetřovací komise nakonec zjistila dvě závažné skutečnosti. Schránka padáku byla otevřena ve výšce 11 km a rozdíl tlaků mezi vnější atmosférou v této výšce a vnitřním prostředím modulu kontejner zdeformoval a znemožnil tak vytáhnutí padáku ven. V takové výšce nebyl padákový systém nikdy testován. Navíc výtažný padáček působil silou 1500 kg, ale k vytažení hlavního padáku bylo při následných testech třeba více než 2800 kg tahu. Druhým, neoficiálním, poznatkem byl fakt, že po nanesení speciální pryskyřice, která pokrývala vnější stěny lodi a chránila ji před žárem při vstupu do atmosféry, byly kabiny 7K-OK No.4 (Sojuz-1) a 7K-OK No.5 (Sojuz-2) testovány v tepelné komoře, kde měla mimo jiné ona pryskyřice polymerizovat a ztuhnout. Při testech nebyly díky nedbalosti techniků instalovány kryty padákových schránek a tak byly kontejnery vevnitř potřísněny pryskyřicí, která utvořila na stěnách drsný povlak. Ten bránil hladkému vyklouznutí padáků. Toho, kdo se o program Sojuz zajímá, dosud mrazí při pomyšlení na to, že by Sojuz-2 skutečně nakonec odstartoval. Jeho padákový kontejner nesl stejné smrtící vady, jako na Sojuzu-1. Pohřeb by v takovém případě nebyl jeden, ale hned čtyři… Na základě těchto poznatků byly stěny padákových kontejnerů na dalších exemplářích lodí vyztuženy, jejich tvar změněn z válcového na konický a vnitřní povrch byl dokonale vyleštěn.

Nakonec je třeba zmínit jednu nechutnou aféru. Po letu se objevily spekulace o tom, že s Komarovem v očekávání jeho smrti  ještě před vstupem do atmosféry mluvila jeho žena a Dmitrij Ustinov. Kosmonaut údajně dal ženě rady ohledně výchovy jejich dětí a pak bylo slyšet jen vzlyky. Ustinov prý také plakal a neustále opakoval Komarovovi, že je hrdina. Tato historka je nesmyslná. Od momentu, kdy bylo rozhodnuto o jeho návratu, měl Komarov plné ruce práce, aby zkrotil svůj Sojuz. Na soukromou komunikaci prostě nebyl čas, navíc- jak mohli pracovníci řídícího střediska v noci sehnat Ustinova a dopravit jej do řídícího střediska na Krym? Komarov byl velmi nadaný a schopný kosmonaut, byl si vědom toho, že se mohou vyčerpat baterie, ale nakonec nemusel ani přepínat na záložní sadu akumulátorů. Byl přesvědčen, že mise skončí úspěšně, odhozením servisního úseku vlastně odhazoval i své problémy. V návratovém modulu se do aktivace padákového systému nevyskytla žádná život ohrožující závada. O tom, že zemře, mohl vědět maximálně několik desítek sekund před dopadem. Věta, která mu je připisována- „Ďábelská loď! Na co sáhnu, to nefunguje!“- mohla skutečně padnout, ale určitě nebyla známkou nějaké předsmrtné úzkosti.

Program Sojuz se touto tragédií, stejně jako jeho protějšek Apollo, zadrhnul a zastavil na dlouhý rok a půl. Katastrofa, která měla své kořeny mimo jiné i v neschopnosti hlavního konstruktéra Mišina odolat politickým vlivům a termínům, byla první nehodou, u které přišel kosmonaut o život během mise.

O necelý rok později, za ne zcela jasných okolností, zahynul i náhradník velitele Sojuzu-1 Jurij Gagarin. Smutným detailem je to, že zahynul na letounu MiG-15 UTI, který byl vyroben v licenční výrobě v Aeru Vodochody. Během krátké doby tak přišli Sověti díky Sojuzu-1 o iluze o kosmickém programu a o národního hrdinu a ikonu v podobě Jurije Gagarina. Toho Gagarina, který v zákulisí bojoval marnou bitvu za to, aby při stanovování cílů a termínů programu Sojuz rozhodoval zdravý rozum, nikoliv politika a alibizmus…

„Posílám pozdrav a hledím přitom do čistého nebe až do chvíle, kdy černý dým zakryje toto nebe navždy.“

Úryvek z knihy o Johance z Arku, kterou Vladimir Komarov před svým osudným letem věnoval svému příteli S. Borzenkovi.Tato slova v ní přitom podtrhl…

Monument na místě tragického ukončení mise Sojuzu-1

Monument na místě tragického ukončení mise Sojuzu-1
Zdroj: http://www.svengrahn.pp.se

 Zdroje informací:
D.Scott, A. Leonov „Two Sides of the Moon“
B. Evans „Escaping the Bonds of Earth – the fifties and sixties“
R.R.Lawrence „The Mammoth Book of Space Exploration and Disaster“
B. Čertok „Rockets and People vol.3
A. Siddiqi „Challenge to Apollo“
C. Burgess, K. Doolan, B. Vis „Fallen Astronauts“
C. Burgess, R. Hall „The First Soviet Cosmonaut Team“
P. Toufar „Velké cesty vesmírem“ 

Zdroje obrázků:
http://shadmia.files.wordpress.com/2007/10/sergei-korolev.jpg
http://cosmopark.ru/n1/mishin_2pv.jpg
http://www.svengrahn.pp.se/histind/Soyuz1Land/SoyuzA3T.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/e0/Vladimir_Mikhaylovich_Komarov.jpg
http://www.strela-watch.de/wp-content/uploads/STRELA/blog/Vladimir_Komarov_Soyuz1_CCCP_3.jpg
http://www.sme.sk/vydania/20070424/photo/2c70f6c9d237124e96d33aa12d14455c.jpg
http://www.sundayobserver.lk/2011/04/17/z_p-39-Secrets-02.jpg
http://www.svengrahn.pp.se/histind/Soyuz1Land/Komarovmonument.jpg

Pin It
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

GD Star Rating
loading...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


6 komentářů ke článku “Kritické momenty kosmonautiky 11. díl”

  1. Jakub Chandrycký napsal:

    Brilantní.

    Děkuji, JCh

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky, jsem rád, že se i po letech k seriálu čtenáři vracejí. A nemohu si odpustit trochu nechutného selfproma (jenže nemůžu potlačit nadšení ze splněných nadějí) – před dvěma týdny se narodila kniha Kritické momenty kosmonautiky, možná by stála za úvahu… 😉

      • Jiří Hořák napsal:

        Pane Šamárek, ta kniha mě ohromně zajímá, škoda že se nedá normálně koupit. Nákup přes net u mě nepřipadá v úvahu. Škoda, že Vy mladí jaksi zapomínáte, že PC technika není pro každého a ne každý ji používá tak jako Vy. Navíc předražování zboží poplatky pošty a ještě ke všemu ji prodáváte firmou která nechutným způsobem otravuje neuvěřitelně odpornou reklamou.

        • Dušan Majer napsal:

          Dobrý den,
          objednání přes e-shop není vůbec složité. Možná když to sám vyzkoušíte, tak poznáte, že je to docela lehké. 😉 Případně pokud si na to stejně netroufáte, tak řekněte nějakému svému příbuznému, nebo kamarádovi, který to s počítači třeba umí více. 😉
          K poznámce o předražování poštou – pokud bydlíte v nějakém větším městě, můžete si nechat knihu poslat přímo na pobočku Alzy, kde si ji vyzvednete a nezaplatíte přitom ani korunu navíc.

          A k poznámce o reklamní politice Alzy – víte, já v životě razím názor, že zásady jsou sice pěkná věc, ale není dobré na nich lpět za každou cenu. Pokud by nějaká firma neměla mé sympatie a přesto by nabízela výrobek, o který mám opravdu velký zájem, překousl bych svou averzi a zboží bych si objednal. Tím, že bych k objednávce nepřistoupil bych nepotrestal tu firmu. Ta mojí (ne)objednávku nepocítí, potrestal bych tím jen sebe.

  2. Jiří Hořák napsal:

    To je Váš názor, já si za svými zásady pevně stojím. Jistě mám kolegu který je specialista přes PC a může mi objednávku udělat. Ovšem jak jsem psal je to pro mě nepřijatelné. Odjakživa knihy prodávali knihkupci a nevidím jediný důvod proč by tomu mělo být jinak. Svět a hlavně lidi blbnou… Hodně štěstí.

    • Dušan Majer napsal:

      Samozřejmě záleží čistě na Vás, já jsem jen mluvil za sebe. U každého jsou pochopitelně faktory odlišné – záleží samozřejmě na každém, jak má silné přesvědčení, jak moc dané zboží chce, nebo jak moc mu dotyčná firma vadí a podobně. Pokud byste se přecijen rozhodl svůj názor změnit, budeme rádi, pokud si knihu koupíte.
      Ještě malá poznámka k Vaší větě „Odjakživa knihy prodávali knihkupci a nevidím jediný důvod proč by tomu mělo být jinak“ – možná je to tím, že podobná kniha by se přes kamenná knihkupectví distribuovala jen velmi těžko. Fanoušků kosmonautiky není tolik, aby se kniha dostala do všech měst. Ve finále by tak byla k dostání pouze ve městech velkých. Takhle je to jednoduché – knihu si může objednat každý, kdo má připojení k internetu i kdyby bydlel na opuštěné salaši v horách a knihu stejně dostane. Chápu Váš názor, ale na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že tento pokrok umožnil vydávat i knihy jako je tato, které by si jinak v kamenných prodejnách koupilo mnohem méně lidí.

Zanechte komentář