Pohled z okénka jej ujistil, že má skutečně většinu atmosféry pod sebou. Výhled z výšky 63 kilometrů nad zemským povrchem byl úchvatný. Reaktivní kontrolní systém, který pomáhal udržet polohu stroje při balistickém letu, pracoval uspokojivě. Nebyl ale čas na přemítání o krásách země a nebe, byl čas pracovat. Čas ale pracoval proti němu, měl jen pár desítek sekund na to, aby splnil úkol, kvůli kterému tady byl tady. Vrchol balistické křivky už měl za sebou a dalším bodem v checklistu bylo otestování omezovače přetížení, na jehož vývoji se sám podílel. Malé trysky na jeho popud natočily příď vzhůru, přibližně do 15°úhlu náběhu a „géčka“ narostla až na čtyřnásobek běžné hodnoty, kterou tak dobře známe. Jenže ten zatracený G-limiter ne a ne naskočit! Ve sluchátkách slyšel, jak mu ze země radí, aby začal točit doleva, jenže jak na to? Je tak vysoko, že vzduch okolo není dost hustý. Nemá jak stroj otočit. A příď je příliš vysoko, mašina plave ve výšce jako korek na hladině. Potřebuje níž, tam kde je atmosféra dost hustá na to, aby se do ní křídla pořádně zakousla. Po chvíli se to konečně podařilo- stroj začal zatáčet. Jenže tou dobou už přeletěl cílovou plochu, na kterou měl přistát. Dostane se na ni? Nebo bude muset přistát na některém z vyschlých solných jezer? Bylo 20. dubna 1962 a Neil Armstrong, sedící v klesajícím stroji X-15, si uvědomoval, že má problém…