Kritické momenty kosmonautiky 8. díl

Neil Armstrong

 Pohled z okénka jej ujistil, že má skutečně většinu atmosféry pod sebou.  Výhled z výšky 63 kilometrů nad zemským povrchem byl úchvatný. Reaktivní kontrolní systém, který pomáhal udržet polohu stroje při balistickém letu, pracoval uspokojivě. Nebyl ale čas na přemítání o krásách země a nebe, byl čas pracovat. Čas ale pracoval proti němu, měl jen pár desítek sekund na to, aby splnil úkol, kvůli kterému tady byl tady.  Vrchol balistické křivky už měl za sebou a dalším bodem v checklistu bylo otestování omezovače přetížení, na jehož vývoji se sám podílel. Malé trysky na jeho popud natočily příď vzhůru, přibližně do 15°úhlu náběhu a „géčka“ narostla až na čtyřnásobek běžné hodnoty, kterou tak dobře známe. Jenže ten zatracený G-limiter ne a ne naskočit! Ve sluchátkách slyšel, jak mu ze země radí, aby začal točit doleva, jenže jak na to? Je tak vysoko, že vzduch okolo není dost hustý. Nemá jak stroj otočit. A příď je příliš vysoko, mašina plave ve výšce jako korek na hladině. Potřebuje níž, tam kde je atmosféra dost hustá na to, aby se do ní křídla pořádně zakousla. Po chvíli se to konečně podařilo- stroj začal zatáčet. Jenže tou dobou už přeletěl cílovou plochu, na kterou měl přistát. Dostane se na ni? Nebo bude muset přistát na některém z vyschlých solných jezer? Bylo 20. dubna 1962 a Neil Armstrong, sedící v klesajícím stroji  X-15, si uvědomoval, že má problém…

Nekontrolovaně rotujeme!

Neil Alden Armstrong byl členem druhé skupiny astronautů, která se nazývala „The New Nine“(Nová devítka). Jeden ze dvou civilistů v tomto výběru byl velmi ceněným kandidátem. Jako jeden z mála smrtelníků sedmkrát osedlal bájnou X-15, se kterou se dostal na hranice vesmíru. Příhoda, která je popsána v úvodu článku, nakonec dopadla dobře- Armstrong bezpečně přistál na ranveji základny Edwards. Byl jedním z nového druhu testovacích pilotů- více než na cit a instinkt spoléhal na inženýrský přístup- porozumění úkolu a systémům a pečlivou přípravu.

Stát se astronautem- to nebyla pro Armstronga věc prestiže, ale nová výzva. Jeho přihláška k výběru dorazila pozdě, ale Neil měl natolik dobré renomé, že zástupce ředitele letových operací Manned Spacecraft Center (centra pilotovaných letů) Dick Day a Walt Williams- člen výběrové komise- propašovali jeho přihlášku mezi ostatní.

Ve třetí skupině astronautů, která byla představena v říjnu 1963, byl jistý absolvent akademie ve West Pointu jménem David Randolph Scott. Sportovec s úsměvem jako z reklamy na „správného amerického hocha“ , Scott byl se svými fyzickými i intelektuálními předpoklady pro výběrovou komisi jasnou volbou.

Posádka Gemini-VIII: velitel Neil A. Armstrong (vpravo) a pilot David R. Scott (vlevo)

Posádka Gemini-VIII: velitel Neil A. Armstrong (vpravo) a pilot David R. Scott (vlevo)
Zdroj: http://upload.wikimedia.org

V srpnu 1965 si Armstronga a Scotta pozval šéfastronaut Deke Slayton „na slovíčko“. To znamenalo jediné- chystá se nominace k letu. A skutečně- 20. Září byl oficiálně Armstrong určen jako velitel a Scott jako pilot mise Gemini-VIII. Tento let měl velmi ambiciózní cíle. Měl uskutečnit spojení s cílovým tělesem Agena a byla plánována teprve druhá americká EVA, ovšem v trvání dvou hodin!

Tato vycházka měla zahrnovat testování zdokonalené „pistole“, kterou k pohybu používal Ed White na Gemini-IV. Nyní byla pistole mnohem silnější a jako pohonná látka byl použit freon. Druhým zařízením, které mělo být otestováno, byl „chestpack“, tedy zařízení, umístěné na hrudi astronauta. Pod názvem ELSP, tedy „Extravehicular Life Support System“ (systém udržování životních podmínek) byl přesně tím, co název napovídá. Obsahoval hlavně nouzovou zásobu kyslíku a byl také vybaven ventily pro připojení kyslíkové hadice z lodi, nebo jiného zdroje. Do třetice měl být při výstupu do prostoru vyzkoušen batoh s názvem ESP -„Extravehicular support package“ (podpůrný komplet pro výstupy mimo loď), který obsahoval rádio, 18 kg freonu pro „pistoli“, kyslíkovou instalaci a 23 m dlouhé lano, kterým se měl Scott připoutat. Spolu s osmimetrovou kyslíkovou hadicí, která se dala použít jako „prodlužovačka“ lana, komplet umožňoval vzdálit se až na 30 metrů od kabiny. Batoh byl umístěn na zádi Gemini, takže Scott k němu měl přeručkovat. Vzhledem k tomu, že první americká EVA Eda Whitea v červnu 1966 proběhla relativně bez problémů a informace o potížích Leonova se nedostaly přes infomační bariéru obou velmocí, nikdo neviděl v provedení této vycházky nějaký zásadní problém.

Skafandr G4C firmy David Clark Company v úpravě pro Gemini-VIII: na hrudi je připevněn ELSS, na zádech pak „batoh“ ESP, vzdálený předek pozdějších „měsíčních“ batohů PLSS. Celek působí poměrně těžkopádně a je otázkou, zda by při plánovaném průběhu mise bylo možné splnit všechny úkoly plánované na EVA. Problematika výstupů do prostoru byla v té době trochu podceňována, své by mohl vyprávět (což také posléze učinil) například Gene Cernan.

Skafandr G4C firmy David Clark Company v úpravě pro Gemini-VIII: na hrudi je připevněn ELSS, na zádech pak „batoh“ ESP, vzdálený předek pozdějších „měsíčních“ batohů PLSS. Celek působí poměrně těžkopádně a je otázkou, zda by při plánovaném průběhu mise bylo možné splnit všechny úkoly plánované na EVA. Problematika výstupů do prostoru byla v té době trochu podceňována, své by mohl vyprávět (což také posléze učinil) například Gene Cernan.
Zdroj: http://upload.wikimedia.org

Přípravy neprobíhaly úplně bez zádrhelů. Kyslíková instalace na Scottově skafandru a batohu měla tendence k zamrzání a tím pádem byla také velmi křehká- nezřídka se při testech stávalo, že hadice popraskaly, či byly ucpány ledem. Také pistole měla tendenci se zablokovat- většinou v otevřené poloze. Pokud by se to stalo ve vesmíru, následky byly nepředvídatelné. Všechny problémy se nakonec podařilo vyřešit a zbylo jen čekat na termín startu.

16. března 1966 odstartovala v 15:00:03 UTC raketa Atlas s drahocenným nákladem- cílovým tělesem GATV sériového čísla 5003. V momentě, kdy dohořel motor nosiče a měl se zapálit hlavní motor Ageny, všichni nervózně poposedli na židlích. Posledně zážeh skončil fiaskem- motor explodoval a pro Schirru a Stafforda se muselo najít náhradní cílové těleso. Tentokrát ale vše běželo jako na drátkách a Agena úspěšně dosáhla téměř kruhové oběžné dráhy.

O 101 minut později, v 16:41:02 UTC, byl čas Armstronga a Scotta. Jejich Titan vyplivl plameny z obou motorů a začal stoupat k obloze. Její modř se z pohledu astronautů postupně měnila na absolutní čerň kosmického prostoru. O šest minut později byli na orbitu a zažívali první okamžiky beztíže a neuvěřitelně nádherný pohled na planetu Zemi. Nebyl ale čas na kochání se. Na třetím oběhu bylo plánováno spojení s Agenou a další den pak měl Scott vykonat onu velkoryse pojmutou EVA.

Po korekci dráhy začala Gemini dohánět Agenu a zhruba po třech hodinách od startu zachytil palubní radar slabou odezvu transpondéru Ageny. O zhruba půl hodiny později už měla Gemini Agenu pevně zachycenou a „uzamčenou“ radarem a rychle se k ní blížila z mírného přenížení. Astronauti museli při stíhání GATV postupovat proti svým instinktům. Ty velely zažehnout motor a namířit přímo k cíli. Jenže každé zapálení motoru po směru letu vynese loď na vyšší dráhu, protože ji vlastně „pošťouchne“ ven z kruhové, nebo eliptické dráhy, na které byla dosud. Vyšší dráha je pak oproti nižší orbitě „pomalejší“. Dá se to přirovnat k ruletě: když do ní vhodíme kuličku, na vnějším okraji bude její oběh trvat poměrně dlouho, ale čím více se bude blížit středu, tím kratší bude doba, za kterou oběhne kruh, přitom její rychlost je stále víceméně stejná. Poprvé se s tímto fenoménem setkala posádka Gemini-IV. Jim McDivitt se snažil přiblížit se k vyhořelému Atlasu, který je donesl na orbit, ale čím více se snažil, tím více se Atlas vzdaloval. Správná technika spočívá v tom, že loď je třeba mírně zbrzdit, tím se dostane na nižší a „rychlejší“ dráhu a začne dohánět pasivní cíl. V přesně daném okamžiku je pak nutné krátce zapálit motor, tentokrát po směru letu, aby loď přešla na vyšší dráhu, po které se cíl pohybuje a aby se srovnala vzájemná rychlost obou těles. Pokud se vše provede správně, je možné se bez větších zásahů přiblížit na pouhých pár metrů a spojení je pak otázkou několika „bliknutí“ manévrovacích trysek aktivní lodi.

Přesně tento scénář byl napsán pro Gemini-VIII a byl splněn na jedničku. Pět hodin a padesát šest minut po startu Armstrong ohlásil řídícímu středisku: „Houstone, tady Gemini-VIII. Letíme ve formaci s Agenou, ve vzdálenosti asi 50 metrů!“. A o půl hodiny později, přesně ve 23:14 UTC mohl Armstrong oznámit: „Letový, jsme připojeni!“. A Scott dodal: „Šlo to jako po másle!“ První spojení dvou těles na oběžné dráze se stalo realitou! V řídícím středisku propukly ovace.

Takový pohled na Agenu se naskytl Davu Scottovi těsně před spojením obou těles. V téhle chvíli ještě bylo vše v pořádku…

Takový pohled na Agenu se naskytl Davu Scottovi těsně před spojením obou těles. V téhle chvíli ještě bylo vše v pořádku…
Zdroj: http://history.nasa.gov

Ale takřka ihned převážila profesionalita všech zúčastněných, koneckonců- GATV byla od začátku svého vývoje problematickým systémem, proto capcom Jim Lovell varoval posádku: „Kdybyste narazili na problémy a stabilizační systém Ageny by začal jančit, pošlete příkaz 400, kterým ji vypnete a manévrujte jen pomocí Gemini.“ Ke kontrole GATV sloužil otočný číslicový přepínač u Scottova křesla. Pomocí něj mohl pilot posílat příkazy řídicímu systému Ageny.

Po několika minutách ztratila sledovací stanice Tananarive na Madagaskaru soulodí z dosahu. Následovalo zhruba dvacetiminutové okno, kdy budou astronauti bez spojení se zemí. Síť sledovacích stanic nebyla v šedesátých letech ještě zdaleka rozvinutá a telekomunikační satelity byly zatím v plenkách.

Armstrong a Scott mezitím vlétli do zemského stínu. Zapnuli naplno světla kabiny a věnovali se své práci. Po chvíli zaletěl Scottův pohled na ukazatel polohy lodi na palubní desce před Armstrongem. Záměrně připomínal umělý horizont dobře známý u letadel a letmý pohled zkušenému pilotovi, jakým Scott byl, napověděl, že tady něco nehraje. Podle údajů přístroje byla soustava Gemini-GATV ve 30° náklonu! Scott upozornil Armstronga a oba rychle porovnali údaje Armstrongova ukazatele s identickým přístrojem na straně Scotta. Oba ukazovaly souhlasně, soulodí bylo skutečně v neplánovaném levém náklonu. Armstrong polohu krátkými zážehy orientačních trysek Gemini napravil, po chvíli se ale náklon vrátil.

První myšlenka, která oba muže napadla, byla jednoznačná: Agena se postavila na zadní. Renomé tohoto systému nebylo z nejlepších a tak byl zdánlivý viník pomalé rotace jasný. Armstrong nařídil Scottovi, aby Agenu vypnul. Scott na číselníku rychle navolil kombinaci 400, kterým se vypínal automatický orientační systém GATV. Myslí jim krátce proběhla myšlenka na slova Jima Lovella těsně před ztrátou spojení. Soulodí se skutečně přestalo naklánět. Ale po čtyřech minutách se náklon vrátil- a v mnohem větší míře. Scott na popud Armstronga Agenu znovu zapnul a vypnul. Bezvýsledně. Armstrong se snažil náklon opravit, ale nedařilo se mu to. Paliva v orientačním systému Gemini začalo ubývat a rotace se neustále zrychlovala. Navíc se začala projevovat nestabilita kolem příčné i svislé osy a nebylo jasné, jestli stykovací zařízení takovou zátěž vydrží. Navíc- poměrně blízko něj byly uloženy padáky, které představovaly jízdenku domů. Bylo třeba rychle jednat.

“Odpojíme se.”, navrhl suše Armstrong a Scott souhlasil. Ale ještě před rozpojením udělal Dave Scott něco, za co mu bude vděčná budoucí posádka Gemini-X. Pokud by se od GATV odpojili okamžitě, bylo by z ní mrtvé těleso. Pokud by byla chyba v Ageně, nebyla by šance zjistit, kde je zakopaný pes. Nebylo by ani možné ji ovládat ze země. Scott rychle zapnul všechna záznamová zařízení GATV a přepnul ji do režimu, ve kterém přijímala povely z řídícího střediska. Správné a rychlé rozhodnutí- to je přesně to, proč byli na počátcích pilotovaného kosmického výzkumu posíláni do vesmíru testovací piloti.

Teď už bylo možné soulodí rozpojit. Nebylo to však bez rizika. Nad Gemini-VIII se vznášela reálná hrozba, že po rozpojení do sebe obě plavidla díky rotaci narazí. To by mohlo znamenat nepředvídatelné poškození lodi a možnou dekompresi, která by byla fatální. Jiná možnost však nebyla. Armstrong odpojil Gemini od GATV a krátkým zážehem retrográdních orientačních motorků se od rotující Ageny vzdálil. Oba muži si oddychli. K žádnému nárazu nedošlo a GATV se vzdalovala. Za chvíli bude možné situaci stabilizovat. Největší překvapení však na posádku Gemini-VIII teprve čekalo.

Po odpojení astronauti očekávali, že během několika desítek sekund se podaří Armstrongovi rotaci zastavit. K překvapení obou se to však nedařilo. Naopak- rotace se zrychlovala a probíhala ve všech třech osách. Bylo jasné, že viníkem není Agena, ale něco je velmi, velmi špatně s orbitálním orientačním a manévrovacím systémem Gemini. Jeho trysky byly umístěny na zádi lodi, na adaptéru, který se odhazoval před návratem na Zem. Na palubní desce byly ukazatele úhlové rychlosti klonění. Jejich stupnice končily hodnotou 20°za sekundu. Momentálně byly ručičky na horní zarážce, jen chvílemi si udělaly krátký výlet k nule. Ve skutečnosti rychlost rotace pomalu přesahovala 360°za sekundu a při pohledu na stropní panel s ovladači si Armstrong všiml, že nedokáže pořádně zaostřit zrak. Oba piloti se dostávali na hranici vědomí. Pokud by rychlost rotace stoupla ještě více, nebyli by schopni ovládat loď, číst údaje na přístrojích, přidalo by se tunelové vidění (jehož náznaky už oba pociťovali) a posléze black-out a bezvědomí. Zubatá kmotra už opodál začala brousit kosu.

Mezitím se Gemini-VIII, točící se jako šílená káča, dostala do oblasti spojení se sledovací lodí Coastal Sentry Quebec. Jejím capcomem byl zkušený pracovník NASA Jim Fucci. Po zachycení signálu lodi ve 23:58 UTC promluvil do mikrofonu: „Gemini-VIII, tady capcom na CSQ, jak mě slyšíte?“ Dostalo se mu šokující odpovědi, která ho přimrazila do křesla: „Máme tu vážné problémy. My se…my nekontrolovatelně rotujeme. Odpojili jsme se od Ageny.“ Scott se snažil, aby jeho hlas nenesl stopy paniky. Bál se, aby se nepřenesla na pozemní kontrolory. „Jasně, vidíme tady dole indikaci odpojení. Co se tam u vás děje?“, odpověděl Fucci. „Rotujeme a ničím se to nedá vypnout. Rotace doleva a stále se zrychluje.“, převzal slovo Armstrong. V ten moment se do konverzace zapojilo řídící středisko v Houstonu. Díky tomu, že Houston musel využívat „prostředníka“ Fucciho, dostával informace neúplné a se zpožděním. Chudák Fucci byl nucen zvládat dvě konverzace najednou- jednu s astronauty na orbitu a druhou s letovým ředitelem Johnem Hodgem v Manned Spacecraft Center .

Obávaný a nenáviděný simulátor MASTIF v Daytonském Lewis Research Center. Jednalo se o kabinu, umístěnou v závěsech, které umožňovaly svobodu pohybu okolo všech tří os. Prošli jím všichni astronauti Mercury, a ačkoli Armstrong ani Scott do něj nikdy neusedli, dokonalou nápodobu jeho „oběti“ jim poskytla rotace jejich Gemini.

Obávaný a nenáviděný simulátor MASTIF v Daytonském Lewis Research Center. Jednalo se o kabinu, umístěnou v závěsech, které umožňovaly svobodu pohybu okolo všech tří os. Prošli jím všichni astronauti Mercury, a ačkoli Armstrong ani Scott do něj nikdy neusedli, dokonalou nápodobu jeho „oběti“ jim poskytla rotace jejich Gemini.
Zdroj: http://upload.wikimedia.org

Někdy v těchto okamžicích už byli astronauti definitivně zahnáni do kouta. Armstrong předal řízení Scottovi, možná on přijde na něco, co zastaví tu šílenou rotaci. Ale nic nepomohlo. Na pohyby joystickem, ovládajícím polohu, loď vůbec nereagovala. A rotace se zrychlovala.  Věci, které se ještě před pár minutami vznášely volně v kabině- checklisty, letový plán, tabulky procedur a postupů, prach, pár zapomenutých podložek pod šroubky, to všechno bylo teď odstředivou silou nalepeno na stěnu kabiny. Slunce prosvítalo střídavě okénky a připomínalo stroboskop. Hlavy obou astronautů byly rotací vychylovány z osy otáčení, připomínalo to obávaný simulátor MASTIF. Bezvědomí a neodvratná smrt byla vzdálena jen několik sekund.

„Zbývá jen návratový systém.“, zachraptěl Armstrong. Orientační trysky návratového systému byly umístěny v přídi Gemini a tvořily dva okruhy- A a B. Trysky v nich měly každá tah 1,36 kg. Nádrže s palivem v podobě UDMH (asymetrického dymetylhydrazinu) a oxidem dusičitým coby okysličovadlem bylo nutno nejdříve natlakovat pomocí odpálení pyropatron, které otevřely tlakovací ventily hélia. Spínač pyrotechniky se nacházel na panelu nad Armstrongovou hlavou. Nejhorší možné umístění v současné situaci. Přestože astronauti znali svůj stroj nazpaměť, rotace mařila dokonale nacvičené pohyby a Armstrongova ruka mohla sklouznout na okolní ovládací prvky. Přesto se Armstrongovi najít spínač povedlo. Druhou rukou má připravenou na joysticku. Nereaguje! Co se to s touhle lodí děje? Ještě jeden pokus, spínač znovu nahmatán a přepnut. Ruka naklání joystick, poslední šance na záchranu. Najednou se rotace začíná zpomalovat. „Dokázals‘ to, Neile! Dokázals‘ to!“, vydechl Scott. Po zhruba třiceti vteřinách se podařilo rotaci zastavit.

Schéma orbitálního i návratového orientačního a manévrovacího systému Gemini. Vlevo orbitální systém- jeden z jeho motorků měl celou krizi na svědomí. Vpravo, v úzké přídi jsou pak zřetelné dva okruhy návratového systému, který naopak krizi zažehnal. Dole průřez motorkem orientačního systému.

Schéma orbitálního i návratového orientačního a manévrovacího systému Gemini. Vlevo orbitální systém- jeden z jeho motorků měl celou krizi na svědomí. Vpravo, v úzké přídi jsou pak zřetelné dva okruhy návratového systému, který naopak krizi zažehnal. Dole průřez motorkem orientačního systému.
Zdroje: http://history.nasa.gov

Letová pravidla ovšem nařizovala, že pokud je použit návratový orientační systém, loď musí při nejbližší vhodné příležitosti přistát. Armstrong vypnul orbitální orientační systém. Na zastavení rotace použil oba okruhy trysek návratového systému, teď vypnul jeden z nich. Pohled na indikátor stavu paliva nebyl moc pěkný-v okruhu A zůstalo 1065 kg pohonné látky a v okruhu B jen 771 kg- to je polovina původního množství. Palivo musí vystačit na návrat, během kterého bude nutné loď orientovat a udržovat její polohu.

V řídícím středisku mezitím vyhodnocovali všechny alternativy, které se nabízely. Původní let včetně EVA byl samozřejmě zcela mimo hru. Dilema znělo pouze: „sundat“ Gemini-VIII dolů do oblasti, kde byly připraveny záchranné jednotky, nebo ukončit let hned a přistát do oblasti západního Pacifiku. První varianta znamenala dalších 16 hodin na oběžné dráze, která jako naschvál zrovna v oněch hodinách vedla oblastí, která byla z velké části mimo dosah sledovacích stanic a tedy bez spojení. Navíc stále nebylo jasné, co se vlastně s lodí děje, co způsobilo krizovou situaci. Druhá varianta zase znamenala přistání do „pustiny“, kde nebyly rozmístěny záchranné složky a nejbližší loď US NAVY, torpédoborec Leonard Mason, byl vzdálen 160 km od bodu dopadu. To pro Masona představovalo 5 až 6 hodin jízdy nejvyšší rychlostí. Letový ředitel John Hodge se rozhodl hrát na jistotu. Přistávat se bude teď. Předal žezlo ve vedení řídícího střediska Genu Kranzovi a po jedenácti vyčerpávajících hodinách ve službě, přičemž poslední desítky minut byly naprosto děsivé, se svalil na otočné křeslo vedle svého pultu.

Zatím, vysoko nad nimi, se snažili Armstrong a Scott přijít na kloub tomu, co způsobilo jejich potíže. Znovu odjistili orbitální manévrovací systém na zádi, ale tentokrát spínali elektrický obvod postupně vždy jen u jedné trysky. Žádný z motorků nepracoval, dokud mu Armstrong joystickem nedal povel.  Vše se zdálo být v pořádku. Tedy dokud nesepnuli obvod u motorku číslo 8. V ten moment se rotace začala rozbíhat znovu. Pravý viník takřka katastrofické situace byl nalezen. Teď však bylo třeba vše připravit na přistání.

To mělo proběhnout po třech obletech od krizového momentu. Tedy celkově na sedmém obletu. Zóny spojení byly malé a tak doba na předání potřebných informací a čísel ze země byla krátká.  Loď se vždy po chvíli dostala mimo dosah sledovacích stanic. Všechno ale muselo klapnout napoprvé, žádný druhý pokus nepřicházel v úvahu. Pokud by se něco nepodařilo, astronauti by zůstali na orbitu s nebezpečně malým množstvím paliva a mimo dosah spojení.

Když Gemini přelétala nad sledovací stanicí Kano v Nigérii, Houston začal pro astronauty odpočítávat čas do zážehu brzdících raket. V polovině odpočtu ale loď zaletěla za horizont a spojení se přerušilo. Všichni doufali, že se brzdící rakety zažehnou v ten správný moment. Armstrongovi přilétlo na mysl, že by nerad přistál na území Číny, jako bývalý pilot US NAVY preferoval přece jen mořskou hladinu v nouzové cílové oblasti. Když se kabina snášela na padáku, oba muži pomocí kapesních zrcátek vyhlíželi z okének a pátrali pod sebou, kamže to vlastně sestupují. „Vidím jenom opar. A jo, tamhle je voda! Je pod námi voda!“ vykřikl radostně Scott a oba muži si oddechli. Po chvíli zaslechli zvuk motorů jakéhosi letadla. Doufali, že nemá na křídlech čínské znaky.

Konečně čerstvý vzduch! Unavená a zklamaná posádka Gemini-VIII, toho času trpící mořskou nemocí, cení zuby pro fotografy. Žabí muži měli také problémy se žaludky, nadýchali se výparů z horkého tepelného štítu Gemini. Okolo kabiny je nafukovací límec, který ji stabilizuje. Až po jeho připevnění bylo možné otevřít poklopy, jinak hrozilo zaplavení kabiny vlnami.

Konečně čerstvý vzduch! Unavená a zklamaná posádka Gemini-VIII, toho času trpící mořskou nemocí, cení zuby pro fotografy. Žabí muži měli také problémy se žaludky, nadýchali se výparů z horkého tepelného štítu Gemini. Okolo kabiny je nafukovací límec, který ji stabilizuje. Až po jeho připevnění bylo možné otevřít poklopy, jinak hrozilo zaplavení kabiny vlnami.
Zdroj: http://upload.wikimedia.org

Gemini-VIII ukončila svou krátkou misi šplouchnutím do západního Pacifiku zhruba 800 km západně od Okinawy. Neklidné moře si pohrálo s žaludky posádky a Armstrong a Scott se dělili o jediný pytlík, který pro tyto účely na palubě měli. Po dvou hodinách čekání oba muži uvnitř mohli otevřít své poklopy, aby se nadechli čerstvého vzduchu. Jejich let trval pouhých 10 hodin, 41 minut a 26 sekund, ale na události byl bohatý ažaž. Teď byl čas podívat se zpět a ujasnit si, co se tam nahoře vlastně stalo.

Jak už bylo řečeno, viníkem nebyl původní podezřelý v podobě GATV.  Na vině byl jednoznačně motorek číslo 8 v soustavě orbitálního orientačního a manévrovacího systému Gemini. Astronauti si nejdříve ničeho nevšimli. Armstrong ve svých vzpomínkách vysvětluje, že bylo možné slyšet krátké pulzy trysek, ale pokud motorek pálil nepřetržitě, slyšet jej nebylo. A to byl právě tento případ. Neobvyklé polohy horizontu si posádka také nemohla všimnout- loď se v okamžiku výskytu poruchy nacházela v zemském stínu a v kabině byla naplno rozsvícena světla. Na problém astronauti přišli až díky náhodnému pohledu Scotta na indikátor polohy.

Co ale způsobilo, že motorek fungoval i v době, kdy neměl být zapnutý? Přesnou příčinu se nikdy nepodařilo vypátrat, protože hlavní důkaz- tedy motorek číslo 8- shořel v atmosféře spolu s adaptérem po oddělení od návratové sekce Gemini. Nejpravděpodobnější příčinou byl zkrat, který zásoboval motorek elektřinou i v době, kdy na ovládacím pultu v kabině byl příslušný přepínač v poloze „off“.  Podle některých názorů za vznikem zkratu stál výboj statické elektřiny. Na dalších kabinách Gemini byly provedeny příslušné úpravy. Zatímco před nimi při vypnutí přepínače byl vypnut proud pouze v ovládací elektronice, ale motorkem procházet mohl, napříště bylo zajištěno, aby vypnutím ovladače došlo i k úplnému přerušení dodávky proudu do motorku.

Zajímavý osud mělo cílové těleso GATV. Díky duchapřítomnosti Davida Scotta zůstala Agena zapnutá a bylo možné ji ovládat ze země. Tým pod vedením Mela Brookse, který ji měl na starosti, s ní během dnů, které následovaly po přistání Gemini-VIII, úspěšně pracoval. Ageně bylo vysláno 5000 povelů, provedla 10 manévrů a pak se po vyčerpání paliva a baterií tato věrná družice definitivně odmlčela. O čtyři měsíce později, v červenci 1966 posloužila při misi Gemini-X Johnu Youngovi a Miku Collinsovi jako pasivní cíl. 15. září 1967 zanikla v hustých vrstvách atmosféry.

Ačkoli se našlo pár jedinců, kteří kritizovali počínání Neila Armstronga a Davida Scotta během vypjatých momentů krize, většina zainteresovaných sdílela jednoznačné stanovisko: ten den v březnu 1966 byla NASA jen krůček od ztráty lodi a posádky. Jen díky duchapřítomnosti obou astronautů se povedlo dovést loď zpět na zem. Zvláště Armstrong zapůsobil svou rozvahou a chladnokrevností. Nebude to naposledy…

 

Zdroje informací:
J. Hansen „First Man“
D. Scott, A. Leonov „Two Sides of the Moon“
B. Evans „Escaping the Bonds of Earth – the fifties and sixties“
B. Hacker, J. Grimwood „On the Shoulders of Titans- a History of Project Gemini“
E. Kranz „Failure is not an Option“
R.R.Lawrence „The mammoth book of space exploration and disaster“-
D. Slayton, M. Cassut „Deke!“

Zdroje obrázků:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/1/14/Pilot_Neil_Armstrong_and_X-15_-1_-_GPN-2000-000121.jpg/306px-Pilot_Neil_Armstrong_and_X-15_-1_-_GPN-2000-000121.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/c/c7/Portrait_of_the_Gemini_8_prime_crew.jpg/304px-Portrait_of_the_Gemini_8_prime_crew.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/7/79/G4C_Variant_Gemini_VIII_highres.jpg/384px-G4C_Variant_Gemini_VIII_highres.jpg
http://history.nasa.gov/SP-4002/images/fig121a.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/d/d5/Project_Mercury_AWT_Gimbaling_Rig_close.jpg/319px-Project_Mercury_AWT_Gimbaling_Rig_close.jpg
http://history.nasa.gov/SP-4002/images/fig15.jpg 

Pin It
Nahlásit chybu

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

GD Star Rating
loading...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


Zanechte komentář